HH - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Calvin

Věř svému instinktu

Když dojdu k parkovišti pro Seaside Post, snažím se přemluvit, abych se na Maxine nevykašlal, než se dostanu ven a zamířím dovnitř. Maxine má pravdu; Anna je hrdinka, ale příběh není tak prostříhaný a suchý, jak se zdálo.

Včera, když jsem odešel od Anny, jsem šel na stanici a podal zprávu o nedbalosti Amyiných rodičů. I když chápu, v jakém jsou stresu, když málem přišli o dceru, pořád potřebují nést odpovědnost za roli, kterou sehráli v tom, co se jí stalo. Kdyby ti dva nespali, je pravděpodobné, že by se nezatoulala. Pak by Anna nemusela riskovat vlastní život, aby zachránila holčičku, kterou ani neznala.

Když jsem podal zprávu, zavolal jsem Maxine a naléhal na ni, aby ze svého příběhu vynechala jména zúčastněných, zejména s ohledem na otevřený případ a CPS prověřující Amyiny rodiče, kteří jsou v okolí náhodou dobře známí. Její otec je členem městské rady a je starostovým synem a její matka je trofejní manželka, která vede několik místních charit, když si zrovna nenechává udělat nehty a vlasy. Maxine už seděla u svého stolu, když jsme spolu mluvili, a řekla mi, že má právo otisknout, co chce. Je to fakt, proti kterému jsem nemohl nic namítat, ale poté, co jsem jí řekl, že ode mě ani od žádného z mých mužů už nikdy nedostane další příběh, ujistila mě, že jména vynechá.

Lhala mi. Nejen, že použila jména, ale mluvila i o tom, jak si oba Amyini rodiče zdřímli, zatímco se jejich dcera málem utopila, a o Annině reakci na to, že je našla ještě spát poté, co vytáhla Amy z vody.

Otevřel jsem dveře do budovy a prohlížel si otevřený prostor. Kanceláře novin bývaly před lety skladem textilu, ale textilní společnost zkrachovala a nastěhovaly se sem místní noviny. Když jsem uviděl Maxine u stolu v zadním rohu, zamířil jsem jejím směrem s novinami stále v ruce.

Neměl bych být tak naštvaný, jako jsem. Léta policejního důstojníka mě naučila, že média nejsou vždycky tvým přítelem a že musíš být připravený na to, že se dostane na veřejnost jakýkoli případ, na kterém pracuješ. Můj vztek není kvůli příběhu. Můj vztek je kvůli tomu, že se svěřila s Anniným jménem poté, co jsem ji výslovně požádal, aby to nedělala. Proč je to pro mě tak důležité, nevím.

„Max.“ Zastavím se u jejího stolu a praštím s novinami, až nadskočila. „Myslel jsem, že jsme se včera dohodli, že nebudeš používat Annino jméno,“ zavrčím a nakloním se k ní blíž.

„Calvine.“ Opře se v židli, usměje se, nevypadá překvapeně, jako by mě čekala. „Nechtěla jsem prozrazovat její jméno, ale když jsem si uvědomila, kdo to je, musela jsem.“

„Kdo to je?“ Ustoupím, zkřížím ruce na prsou a čekám, až bude pokračovat.

„Její rodina je v Chicagu legendární. Její otec je McAlister a multimiliardář. Byla zasnoubená s Lancem Erwinem, dědicem multimilionové společnosti.“ Kurva. Zvedá se mi žaludek, jak se vyjasňují její důvody, proč je tak odtažitá. „Jen s touto informací jsem musela otisknout ten příběh. Pak jsem zjistila, že před několika měsíci zrušila zásnuby a zrušila jejich svatební plány – událost, která měla konkurovat tomu, co jsme viděli, když se Harry a Meghan vzali v Londýně. Potom utekla do našeho městečka, přestěhovala se do pokoje nad Edie a dostala práci v pekárně. Z toho, co jsem se dozvěděla, nikdo přesně neví, proč odešla, ale její rodiče se jí zřekli a všichni její přátelé – nebo ti, které kdysi měla – se zmítají mezi nadějí, že najde to, co hledá, a úvahami, jestli není blázen, že se vzdala života, který měla.“

„Nemusela jsi prověřovat její jméno, Max. Chtěla jsi pozornost.“

Pokrčí rameny. „Nemýlíš se. Ona je senzace – velká senzace.“

Vidím v jejích očích vypočítavý záblesk a mé svaly se napínají. „Max, prosím tě, řekni mi, že o ní nenapíšeš další příběh.“

