AWH - 11. kapitoa

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Když se v malém obývacím prostoru najednou objevily Hanine, Evetta a třetí postava, Ben nadskočil. Zbledl. Na ženě v Evettině náručí rozeznal známé lidské rysy. Pospíšil si vpřed a ženu v bezvědomí opatrně převzal do náruče.

„Myslel jsem, že jste byly sehnat léčitele! Říkala jsi, že na tomhle kosmodromu nejsou žádní další lidé,“ zavrčel, když prošel dveřmi do druhé ložnice a ženu jemně položil do opotřebovaných, ale čistých přikrývek. „Co jste vy dvě udělaly?“

„Je jako ty,“ vykřikla Hanine na svou obranu. „Podívej se na ni! Bude vědět, jak Aarona opravit. Byla s dračími měniči. Nosí jejich zlato.“

Ben se netrpělivě podíval na Hanine, ale pak pohledem zachytil Evettin ustaraný výraz. „Co má s něčím z toho společného jejich zlato? Můžeme ho použít k platbě za léčitele?“

Sledoval, jak se nervózně podívala ke dveřím druhé místnosti a pak ven z okna. Něco bylo špatně. Když se podívala dolů na chodník, než se konečně vrátila zpátky na něj, cítil, jak z ní proudilo napětí.

„Ne,“ odpověděla tiše. „Jejich zlato je živá věc. Je to kouzlo.“

„Když mu to řekne, může to Aarona vyléčit,“ řekla Hanine zoufale. „Prosím, může ho to zachránit. Může ho zachránit. Prosím, Bene. Nemůžu… nesmím ho ztratit.“

Bezmocně se podíval na Hanine. Po tvářích ji stékaly tiché slzy, strach a vyčerpání ji vepsalo hluboké vrásky kolem očí a úst. Otočil se a znovu se podíval dolů na lidskou ženu v bezvědomí. Bylo to tak dlouho, co viděl jiného člověka, že mu připadala cizejší než Evetta.

„Dobře,“ souhlasil unaveně. „Ale myslím, že bych jí to měl vysvětlit já. Mě by mohla mě vyslechnout.“

„Děkuji,“ zašeptala Hanine a setřela si slzy z tváří. „Aaron, je…?“

„To samé,“ připustil Ben. „Možná trochu slabší.“

Hanine se zhroutila tvář, ale nevydala ani hlásku. Sledoval, jak se rychle otočila a spěchala do druhé místnosti, kde ležel bratr. Když na rameni ucítil štíhlou ruku, trhl sebou. Očima vyjel vzhůru, až se pohledem spojil s Evettinými tmavými ustaranými očima.

„Doufám, že nám pomůže. Mít ji tady je pro nás velice nebezpečné. Nebude to dlouho trvat a najdou ji ti, s nimiž byla,“ řekla ztěžka. „Pokud se to stane, Hanine a mě zabijí. Valdier Marastin Dow nemilují.“ Unikl jí hořký smích. Pak se mu unaveně opřela o bok. Objal ji kolem ramen. „Žádný druh se o nás nezajímá. Včetně našich vlastních lidí. Když přijdou, postav se od nás dál a nesnaž se je zastavit. Jsou příliš silní. Nevěřím, že by tobě nebo Aaronovi ublížili.“

Zvedl se a přitáhl si ji do náruče. Na rty ji vtiskl horký, silný polibek. Nad její zoufalou odpovědí tiše zasténal. Prsty se jí zapletl do vlasů a přiměl ji zaklonit hlavu, až se na něj musela podívat.

„Budu tě chránit svým životem. Nedovolím, aby tobě nebo Hanine někdo ublížil. Ne, dokud mi v těle zbyde trochu dechu,“ přísahal. „Pokud přijdou, společně to vyřešíme.“

Oči jí změkly. „Miluji tě, Bene Coopere. Jsi silný a ušlechtilý muž. Každý den děkuji Bohyni, že mi tě přivedla do života.“

Uchechtl se a po zvednutých rtech jí přejel dalším polibkem. „Jednoho dne ti budu moci dát pořádný domov. Místo, které budeme moci nazývat svým vlastním. Místo, kde budeme moci žít beze strachu.“

„Místo, kde budeme moci vychovávat naše děti beze strachu a bolesti?“ zeptala se s nadějí. Zoufale si přála si ten obraz zachovat, než se objeví Valdierové.

