BF - 13. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Chrissie

Dýchej skrze dobrotu

Padám zpátky ke kuchyňské lince, prsty pevně svírám okraje desky, zatímco zvedám nohy výš kolem Gastonových boků a sténám: „Bože, prosím, nepřestávej.“ Cítím, jak se napětí v podbřišku začíná rozplývat, jak se můj zrak slábne silou orgasmu, který se rychle blíží.

„Dej mi to,“ přikazuje, krouží kolem mého klitorisu a já to pustím. Tělo mě brní od pokožky hlavy až po prsty na nohou, jak se mé vnitřní stěny kolem něj stahují. Pokračuje ve svých nemilosrdných výpadech, zatímco si hraje s klitorisem, a můj orgasmus se vymkne kontrole. Nepřítomně ho slyším sténat, jak jeho výpady zpomalují, ale moje mysl a tělo se rozpadají.

Zcela ztracená v pocitu, jak se na mě jeho těžká váha usazuje, zatímco mě líbá ze strany na krk, pevně ho objímám a šeptám mu do kůže „Myslím, že tě miluju“. Když moje mysl zaregistruje jeho svaly, které se mi stahují pod dlaněmi, uvědomím si, co jsem právě řekla, a zavřu oči.

Ach bože. Je obrovský rozdíl mezi tím, když mu řeknu „Myslím, že tě miluju“, a tím, když si přiznám, že se zamilovávám. Co jsem si myslela? No jo, vůbec jsem nepřemýšlela. Moje mysl byla v Gastonově nebi.

„Cože?“ Odtáhne se a já otevřu oči, zatímco moje sevření na něm povolí.

„Cože?“ Opakuji, zatímco jeho pohled drží můj jako rukojmí.

„Co jsi to řekla?“ Každý sval v mém těle se stahuje, zatímco dech v mých plicích se tam zachytává. „Chrissie.“ Mé jméno je naplněno varováním.

Pokouším se hrát němou, i když moje mysl je stále částečně rozbředlá a moje tělo se stále vznáší na vrcholu mých orgasmů. „Řekla jsem něco?“

„Řekla.“ Jeho výraz změkne, zatímco mi podsune ruce pod záda a zvedne mě proti sobě, takže se mi zadrhne dech, když sklouzne neskutečně hlouběji. „Myslíš si, že mě miluješ.“

„Cože? Proč to říkáš?“

„Protože slova „Myslím, že tě miluju“ vyšla z tvých úst ani ne před minutou,“ odpovídá a na rtech se mu tvoří drobný úsměv.

„Ptáka,“ vyhrknu, položím ruce na jeho teplou hruď a on trhne hlavou dozadu.

„Prosím?“

„Myslím, že miluju tvýho ptáka.“ Přikývnu, trochu pyšná na sebe, že jsem na to přišla jen tak z rozmaru. „Unikla ti slova ‚tvůj pták‘.“

Usměje se a je na tom něco trochu děsivého, ale než přijdu na to, co mě na jeho pohledu tak rozčiluje, zvedne mě z linky a vydá se k ložnici.

„Gusi…“

„Ticho,“ žádá.

Oči se mi rozšíří a srdce mi začne bušit; pak, než se stihnu připravit na jeho ztrátu, mě najednou pustí a já se skácím dozadu, poskakujíc po matraci. „Co to děláš? Musím se připravit…“ Slova do práce se ztrácejí, když se na mě sesype, hluboce mě políbí a jedním polibkem mě znovu vzruší.

Odtáhne ústa od mých, pak táhne rty k mým ňadrům, olizuje mou bradavku, než ji vsaje do úst. Mé tělo se prohýbá a prsty kloužou po jeho vlasech, zatímco ho tiše prosím, aby pokračoval. Když se znovu odtáhne, otevřu oči.

„Jestli to nedokážeš říct znovu, aniž by ses udělala, budu tě nutit přijít pořád dokola, dokud mi neřekneš, co jsi řekla.“

Držím ústa zavřená a on se ještě jednou zaculí svým děsivým úsměvem, než přejde k mému druhému ňadru. Dělám všechno pro to, abych ovládla reakci svého těla na něj, zatímco on manipuluje ústy, zuby a jazykem s oběma mými ňadry, a daří se mi to, dokud mi šikovně nevklouzne rukou mezi nohy. Ve chvíli, kdy se palcem zaměří na klitoris a strčí do mě dva prsty, vykřiknu jeho jméno a ztratím se ve vlnách euforie, která se ve mně hromadí hluboko. Protože nemám nic jiného na práci, držím se ho, zarývám mu nehty do kůže a kňourám mu do úst, když mě líbá.

