VOW - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Když Andino zvedl své odhozené oblečení z předchozí noci a oblékal si ho, po ložnice se pohyboval tiše. Snaps čekal trpělivě u dveří a dokud na něj nezavolal, ani nepohnul. Poté, co si včera uvědomil, že ho Haven u sebe nechá přespat, zamířil ven, aby vzal Snapse dovnitř.

Pes v jeho posteli nikdy nespal. Bylo to pravidlo, které zavedl, když bylo štěně ještě malé, a jednou se vyčůralo do přikrývek, protože se až příliš bálo skočit dolů.

I když ne, když byli tady.

U Haven musel Snaps spát, kde zatraceně chtěl. A pes se ujistil, že se dostal přímo na postel a svůj velký zadek na celou noc umístil přesně mezi ně dva. Bylo by to roztomilé... kdyby to nepředstavovalo kazišuka.

Měl vstát už dříve a zamířit z jejího domu pryč, už jen proto, aby se mohl stavit u sebe a vzít si na sebe něco slušného. Košili, která nebyla tak pomačkaná, nebo prostě zcela nový oblek.

Kdo si to sakra všimne?

Pro dnešek by se měl s oblečením snažit; byl to velký den. Bůh věděl, že Dante bude očekávat, že bude vypadat tak, jako by věděl, že to bylo důležité, a že se podle toho bude chovat. To nejmenší, co mohl udělat, bylo chovat se, jako by mu to všechno nebylo ukradené, ale i to od něho vyžadovalo až trochu moc úsilí.

Kromě toho, zatímco tu byl ještě s ní, i když stále spala a vůbec netušila, že se chystal vyklouznout z jejího domu ven, byl tam. S ní a s nikým jiným. Nechtěl ani pomyslet na to, co se stane, jakmile opustí její dům.

Jedna věc po druhé.

Posadil na kraj postele a když si obouval mokasíny, přes rameno ji sledoval. Byla k němu otočená zády, takže viděl jen blonďaté prameny vlasů rozprostřené po polštáři a její křivky pod bílou přikrývkou. Stálo ho to každou špetku vůle, aby ji nevzbudil… dokonce byť jen aby se rozloučil.

Důvody, proč ji nechal spát, byly zcela sobecké – právě teď to mohl přiznat. Pokud by ji probudil a ona se zeptala, proč odcházel tak brzy, musel by lhát. Rozhodně by jí nemohl říct zkurvenou pravdu, aniž by mu něco nehodila na hlavu.

Ne, že by si přesně to nezasloužil.

Zasloužil.

Věděl, že jí ubližoval. Pravděpodobně víc, než dokázala snést, i když si pro něj nasazovala zatraceně statečnou tvář. Nechtěl jí neustále ubližovat, takže místo toho s ní uvízl v téhle honičce kočky s myší až do doby, než se jeho plány konečně nesejdou dohromady... a bude schopný získat to, co chtěl.

Ji.

To bylo teď jeho jediným konečným cílem.

Prostě Haven.

Přesto by nepochopila, proč dneska musel udělat to, co musel. Stále by ji to bolelo. Takže se místo toho rozhodl vydat se cestou zbabělce.

Zvedl se z postele, hodil na sebe sako a rychle si ho vpředu zapnul. Tak si přinejmenším pak nikdo nevšimne, že vesta a kravata pod nimi byly přesně tím samým námořnicky modrým hedvábí jako předchozí den a zároveň bude skrytá i lehce pomačkaná košile. To považoval za výhru.

Když obešel postel na její stranu, měl pocit, jako by se jeho nohy proměnily v cement. Navzdory tomu, že ji nechtěl vzbudit, také nechtěl kurva odejít. Jediné, co se stalo, bylo to, že cítil větší tíhu než kdy předtím.

Neunikly mu věci na nočním stolku vedle postele. Na malé hromádce byl každý jednotlivý vzkaz, který ji poslal – byl to skutečně jeho jediný způsob, jak k ní bezpečně dostat zprávu, ale také měl pocit, že to tak bylo mnohem osobnější. Alespoň pro něj.