„Proč ne?“ Skloní hlavu na stranu. „Je v podstatě z královské rodiny.“

„Není z královské rodiny. Je to osoba, která nechala svůj život za sebou z nějakého důvodu, a jestli ti ten příběh nevypráví sama, je to jen z doslechu.“

„Mluvila jsem dnes s tolika lidmi, kteří jí byli blízcí, abych věděla, jak se to celé odehrálo.“ Zírám na ni, ona na chvíli vydrží můj pohled, pak se podívá jinam. „Mám práci, takže jestli je to všechno, musím se k ní vrátit.“

„Napíšeš ten příběh, já a moji hoši už nikdy nevezmeme další tvůj hovor, Max, a to myslím vážně.“

„Dobrá zpráva, Calvine – letos odcházím do důchodu. Už ti nikdy nebudu muset volat.“

Zaťal jsem čelist a ruce se mi zaťaly v pěst. Kurva. Chci něco hodit, ale místo toho, abych to udělal a možná přišel o odznak, otočím se a vrazím přes místnost a ven z budovy.

Jakmile jsem ve svém náklaďáku, zapnu motor a přemýšlím, co kurva budu dělat. Anna nechala svůj život za sebou z nějakého důvodu. Jaký důvod to je, nemám ani páru. Vím jen, že ji musím varovat před tím, co se chystá, a pak vymyslet, jak se s tím vypořádám. Možná ji nezajímá, že Max zná její příběh, ale mám pocit, že jí bude záležet na tom, abych ho znal já. Od chvíle, kdy jsem se k ní poprvé přiblížil, je plachá a využívá každé výmluvy, aby se mi vyhnula, a tohle by jí mohlo dát důvod, aby mě úplně odstřihla.

Vycouvám z parkovacího místa a mířím k městu. Mám ještě hodinu, než se s ní setkám. Je to dost času na to, abych zajel pro Banea a vyzvedl večeři, ale ne dost, abych zajel na stanici a pomocí počítače zjistil všechny informace o jejím životě, než sem přijela. Myslel jsem, že předtím byly sračky složitý. Teď vím, že jsem se mýlil. Tím pádem nejsem ochotný jen tak odejít. Ta přitažlivost, kterou k ní cítím, je příliš silná a já se brzy v životě naučil řídit se svým instinktem. Můj instinkt mi říká, že s ní musím věci prozkoumat.

Přijedu ke svému domu, vejdu dovnitř a povzdechnu si, když mě u dveří přivítá, Bane. Uprostřed vchodu je jeden z polštářů z gauče a z čelisti mu visí bílé chmýří.

„Vážně?“ Zeptám se a on si lehne a ve snaze vypadat nevinně skloní hlavu k tlapám. „Myslel jsem, že tuhle fázi už máme za sebou.“ Začnu sbírat chuchvalce, které se válí po podlaze, pak zvednu polštář a podívám se, jestli se dá zachránit. Nedá, díra je obrovská. Odnesu ho přes dům do kuchyně a strčím ho do odpadků. Když všechno uklidím, podívám se na svého psa, který už nevypadá jako štěně, ale očividně pořád je. „Pojď – půjdeš se mnou.“

Poplácám se po stehně a zamířím zpátky ze dveří a on mi vzrušeně poskakuje po boku. Pustím ho do auta, pak ho obejdu a sednu si za volant. Cestou si objednám pizzu napůl hladkou, napůl se vším všudy, pak se zastavím a vezmu si z benzinky balení piv, než si zajdu pro pizzu. K Anně přijíždím o dvacet minut později. Všimnu si, že Edie sedí venku na houpačce na verandě, když vystupuju. Pizzu a pivo si beru s sebou a volám Banea, aby mě následoval.

„Už jsem si myslela, že přesně tohle uvidím před týdnem. Pracuješ pomalu, Calvine,“ škádlí mě Edie, když jdu po příjezdové cestě.

„Objevil se případ, jinak bych tu byl už před týdnem,“ informuju ji.

„Je dobré vědět, že jdeš pozdě kvůli práci, a ne proto, že jsi idiot, který se zasekl v minulosti.“ Usměje se, pak vstane. „Vezmu si svoje staré kosti dovnitř. Přeju hezký večer a buď hodný na moji holku.“ Dojde ke dveřím, bez dalšího slova vejde dovnitř a já zavrtím hlavou.