Při představě dětí mírně zbledl. Pak užasle potřásl hlavou. Nikdy by ho nenapadlo, že by se mohl stát otcem. Kurva, nikdy by ho ani nenapadlo, že se stane manželem. Když se jí díval do očí plných naděje, hluboko v něm vzplanulo horko.

„Pojďme nejdřív najít domov. Pak si promluvíme s dětmi,“ navrhl. Stočil pohled dolů k nehybné postavě. „Něco mi říká, že se brzy probudí. Běž se podívat na Hanine. Dělám si o ní starosti.“

„Děkuji, Bene,“ řekla a neochotně se od něj odtáhla. „Za to, že mi dal něco, o čem snít.“

Sledoval, jak z místnosti tiše zamířila pryč. Očima setrvával na jemných oblinách jejích boků. Při pomyšlení na to, že s ní bude mít rodinu, cítil, jak mu tělo zareagovalo. Sny… Doufal, že tam někde opravdu byla bohyně, která nad nimi držela ochrannou ruku. Doufal, že v nich viděla něco, co stálo za záchranu.

Otočil se, protože z postavy na posteli ucítil nezvyklou ztuhlost. Vypadalo to, jako by se jejich host probouzel. Jen doufal, že ho žena bude ochotná vyslechnout dřív, než bude požadovat, aby ji vrátili jejím přátelům.

***

Zatímco Carmen Walker nehybně ležela, zamračila se. Myslí se jí proháněly záblesky události. Užívala si svůj první výlet na mimozemský kosmodrom. Byla zvyklá na existenci mimozemšťanů. Sakra, vzhledem k tomu, že se jedním z nich stala, raději by měla být na to zvyklá.

Možná byla člověkem, ale její páření s valdierským dračím měničem mělo neočekávané následky. Jako pravou družku valdierského muže ji přijaly jeho tři esence: muž, drak a jeho symbiont. Dalším neočekávaným důsledkem, jakmile si ji nárokoval, byla změna jejího vlastního těla.

V pozadí slyšela slabé zvuky ženských hlasů, ale nebyly ve stejné místnosti. Opatrně otevřela oči a rychle zamrkala, aby si pročistila zrak. Překvapeně s sebou trhla. Uviděla pár tmavě hnědých očí, které se na ni dívaly. A viděla v nich zahalené obavy.

„Rozumíš mi?“ zeptal se muž hlasem, který zněl, jako by to byla už nějaká doba, kdy mluvil anglicky naposledy.

„Kdo jsi? Co tu děláš?“ zeptala se zmateně.

Nervózně se na ni usmál. „Jmenuji se Ben Cooper. Jsi v pořádku? Je mi líto, co se stalo. Nevěděl jsem, že Evetta a Hanine udělají právě tohle,“ odpověděl tiše.

Sledovala pohledem, jak si k posteli přitáhl židli. Očima zalétla ke dvěma ženám s fialovou pletí, které vešly do místnosti a tiše stály za ním. Jedna z nich se kousala do rtu, druhá se s obavami dívala na Bena. Jedna z žen mu něco řekla, ale pak se otočila a znovu zmizela ve vedlejší místnosti.

„Proč… proč mě unesly?“ zeptala se Carmen a zírala na podivnou ženu, která stála za ním.

Ostražitě sledoval ženu, jak se zvedala do sedu. Zatímco se rozhlížela po místnosti, mlčel. Věděl, co viděla. V místnosti bylo šero, bylo rozsvíceno jen pár malých světel. Stěny byly tmavé a opotřebované, ale i když nábytek a vybavení byly ošuntělé, bylo tam čisto.

I on sám si prohlížel místnost a snažil se ji vidět jejíma očima. Stěny a podlaha byly matně šedé. Nábytek byl skromný, jen jednolůžko, malý stolek a židle. Druhá místnost nevypadala o moc lépe. Jen další otlučený stůl a čtyři židle.

„Kde to jsem?“ zeptala se Carmen a obrátila pohled zpět k němu.