Nikomu nepsal.

Jí ale ano.

Ty kartičky si nechala, stejně jako měla květiny na stole. Dokonce i když teď byly květiny příšerně povadlé. Myslel si, že by pro ni bylo snadné květiny vyhodit, protože stejně umíraly, ale neudělala to.

Nechala si je.

Svým způsobem to bylo podobné i s nimi.

Byl si jistý, že tato žena – tato úžasná, nádherná žena se svou brilantní, jasnou duší – měla pocit, že i tahle věc mezi nimi umírala. Ale k čertu s ní, pokud se jí nebude snažit držet tak dlouho, jak to jen půjde.

Nevyčítal ji to.

Sklonil se, konečky prstů přejel po jejím nahém rameni a pak jí na čelo vtiskl rychlý, lehký polibek. Nepohnula se, oční víčka se jí ani nezachvěla. Skoro si přál, aby se vzbudila, ale takhle bylo lepší.

Dřív, než mohl sám sebe přesvědčit, aby zůstal ještě o vteřinu déle, se na ni naposledy podíval a pak vyklouzl ven z její ložnice. Snaps následoval hned za ním – to jediné, co bylo slyšet, bylo cvakání jeho drápků o podlahu z tvrdého dřeva. Zatímco mířil domem ven, Andinovy kroky byly tiché a rychlé.

Když míjel kuchyni, zastavil se a nahlédl dovnitř. Květiny, jak ta zatraceně stály na stole, vypadaly osaměle. Opravdu, kromě pár krabic přelepených páskou byly v kuchyni těmi jedinými věcmi stůl, květiny a pár kousků nádobí na utěrce na lince.

Předchozí večer se o tom nezmínil, ale její dům byl příšerně prázdný. Všechno umění a fotografie, které lemovaly stěny a dodávaly místu atmosféru života, byly pryč. Téměř všechen její nábytek byl v té či oné chvíli vystěhovaný.

Prostě mu to nepřipadalo jako její domov.

Předpokládal... že za to částečně mohl on sám.

Dřív, než si to stihl lépe rozmyslet, vešel do kuchyně. Na ostrůvku popadl poznámkový blok a tužku a načmáral ještě jeden vzkaz, který tu na ni bude čekat, až se vzbudí. Měl by ji něco nechat, i kdyby ji to mohlo naštvat ještě víc.

Šlo o riziko, které byl ochotný podstoupit.

Lístek z bloku vytrhl a žlutý papírek zastrčil pod vázu s vadnoucími květiny. Další, který si bude moci přidat do své sbírky.

Musel jsem jít, omlouvám se.

A pak, těsně pod to, napsal: Jsme skuteční, Haven. - A.M.

Při pohledu na hodiny na zdi mu neunikl ten zatracený čas. Sakra, cítil, jak mu na zápěstí tikaly hodinky a věděl, že už měl zpoždění, a než se dostane do města, tak už zatraceně ani skoro snídani nestihne.

Bože.

Naposledy se rozhlédl po jejím domově a pak vyklouzl z kuchyně a následně i z domu. Snaps vyrazil vpřed a počkal, až mu otevře dvířka u spolujezdce. Následně naskočil dovnitř.

Podíval na hodinky, i když ne, že by to potřeboval.

Opravdu měl zpoždění.

Kurva.

Přál si, aby mu na tom záleželo.

***

„Kde jsi byl?“ zeptal se Dante drsně.

Andino ani nezvedl oči od telefonu ve svých rukou. Předtím, než se bude věnovat strýci, se rozhodl odpovědět svému právníkovi.

Můžeme to kdykoli uzavřít, napsal mu právník, zatímco jel přes město.

Ne, to by nefungovalo v jeho prospěch.

Dál si s tím dávej na čas, odepsal mu.