Když dojdu na Annino patro, zaklepu a podívám se dolů na Banea, který čenichá a kňourá, aby se dostal dovnitř. „Dolů,“ přikážu a on spadne na zadek, když se dveře otevřou.

„Ahoj.“ Anna se na mě nervózně podívá, pak se zasměje, když Bane, vyskočí a položí jí tlapy na hruď.

„Bane, k noze,“ zavrčím a on jí olízne tvář, než dopadne na všechny čtyři.

„Vidím, že trénink jde dobře,“ říká drze a usmívá se na Banea, který se s nosem u země zatoulá do jejího bytu.

„Máš štěstí, že mám plné ruce, Anno. Kdybych je měl volné, políbil bych ta chytrá ústa,“ říkám a oči jí planou, zatímco tváře zrůžoví. Vstoupím dovnitř, když ustoupí, a znovu si všimnu toho, co jsem viděl včera. Její byt je malý: akorát velký pro její postel a malý stolek v kuchyňském koutě, který je přitisknutý ke zdi, po obou stranách jsou dvě židle. Na stěně je osamělý obraz oceánu a na posteli pár šedomodrých polštářků. Všechno ostatní je bílé. Vím, že Edie ten prostor pronajímala během sezóny, což jí vydělávalo dost peněz na to, aby žila v pohodlí. Umím si představit, že to teď nevypadá jinak než tenkrát. V pokoji není vidět žádný osobytý dotyk, nic, co by ukazovalo, že tu žije žena tak energická jako Anna.

„Nechceš se najíst venku na terase?“ zeptá se, vezme si ode mě krabici s pizzou a položí ji na pult.

„Jo.“ Zvednu pivo. „Dáš si?“

Roztomile svraští nos a zavrtí hlavou. „Pivu moc nefandím, ale víno mám. Jen potřebuju otevřít láhev.“

Vytáhne z lednice láhev růžového vína a já si ji od ní vezmu. „Kde máš otvírák?“

„Můžu ho otevřít.“

„Já vím.“ Vezmu jí z rukou vývrtku a otevřu láhev, pak jí naliju skleničku.

„Bude Bane venku na terase v pořádku, nebo ho necháme uvnitř?“

„Měl by být v pořádku. Ale dneska jsem zase přišel domů a zjistil jsem, že mi snědl půlku polštáře z gauče, takže teď nevím, co od něj mám čekat.“

„On snědl polštář?“ Podívá se, kde čmuchá kolem země. „Je v pořádku?“

„Není to poprvé. Je to jen po nějaké době. Měl by být v pořádku.“

„Kolik mu je?“ zeptá se a zvedne se na bosých nohou, aby sebrala talíře z jedné z otevřených polic.

„Příští týden mu budou dva roky.“ Opřu se s pivem o pult a chvilku obdivu, jak jí vlasy vypadají dolů, jak má úzký pas a jak jí v džínách vypadá zadek.

„Tak to by měl být brzy z toho štěněčího stádia venku.“ Usměje se na mě přes rameno. „Máma dostala jednoho z těch malých štěkajících psů, když mi bylo asi šestnáct, a byl otravný a destruktivní, dokud mu nebyly asi dva a půl.“

„Mám dobrou zprávu.“

„Jo.“ Nakloní hlavu na stranu. „Chceš si vzít tu pizzu?“

„Veď mě.“ Zvednu pizzu a jdu za ní na terasu, kde je malý stolek a dvě adirondackové židle. Položím krabici na stůl a posadím se, zatímco ona udělá totéž, než mi podá talíř. Jakmile si oba dáme kousek pizzy a Bane se usadí kousek nad schody, přeruším příjemné ticho, které se mezi námi usadilo, i když nechci. „Dneska jsem si šel promluvit s Max.“

„Měla jsem pocit, že přesně to uděláš, když jsi odpoledne odcházel z obchodu,“ řekne tiše a já se na ni soustředím, nenávidím to, co se chystám říct. „Varoval jsi mě, že ten příběh vytiskne.“

„Věděl jsem, že ten příběh vytiskne, ale myslel jsem, že jsme se dohodli, že tvé jméno vynechá.“