„V bytě, který si dočasně pronajímáme,“ odpověděl tiše. Mírně se otočil a natáhl ruku. „Tohle je Evetta. Moje žena,“ řekl jemně a prsty sevřel štíhlé fialové prsty druhé ženy. „Můj bratr a já jsme byli téměř před patnácti lety uneseni ze Země. Byli jsme několikrát prodáni jako otroci, než byla nákladní loď, na které jsme sloužili, před pěti lety přepadena válečnou lodí, na kterou byly nakonec převeleny i Evetta a její sestra. Celou dobu, co jsme byli uneseni, jsme přesvědčili všechny druhy, že můj bratr Aaron a já nemůžeme být odděleni, jinak zemřeme. Evetta a její sestra pracovaly jako inženýrky a specialistky na programování na válečné lodi, která unesla tu naši.“

„Uviděla jsem Bena,“ pronesla Evetta váhavě, zatímco se na Bena jemně usmála. „Jeho doteky, jeho hlas ve mně vzbudily pocity, jaké jsem do té doby ještě nikdy necítila. Dala bych za něj život. Je to můj muž,“ prohlásila hrdě a věnovala mu další úsměv.

Ben jí oplatil úsměv. Pak se otočil a s vážným výrazem podíval se na Carmen. „Od doby, co se nám před dvěma týdny podařilo uniknout, jsme na útěku. Aaron byl zraněn. Potřebuje pomoc. Evetta a Hanine se snažili najít nějakého léčitele, který by se nechal podplatit. Moc toho nemáme,“ řekl unaveně „a musíme si dávat pozor, s kým mluvíme,“ pokračoval unaveně. „Vypadám tak nezvykle, že nemohu ven. Okamžitě bych k nám přitáhl pozornost.“

Evetta se podívala na Carmen. „Má sestra a já jsme tě uviděly. Vypadáš jako můj muž a jeho bratr. Myslely jsme si, že bys mohla vědět, jak vyléčit muže mé sestry. Má velké bolesti. Cestuješ s Valdiery. Jejich zlato je magické. Tím bys ho mohla vyléčit,“ prohlásila Evetta důrazně. „Muž mé sestry nesmí zemřít.“

Zatímco Carmen přejížděla pohledem mezi ním a Evettou, jako by se snažila rozhodnout, čekal. Po pár dlouhých vteřinách vydechla. Když přehodila dlouhé nohy přes okraj postele, stáhl se dozadu.

„Nejdřív se na něj podívám. Možná nebudu moci nic udělat, ale léčitel na Horizonu mu bude umět pomoci,“ řekla, zatímco se zvedala z úzké postele. „Udělám, co bude v mých silách,“ prohlásila a položila Benovi povzbudivě ruku na paži. „Ty, tvůj bratr a vaše ženy, můžete jít s námi. Máme s sebou další dva lidi, kteří byli také uneseni. Doufám, že je můj druh odveze zpátky na Zem,“ dodala.

Ben, se na Evettu, které mu opatrně vymanila ruku z paže Carmen, než si ho přitáhla k sobě blíž, usmál, objal ji kolem pasu a v ujištění ji stiskl. Pak jí zašeptal, že jí miluje. Jemně jí připomněl, že i kdyby dostal šanci se vrátit na zpátky na Zemi, nikdy by jí nepustil, protože jeho místo teď bylo s ní.

Podíval se zpátky na Carmen. „Tvé nabídky si vážím. Byli bychom vděční, kdybyste nás mohli vzít na bezpečné místo, ale můj bratr a já se na Zemi vrátit nemůžeme. Jistě si dokážeš představit, jak by tam byla Evetta a Hanine nápadné a my je neopustíme,“ pronesl klidně a rozhodně.

„Vím přesně, jak se cítíš. Pojďme se podívat na tvého bratra,“ odpověděla Carmen s drobným úsměvem.

Ben se otočil a přešel do vedlejšího pokoje. Aaron ležel na úzké posteli přitisknuté ke zdi. Sledoval, jak bratr otevřel oči plné bolesti, aby se podíval na lidskou ženu. Byl příliš vyčerpaný, než aby dal najevo, že ho překvapilo, že viděl dalšího člověka. Hanine se k němu naklonila a vlhkým hadříkem mu jemně otřela čelo. Pak se otočila a žadoněním v očích se podívala se na Carmen.