„Posloucháš mě vůbec?“

Andino se opravdu zatraceně tvrdě snažil nezakoulet očima. Telefon si zastrčil do kapsy a věnoval Dantemu pozornost, kterou od něj strýc chtěl. Vzhledem k tomu, že stáli venku před restaurací, nebylo to pro ně zrovna tím nejlepším místem, kde by se spolu mohli dostali do jedné ze svých debat... ale kurva, pokud to bylo to, co jeho boss chtěl.

„Ne, musel jsem vyřešit něco jiného,“ řekl Andino.

Dante se zamračeně podíval dolů na Snapse. „Kde jsi byl? A také on nemůže dovnitř. Nezajímá mě, co říká Lucian, když tady je, ale dneska ne.“

Bože.

„Pink si pro něj přijde. O mého psa si nedělej starosti. Vždycky je o něj postaráno.“

Opravdu rozmazlený.

Ne, že by na tom záleželo.

Dante vydal hlasitý zvuk a přejel ho pohledem. „Myslíš si, že jsem tak hloupý? Tohle je podruhé, co jsi neodpověděl na mou otázku. Kde jsi byl? Dnes ráno jdeš skoro pozdě.“

Andino se zataháním se za rukávy saka pokrčil rameny. „Zaspal jsem.“

Lži.

Dante nevypadal ochotný dohadovat se a Andino nehodlal jít a nabídnout strýci pravdu. Takže pokud tu nechtěli stát déle a diskutovat o věcech, u kterých ve skutečnosti nezabíhali do žádných velkých detailů, Andinovi to přišlo jako obrovská ztráta času.

A plýtvání časem nesnášel.

Kývl k restauraci a zeptal se: „Jsme připraveni?“

Dante mu věnoval další z těch pohledů. „Chovej se dneska správně. Tak, jak vím, že tě tvoje máma s tátou naučili chovat, Andino. Je to důležité nejen pro tebe, ale i pro ni. Zpříjemni ji to.“

Tehdy obrátil oči v sloup. Ani se to nesnažil skrýt a pro jednou mu bylo ukradené, co to z něj dělalo.

„Přijdu ti jako typ muže, který chce, aby se jeho budoucí manželka cítila nepříjemně?“

Protože jo... to bylo to, co tam byl udělat. Posnídat a poprvé se setkat se svou nastávající manželkou.

Měla by být zábava.

„Občas nevím, co jsi za muže, Andino,“ zamumlal strýc, zatímco kolem něj prošel otevřeným dveřmi, které mu Andino podržel.

Jo, to ani on sám.

Legrační, jak to fungovalo.

„Víš, že tvoje máma by tu dneska ráno ráda byla,“ řekl Dante, když je hosteska prováděla podnikem. „Mohl jsi ji s sebou pozvat.“

Proč?

Takže by se mohla setkat a pokusit si oblíbit ženu, se kterou rozhodně neměl v úmyslu být, natož s ní žít?

To vypadalo… špatně.

„Dneska jen já,“ řekl. „Pokud by mohla ta snídaně být po mém, nebyl bys tu ani ty.“

Dante se znovu zamračil. „Vidím, že máš svou náladu.“

V poslední době ji měl stále.

„Dante, Andino. Mysleli jsme, že nepřijdete.“

Stačil zvuk hlasu Keva Calabrese, který se nesl tichou restaurací, aby Dante konečně odvrátil svou pozornost od Andina. Za to byl vděčný a zároveň extrémně nasraný.

Bože.

Bratry Calabrese nenáviděl.

Kev a Darren stáli po obou bocích mladé ženy, která nevypadala starší než na dvacet jedna let či tak nějak. Sakra, možná byla i mladší.

Pro mě až příliš mladá, pomyslel si.

I když tohle nikoho nezajímalo.