„Nejsem v ochraně svědků, Calvine. Není to nic hrozného, že použila moje jméno. Chci říct, že bylo divné, když do obchodu přišli lidi a ptali se po mně a chovali se, jako bych byla nějaká spasitelka. Ale myslím, že oba víme, že zítra budu stará novinka a lidi budou žít dál. Jsem prostě šťastná, že je Amy v pořádku.“

Mýlí se, tak zatraceně se mýlí. „Ví, kdo jsi, Anno.“

Když se usměje, cuká mi čelist frustrací, zjevně nechápe, co tím myslím. „Já vím.“

„Ne, zlato. Ví, kdo jsi. Ví, kdo je tvá rodina.“ Zavře oči, ale já pokračuju. „Ví o tvém snoubenci a o tom, že jsi zrušila svatbu.“ Její tvář ztrácí barvu a vztek, který jsem cítil předtím, se vrací plnou silou. „Plánuje zveřejnit tvůj příběh a já s tím nemůžu udělat ani jednu zatracenou věc.“

„Já… Já… Já ani…“ Zavrtí hlavou. „Proč? Proč by to dělala?“ zeptá se a já vezmu její talíř, než ho upustí, protože se jí třesou ruce, a odložím oba talíře. „To nemůže udělat… že ne?“

„Promiň, Anno.“

Posadí se dopředu, prohrábne si vlasy prsty a rudé kadeře jí vypadají ještě divočeji. „Proč by o tom chtěla psát?“

„Tvoje rodina je bohatá. Tvůj bývalý taky, a ty jsi od nich utekla, abys žila tady a pracovala v pekárně.“

„Odešla jsem, protože jsem chtěla být šťastná,“ říká, jako by mluvila sama se sebou. „Chtěla jsem být blízko oceánu. Těch pár šťastných vzpomínek z dětství, které jsem měla, se týkalo pláže. Jako by oceán měl sílu probudit v mých rodičích to nejlepší.“ Otočí se, aby se na mě podívala, a já bojuju s nutkáním přitáhnout si ji do klína, abych ji objal, utěšil. „Když o tom teď přemýšlím, mohla to být jediná chvíle, kdy byli šťastní, jediná chvíle, kdy jsem mohla být sama sebou. Proto jsem odešla z Chicaga; uvědomila jsem si, že jinak skončím stejně jako oni. Měla jsem si vzít chlapa, do kterého jsem nebyla zamilovaná, a strávit zbytek života ve lži.“ Odvrátí zrak, a když znovu promluví, je slyšet bolest, kterou cítí. „Možná bys měl jít. Možná, že to, že jsi sem přišel, byl špatný nápad.“

„Já neodejdu.“ Ta slova jsou drsná, a když ji vezmu za ruku, ostražitě se na mě podívá. „Vědomí, že máš minulost, nic nezměnilo na tom, že tě chci poznat.“

„Objevila se někdy tvoje minulost po místních novinách bez tvého souhlasu?“

„Ne, ale vyrostl jsem tady, takže jsem si jistý, že jednou o mně nějaké historky uslyšíš.“

„Jaké historky?“ zeptá se a sklopí zrak k mému palci, který jí přejíždí po zápěstí.

„Když jsem vyrůstal, byl jsem rebel. Pořád jsem posouval hranice a dostával se do problémů.“

„To je překvapující. Tipla bych, že se vždycky řídíš pravidly.“

„Chtěl jsem, aby mi rodiče dokázali, že mě mají rádi natolik, aby mě milovali, bez ohledu na to, jak jsem byl na hovno,“ říkám jí po pravdě. „Nepamatuji si své biologické rodiče – vlastně o nich moc nevím, ale to, že mě opustili, se stalo součástí toho, kým jsem byl, kým jsem, a když jsem byl malý, cítil jsem se kvůli tomu nejistý.“

„Calvine.“ Otočí ruku v mojí a chytí mě za prsty.

