OLT - 11. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Tati?“

Andino zvedl oči od okraje sklenky koňaku, kterou kroužil a upíjel z ní. Svou nejstarší dceru našel stát hned za dveřmi kanceláře. Při pohledu na to, jak měla své velké oči doširoka otevřené a v tiché otázce zvedla předmět ve svých rukou, aby viděl o něco lépe to, co držela, se mu rty vkradl úsměv.

Kniha.

„Mohl bys?“ zeptala se Lynn.

Sakra.

Vlastně se ani nemusela ptát.

„Jo, zlato, samozřejmě. Pojď sem.“

„Jo,“ zajásala a vběhla do jeho kanceláře. Neslyšel ani dusot jejích nohou; tak tichá při tom byla. „Díky, tati.“

„Vždycky,“ řekl jí.

Paže už měl rozpřažené, aby si přitáhl svou nejstarší dceru do klína. Její sestry pravděpodobně stále tvrdě spaly ve svých postelích. Přísahal by, že už od doby, kdy se Lynn naučila mluvit a chodit, ji už nemohli ukládat do postýlky s ohrádkou, protože byla dost velká, aby se přestěhovala do velké postele. Jeho dívka ho v noci neustále přicházela hledat. Nejednou si vlezla do postele mezi něj a mámu.

„Víš,“ řekl jí a bradou se opřel o temeno její hlavy, zatímco knihu položil před ně, aby na ni viděl dostatečně dobře na to, aby z ní mohl číst, „jednou si možná budeš muset přečíst knihu sama… co budeš dělat potom?“

„Proč bys mi ji nepřečetl ty?“

„No, mohla by sis ji přečíst sama.“

„Ale líbí se mi, když mi čteš ty, tati.“

Zazubil se a pak ji políbil do kudrnatých vlásků. Sakra, četl by její knihy klidně i přes videochat, až bude pryč na vysoké, pokud by si to přála, ale usoudil, že na vyřešení toho mají ještě spoustu času. „Táta ti bude číst, kdykoli o to požádáš. Slibuju.“

Zaklonila hlavu dozadu, aby na něj mohla podívat a sladce se usmála. „Já vím.“

Bylo mnoho věcí, které o něm lidé na základě vzhledu nebo toho, co si mysleli, že vědí, předpokládali. Byl v pohodě nechat je myslet si, že je chladný kretén se srdcem z kamene – byli to ti, které miloval nejvíc, kdo věděli naprosto přesně, jaký byl ve svém srdci a jak moc je zbožňoval.

Včetně svých malých holčiček.

Položil tvář na její hlavičku a začal číst příběh o malé kachničce, které se nějak podařilo ztratit se z rybníka.

Zaslechl velice tichý šepot Lynn: „Miluji tě, tati.“

„Taky tě miluji, zlato.“

Než se objevily jeho děti, nikdy se tématem dětí příliš nezabýval. To bylo předtím, než potkal Haven a oženil se s ní. Pak to jediné, na co myslel, bylo začít s ní život – který náhodou zahrnoval i děti.

Jejich rodina byla cítit jako plná.

Stále však ne jako kompletní.

Stejně to miloval.

Tak či onak to zbožňoval.

Věděl, jaké měl štěstí.

Poté, co dočetl knihu, nechal svou dceru, aby zůstala schoulená na jeho klíně. Dokonce popadl afghánskou přikrývku, kterou mu manželka nechala na opěradle jeho kancelářské židle jako ozdobu, aby ji přikryl, zatímco na jeho počítači procházeli pár jejích oblíbených pořadů. Přestože měl dorazit host a bylo pozdě, na ničem z toho mu moc nezáleželo.

Jednou budou jeho dívky starší. Nebudou považovat za cool trávit s ním takhle čas, takže toho, když k tomu měl tu příležitost, hodlal vždycky využít.

„Takhle pozdě v noci a jsi se svým tátou, principesa Lynn?“

Když se ode dveří ozval hlas jejího dědečka, Lynn vystrčila hlavu z přikrývky a podívala se přes okraj stolu. I Andino se na svého tátu usmál. Giovanni nevypadal, že by mu extra host navíc vadil. Táta se stále snažil udělat si čas, aby za ním jednou týdně dorazil, aby si spolu mohli sednout a… dobře, dělat cokoli. Většinou mluvit.

Po všech těch letech – a Andino byl dospělý – a táta si na něj stále udělal čas, který byl jen jeho. Rozmazlili ho? Ach ano. Myslel si však, že to z něj nakonec možná udělat lepšího muže a otce.

Andino poplácal Lynn po hlavičce a řekl: „Právě mířila do postele, viď, bambino?“

Podívala se na něj velkýma očima.

A vysloužil si našpulené rty.

Giovanni, když se posadil na opačnou stranu stolu, se uchechtl. „No, vlastně to vypadá, že tam pravděpodobně hodlá zůstat.“

Lynn se usmála. „Ahoj, dědečku.“

„Ahoj, miláčku.“

„Zatímco budu mluvit s dědou, dívej se na svůj pořad,“ řekl jí Andino. „A až skončí, vrátíš se zpátky do postele. Domluveno?“

Celých pět vteřin o tom přemýšlela, než se na tátovi znovu uvelebila pod přikrývkou a zamumlala: „Domluveno.“

„Ach, kompromis,“ řekl Giovanni a sám pro sebe se tiše zasmál. „Zjistil jsem, že to byl jediný způsob, jak za všechny ty roky udržet tvůj zadek pod kontrolou.“

Andino se ušklíbl.

Táta se nemýlil.

Zatímco v pozadí pokračovala Lynnina show, kancelář ztichla. Giovanni zvedl sklenici, aby ji Andino viděl – tu, kterou musel sebrat dole. Stejně jako jeho na stole vypadala plná dvacetiletého koňaku, který skladoval v přízemí.

„Haven mi dala drink,“ řekl táta. „Připadala mi tak… tichá.“

Andino si povzdechl.

„To mě nepřekvapuje. Pár týdnů byla tichá.“

„Ach?“

„Od posledního kola IVF – zítra jdeme na krevní test.“

Giovanni přikývl. „Takže zítra je ten den, hmm?“

„Zítra je ten den.“

„Jak se cítíš?“

To nebyla jednoduchá otázka.

A neměl na ni jednoduchou odpověď.

Nakonec se rozhodl prostě jen říct: „Připravený. Jsem připravený.“

Bez ohledu na výsledek.

Na zbytku nezáleželo.

Byl na to připravený.

To je to, kým byl.