Kev řekl něco dalšího, ale Andino jeho hlas vypnul. Bylo mu úplně jedno, co říkal, nebo jak ten kretén chtěl, aby se celá tahle snídaně mezi nimi vypadala. Mnohem víc ho zajímala tichá žena s pohledem sklopeným k zemi a rozechvělýma rukama, které pevně svírala před svým tělem.

Ach, jistě, oblékli ji.

Vhodné fialové šaty, které dávaly najevo její křivky a ženskou přitažlivost. Dlouhé tmavé vlasy měla rozpuštěné v jemných vlnách a někdo si udělal čas, aby ji pečlivě nalíčil, aby vypadala přirozeně a svěže. Viděl, že barvu vlasů a tvar úst zdědila po svém mrtvém otci, ale zbytek? Měl podezření, že to pocházelo od její matky.

Ať už ta žena byla kdokoli a kdekoli.

Ginevra Calabrese byla nádherná mladá žena. O tom nebylo pochyb. I když právě teď? Byla také vyděšená. To viděl.

„Máš radši oslovení Ginevra nebo Ginny?“ zeptal se.

Byl si dost dobře vědom, že na ni promluvil dříve, než mu bylo dovoleno – že mu ji její bratři ani nepředstavili, což bylo naprosto mimo. Nezajímalo ho to. Jediné, co viděl, byla vyděšená mladá žena, která tam nechtěla být, ale byla zticha a dělala, co jí bylo řečeno, protože jí to bylo řečeno.

To mu vadilo.

Všechny oči, včetně strýce, se stočily na něj.

„No?“ zeptal se tiše.

Zvedla pohled a hnědýma oči přistála na něm. „Obojí je v pořádku.“

„Ale čemu dáváš přednost ty?“ zeptal se.

„Ginny.“

Usmál se. „Dobře.“

Znovu se zadívala na své ruce – alespoň se jí přestaly chvět. „Jsem velice ráda, že tě poznávám, Andino.“

Ne, nebyla.

Pravděpodobně byla vyděšená.

Ne šťastná.

„Tím jsem si jistý,“ zamumlal. „Pojďme se najíst.“

A možná by za tu dobu mohl přijít na způsob, jak dostat z pekla, ve kterém se ocitla, i tuhle ubohou dívku. Nepochyboval o tom, že pokud by se s tímto domluveným sňatkem něco stalo, Ginevra by byla přesunuta k jinému muži, aby se tak uspokojily potřeby jejích bratrů, nebo cokoli jiného, co by bylo potřeba.

Opravdu škoda.

Nasrat na něj, že měl srdce.

Vypadalo to, že v poslední době se Bůh rád smál na jeho účet. Proč nepřidat k té hromadě ještě další důvod k smíchu?

***

Andinovi neuniklo, jak máma očima stále zajížděla k tátovi, jako by očekávala, že Giovanni něco udělá nebo svému synovi něco řekne. To u Kim bylo ono – v umění být jemná nebyla moc dobrá.

Celý tenhle její tichý o rozhovor probíhal už od okamžiku, kdy před hodinou dorazil do jejich domu na večeři. A to ještě ani nevečeřeli.

Skončil s tím.

„Co?“ zeptal se nakonec.

Podívala se na něj, ale rychle se u ostrůvku vrátila ke krájení čerstvého chleba. „Nic, Andi.“

Gio se tiše zasmál, ale mlčel.

„Správně,“ řekl Andino. „Takže budeme předstírat, že jsi celý večer nestřílela po tátovi pohledy nebo jak?“

S povzdechem se mírně usmála. „Jen jsem si myslela... dobře, už je to pár dní, že?“

„Pár dní čeho?“

„Od tvé snídaně.“

Ach, to.

Kurva.

Máminu zvědavost ohledně celé té věci s Ginevrou a manželství obviňoval za to, že si opravdu přála, aby si pospíšil a v životě se usadil. Pak by mohla mít půl tuctu vnoučat, které by rozmazlovala.

