Brodie - 2. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

Brodie

S nasazenými brýlemi a sluchátky v uších se povaluju na okraji bazénu a poslouchám, jak můj agent drmolí o nějakých projektech, které jsem vymyslel s několika značkami. Před lety by mě nadchla představa, že budu zastupovat nějakou značku sportovních nápojů nebo oblečení. Teď pohrdám každou vteřinou těch sraček navíc, které musím udělat, abych zůstal relevantní. Relevantní je termín, který používá Doug, ne já. Řekl bych, že moje schopnost skórovat na ledě mě udržuje zatraceně relevantním. S tím by nesouhlasil. A dělá to pravidelně.

„Takže se za dva týdny sejdeme v New Yorku na natáčení. Kdybys potřeboval, můžu ti najít rande na benefiční akci.“

„K tomu tě nepotřebuju,“ brumlám. Povzdechne si, nejspíš proto, že ví, že se objevím sólo. Nemám teď vůbec žádnou chuť randit. Ani nemám zájem mít po boku ženskou na jednu noc.

„Brodie.“ Otráveně vydechne.

„Dougu.“ Usměju se.

„Fajn. Kdybys mě potřeboval, máš můj mobil.“

„Jo, promluvíme si později.“ Ukončím hovor a pak se podívám doleva, když koutkem oka zahlédnu pohyb.

Se slunečními brýlemi na očích pozoruji roztomilou brunetku, kterou jsem zahlédl, když jsem vyšel ven, abych se poflakoval u bazénu, jak vstává z lehátka vedle mého. Nevšiml jsem si jí, protože je to nejúžasnější žena tady – ne že by nebyla krásná. Je. Všiml jsem si jí, protože si četla knížku s podivně vypadající rybou na obálce, na rozdíl od ostatních dvanácti, které jsem viděl s květinami a několika v páru nebo svobodnými muži. Všiml jsem si jí také proto, že je to jediná žena ve věku do čtyřiceti let, která nemá bikiny. Poté, co si knihu položí na židli, si upraví plavky, které vypadají jako něco, co nosila Pamela Andersonová v době vrcholné slávy seriálu Baywatch. Kouše se do spodního rtu, rozhlédne se kolem a pak se podívá na své věci. Skoro ji slyším, jak mlčky debatuje sama se sebou a přemýšlí, jestli by si tu neměla věci nechat. Tenhle bazén a připojený bar jsou pro budovu soukromé, ale to neznamená, že tu všichni bydlí na plný úvazek. Lidé pronajímají své domy nebo mají rodinu, která využívá zařízení. Nejspíš to ví.

„Budu je hlídat.“ Polekaně zalétne pohledem zakrytým slunečními brýlemi ke mně. „Jestli chceš jít do baru nebo na toaletu, jsem tady a pohlídám ti věci, zatímco budeš pryč.“

„Víš to jistě?“

„Jo, jsem.“

„Díky. Hned se vrátím.“ Vykročí k odchodu, ale zastaví se, otočí se zpátky ke mně a škubne palcem přes rameno. „Nechceš vodu nebo něco?“

„To je dobrý.“ Usměju se, ta nabídka mě zaskočila.

Kývne a zamíří k baru na kraji bazénu. Sleduju, jak si všimla skupinky chlapů, kteří popíjejí od chvíle, kdy jsem před hodinou dorazil – a nejspíš už dávno předtím – a prohlížejí si jí. Tři ze skupinky začnou jednoho z nich popohánět, zatímco ukazují jejím směrem. Neslyším, co říkají, ale očividně se snaží přimět svého kamaráda, aby za ní zašel a promluvil si s ní. Ne že by to vypadalo, že potřebuje povzbudit.

S namyšleným úsměvem vyleze s kamarády z bazénu, směje se a působí jako banda opilých idiotů, pak se začne přibližovat a přes rameno se blbě usměje na kluky.

Můj pohled směřuje k místu, kde teď stojí u baru. Ve chvíli, kdy je u ní, natáhne se po ní a položí jí ruku na bedra. Překvapeně vyskočí, vzhlédne k němu a pak o krok ustoupí, aby vyklouzla z jeho doteku. Když něco řekne, ona se zdvořilým úsměvem zavrtí hlavou. Musí říct ještě něco, protože ona znovu zavrtí hlavou. Zamračeně se podívá na své kamarády, křičící z bazénu, pak se zazubí a ještě jednou uzavře prostor mezi nimi. Ona o krok ustoupí, když natáhne ruku, aby se dotkl její paže.

