Unbearable - EPILOG

Překlad: Kerris

Maggie

„Ahoj, mami.“ Posunula jsem deštník v ruce a položila žlutou růži vedle jejího náhrobku. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla osobně. Když zemřela, neměla jsem sílu ji vybrat. Seth mi jednu vybral. Ukázal mi fotky, ale ty ji nevystihovaly. Do čtvercového kamene byly vyryty růže a malá holčička kráčející ruku v ruce s matkou. Ironií osudu jsem si nedokázala vzpomenout na dobu, kdy jsem chodila ruku v ruce s matkou. Ale na tom už nezáleželo.

„Přinesla jsem Katie žluté růže. Je to moje dcera. Zemřela před šesti měsíci.“ Zamrkala jsem proti slzám. „Rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas, abych tě navštívila. Mrzí mě, že jsem to neudělala už dřív. Abych ti řekla pravdu, měla jsem v sobě příliš mnoho zloby.“ Při řeči jsem odhrnula chumáč sněhu vedle jejího náhrobku. „Nedokázala jsem pochopit, proč pro tebe nejsem dost dobrá, nejsem dost dobré dítě, nejsem dost dobrá studentka, nejsem dost dobrá doba. A bolelo to, mami, hodně to bolelo.“ Zapnula jsem si kabát o něco výš proti chladu.

„Když jsem se vdala - mimochodem, vzala jsem si Setha. Pamatuješ si na něj? Když jsi ho poprvé potkala, nezajímal tě, ale mýlila ses. Byl úžasným požehnáním v mém životě. Pomohl mi uzdravit se a jít dál. Nebýt jeho, myslím, že bych tu dnes nebyla a nenavštívila tě.

„Jak jsem říkala, po svatbě se mé srdce vůči tobě změkčilo. Uvědomila jsem si, že tvá závislost mi ukradla to, kým jsi doopravdy byla. Rozhodla jsem se, že je čas, abych hodila minulost za hlavu a konečně navštívila tvůj hrob. V té době jsem byla v osmém měsíci těhotenství a zrovna ten den mi lékař nařídil klid na lůžku kvůli vysokému krevnímu tlaku. Říkala jsem si: nic hrozného. Navštívím tě, až se dítě narodí, a přinesu ti ho sem, abys ho poznala. O dva týdny později, po příšerném porodu, podotýkám, mi malého Erika vložili do náruče. Podívala jsem se na jeho flekatý růžový obličej, když křičel z plných plic, a zamilovala jsem se. Přiložila jsem si jeho ucho ke svým ústům a říkala mu do něj něžná slova Miluji tě a Maminka je tady, jsi v bezpečí. Okamžitě přestal plakat. Jen mi ležel v náručí a mrkal očima, jak nasával Sethův a můj hlas.

„V tu chvíli se můj hněv na tebe rozhořel znovu, tentokrát jen silněji. Můj sladký Erik byl vyděšený a jediné, co chtěl, bylo slyšet můj hlas, který by ho uklidňoval, že není na světě sám. Že je milován. Chtěl to, co jsem chtěla já. Jenže na rozdíl od Erika jsem to od tebe nikdy nedostala.“

Zavřela jsem oči. Musela jsem to udělat, odpustit jí, navzdory bolesti, která mě stále pronásledovala, která mě stále drásala. Zklidnila jsem se a pokračovala.

„Každé nové narození rozdmýchávalo hněv. O tři roky později se narodil Samuel Cole a tři roky nato Eliza. A samozřejmě naše malá Katie. Příští týden by jí byl rok.“ Otočila jsem se od matčina náhrobku, jako by nějak mohla vidět mé slzy. Nesnášela, když jsem plakala.

„Omlouvám se. Jsem emocionální kvůli své rodině. Prostě je miluju víc než cokoli jiného.“ Osušila jsem si obličej rukou v rukavici, zatímco mi nad hlavou přelétlo hejno hus a přes padající sníh na sebe hlučně kvákaly. Usmála jsem se a vzpomněla si, jak Eliza ráda honila ptáky, když jsme se procházely podél kanálu.

Vzpamatovala jsem se, znovu se jí postavila čelem a pokračovala. „Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem se přes ten hněv přenesla a uvědomila si, že ti musím odpustit, abych se mohla uzdravit. Pochybuju, že někdy pochopím, proč jsi mi ublížila tak, jak jsi mi ublížila, ale je to tak, jak to je.“ Zasmála jsem se. „A nejsem si ani jistá, jestli tě to zajímá, ale odpouštím ti.“ Když jsem ta slova vyslovila, srdce se mi rozbušilo. „Jsem ráda, že jsem přišla,“ řekla jsem hlavně sama sobě.

Sníh konečně přestal padat. Setřásla jsem mokrý deštník a zavřela ho. „Musím jít. Naši přátelé slaví desáté výročí a jeho žena ho překvapí plavbou po Karibiku. Je vyděšená z vody, ale ví, jak moc chce jet. Chci vidět, jak se bude tvářit, až otevře obálku.“

Mraky se protrhávaly a skrz ně se začaly prodírat sluneční paprsky, které osvětlovaly zem. „Vypadá to, že dnes bude přece jen krásný den.“ Smetla jsem břečku z vrcholu jejího náhrobku. „Budu se tu zastavovat častěji. Slibuju. Přivedu sem i děti. Líbí se jim, když navštěvujeme Sethovy rodiče. Eliza přísahá, že je vidí lítat kolem nás, kdykoli se zastavíme.“

Než jsem se otočila k autu, změnila jsem polohu růže a po několika krocích jsem se zastavila. Vrátila jsem se k matčinu hrobu a znovu si na okamžik prohlédla náhrobek.

„Mám tě rád, mami.“