Nechtěl ji zlomit srdce, ale neexistoval jediný způsob, jak by Bůh na této zelené zemi viděl, že by k tomu došlo s dcerou Calabrese. Ne, že by s Ginevrou bylo nutně něco špatně, až na skutečnost, že nebyla Haven.

A to pro něj představovalo celou řadu problémů.

„Jak to šlo?“ zeptala se.

Snažila se, aby to znělo jen tak, ale na takový nesmysl byl tón jejího hlasu až příliš mazaný. Podíval se na tátu – s tichou prosbu o pomoc – ale Giovanni se tvářil, jako by tu zatracenou věc ani neviděl.

Nic nového pod sluncem.

Tak jako tak by Gio každopádně mnohem pravděpodobněji Kim vyhověl. Nemluvě o tom, že Andino si byl jistý, že i táta byl zvědavý na to, jak to všechno před pár dny probíhalo a co se bude dít teď.

„Šlo to v pohodě,“ řekl Andino.

„V pohodě?“

„Mami.“

S pokrčením rameny se opřela se o ostrůvek a dívala se přímo na něj. „Neviň mě za to, že se chci něco dozvědět o ní nebo o tom, jak se cítíš. Dělám si obavy, Andino. Ne, že by se to časem zlepšilo. Bylo to rychlé.”

Přinejmenším.

„Cítím se v pohodě,“ zalhal. „A snídaně dopadla velice dobře.“

Gio sám pro sebe zabručel. „I když tam byli Calabrese?“

Andino se ani nepokusil skrýt zamračení, které mu při té otázce ovládlo rty. „Dobře, udělali věci zajímavými.“

Ano, to byl dobrý způsob, jak to vyjádřit.

Proč sakra ne?

„A tobě se tedy líbí?“ zeptala se máma.

Skvěle. A jsme u toho zpátky.

„Ginevra je... příjemná,“ odpověděl.

V okamžiku, kdy mu vyklouzla ven z úst, věděl, že to byla špatná volba slov, ale teď už nemohl nic udělat. Byla venku a máma je slyšela. Což znamenalo, že také slyšela skutečnost, že ohledně své nastávající manželky ve skutečnosti nesložil žádný kompliment ani nenabídl nic, co by mohlo ukázat, že vůči ní choval nějakou náklonnost.

Neuniklo jí to.

Vůbec.

„Chápu,“ zamumlala.

Gio s těžkým povzdechem řekl: „Myslím, že bude nějakou dobu trvat, než se dostaneme přes tu... nepříjemnou část celého tohoto uspořádání.“

„Myslíš přes skutečnost, že jí bylo řečeno, aby si mě vzala, a nechce to?“

Kim se zamračila.

Gio na druhou stranu přikývl. „Ano, přesně to.“

„Vypadá jako…“

„Co?“ zeptala se máma.

„Mile, mami. Vypadá mile.“

Což nebyla lež.

Ginevra byla sladká a během jejich snídaně byla naprosto příjemná. Ani jednou nepromluvila, pokud neměla, a chovala se k němu pouze s úctou. Andino předpokládal – a pravděpodobně oprávněně – že to bylo spíše kvůli jejím bratrům než proto, že by jí ve skutečnosti záleželo na tom, aby byla milá, nicméně to byla otázka na jiný den.

Musel řešit sračky jednu po druhé.

Zazvonění telefonu z jiné místnosti přimělo tátu zvednout se. Bez ohlédnutí kuchyň opustil a nechal ho samotného se svou až příliš zvědavou mámou a všemi jejími otázkami.

Bože, zbožňoval ji.

Ano.

Také ji nechtěl ublížit tím, že by odmítal odpovědět na její otázky, nebo jí dokonce řekl smutnou pravdu. Vypadalo to však, že mu ohledně toho nehodlala dát na výběr.

„Dobře,“ řekla, „tak co mi o ní můžeš říct, Andi? Ani jsi mě nedovolil, abych se s ní setkala, a kdo ví, kdy se to stane? Něco mi dej. Chci... ji mít ráda.“

Samozřejmě, že ano.