Naštvaně, protože je zřejmé, že nestojí o jeho pozornost, a on neustupuje, odložím mobil a vstanu. Čím jsem blíž, tím jasněji slyším, jak se ji snaží donutit, aby jí koupil pití. Se slunečními brýlemi, které má teď na temeni hlavy, vidím, že začíná panikařit, protože on se nevzdává.

Dojdu k ní a dostanu se do jejího prostoru, taky si sundám sluneční brýle. „Ahoj, zlato.“ Podívám se na ni, ovinu jí paži kolem pasu a ignoruju šok, který se jí vryl do hezkých rysů. Ježíši, ta je roztomilá. A bez slunečních brýlí vidím, že její oči jsou nezvykle hnědé se zlatem uprostřed. „Už sis objednala pití?“

„Hmm,“ zašeptá a vypadá rozkošně zmateně.

Nemůžu si pomoct, ale zazubím se. „Rozmyslel jsem si to s tou vodou.“

„Ahoj, chlape.“

Můj úsměv sklouzne, když otočím hlavu a upře pohled na toho chlapa za mnou. Viditelně polkne. „Můžu ti nějak pomoct?“

„Já…“ Zamrká a pak se mu obočí spojí, jako by se snažil něco vymyslet.

Kdyby nebyl namol, mohl by říct, že mě poznává. Ale ve stavu, v jakém je, a se zápachem alkoholu, který z něj vychází, pochybuju, že by poznal vlastní matku, kdyby stála přímo před ním.

Nespouštím z něj oči, když si objednávám. „Přines nám pití, miláčku, ať se můžeme vrátit ke svým lehátkům.“

Ustoupí ode mě, vyklouzne z mého sevření a já poslouchám, jak objednává dvě láhve vody.

Chlapík se ohlédne po svých kamarádech, kteří nás dva teď pozorují. Pak se jeho oči střetnou s mýma. „Znám tě?“

„O tom pochybuju.“

Zavrtí hlavou, jako by ta akce měla trochu pročistit mlhu. „Připadáš mi povědomý.“

„Jo, to se mi stává často.“ Otočím se k němu zády a znovu se dostanu do jejího prostoru. Jakmile má ty dvě láhve vody, odvedu ji zpátky kolem bazénu k našim lehátkům, ruku jí položím na bedra, ale nedotknu se jí.

„Jsi v pořádku?“ Zeptám se tiše, když dojdeme k našim židlím. Dlouze vydechne.

„Jo.“ Podívá se na chlapy v bazénu, jejich kamarád je teď s nimi. Všichni nás pozorují. „Díky, že jsi mě zachránil,“ zašeptá.

„Kdykoliv.“ Znovu si nasadím sluneční brýle a posadím se, dívám se, jak zvedá ze země tašku a začíná si do ní strkat knihu. „Nenech je, aby tě donutili odejít,“ říkám jí tiše a ona se na mě podívá. „Jestli chceš jít, tak fajn. Ale neodcházej kvůli nim.“ Kouše se do plného spodního rtu, přikývne, položí tašku a posadí se s knížkou na stehna. „Co to čteš?“

„Svět pod hladinou,“ odpoví, aniž by se na mě podívala, a otevře stránku, kterou drží v záložce.

„O čem to je?“

„O mořské biologii,“ odpoví znovu, aniž by vzhlédla.

„To je zajímavý výběr čtenářského materiálu.“ Upřímně, s tím názvem jsem si myslel, že by to mohla být nějaká fantasy nebo sci-fi knížka.

Otočí se ke mně. „Doufám, že se dostanu do zdejšího námořního veterinárního programu.“

„Vážně?“

Vážně.“

„To je paráda,“ zamumlám a ona se pousměje. „Ty tady bydlíš?“

Přikývne. „Zrovna jsem se přestěhovala do Miami.“

„Já taky. Odkud ses přestěhovala?“

„Z Minnesoty.“

„Vážně?“

„Taky ses odtamtud přestěhoval?“

„Ne, z Tennessee,“ řeknu. Zasměje se a ten zvuk mě rozesměje. „Řekl jsem ‚vážně‘, protože je vzácné, že potkám někoho z Minnesoty.“

„Asi jo.“ Opře se v židli, zvedne kolena a přitiskne si nohy na židli. „Tak proč ses přestěhoval na Floridu?“

„Kvůli práci,“ řeknu prostě a nechám to tak. Myslím, že mě nepoznává. Ale zase by mohla být jednou z těch žen, které si myslí, že když budou předstírat, že nevědí, kdo jsi, získají body. To ne. Z dlouhodobého hlediska je to prostě otravné.

„Paráda,“ zamumlá a obrátí pozornost ke knize na klíně. Zamračím se nad jejím lehkým propuštěním.