„Řekni mi, co jsi řekla.“ Ta slova mi vrčí na rtech a já trhám hlavou ze strany na stranu – ne v odmítání jeho žádosti, ale v šoku, když se mi stěny kundičky začnou svíjet a já se udělám. Jeho prsty zpomalují invazi, ale nikdy nepřestanou úplně, což znamená, že jeden orgasmus se mění v druhý. Nedává mi šanci vzpamatovat se z dalšího světoborného vyvrcholení; usadí se mezi mýma nohama a tvrdě do mě vrazí.

Zasténám, omotám se kolem něj a vydechnu: „Nemůžu. Je toho moc.“

„Pověz mi, co jsi říkala.“ Obkrouží můj přecitlivělý klitoris a já zavrtím hlavou a zavřu oči, zatímco se moje kundička vlní kolem jeho ptáka.

„Gusi,“ zašeptám ohromeně. Mám pocit, jako by každý centimetr mého těla hořel.

„Podívej se na mě.“

Znovu otevřu oči. Dívám se mu do očí a vidím teplo, oddanost a štěstí, které se na mě dívají. Pocit klidu a spravedlnosti omývá každou buňku v mém těle, já se předkláním a přitisknu rty k jeho. Říkám mu pravdu, vím až do hloubi duše, že to zvládne. „Myslím, že tě miluju.“

„Díky bohu,“ zasyčí těsně předtím, než zachytí má ústa a spojí naše ruce a zvedne mi je nad hlavu. Jeho váha na mě těžce dosedá a jeho výpady se líně a pomalu mění, jak klouže dovnitř a ven. Držím ho s nohama kolem boků a vyvrcholíme současně a tiskneme se jeden k druhému, dokud vlny extáze nezačnou slábnout.

Když oba těžce dýcháme a moje srdce bije tak silně, že mám pocit, že by mi mohlo vylézt přímo z hrudi, zvedne se a drží své tělo nad mým, ruce stále v jeho sevření u postele. „Já jen nemyslím, že tě nemiluju, miláčku. Prostě tě miluju.“

Jeho slova způsobují, že ve mně bublá nepřekonatelné štěstí, a já ho nutím, aby mě pustil, pak ho obejmu a vrazím mu tvář do ohbí krku. Slzy, které nedokážu zadržet, mi plní oči a tichý vzlyk mi klouže po krku.

„Neplač,“ zašeptá a zasypává mě jemnými polibky na hruď a krk, pak na tváře a rty. Bráním se slzám a snažím se zaostřit na jeho pohlednou tvář, aniž bych úplně věřila, že ten chlap je můj.

„Miluješ mě?“ Popotáhnu.

„Ano,“ řekne tiše, zatímco mi prsty přejíždí po straně obličeje.

„Taky tě miluju,“ přiznám se a jeho výraz se naplní něhou. Když skloní hlavu, ztrácím jeho pohled, ale cítím ho, když mě líbá, což je ještě lepší.

„Přál bych si, abys nemusela chodit do práce,“ zaskřípe podrážděně a odtáhne se, aby si opřel čelo o moje.

„Já vím,“ souhlasím a zní to udýchaně a stejně frustrovaně jako on.

„Chápu, proč jsi vybíravá, ale musíš si někoho najmout, miláčku.“

„Já vím.“ Cítím se trochu vyvedená z rovnováhy, když nás převaluje, až se mu plně opřu o hruď a najednou se na něj dívám. „Od Vánoc uběhly teprve dva dny a já vím, že jsem vybíravá, ale čekám, až přijde ta pravá osoba.“

Při mém prohlášení se jeho rysy naplní pochopením. „Najdeš ji.“ Jeho ruce mi sevřou pas a on se posadí a vezme mě s sebou. „Chceš se osprchovat?“

„Ano.“ Usměju se a pak nás svou mimozemskou silou oba vytáhne z postele a odnese mě do koupelny. Překvapivě nejdu pozdě otevřít obchod, ale upřímně by mi to bylo jedno, i kdybych šla. Zjištění, že mě Gaston miluje, má mnohem větší cenu než pár platících zákazníků.