„Nejspíš se o mně a o mojí bývalce taky někdy dozvíš. Byl jsem s ní několik let. Myslel jsem, že pracujeme na tom, abychom spolu strávili zbytek života, ale ona si uvědomila, že nemůže žít život, kdy její budoucí manžel zmešká události a je celou noc pryč kvůli práci.“

„To mě mrzí.“

Zavrtím hlavou. „Nechci, abys mě litovala,“ říkám jí a dívám se jí do očí. „Jen chci, abys věděla, že oba máme minulost. Věci, kterými jsme si prošli, nás dovedly k tomu, kým jsme se stali a kde jsme. Neříkám, že bude snadné vyrovnat se s důsledky toho, co si Max vymyslí, ale nakonec nezáleží na tom, co si myslí ostatní. Udělala jsi, co jsi cítila, že musíš udělat,“ říkám a sleduju, jak se jí oči plní slzami. „Žádné slzy. Prozatím zapomeňme na ten článek, dokud nepřijde čas se s ním vypořádat, a prostě si vychutnejme naši studenou pizzu a tenhle výhled.“

„Dobře,“ souhlasí a já jí zvednu ruku a políbím jí prsty. Pustím ji a vrátím jí talíř, než se usadím na židli ke svému. „Vím, že už bychom se o tom neměli bavit, ale víš, co je otravné?“ ptá se, když zvedám pizzu, abych si kousl.

„Ne.“

„Je otravné, že jsem týdny nemluvila s rodiči, protože mi neberou telefony, ale nepochybuju o tom, že když tohle zjistí, zavolají mi dřív, než kachna doplave proti proudu.“ Zvedne sklenici s vínem a lokne si. „To je otravné.“

„Myslím, že myslíš po proudu.“

„Cože?“ Zamračí se na mě, když pokládá sklenici.

„Rychleji, než kachna doplave po proudu.“

„Opravdu záleží na tom, jakým směrem kachna plave?“

Rty mi cukají. „Ne, asi ne.“

„Přesně tak.“ Mávne rukou, než si kousne pizzy.

„Proč jsi nemluvila s rodiči?“ Zeptám se, než si zvednu pivo ke rtům.

„Tys mě neposlouchal?“ zeptá se sarkasticky. „Utekla jsem z Chicaga a ukončila zasnoubení s dokonalým chlapem.“

Emoce, která mi není příjemná, se mi usazuje v žaludku. Neměl bych žárlit, ne když není moje a očividně se pořád snažím vyrovnat s tím, co se stalo. Přesto nelze popřít, že ten pocit v mém žaludku je žárlivost. „Dokonalý chlap?“

Při mé otázce se na mě podívá a vytřeští oči, jako by si právě uvědomila, co řekla, a zavrtí hlavou. „On byl dokonalý chlap pro ně, ne pro mě.“

„Jak to?“ Ptám se, nechápu to.

„Protože jsem ho nemilovala. Protože mě nečinil šťastnou.“

„Proč byl pro ně dokonalý chlap?“ Vybízím ji a ona se na chvíli podívá jinam.

Když se pohledem vrátí ke mně a znovu promluví, její hlas je tichý a plný lítosti. „Myslím, že bychom o tom neměli mluvit.“

„Proč ne?“ Neměl bych na ni tlačit, ale chci vědět, co ji vedlo k tomu, že se zasnoubila s mužem, o kterém přiznává, že ho nemilovala.

„Protože tě mám docela ráda a nechci, abys o mně smýšlel hůř.“

„Nebudu o tobě smýšlet hůř,“ říkám jí upřímně.

„To nemůžeš říct, Calvine. Nevíš, kam až jsem byla ochotná zajít, abych si zasloužila lásku svých rodičů a udělala je šťastnými.“

„Chtěla sis ho vzít, abys udělala své rodiče šťastnými? Proč by je tvá svatba s ním měla udělat šťastnými?“

„Protože měl peníze.“

„A proč s ním začala chodit?“ Ptám se a ona uhne pohledem. „Anno.“

„Pravda je, že jsem si při prvním setkání myslela, že je jiný. Nemluvil pořád o penězích. Zdálo se, že ho nezajímá, kdo je moje rodina. Byl milý a bezstarostný a já si myslela, že ho můžu milovat.“

„Proč bych si o tobě měl myslet něco špatného?“

Její oči se ke mně vrátí a já vidím, že je jí to nepříjemné. „Zůstala jsem s ním, i když jsem věděla, že ho nemiluju. Zůstala jsem, protože měl peníze, a to bylo opravdu důležité.“

„Proč sis potřebovala vzít někoho bohatého? Max říkala, že tvůj táta je miliardář.“

„Není.“ Odfrkne si. „Při jejich dosavadním životním stylu, se jeho část dědictví, která byla rozdělena mezi něj a jeho sourozence, dostala k částce něco málo přes pět milionů. Což je pro ně jen kapka v moři. Nikdo neví o problémech mých rodičů s penězi. Všichni prostě předpokládají, že jsou v balíku, protože to je image, kterou si vytvářejí.“