Protože Kim byla úžasná.

Rukou si přejel po čelisti a využil ten okamžiku, aby se mohl rozhodnout, co měl udělat. Usoudil, že ji dá, co chtěla, ale ne o tom, koho podle ní popisoval.

„Je nezávislá, jak jen může být,“ řekl s úsměvem. „A vezmeme-li v úvahu všechny věci, myslím si, že je i silná.“

Její pohled se rozzářil. „Ach?“

„To je to, čeho si na ženě vážím. Že je tou, kdo mi pravděpodobně dokáže vrátit všechny moje sračky, ať už po ní hodím cokoli.“

„Rozhodně tě bude muset být schopna zvládnout.“

„Myslím, že ona může,“ odpověděl. „Je chytrá a rychlá. Vypadá, že je schopná zvládnout své vlastní záležitosti sama. A je nádherná. Zjevným způsob, ale i svou vlastní jedinečnou cestou.“

„Hmm.“

Na okrajích jejích úst byl vidět malý náznak úsměvu. Neměla ponětí, že žena, kterou právě popsal, byla tou, do které byl už měsíce zamilovaný – do které se zamiloval jednoduše proto, že byla taková, jaká byla – a přesto ji nemohl mít.

Nevěděla, že měl na mysli Haven. Přál si, aby jí mohl říct pravdu.

„Snaps ji zbožňuje,“ dodal tišeji.

Vyskočila pohledem nahoru, aby se setkala s jeho. „Snaps tam byl?“

„Venku.“

Přikývla. „To je začátek, Andino. Vím, že to nebylo to, co jsi chtěl… měl jsi se svým životem jiné plány, ale i tohle by mohlo být dobré.“

Ach, o tom pochyboval.

Jen se usmál.

Naštěstí mu zapípal telefon, což mu umožnilo odvést od mámy pozornost, aniž by to vypadalo hrubě. Nebo tak, jako by se snažil najít z rozhovoru cestu ven. Otočil se k ní zády a zprávu zkontroloval. Doufal, že to byla Haven, ale stejně jako tvrdohlavá žena, kterou byla... dobře, od okamžiku, co před pár rány odešel z jejího domu, mu ani jednou nezavolala ani neposlala textovou zprávu.

Žádné překvapení.

Dával ji čas.

Místo ní to byla zpráva od Pinka. Strážce, který dohlížel na Sienu Calabrese a hlásil, když se objevilo něco zajímavého. Koneckonců, Andino se stále snažil přijít na to, co s tou ženou udělat a jak ji dostat bezpečně zpátky ke svému bratranci.

Tam, kde si zasloužila být.

Siena začala s jógou – každý týden ve středu a pátek ve stejnou dobu.

Znovu si přečetl Pinkovu zprávu a sám pro sebe přikývl. Dobře, ta dívka věděla, jak poslouchat a řídit se pokyny.

To pro ni znamenalo dobré věci.

Místo odpovědi Pinkovi poslal zprávu Johnovu tátovi. Prostě jen: Myslím, že bych možná mohl jít navštívit Johna.

Lucian by věděl, co to znamená.

***

„Vypadá to, že se k tobě jóga hodí,“ řekl Andino, když žena s očima svěšenýma k zemi vyšla ze šatny. Byl to zvuk jeho hlasu, díky kterému si Siena Calabrese konečně všimla svého okolí a toho, kdo byl blízko. Když přistály na něm, opřeném o zeď, vytřeštila oči. Rychle se na ni usmál, a když se s viditelným strachem rozhlédla po chodbě, řekl: „Tvůj strážce je stále venku jako zkurvený hlupák, kterým je.“

Mírně se uvolnila, ale ne moc. Už to bylo hodně dlouho, co ji viděl a naposledy... dobře, bylo to tehdy, když ji její zkurvení bratři tu příšernou noc odvlekli pryč z Johnova domu.