***

Když Aubrey a Rachelle venku vyzvedávají náš oběd, překvapí mě, když slyším tichý, sladký, jižanský hlas, který volá „Haló!“ z přední části obchodu. Neslyšela jsem zvonění na dveřích, které mi dávalo vědět, že někdo vešel, takže buďto zvonění je rozbité, nebo jsem se opravdu soustředila na to, co dělám, a ponořila se do myšlenek. Když mi Gaston a to, co se stalo dnes ráno, neustále plnilo mysl a posledních pár dní bylo tak rušných, bylo to nejspíš to druhé.

„Hned jsem tam!“ Vykřiknu, jdu k umyvadlu, abych si smyla polevu z prstů, a slyším „Dobře!“ ozve se zpátky. Jakmile vypnu vodu, popadnu papírový ručník a osuším si ruce, když jdu otevřenými dveřmi ven do hlavního obchodu.

„Mohu vám pomoci?“ Zeptám se vrchní části měděně rudých vlasů, která je ohnutá při pohledu do jedné ze dvou vitrín. Při mé otázce žena zvedne hlavu a já jsem na okamžik ohromena jejíma velkýma zelenýma očima a elegantními, pihovatými rysy. Vypadá jako opravdová pohádková princezna.

„Ahoj, já jsem Anna Bellová. Hledám“ – sklopí oči a podívá se na telefon v ruce – „majitelku, Chrissie.“

„To jsem já.“ Usměju se, a když ona úsměv opětuje, všimnu si nepatrné mezery mezi jejími dvěma předními zuby, která ji dělá ještě roztomilejší. „Jak vám mohu pomoci?“

„Jsem tu, abych se ucházela o místo, které bylo v novinách.“

„Skvělé, nevadilo by vám, kdybychom si promluvily venku?“ Skloním hlavu ke stolům vepředu.

„Vůbec ne.“

„Úžasné.“ Popadnu svůj zápisník spolu s plechovkou coly. „Dáte si něco k pití nebo k jídlu, zatímco si budeme povídat?“

„To je milé, ale ne, děkuji. Právě jsem měla obrovský oběd v restauraci o blok dál.“ Poplácá se po břiše.

„V Grillu?“ Zeptám se, a když přikývne, zasměju se. „To je jedno z mých oblíbených míst k jídlu a vždycky odcházím s lítostí, že jsem se tam rozhodla jít, protože jídlo je tak dobré, že nemůžu přestat jíst, i když vím, že jsem plná.“

„Ten osud mě teď trápí.“ Zahihňá se, když vyjdu zpoza pultu a přes obchod k jednomu ze stolů u výlohy a v hlavě si prozpěvuju, doufám, že jsi ta pravá. Nedala jsem si do výlohy obchodu oznámení. Nepotřebovala jsem to. Od dne, kdy se můj inzerát dostal do novin a na internet, dělám pohovory s lidmi stále. Ale zatím se ani jeden člověk mi nepřipadal pro tu práci vhodný, i když většina uchazečů má vysokou kvalifikaci. Jak jsem řekla Gastonovi dnes ráno, vím, že jsem možná moc vybíravá, ale jestli to mám udělat, chci, aby mi s vedením podniku pomáhal ten nejlepší možný člověk.

Jakmile se obě posadíme, beze slova mi podá několik listů papíru sešívaných k sobě a já v nich listuji. Prohlížím si její životopis a pracovní historii, trochu překvapená, že se uchází o práci tady a ne v centru v jedné z velkých právnických firem nebo firemních budov. Většina její předchozí pracovní historie zahrnuje administrativní nebo sekretářskou práci, ne pečení nebo dokonce maloobchod.

„Můžu se zeptat, proč se o tuto práci ucházíte?“ Zvednu hlavu, abych se na ni podívala.

„Jak vidíte, pracovala jsem v korporátní sféře celý svůj dospělý život. Dělala jsem to proto, protože jsem to musela dělat.“

„Vás to nebavilo?“ Domýšlím se a ona zavrtí hlavou.