„Když mají pět milionů dolarů, neřekl bych, že mají problémy s penězi, zlato.“

„To proto, že jsi normální. Nejspíš bys ani neuvažoval o tom, že bys utratil stovky dolarů za jednu večeři venku, tisíce dolarů za víkendovou dovolenou nebo víc peněz, než většina vydělá za rok na nové auto nebo kabelku.“

Když to slyším a vím, že to je život, který nikdy nebudu žít – a ani po něm netoužím – ptám se: „A ty jsi normální?“

„Nevím, kdo jsem,“ odpovídá tiše a upírá oči k oceánu. „Ráda chodím na večeře, ale k čemu je dobré jídlo, když si neužíváš společnost, ve které se zdržuješ? Mám ráda dovolenou, ale nepotřebuju pětihvězdičkové letovisko. A mám ráda hezké věci, ale ty mě šťastnou neudělají.“ Zvedne sklenici zpátky a usrkne vína, pak se usadí v židli. „Chci jen být šťastná – opravdu šťastná.“

„To chtějí všichni, Anno, takže si myslím, že tím jsi normální.“

„Jsi šťastný?“ zeptá se a odtrhne oči od výhledu před námi, aby se na mě podívala.

Pátrám hluboko po pravdě, nechci lhát, když byla tak upřímná. „Většinou.“

„Většinou?“

„Miluju svou práci a svůj život, ale jako každý chci víc. Chci najít někoho, s kým budu budovat rodinu, a chci trávit víc času s rodiči a bratrem. Nejsem si jistý, jestli bych byl úplně spokojený, kdybych měl všechny ty věci, ale myslím, že by mi to přidalo na štěstí.“

„Jednoduché,“ zašeptá a pozorně si mě prohlíží.

„Prosím?“

„To, co chceš, je prosté.“ Smutně se usměje. „Nejsou to peníze nebo nějaký nový přístroj nebo auto; chceš prosté věci, věci, které jsou snadno dosažitelné, věci, které jsou na konci dne skutečně důležité.“

„A co chceš ty?“ Ptám se a ani si neuvědomuju, že zadržuju dech, když čekám na její odpověď.

„Já nevím.“ Pokrčí ramenem. „Nevím, co mě udělá šťastnou. Vím jen, že to není to, co jsem měla, než jsem sem přišla.“

„Jsi teď, když jsi tady, o něco blíž k tomu, abys to našla?“

Dlouze se nadechne. „Miluju život tady. Užívám si práci. Každý den se probouzím a můžu se na sebe podívat do zrcadla, aniž bych se nenáviděla. Začínám se cítit usazená. Takže pravdivá odpověď asi je, myslím, že ano.“

„Dobře, zlato,“ řeknu tiše. Nejsem si jistý, jestli jsem už někdy potkal ženu, jako je ona, ženu, která je schopná přiznat věci, o kterých by bylo nepříjemné mluvit, věci, kvůli kterým by se na ni lidé dívali svrchu. Její upřímnost je osvěžující.

Zvedne se jí jedna strana úst. „Víš o mně to nejhorší, Calvine, takže když se mi po dnešku neozveš, nemusím se ani ptát, proč tomu tak je.“

„Tak snadno se mě nezbavíš, Anno.“ Držím její pohled, ohromen její silou. Většina lidí by lhala nebo malovala věci jinak a jen málo žen by se otevřelo o své minulosti tak, jak to právě udělala ona. „Cítíš se na to, jít se mnou na procházku po pláži?“

„To bych ráda,“ odpoví a já vstanu, pak ji vezmu za ruku a pomůžu jí vstát.

Jakmile je přede mnou, dotknu se rty jejího čela, než se zakloním, abych zachytil její pohled. „Děkuju, že ses mi otevřela.“ Oči se jí naplní překvapením a kývne na mě. „Pojď.“

Vedu ji po dřevěných schodech na pláž, pak se zastavím, sundám si boty a založím si nohavice džínů, ignoruju mobil, když zazvoní. Jakmile vstanu, vezmu ji za ruku a jdu s ní do příboje, vzdychám, když mi telefon znovu zazvoní.

„Potřebuješ si to vzít?“ zeptá se a kopne nohou do vody, zatímco Zmar skáče po vlně ženoucí se na břeh.

„Je to jen práce.“ Normálně mi to nevadí, když mám volno, ale zrovna teď mám sto chutí vyhodit telefon, který mi zrovna zvoní v kapse, do oceánu.

