VOW - 8. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Haven se posadila na lavičku v parku a kartičkou, kterou držela, si plácala o dlaň. Nepotřebovala ta slova znovu číst, aby věděla, co na ní bylo napsáno. Jak to, tak bylo, pravděpodobně je četla už příliš krát.

10. března, v poledne. Buď na místě, kde jsem tě poprvé potkal. - A.M.

Nepotřebovala vyjasnit, kde to bylo. A jakkoli chtěla tu kartičku, když ji poprvé našla ve dveřích, roztrhat, nedokázala to udělat. Možná brala ten vzkaz jako zatracené znamení. Svou poslední šanci, jak se rozloučit a počítat s tím. Skutečně Andina přimět, aby pochopil, že ať už se s ní snažil hrát jakoukoli hru, teď to skončilo.

Možná.

Nic však nikdy nebylo tak jednoduché.

Na stezce slyšela blížící se kroky. Nemusela zvednout hlavu, aby věděla, že to byl on. Vždycky na sobě cítila jeho oči dlouho předtím, než na ni promluvil. Navzdory všemu to byla jedna z věcí, které se nezměnily. I když si to přála.

„Právě včas,“ řekla a zvedla oči z rukou ve svém klíně.

Snaps stál těsně vedle Andina, v tlamě měl klackem velikosti lidské paže. Tmavýma očima zíral přímo na ni a čekal, až ho pozdraví. Nedokázala si pomoci a natáhla k němu ruku, Klacek okamžitě pustil a přešel k ní blíž, aby si užíval její lásku.

Zatímco si dávala na čas s pozdravením se se štěnětem, prsty projížděla jeho krátkou, i když jemnou srstí. Snaps se posadil jako ten hodný chlapec, kterým byl, a její tiché ahoj vítal vsedě na studené zemi a s vrtícím se ocasem.

Andino, na druhou stranu ještě neřekl ani slovo. Ne, že by ji to příliš překvapovalo. Momentálně se však soustředila na Snapse. Bylo to jednodušší. Pes byl mnohem méně komplikovaný než muž, vedle kterého vždycky šel.

Nebo to bylo to, co zjistila.

Nakonec promluvil. A i tehdy se rozhodla udržet svou pozornost na Snapsovi. „Ani jsem si nebyl jistý, jestli dneska přijdeš.“

„Neměla jsem,“ odpověděla.

Vydal zvuk zezadu z krku. „To je fér. Ale jsi tady, takže to je to, na čem záleží, že?“

Myslel si to?

Měla pro něj novinky.

„Vypadá to, že jsi získal jakýsi dojem, že jen proto, že vzneseš požadavek, Andino, ho musím vždycky splnit,“ řekla s pohledem na něj. Nepřekvapilo ji, že se díval přímo na ni, zcela bezostyšně. V některých případech ji to usnadnilo, aby viděla, co skutečně cítil, když vynakládal tak obrovské úsilí ke skrývání toho, ale dneska ne. Teď byl prázdný list, a to nenáviděla víc než cokoli jiného. „Jsem svým vlastním člověkem, Andino, a mám svůj vlastní život. Dneska jsem přišla proto, že jsem chtěla, a nic víc.“

Se staženým obočím naklonil hlavu mírně ke straně. „Proč jsi tedy chtěla přijít?“

„Možná ti říct, že to stačilo. Nebo se zeptat na své vlastní otázky. Existuje spousta důvodů, Andino. A pochybuji, že se, byť jen jeden z nich bude shodovat s těmi tvými.“

Věnoval jí jeden ze svých pokřivených úsměvů. Pohled, o kterém si myslela, že dokáže s ženským tělem zázraky, aniž by se o to vůbec snažil. I když přiznat si to bylo slabé, z toho pravidla nepředstavovala žádnou zatracenou výjimku.

Mohla to ale skrýt.

V tom byl ten rozdíl.

