Brodie - PROLOG

Překlad: Já

Kor.: Ona

Reese

Nevím přesně, co mě probudí, ale když mi zapípá mobil na nočním stolku, natáhnu ruku a zvednu brýle, nasadím si je, pak popadnu mobil a přitáhnu si ho těsně k obličeji, abych si mohla přečíst obrazovku. Zamračím se nad oznámením, že Kirk skončil s tréninkem, a uvědomím si, že jsem zvedla jeho telefon připojený k hodinkám, které zaznamenávají jeho kroky a kolik kalorií za den spálil. Ohlédnu se a zjistím, že je pryč. Včera večer jsme se oba dlouho do noci učili na test, takže zůstal přes noc, než aby jel zpátky do svého bytu poblíž našeho kampusu. Je to něco, co občas dělá, když jsou Richard a moje máma pryč z města jako teď.

Richard, mámin snoubenec, hodně cestuje za prací a je rád, když máma jede s ním, nechává mě v domě celé dny samotnou – pokud se Richardova dcera Melissa nerozhodne zůstat raději tady než v kampusu se svým sesterstvem. Což se stává málokdy.

Podívám se na čas v rohu telefonu. Je něco po druhé hodině ráno – divná doba na cvičení – ale Kirk byl vystresovaný kvůli testu, který ho čeká. Možná potřeboval spálit trochu energie.

Posadím se, odhodím peřinu a vstanu z postele, abych ho zkontrolovala. Poté, co si přes pyžamo přetáhnu mikinu a zastrčím nohy do pantoflí, opouštím ložnici ve druhém patře s Kirkovým telefonem v ruce. Dům je tmavý a tichý, a abych byla upřímná… trochu strašidelný, a proto často Kirka žádám, aby tu zůstal. Nesnáším, když jsem tu sama.

Slyším náraz, když se vydávám ze schodů, vnitřnostmi mi prochází pocit neklidu.

Chystám se otočit, zamířím nahoru po schodech a vrátím se do svého pokoje, ale na schodišti ztuhnu, když uslyším, jak se otevírají dveře a pak známé zahihňání. Srdce mi buší, nakouknu za roh a sleduju, jak Melissa, zabalená do županu, který jsem jí dala k Vánocům, líbá Kirka tak, jak jsem to nikdy nedělala.

Přitisknu si ruku na břicho, pomalu couvám po jednom schodu a znovu ztuhnu, když schody pod mou vahou zavržou.

„Co to bylo?“ Slyším Melissu šeptat, srdce mi v panice buší.

Otočím se, abych vyběhla do schodů, ale pantofle mi kloužou po lesklém dřevě, takže padám, a šmátrám po zábradlí. Brýle mi sklouzávají z obličeje, jak sjíždím po schodech, a boty mě nijak neudrží na nohou. Přistanu na zadku.

„Reese?“ nevěřícně řekne Melissa. Přimhouřím oči, protože ji vlastně nevidím.

„Sakra, Reese, jsi v pořádku?“ Kirk zalapá po dechu a pospíchá po schodech ke mně.

„Jsem v pořádku.“ Setřesu ho, když mě popadne za ruku, aby mi pomohl vstát.

„Co tady děláš?“ Prsty se dotknu brýlí a nasadím si je. Co tady venku dělám? Zatnu zuby a vstanu. Zadek mě tak bolí, že vím, že zítra budu mít víc než jen modřinu na egu.

„Jak dlouho?“ Dívám se mezi ně a zoufale se snažím nevnímat bolest v krku.

„Reese.“ Kirk udělá krok ke mně, vinu má vepsanou do celé své hezké tváře. Podívám se na Melissu. Nevypadá provinile; vypadá skoro vítězně? Nemělo by mě to překvapovat; nenávidí mě a jsem si jistá, že má pocit, jako by právě vyhrála nějakou bitvu, o které jsem ani nevěděla, že v ní jsem.

„Jak dlouho?“ Opakuji.

„Prostě se to stalo,“ řekne Kirk tiše.

„Takže dnes večer?“ Znovu se mezi ně podívám a jediným pohledem vím, že to nebylo poprvé.

„Reese.“ Kirk udělá další krok ke mně.

Zvednu ruku, couvnu a pak mu hodím telefon, který mi jaksi nespadl, obuju si pantofle a vydám se nahoru po schodech – naštěstí se udržím na nohou.

„Reese,“ volá Kirk a jde za mnou. „Omlouvám se.“ Prosím? Jo, jasně. Určitě jen lituje, že ho přistihli. „Prosím tě, jen se mnou mluv,“ prosí.

„Ne.“ Potřesu hlavou.

„Prostě se to stalo; nechtěl jsem, aby se to stalo.“

„Tak co? Prostě ses s ní náhodou vyspal?“ Když dojdu ke dveřím, otočím se k němu a zamračím se na něj.

„Já jen…“ prohrábne si prsty dlouhé vlasy. „Já jen…“

„No tak, Kirku. Nech ji být,“ volá Melissa. Podívám se na ni. Nevím, proč mě nenávidí. Nikdy jsem nepochopila, čím jsem si to zasloužila. Nejsem konkurence. Máma ji miluje, možná ještě víc než mě. Je to taková dcera, jakou máma vždycky chtěla, a vycházejí spolu jako nejlepší kamarádky. Já jsem outsider, ta neohrabaná.

„Na tom nezáleží.“ Chytnu třesoucí se rukou kliku dveří.

„Já vím, že na tom záleží,“ zašeptá Kirk a já otočím hlavu, abych se na něj podívala.

„Máš pravdu.“ Cítím, jak mi po tváři stéká jediná hloupá slza. „Záleží na tom, protože máš být můj nejlepší kamarád.“ Otočím klikou, otevřu dveře jen tak, abych se dostala dovnitř, pak je za sebou zavřu a zamknu.

„Reese.“ Kirk buší do dřeva.

Nevšímám si ho, odkopu pantofle a zalezu do postele, snažím se pochopit, co se právě stalo a co si o tom myslím.

Znám Kirka od čtyř let a od té doby jsme nejlepší kamarádi. Nebo jsme aspoň nebyli nic víc než nejlepší kamarádi, dokud mi asi před dvěma měsíci neřekl, že se jeho city ke mně změnily, a nepožádal mě, abych byla jeho přítelkyně. Říct, že mě překvapilo, když mi řekl, jak se cítí, by bylo slabé slovo. Hodně randil – hodně, hodně – a já nebyla jeho typ. Všechny jeho předchozí přítelkyně byly roztleskávačky a holky ze sesterstva.

A všechny ty ženy dávaly smysl, protože je rozehrávačem na univerzitě v Minnesotě, kam chodíme na školu. Je tak dobrý, že už byl prohlášen za profesionála. Zatímco já získávám titul z mořské biologie a plánuju, že až skončím, půjdu na veterinární školu. Po celý život jsem byla jeho nerdský protějšek a on mě stejně miloval.

Vzlyk, který nedokážu ovládnout, mi stoupá do hrdla a já brečím, ne proto, že jsem právě přišla o přítele, ale proto, že vím, že jsem právě přišla o nejlepšího kamaráda. Nic mezi námi už nebude jako dřív. Brečím, až už to nejde, pak ležím úplně vzhůru a snažím se přijít na to, co budu dělat. Když vyjde slunce, zvednu mobil, ignoruju všechny zprávy od Kirka na obrazovce a zavolám.