„Tvoje máma se tuhle zmínila, že máš nějaký velký případ. Mohlo by to být o tom?“

„Nejspíš.“ Dívám se, jak si zastrkuje vlasy za ucho.

Zastaví se a otočí, takže jsme proti sobě, a já se podívám dolů na její krásnou pihovatou tvář, do vlasů jí fouká vítr, který má v šerém světle odstíny červené a oranžové. „Calvine, můžeš vzít ten hovor, a jestli musíš jít, můžeme to udělat jindy.“ Kurva, nikdy jsem nechtěl políbit ženu víc, než chci políbit ji. „Vážně, o nic nejde.“ Usměje se.

„Anno, zmlkni.“ Sklopím ústa k jejím, odříznu její vzteklé lapání po dechu a zamotám jí prsty do vlasů vzadu na hlavě. Okamžitě tomu polibku propadne, pohne rukama nad mými rameny, aby se držela, a otevře pusu.

První dotyk mého jazyka proti jejímu prohloubí polibek. Přitisknu si ji blíž, ovinu jí paži kolem zad, abych ji udržel u sebe. Potom přejdu rty k jejímu uchu až dolů po čelisti a kousnu ji do klíční kosti. Její zasténání mě dohání až na samý okraj, ale ubráním se a odtahuju ústa od její jemné pokožky. Přitisknu si její tvář ke krku, snažím se ovládnout své tělo a oba se snažíme popadnout dech.

„Řekl jsi mi, abych zmlkla?“

Skloním bradu a zaculím se na ni. „Zlato, moc mluvíš.“

„Tak jsi mi řekl, abych zmlkla,“ zamumlá. Uchechtnu se a pak tiše zakleju, když mi telefon začne znovu zvonit. „Vezmi ten hovor.“ Položí mi ruce na hruď. „Mohlo by to být důležité.“

Nechci, ale má pravdu. Když jsem ji jednou rukou pustil, abych sáhl do kapsy pro mobil, mrknu na obrazovku a vidím Herbovo jméno, pak přejedu prstem a přiložím si ho k uchu. „Ať to stojí za to,“ říkám parťákovi.

„Promiň, Cale, vím, že nejsi ve službě – někdo přišel a říkal, že má informace o tvém případu vraždy.“

„Kdo?“

„Sandy Burtonová.“

„Sandy.“ Zavrtím hlavou, protože jsem usoudil, že tohle je další slepá ulička. Chodil jsem se Sandy na střední školu. Nestýkali jsme se stejnou partou, ale ona byla vždycky milá, což se za ty roky nezměnilo. Pracuje jako místní trenérka soutěže krásy a stejně jako za našich středoškolských let má pořád tendenci být středem pozornosti. Moje oběť vraždy byl mladík bez vazeb na okolí a pochybuju, že by se Sandy pohybovala v blízkosti oblasti hustě obydlené kluby, což je místo, kde oběť pařila noc před nalezením jeho těla. „Dobře, zatím ať tam počká, do hodiny budu.“

„Řeknu jí to a uvidíme se.“ Zavěsí, a když si vrazím mobil zpátky do kapsy, všimnu si, že Annino tělo ztuhlo na mém.

Podívám se dolů a vidím, že jí z tváří zmizelo trochu růžové a oči má prázdné. „Už musím jít.“

„Slyšela jsem. Bylo to…“ Trhne hlavou ze strany na stranu. „Chci říct… vyšetřujete vraždu?“ zeptá se a mě upřímně překvapuje, že se o té vraždě nedozvěděla v médiích.

„Nemůžu mluvit o své práci.“ Přejedu jí palcem po hladké tváři a jsem zvědavý, jestli je všude měkká.

„Samozřejmě. Nevím, proč jsem se ptala. Dívala jsem se na dost televizních pořadů, abych věděla, že vy…“

Políbím ji, přeruším její blábolení, a pak odtáhnu svá ústa od jejích. „Myslím, že se mi ten způsob, jak tě umlčet, líbí.“ Oči se jí zúží, ale než stihne promluvit, udělám to já. „Pracuješ zítra?“

„Možná.“

Povzdechnu si a vezmu ji za ruku. „Myslel jsem, že to už máme za sebou.“

„Pak jsme si kvit, protože jsem myslela, že už je za námi, že jsi blbec,“ řekne mi a zní to dotčeně, ale něco v jejím tónu mi napovídá, že si dělá legraci.