„Nenáviděla jsem každou minutu.“ Nakloní se dopředu. „Můžu k vám být upřímná?“ Vzhledem k tomu, co právě řekla, jsem si myslela, že už jsme upřímné, a tak přikývnu. „Prostě chci být šťastná,“ zašeptá a mé srdce se sevře v hrudi při jejím tónu a pohledu v jejích očích. „Něco málo před rokem jsem opustila muže, se kterým jsem měla strávit zbytek života, a před měsícem jsem se sem přestěhovala, potřebovala jsem být blíž oceánu. Ještě netuším, co vlastně dělám.“ Krátce se podívá jinam, vypadá to, že přemýšlí. „Ale co vím, je,“ vrátí se ke mně její pohled, „že jsem vždycky milovala pečení a vaření. Taky vím, jak řídit lidi a svůj čas, a rychle se učím. Jsem si jistá, že když si prohlížíte můj životopis, vidíte, že jsem pro tuhle práci asi nejméně zkušený člověk, ale když jsem uviděla inzerát, věděla jsem, že se musím přihlásit a že bych litovala, kdybych to neudělala.“

Její slova se dotýkají něčeho hluboko ve mně a já si ji dlouze prohlížím, než promluvím. „Pracovní doba není pevně daná. Někdy bych tě tu potřebovala, abys otevřela dřív, a jindy bych potřebovala, abys zavřela. Nevadilo by ti to?“

„Můžu si v práci dát kafe a dát si sušenku nebo dortík, kdykoli budu chtít?“

„Ano.“

„Pak si myslím, že by mi to nevadilo,“ souhlasí s jemným úsměvem.

Nechci, aby si myslela, že to budou samé dortíky a posypky, míním slovní hříčku, a tak jí říkám: „Moje dvě prodavačky na částečný úvazek odcházejí na konci léta, a dokud za ně nenajmu náhradu, mohlo by to být trochu bláznivější než normálně.“

„Šílenství mi prospívá,“ říká a v hrudi mi kvete naděje.

„Taky bys mohla čas od času pracovat sama, podle toho, jaký je den.“

„Když zvládnu právníky a výkonné ředitele, kteří mi dýchají na krk den co den, myslím, že to zvládnu.“

„Kdy můžeš začít?“ Ptám se a překvapím tím i sama sebe.

Opírá se, vypadá ohromeně, a pak se štěstím v očích prohlásí: „Dnes? Zítra? Vážně, jsem otevřená všemu.“

„Tak dobře, co kdybys přišla zítra ráno v devět? Uvidíme, jak se věci vyvinou a jestli se to bude hodit pro nás obě.“ Zarazím se a pak dodám: „Samozřejmě ti za ten den zaplatím, i když se rozhodneš, že to není pro tebe.“

„Vážně?“

„Vážně.“ Přikývnu a myslím, že by se mohla rozplakat, ale nadechne se, a když se nadechne, vidím, že má nutkání pod kontrolou.

„Děkuju.“

„Ještě mi neděkuj.“ Usměju se. „Zítra možná zjistíš, že to tady nesnášíš a budeš si přát, aby ses nikdy nepřihlásila.“

„To si nemyslím.“ Zasměje se.

„Já taky,“ přitakám s nadějí v hlase.

Ohlédnu se jí přes rameno, když zazvoní zvonek na dveře, dává mi najevo, že není rozbitý, a cítím, jak se mi svírá žaludek, když sleduju Gastona, jak mě hledá, když vkročí do obchodu.

Když jeho oči spočinou na mých, usměju se a odsunu se od stolu, abych se postavila, a pak se podívám dolů na Annu, která má oči obrácené přes rameno. „Děkuju, že jsi přišla. Uvidíme se zítra v devět,“ řeknu a Anna vyskočí, odtrhne oči od Gastona, aby se na mě podívala, a rychle vstane.

„V devět. Dobře. Budu tady,“ opakuje a já se skoro směju. Vůbec mě nepřekvapuje, že byla rychle vtažena do víru Gastonovy žhavosti, ale jsem v duchu nadšená, že té nádherné ženě neušetřil víc než letmý pohled.

Když jdu ke svému muži, vyrazí ke dveřím po mém boku a já ji zastavím, abych ji představila. „Anno, tohle je Gus.“ Podívám se z ní na něj. „Gusi, tohle je Anna. Zítra se přijde podívat, jestli se jí tu bude líbit pracovat.“ Po tváři mu přelétne výraz úlevy, než skloní hlavu a natáhne k ní ruku.

Když natáhne ruku, aby mus ním potřásla, zrůžoví jí tváře a její slova jsou zamumlaná, když říká: „Ráda tě poznávám,“ což mě nutí potlačit smích.

„Já tebe taky.“ Gus pustí její ruku, aby mě majetnicky chytil kolem pasu, a než odejde dveřmi, nešikovně se na mě usměje.