Vypadala lépe.

A přesto vypadala smutně.

Nepřekvapující.

Doufal, že by pro ni mohl věci zlepšit a možná... možná by mu také mohla pomoci. Laskavost za laskavost nebo tak nějak, pokud by šlo všechno dobře.

„Za jak dlouho – za deset minut ti začíná lekce jógy?“ zeptal se.

„Tak nějak, jo.“

„A jak dlouho trvá?“

„Hodinu a půl, někdy o něco méně.“

„Chodí tvůj strážce dovnitř, aby tě sledoval nebo zkontroloval?“

Zavrtěla hlavou. „Tak daleko ne.“

„Dobře.“ Odlepil se ode zdi a znovu se na ni podíval. „Chceš se převléknout do jiného oblečení, nebo jsi v pohodě s tílkem a tepláky na jógu?“

Jen zamrkala. „Co?“

„Máme místa, kam jít, a lidi, se kterými se vidět. „Chceš se převléknout nebo jsi takhle v pohodě?“

V mžiku se do jejích očí vrátil strach.

„Neměla bych odcházet,“ zašeptala.

Zvedl obočí. „Ani proto, abys viděla Johna?“

Okamžitě znovu zamrkala.

Usmál se.

„Víš, myslel jsem, že kdybych tě dokázal dostat na víc než pět minut v kuse pryč od tvých bratrů, mohli bychom zapracovat na celém tom nepořádku, ve kterém teď jsme,“ vysvětloval. „Vzhledem k tomu všemu mi pro tebe jako vhodná připadala jóga. Poslechla jsi, a tak jsme tady. Je to riziko – myslím tím, když půjdeš se mnou – ale je takové, které jsi ochotna podstoupit?“

Zaťala ruce v pěst. „Pro Johna ano.“

Samozřejmě.

Láska byla takhle šílená.

Alespoň to se učil.

„Musím být opatrná,“ rychle řekla.

Podíval se na ni. „Myslíš si, že jsem hloupý?“

„Ne, ale -“

„Dobře, tak jdeme.“

Nepohnula se. „Ani moji bratři nejsou hloupí, Andino. A už nehrají hry. Víš, že zabili Ginevrinu mámu, když se pokusila zakročit a pomoci své dceři, když došlo na svatbu s tebou?

Ztuhl.

Vyštěkla smíchy. „Myslím, že to jsi nevěděl, co?“

„Ne, ale mnohé to vysvětluje,“ odpověděl.

„Jako co?“

„Proč vypadala tak vyděšeně, když se se mnou musela setkat.“

Odvrátila oči. „Ona – a její sestry – jsou hodné dívky. Nikdy nebyly zapletené do mafie tak, jako my ostatní. Jde o to, že... dobře, chápeš to, že?“

„Musíš být opatrná,“ řekl. „Jo, chápu.“

„Dobře.“ Zamračila se a do očí se jí vrátil smutek, i když se ho snažila skrýt tím, že se podívala jinam. „Nikdy mě teď nenechají být s ním. Ne po tom všem… a teď, když naše rodiny spolupracují. Dobře, jaký to má smysl, Andino?“

Vydal jakýsi zvuk. „Jde o to, že se nikdy nevzdáváš. Dokud tě někdo nedostane pod zem a pak alespoň budeš vědět, že zbytek za to stál, protože jsi udělala všechno, co jsi mohla udělat. Nevzpomínáš si, co jsem ti řekl tu noc, když se objevili tvoji bratři a odvedli tě?“

Přikývla. „Jo.“

„Co to bylo?“

„Tohle není navždy.“

Zatraceně správně.

„Nezapomínej na to.“ Mávl rukou ke konci chodby, který vedla ven z budovy, a ne do učebny jógy. „Chceš se mnou Johna překvapit? Myslím, že by se mu hodil úsměv. Pokud ano, pojďme. Začíná nám ubíhat čas.“

Nebylo potřeba jí to opakovat.