„Políbit tě ze mě dělá blbce?“ Říkám s úsměvem.

Koutkem oka se na mě podívá. „Ne, to ‚mlčet‘ ano.“

Zastavím se, otočím ji ke mně, pak se jí přitáhnu k sobě a dotknu se svými rty jejích.

Když se jí třepotavě otevřou oči, usměju se. „Já nevím. Zdá se mi, že ti to moc nevadí.“

„Jsi otravný.“ V jejích slovech není žádná zloba.

„A ty jsi okouzlující.“ Postavím se do plné výšky, vezmu ji s sebou a pak se otočím, abych na pláži hledal Banea. Zavolám na něj, aby přišel, když ho zahlédnu, jak se s nosem přitisknutým k zemi toulá po pláži. Zvedne hlavu, aby mě hledal, pak běží plnou rychlostí, kope do písku a rozesměje Annu, když kolem nás klouže a klopýtá přes své čtyři nohy.

Když se vrátíme k jejím schodům, sehnu se, abych si obul boty, a pak k ní vzhlédnu, když se zeptá: „Nechceš si opláchnout nohy ve sprše? Vím, že to není žádná legrace chodit s pískem v botách.“

„Jo, díky.“ Vynesu si věci po schodech a popadnu to, co zbylo z pizzy, spolu s prázdným pivem, zatímco ona si vezme sklenici s vínem. Jdu za ní dovnitř a položím pizzu na stůl.

„Koupelna je na konci chodby. Ručníky jsou na polici nad záchodem.“

Jdu do koupelny, překvapený množstvím barev, které jsou v malé místnosti namačkané. Zářivý květinový závěs ve sprše je první věc, která upoutá mou pozornost, a ladí s ručníky, úhledně složenými do střídavé duhy modré, oranžové, fialové a žluté. Ani se neobtěžuju zavřít dveře. Po opláchnutí písku si navléknu ponožky a boty, pak jdu ven a najdu Annu v kuchyni, jak stojí zády ke mně a pozoruje Banea, jak pije vodu z velké mísy, kterou postavila u stolu.

„Vím, že o práci mluvit nemůžeš, ale dáš mi vědět, až se večer vrátíš domů?“ pobízí mě a ani se na mě nepodívá, když jdu k ní.

„Jo,“ odpovím tiše.

„Díky.“ Otočí hlavu a přes rameno se střetne s mýma očima. „A díky za pizzu.“

„Ještě jsi mi neřekla, jestli zítra pracuješ.“ Přiblížím se k ní a naše prsty se o sebe otřou.

Její oči se podívají do mých, než tiše odpoví: „Mám volno.“

„Rybaříš ráda?“

„Rybařit?“ Svraští obočí. „Myslíš rybaření s prutem a červy?“

Nedokážu se přestat usmívat. „Jo, rybaření s pruty a červy.“

„Nikdy jsem to nedělala,“ řekne a lehce pokrčí ramenem.

„Bude se ti to líbit. Jestli nemáš zítra nic v plánu, můžeš jít se mnou.“

„Dobře.“

„Vyzvednu tě v pět.“

„Když říkáš v pět, myslíš v pět večer nebo v pět ráno?“ zeptá se skepticky.

Otočím ji k sobě a položím ruku na křivku jejího boku. „Dobře je to ráno.“

„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Nejsem zrovna ranní ptáče.“

„Přinesu kafe.“ Zírá na mě bez mrknutí oka. „Spoustu kafe,“ opravím ji.

„A co koblihy?“ zeptá se.

„Kafe a koblihy.“

„Dobrá, asi půjdu na ryby,“ povzdechne si a rozesměje mě.

Políbím ji na rty a snažím se vzpomenout, jestli jsem někdy byl tak láskyplný k jiné ženě. Myslím, že ne. Nemám čas přemýšlet, co je na ní tak zvláštního, a tak se podívám na Banea. „Je čas jít.“ Otočí hlavu mezi Annou a mnou, pak k ní přistoupí a strčí jí nos do dlaně. Jakmile mu pohladí hlavu, zamíří ke dveřím, připravený na nové místo k prozkoumání. „Uvidíme se ráno.“

„Uvidíme se ráno.“ Když otevřu dveře, plaše se na mě usměje a já odcházím a bojuju s nutkáním ji znovu políbit.