TR - 24. kapitola

Překlad: Trish

Kor.: Terez

RYAT

 

             Po vystoupení z výtahu vcházíme s Gunnerem do suterénu. Bunkr byl přistavěn poté, co byl hotel předán Lordům. Tady dole je zbrojnice. Víc zbraní, munice a výzbroje, než bychom kdy mohli potřebovat. Taky se tu konají všechny naše důležité schůzky.

 

            Stěny jsou matně černé a na vzdálené stěně visí stojany se zbraněmi. Na pravé stěně jsou nože různých velikostí a barev.

 

            Uprostřed místnosti je černý stůl. Dost míst k sezení pro padesát lidí. Všimnu si, že jsou přítomni jen senioři. Posadím se vedle Pricketta a ignoruju Matta, který sedí naproti mně. Gunner zaujme místo po mé pravici.

 

            Lincoln vstoupí do místnosti a neztrácí čas. Zatleská a začne. "Předpokládám, že všichni už viděli zprávy a jsou si vědomi toho, co se stalo."

 

            "Ano," řeknou všichni jednohlasně.

 

            Usedá na židli v čele stolu. "Potřebuji dva dobrovolníky na jeden úkol. Nemůžu vám říct žádné další podrobnosti kromě toho, že práce může trvat den, ale také tři týdny. To všechno záleží na tom, jak dlouho vám bude trvat, než to uděláte."

 

            Chystám se přihlásit jako dobrovolník, když slyším, jak Matt promluvil. "Ryat a já to zvládneme."

 

            Gunnerovy široké oči vystřelí k mým, zatímco Prickett si přejede rukou po tváři.

 

            "Ryate?" Lincoln se na mě podívá, pohodlně se uvelebí na židli a čeká na potvrzení.

 

            Nemůžu říct ne. Kdybych to udělal, dokázal bych všem tady, že mám s Mattem problém. "To zní dobře, pane," řeknu a pak sevřu ruku v klíně. Zkurvysyn!

 

            "Perfektní. Všichni jste propuštěni." Lincoln vstává a spěšně odchází. Určitě se jde informovat o tom, co budeme dělat.

 

            "To myslíš kurva vážně?" Prickett se na mě oboří ve chvíli, kdy už jsme venku z místnosti a naskakujeme do výtahu. Naštěstí jsme tam jen on, Gunner a já. Ostatní zůstali vzadu.

 

            "Co jsem měl říct?" zavrčím.

 

            "Prostě ne, že s ním odmítáš pracovat."

 

            Na to si odfrknu.

 

            "Očividně to na tebe ušil." Pokračuje.

 

            "Tak ať." Pokrčím rameny.

 

            "Ryate…"

 

            "Matt je mi teď úplně u prdele." Vyjedu na Pricketta a zaměřím se na Gunnera. "Potřebuju od tebe laskavost."

 

            "Už jsem to zařídil." Přikývne, už ví, o co jsem ho chtěl požádat.

 

            "Díky, chlape." Výtah cinkne a zastaví v prvním patře. Vystoupíme a Lincoln tam stojí.

 

            "Můžeš na chvíli?" zeptá se mě.

 

            "Jo," řeknu mu, zatímco Gunner a Prickett odcházejí chodbou a nechávají nás o samotě. "Co se děje?"

 

            "Určitě to chceš udělat?" zeptá se.

 

            "Pochybuješ o mně?" Povytáhnu obočí.

 

            Zasměje se. "Nikdy." Jeho tvář zvážní a zkontroluje si hodinky. "Vím jen, že máš pět hodin. Takže bych se ujistil, že je tvoje holka doma a spí v posteli, než odejdeš."

 

BLAKELY

 

             "Je všechno v pořádku?" Sarah se mě zeptá, zatímco sedíme na Ryatově posteli.

 

            "Jo."

 

            "Proč mám pocit, že mi lžeš?" Tiše se zasměje.

 

            Povzdechnu si a uvolním si z vlasů gumičku. Rozcuchaný drdol mi stejně padal. "Říká ti Gunner něco o Lordech?"

 

            "Ne." Zavrtí hlavou. "A mně to vůbec nevadí. Raději to nechci vědět."

 

            "Přivádí mě to k šílenství," přiznám. "Jako co by kurva mohli dělat, že je to tak tajné?"

 

            "Poslyš, Blakely…" Vezme moje ruce do svých. "Ať už myslíš na cokoli, nech to být. Dobře? Slyšela jsem pár sraček, když jsem tady byla, a je mnohem lepší, když to nevíš."

 

            "Jako co?" naléhám.

 

            Pustí mé ruce a zastrčí si pramen vlasů za ucho. "Oni…"

 

            Dveře se otevřou a ona nadskočí, když vzhlédnu a vidím, jak do místnosti vchází Ryat i Gunner. "Ahoj, zlato. Pojď." Gunner stojí ve dveřích a drží je otevřené, očividně ji ode mě odvádí.

 

            Ohlédne se na mě a věnuje mi jemný úsměv. "Uvidíme se zítra ve třídě."

