OLT - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Mířili na něj zbraněmi, šéfe,“ řekl Nate.

Andino přikývl, ale dál zíral na pozemek před svým domem. Dostavila se temnota, která vše zahalila do tmy, která odpovídala aktuálním podtónům jeho mysli a duše. Nikdy neexistovala doba, kdy by se mafie někoho nedotkla, pokud byl v životě – nezáleželo na tom, zda byl tím nejmocnějším mužem v New Yorku se stovkou stráží v neustálé pohotovosti. Tyhle věci se budou dít vždycky.

Šlo jen o to kdy, proč a jak.

Tentokrát měl na většinu z toho odpovědi, což bylo víc, než mohl říct kdy jindy. Usnadňovalo to to, aby mohl zajít dovnitř a uklidnit nervy své ženy? Ženy, která posledních pár hodin zuřila a běsnila?

Rozhodně ne.

Zatím ne…

Tento život si vybral.

Všechno z toho.

„Moje žena přesto stále neviděla své strážce,“ poznamenal. „Což je součástí problému. Jak blízko byli Haven a dívkám, že je ani nemohla vidět, když je potřebovala?“

Nate se s odkašláním ohlédl přes rameno. Andinovi ani neuniklo, jak muž přešlápl z nohy na nohu. Zkurveně dobré znamení nervozity toho muže. Byl jeho nejlepším strážce a od doby, co se Pink přesunul jinam, mu důvěřoval nejvíc. Díky tomu měl tendenci si všímat věcí, které Natea znervózňovaly.

„Co mi neříkáš?“

Strážce si povzdechl. „To je to, co nechci říct – raději bych svého bosse neurazil. Nejen, že mi podepisuješ výplatní šeky, ale také rád vytahuješ zbraň, když tě lidé naserou.“

No…

„Prostě to řekni,“ zamumlal Andino a ze strany se na něj podíval.

„Byla vyděšená. Byly tam dívky a tak. Byla to prostě jen ona. Stejně si svých strážců už tak jako tak jen málokdy všímá, což je přesně to, co ty jsi chtěl. Aby se během dne cítila tak normálně, jak je to jen možné, že?“

Andino si ztěžka vydechl. Už věděl, kam to mířilo. „A?“

Nate si odkašlal. „Pravděpodobně měla tunelové vidění – byla zaměřená na hrozbu. To je to, co většina lidí v takové situaci dělá. Kurva, ani ti nedokázala říct, jakou barvu mělo auto, které parkovalo vedle toho jejího. Tunelové vidění.“

„A to všechno vede k tomu, že mi přesně říkáš co?“

Muž v kožené bundě pokrčil rameny. „Poslouchej, vím, že jsi nasraný a to všechno, bossi, ale nemyslím si, že bys dneska měl jít po těch mužích. Svou práci odvedli. Eskortovali toho chlapa pryč, jen aby zjistili, že jde o placeného posla. Dokonce u sebe ani neměl zbraň. Jsou to dobří strážci.“

To byli.

Obvykle.

Ohledně toho se nechtěl dohadovat.

„Proč si myslíš, že mou první reakce je potrestat strážce, kteří ji dneska sledovali?“ zeptal se, upřímně zvědavý.

Z několika důvodů…

Nate se na něj podíval. „Je to tvoje žena, chlape. A tvoje dívky. Cokoli se jim stane a ty vidíš kurva rudě. My všichni to víme. A ti chlapi? Mají z toho hrůzu.“

Hmm.

Andino přikývl. „Dobré vědět. Dávej pozor na dům, jo?“

„Rozumím, bossi.“

Strážce počkal, dokud Andino neotevřel vstupní dveře a nevešel dovnitř. Teprve pak opustil terasu a zamířil směrem na chodník. Andino si nebyl jistý, kde Nate na pozemku dneska večer zůstane. Někdy prostě jen procházel kolem hranic majetku, jindy seděl v autě. Ne každou noc požadoval, aby Nate dům hlídal, ale v noci jako byla ta dnešní?

Jo.

Jiné noci to dělal někdo jiný.

Ne dneska.

Když za sebou zavřel dveře a zul si kožené mokasíny, zaslechl první bouchnutí dveřmi skříně. S drsným povzdechem si strčil ruce do kapes, zadíval se do stropu vchodu svého domu a chvíli prostě jen dýchal a přemýšlel. Dívky byly všechny v posteli a o tom, co se dneska stalo, neměla žádná z nich jediné ponětí. Jak on, tak Haven se o tom ujistili – a pokud do toho bude mít co mluvit, bude trvat mnoho let, než zjistí pravdu o jeho životě a o tom, kým je.

Dnešní noc tou nocí nebyla.

„Budeš tam jen tak stát?“ zeptala se Haven ostře.

Bože.

To poslední, co chtěl, bylo se se svou ženou dohadovat. Nebo spíš ji nechat, aby se na něj vztekala, protože byla vyděšená a netušila, jak to zvládnout.

„Haven –“

„Ještě jsi mi neřekl, o čem to všechno dneska bylo!“

„Protože na tom nezáleží,“ odpověděl a konečně se setkal s jejím pohledem. „A jen tě to nasere ještě víc, než už jsi. Přijde ti to jako chytrá cesta, jak to všechno dostat do háje?“

„Jsi kretén.“

Jo.

Předpokládal, že žádné zprávy nejsou dobré zprávy.

„Vyřeším to, Haven. Už se to znovu nestane. Slibuji.“

Vypadala každým coulem jako hurikán, kterým skutečně dokázala být. Potetovaný, nádherný, naštvaný a úplně jeho.

„Dostal se přes mé strážce,“ řekla tiše.

Jo, a to bylo skutečným problémem.

„A byly tam dívky,“ dodala.

Nezáleželo jí na tom, že chlap, který ji v parku oslovil, byl prakticky neškodný, protože když se to stalo, neměl u sebe ani zbraň. Jí záleželo jen na tom, že se to stalo.

Tomu velice dobře rozuměl.

Taky ho to nasralo.

Přikývl. „Já to vyřeším.“

Dřív, než mohla odpovědět nebo začít s další hádkou – upřímně řečeno, opravdu záleželo na tom, jak se změnila její nálada – ozval se nad jejich hlavami výkřik jedné z jejich dívek. Při tom zvuku oba zvedli hlavy.

Rodičovství nikdy nekončilo.

Kvůli ničemu.

„Musím si zavolat,“ řekl, „ale pak ti přijdu pomoci.“

Znovu se na něj podívala – pohledem, který pálil jako nic jiného. „Jak chceš, Andino.“

Jejímu hněvu rozuměl.

Mohla ho mít.

John byl člověkem, kterému zavolal jako první. Jakmile bratranec hovor zvedl, zamumlal: „Slyšel jsi zprávy o tom, co se dneska stalo v parku?“

„Bohužel,“ zamumlal. „Co s tím hodláš dělat?“

„Vyřešit to.“

„Jak?“

„Proto ti volám. Potřebuji plán.“

John se uchechtl. „Zbožňuji je vytvářet.“

Jo, to věděl.