Dívám se, jak omámeně prochází kolem oken, a vrtím hlavou a pak nakloním hlavu zpátky ke Gusovi a jeho pohled skloní, aby se setkal s mým. „Myslím, že v zájmu obchodu a zdravého rozumu mých prodavaček bych ti měla zakázat vstup do mé pekárny.“ Při mé poznámce se jeho prsty pevně sevřou kolem mého pasu a skloní hlavu, aby se mohl s usměvavými rty dotknout mých. „Nedělám si legraci,“ informuju ho, když se trochu odtáhne. „Moje holky nezvládnou být ve tvé přítomnosti, aniž by z toho byly úplně nešikovné. Není to dobré pro obchod.“

„Dostanou se z toho,“ informuje mě a pořád se usmívá.

„Myslím, že ne.“ Odmítavě zavrtím hlavou. „Aubrey i Rachelle, kdykoli přijdeš do obchodu, tak se pořád motají kolem jako novorozené jelení mládě, kdykoli jsi tady.“ V předstíraném rozmrzelosti na něj přimhouřím oči. „Ani si nechci představovat, jakou zkázu za sebou zanecháš, kdykoli vstoupíš do svého klubu nebo do některého ze svých barů.“

Zasměje se mému vtipu, ale já zachytím poněkud ostražitý pohled v jeho očích. Začnu otevírat ústa, abych se ho zeptala, co to má znamenat, ale než stihnu promluvit, rozptýlí mě hlubokým polibkem, při kterém se mi prsty u nohou kroutí a moje mysl je prázdná od všeho kromě jeho.

„Co budeme mít k večeři?“ zeptá se a pevně mě drží, zatímco ústa má těsně u mých.

Pokusím se popadnout dech a mrknutím zahnat opar touhy, který se kolem mě usadil, a přiznat: „Já nevím.“

„Byl jsem na cestě do obchodu, proto jsem se zastavil. Chtěl jsem vědět, na co máš chuť.“

Když mě tak pevně drží a mluví rty, které se dotýkají mých, říkám mu pravdu. „Chci jen tebe.“

„Máš mě.“ Přejede mi rty po mých. „Tak co chceš jíst?“

„Umím vařit.“ Položím mu ruce na hruď a on zvedne jedno obočí. „Nedívej se na mě tak. Umím vařit víc než snídani, i když jsem to ještě nedělala.“

„To už jsi říkala, ale ještě jsem nezažil, že bys mi vařila večeři.“ Uchechtne se.

„To je fuk.“ Zasměju se, jemně se mu přitisknu na hruď a on mi zakryje ruce, drží je u trička. „Fajn, nebudu vařit, protože než odsud odejdu, bude už pozdě, ale cestou domů můžu něco vyzvednout.“ Lehce se k němu nakloním. „Vím, že máš spoustu práce s přípravou věcí na Nový rok.“

„Vaření mi nevadí, a protože nevíš, co chceš, překvapím tě.“

„Vážně mi nemusíš dělat večeři,“ opakuju a cítím se provinile, že tak tvrdě pracuje a pořád se o mě stará.

„Já vím, že nemusím, ale stejně budu.“ Rychle mě políbí, pak mě pustí, když zazvoní dveře a vejdou Aubrey a Rachelle s taškami s jídlem, a obě se usmějí, když nás vidí spolu.

„Ahoj, Gusi,“ zastaví se Aubrey a Rachelle, která zírá na Guse, vrazí kamarádce přímo do zad a málem ji povalí.

„Promiň.“ Rachelle se zasměje, pak se usměje na Guse. „Ahoj.“

„Vidíš?“ Protočím oči, slyším, jak se Gaston směje.

„Ahoj, holky,“ pozdraví obě a pak se podívá dolů na mě. „Uvidíme se večer, zlato.“

„Uvidíme se večer.“ Doprovodím ho ke dveřím, ještě dostanu jeden polibek, než vyjde ven. Jakmile odejde, otočím se ke svým holkám, které se na mě obě culí. „Co?“

„Ty jsi do něj tak zamilovaná.“ Aubrey na mě ukáže.

„A on je do tebe úplně zamilovaný.“ Rachelle se zaculí.

„Obě máte pravdu,“ řeknu a než se pustí do normálního skákání, vydechnou hlasité, uši drásající, holčičí skřeky. Dívám se, jak obě oslavují mou nově nalezenou lásku a štěstí, a nutím se dýchat dobrotou, když se mi chce doopravdy brečet šťastné slzy.