„Prosím, pomoz mému muži,“ pronesla pomalu. „Má velké bolesti.“

„Podívám se, co mohu udělat,“ řekla Carmen přátelsky. „Budu muset kontaktovat své přátele. Má pomoc nebude dostačující.“

„Ne!“, vykřikla Hanine a ochranitelsky se postavila před Aarona. „Musíš pomoct! Jsi jako on! Víš, co dělat.“

„Hanine, nejsem léčitelka,“ pronesla Carmen jemně. „Udělám, co budu moci, abych mu pomohla. Prosím, věř mi. Nikomu z vás bych neublížila.“

Hanine se na ni tvrdě zadívala, Pak neochotně ustoupila stranou. Vidět Aarona tak slabého a v takových bolestech ji zabíjelo. Sledovala, jak mu mimozemská žena přejela rukou po čele a pak mu z rány jemně stáhla obvaz.

„Rána je zanícená,“ pronesla žena a odtáhla obvaz ještě trochu víc.

Hanine sledovala, jak se žena zastavila a zadívala se na zlato na svém zápěstí. Vypadala, jako by se s ním mlčky dohadovala. Po minutě se zlato rozpustilo. Hanine s úžasem a nadějí sledovala, jak proudilo přes zející infikovanou ránu na Aaronově boku. Zůstalo tam jen pár vteřin, ale viděla, že kůže už nevypadala tak rozzlobeně jako předtím. Když se zlato znovu zformovalo kolem zápěstí ženy, aniž by Aarona plně vyléčilo, Hanine k ní vyjela pohledem.

Žena zavrtěla hlavou a zvedla se. „Symbiont je příliš malý a jeho rána je příliš velká, proto ji nedokáže vyléčit úplně. Už není tak zanícená a je čistá. Ale tvůj muž potřebuje další léčbu a to můj symbiont nedokáže,“ vysvětlila a otočila se, aby se na ně podívala.

„Ne! Postarej se o to, aby ho vyléčil! Chci, aby byl vyléčen úplně!“ požadovala Hanine rozzlobeně.

Aaron měl stále velké bolesti. Hanine cítila, jak se jí kolem srdce roztříštila zeď zoufalství a bezmoci. Bylo toho příliš; neustálý strach, vědomí, že byla bezmocná v tom, aby svému druhovi pomohla, a pak tahle samice, která ho odmítala uzdravit. Na to, jak křehkou vládu měla právě teď nad svými emocemi, toho bylo až příliš. Žena na ni zírala a nehýbala se, ani když Hanine z pochvy na boku vytáhla svůj laserový meč.

„Je zraněný tak těžce, že ho nedokážu vyléčit úplně,“ trvala na svém Carmen klidně. „Hanine, vím, jaké to je ztratit milovaného člověka. Když mě necháš promluvit si s mými přáteli, může přežít. Prosím. Je to jeho jediná možnost.“

„Je to trik,“ zašeptala Hanine chraplavě a zvedla laserový meč. „Mohla bys ho vyléčit, kdybys chtěla, ale ty nás chceš oklamat a vydat nás. Můj muž nezemře!“

„Hanine,“ zašeptal slabý hlas. „Má pravdu. Všiml jsem si, že ten symbiont udělal všechno, co mohl, miláčku. Důvěřuj jí,“ přinutil se říct Aaron. Hlas měl suchý a chraplavý a díval se na ni. „Pro mě… pro nás. Důvěřuj jí.“

Ale než mohla Hanine odpovědět, dveře jejich malého ubohého bytu se rozlétly. Zakřičela, protože se v nich objevila velice rozzuřená zlatá bestie. Jedním ze svých zlatých chapadel se jí ovinula kolem ruky a hrubě s ní škubla, další část zlata se stékala a vytvořila před lidskou ženou ochranný štít.

Vypukl chaos. Aaron z místa, kde ležel na úzké posteli, slabě zařval. Ben zatlačil Evettu za sebe. Místností se rozezněl Haninin hlasitý výkřik, protože ji zlaté stvoření vtáhlo pod své masivní tělo.

O pár vteřin později vtrhly do místnosti velké postavy dračích dvojčat, která byla v hospodě. Laserové meče a pistole už měli tasené. Jeden z nich zvedl pistoli a namířil ji na přímo do středu Benovy hrudi, který stále chránil Evettu. Jediný, kdo zůstal klidný, zatímco svět kolem nich explodoval, byla Carmen.