 

            Přikývnu, naštvaná, že nás přerušili, ať už mi chtěla říct cokoli, ale myslím, že počkat do rána není tak špatné.

 

            Ryat vejde do koupelny a já vstanu a následuju ho. Pustí si vodu v umyvadle, skloní se a cáká si vodu na obličej. "Zůstaneme tu dneska v noci?" zeptám se ho.

 

            "Ne," zní jeho úsečná odpověď, než z háčku strhne ručník a přejede si jím po obličeji. Pak ho jen odhodí na pult. "Míříme k tobě do bytu." Pak projde kolem mě a vrátí se do své ložnice.

 

            "Jak dlouho tohle budeme dělat?" ptám se a následuju ho.

 

            "Přestaň, Blake," vyhrkne. "Teď na tohle nemám náladu."

 

            "Možná já nemám náladu na to, abych snášela tvoje kecy!" Strčím do něj.

 

            Otočí se, jeho ruka mi sjede ke krku a zatlačí mě zpátky ke zdi. Tak silně, až mi vyrazí vzduch z plic. Jeho obličej se skloní k mému, naše rty se téměř dotýkají a jeho zelené oči jsou na těch mých jako škvíry s tikem v ostré čelisti.

 

            Skoro jsem zapomněla, jak děsivý dokáže být. Byl milý, dokonce chápavý. Ale připomíná mi, že je to jen dohoda a já pro něj nic neznamenám. Jak jsem řekla v autě, jsem tu jen proto, aby mohl nasrat Matta.

 

            "Řekl jsem, že tohle teď dělat nebudu. A myslel jsem to vážně. Takže pokud mě nechceš vidět opravdu nasraného, doporučuju ti, aby ses kurva stáhla". Jeho hlas je tichý, slova kontrolovaná, ale jeho ruka kolem mého krku se třese, což prozrazuje jeho skutečné pocity v tuto chvíli.

 

            Přemýšlím, jestli je to mnou, nebo něčím jiným. Zvednu bradu a rty se mi ztenčí. "Rozumím."

 

            Pustí můj krk a odstoupí. "Pojďme."

 

            Vyjdeme z jeho pokoje a já se podívám na druhou stranu chodby a vidím, jak Matt vychází z pokoje. Jeho oči se setkají s mýma a on se na mě usměje. Zježí se mi při tom chloupky na zátylku. Jeho modré oči se upřou na Ryata a já si všimnu monoklu, který má. Co se mu sakra stalo? To udělal Ryat? Hádají se? Je to důvod, proč je Ryat nervózní? Řekl mu Matt něco o mně? Matt o mně přece nezná žádné tajemství. Nikdy jsem neměla šanci udělat něco šíleného.

 

            "Brzy se uvidíme," promluví Matt a kývne hlavou na Ryata s tím úsměvem, který má pořád na tváři.

 

            Ryat mě chytne za ruku a táhne mě chodbou. Ohlédnu se na něj přes rameno právě ve chvíli, kdy odbarvený blonďák vychází z Mattova pokoje, vtáhne ho zpátky dovnitř a zavře za nimi dveře.

             _______________

 

             Vcházíme do mého bytu a já jsem na pokraji sil. Nelíbí se mi, že nevím, co se děje. Zvlášť když se to může týkat mě.

 

            "Co tím Matt myslel?" ptám se Ryata, když vcházíme do mé ložnice. "Proč se s tebou brzy uvidí?"

 

            "Teď ne." Těžce si povzdechne a poškrábe se na zátylku.

 

            "Ryate?"

 

            "Blake!" vyštěkne mé jméno a přimáčkne mě pohledem. Uvolněně si povzdechne a pomalu přejde ke mně.

 

            Ani se nehnu. Přistoupí ke mně, zajede mi rukou do vlasů a olízne si rty. "Můžeme jít prostě spát? Byl to dlouhý víkend a ještě delší den. Můžeme to probrat zítra."

 

            Pátrám v jeho očích a vadí mi, že nedokážu poznat, jestli lže, nebo ne. Znala jsem Matta dost dobře na to, abych poznala, jestli se snaží vyhnout rozhovoru, nebo jenom mně obecně. Ryat je hůř čitelný.

 

            Přikývnu a řeknu: "Jasně."

 

            Nakloní se ke mně a jemně mě políbí na čelo. "Přinesu ti vodu." Odtáhne se a jde do kuchyně, zatímco já si sundám tričko a tepláky a pak si zalezu do studených peřin.

 

            Jsem unavená. Myslela jsem, že u něj na chatě usnu, ale pak mě následující události opravdu rychle probudily.

 

            "Tady máš," říká Ryat a vstupuje do pokoje se sklenicí vody pro mě.

 

            "Díky." Vezmu si ji od něj a vypiju víc než polovinu, aniž bych si uvědomila, jakou mám žízeň.

 

            Vezme si ji a postaví mi ji na noční stolek, než si vedle mě vleze do postele. "Sladké sny, Blake." Znovu mě políbí na čelo a přitáhne si mě k sobě.

 

            Naposledy mě napadne, že ráno už se o tom bavit nebudeme.