„Cree! Opovaž se!“ zakřičela Carmen z plna hrdla. „Harvey, okamžitě Hanine pusť! Myslím to vážně. Okamžitě!“

Hanine při pohledu na Aarona ztuhla, i když ji tvor stále držel v zajetí. Ignorovala bolest v místě, kde jí dva zuby podobné dýce propíchly kůži na krku. Marně se snažila uniknout. Její jedinou myšlenkou bylo, že musela chránit Aarona.

„Uklidněte se,“ pronesla Carmen ostrým hlasem. „Harvey, pusť mě ven.“

Hanine se přesunula pohledem k lidské ženě. Lesknoucí se štít kolem ní se rozplynul. Žena udělala krok směrem k ní. Hanine se na ni podívala a odháněla zlaté stvoření sem a tam. Opatrně přijala ženinu nataženou ruku.

„To je Harvey,“ vysvětlila Carmen s drobným úsměvem, když se Hanine mírně posunula za ní ve snaze dostat se pryč od stvoření, které ji málem zabilo. „Ti dva jsou Děsivá Dvojčata, Cree a Calo. Nic si z toho nedělej, když je nerozeznáš. Reagují na obě jména.“

„No teda, Carmen,“ zabručel Calo hlubokým hlasem. „Co se tu, u všech dračích vajec, děje a proč ten Marastinský odpad chráníš?“

„Drž hubu,“ zavrčel Ben a udělal krok směrem ke Calovi. „Ten odpad, o kterém mluvíš, jsou má žena a žena mého bratra!“

Druhé dvojče samo pro sebe tiše zapískalo. „Jedna z nich je tvá družka?“ zeptal se se zdviženým obočím a překvapeně se podíval na Evettu a Hanine.

„Ano,“ zabručel Ben skrz zatnuté zuby. „Je mi srdečně jedno, co si o tom myslíš. Jestli k nim nedokážeš být zdvořilý, tak raději drž hubu, nebo se postarám, abys zmlkl.“

Calo vypadal pobaveně. „Vypadáš, jakoby tě odvál i ten nejslabší vánek,“ poznamenal nenuceně, než se otočil zpět k lidské ženě. „Carmen, možná bys nám mohla vysvětlit, proč bychom je s Cree neměli zabít?“

„Protože vás zmlátím, jestli to uděláte. A pak řeknu Kreonovi, že jste mě naštvali. Myslím, že už to bude stačit jako důvod, aby vás zabil,“ odsekla. „Evetta a Hanine mě uviděly a došlo jim, že musím být člověk jako Ben a Aaron. Aaron potřebuje okamžitou lékařskou pomoc. Myslely si, že bych mu dokázala pomoci, když patříme ke stejné rase. Teď mi pomozte dostat ho na Horizon.“

Cree se skepticky podíval na Hanine. Pak se otočil a podíval se na Evettu. „Je ti jasné, že se Marastinům nedá věřit,“ poznamenal.

Hanine sklonila hlavu, aby skryla úsměv, protože Carmen ukázala válečníkovi zvednutý prostředníček. „Jdi do háje, Cree. Já jim důvěřuji. Kdybych měla vůči Valdierům takové předsudky, jako vy vůči Marastinům, tak bych žádnému z vás nevěřila ani slovo.“

Hanine, Ben a Evetta se na sebe pobaveně podívali. Ta neobvyklá žena nařídila dračím válečníkům, aby je všechny vzali na svou válečnou loď. Teprve když se místností rozlehl Aaronovo tiché zasténání plné bolesti, všechny je to vrátil zpět k naléhavosti situace.

„Musíme ho dostat na Horizon, aniž bychom vzbudili moc velkou pozornost,“ vysvětlila Carmen dvojčatům hlasem plným obav. „Ben a Evetta mají strach, že je pár Marastinů ještě stále hledá.“

Všechny oči se stočily na Evettu, která tiše promluvila. Při tom měla oči přilepené na sestru. Věděla, že to, co se chystala odhalit, by je stálo cenný nástroj, pokud by potřebovali uniknout, ale právě teď byl Aaron důležitější než přenosný teleport, který navrhla.

„Hanine se o to postará,“ řekla potichu Evetta a kývla na svou sestru. „Dostaň nás k jejich přístavišti, Hanine.“

Hanine se natáhla k tabletu a zadala pár příkazů. „Okamžik,“ pronesla s úsměvem a znovu po něm přeběhla prsty.