„Ale nemusela jsi sem dneska chodit, abys mi něco řekla nebo se mě na něco zeptala, pokud jsi to potřebovala nebo chtěla udělat,“ oponoval. „Máš moje telefonní číslo – i když ho už skoro nepoužíváš – a víš, že tvůj hovor vždy přijmu. Pokud máš něco na srdci a prostě bys to jen chtěla dostat ven, a přitom se ode mě sakra držet dál, mohla jsi snadno zavolat. Nemusela jsi v mrazu chodit až sem, aby ses se mou setkala na běžecké stezce, Haven.“

Chtěl, aby za to, že na to přišel, ho poplácala po zádech?

Nějaké gratulace?

Byla naprosto mimo.

„Máš pravdu,“ zamumlala, „nemusela.“

„Tak znovu, proč jsi přišla?“

„Protože jsem se na tebe chtěla podívat.“ Z lavičky se zvedla a Snaps se rychle postavil na všechny čtyři a znovu se přesunul na místo vedle Andina. Zírala přímo na Andina a odmítala z něj spustit oči, i když se v jeho tváři stěží objevil jakýkoli výraz nebo emoce. „Protože jsem chtěla vidět tvůj obličej, až se tě zeptám, proč mi to pořád děláš. Proč?“

Zamrkal. „Co ti dělám, Haven?“

Jak by to mohl nevědět? Jak mohl být, tak slepý?

S hořkým zasmáním mávla rukou mezi nimi. „Toto. Přímo tohle, Andino! Myslela jsem, že jsem dala více než jednou jasně najevo, že tohle skončilo – skončili jsme. A přesto se stále zas a znovu vměšuješ do mého života. Květiny na mém prahu a vzkazy na mých dveřích, když se vrátím domů.“

Svým pomalým způsobem, díky kterému měla pocit, že si ji celou bere a zároveň ji oceňuje, přejel po její tváři. Opravdu nesloužil k ničemu jinému, než aby rozehřál jejího těla a dováděl ji k šílenství.

„Přesto mi ve skutečnosti neříkáš, abych ty věci přestal dělat,“ zamumlal.

Ztuhla. „Říkám -“

„Neříkáš. Takhle tady křičíš a běsníš. Ale myslím, že je to víc kvůli tobě než směrem ke mně. Díky tomu se cítíš lépe a nejsi tak zatraceně zmatená z toho, proč se pokaždé, když najdeš květinu nebo vzkaz, usmíváš. Ale nezavoláš – ani ty květiny nepošleš zpátky.“

Věnovala mu pohled, o kterém doufala, že pálil. „Neměla bych muset tyhle věci dělat. Moje pocity by měly být jasné.“

„Nejsou. Nejsou ani zdaleka jasné.“

„Hodně jako ty tvoje, myslím.“

S přikývnutím se podíval na stezku. „Projdeš se s námi?“

Přemýšlela o odmítnutí, ale zabránily ji v tom dvě věci. Za prvé to, jak se na ni Snaps svým šťastným způsobem plným očekávání díval. A za druhé proto, jak se cítila uvnitř. Přesně jak řekl. V tom byl dobrý... vyzýval ji, když něčemu nechtěla čelit tváří v tvář.

Navzdory tomu, že chtěla, aby skončili... neskončili.

Do toho měli zatraceně daleko.

„Projdeš se s námi?“ zeptal se znovu.

Povzdechla. „Fajn.“

***

„Tvůj dům se ještě neprodal?“

Andinova tichá otázka odvedla její pozornost od Snapse, který našel vedle stezky místo, kde začal hrabat. „Jak jsi věděl -“

„Můj muž se zmínil, že viděl ceduli.“

Aha.

„Ne, ještě se neprodal,“ odpověděla. „I když klub už je v procesu prodeje.“

Zvedl obočí. „Klub taky?“

„Z Floridy ho řídit nemohu, že?“ pokrčila rameny. „Aspoň ne tak prakticky, jako kdybych tu byla. To je pro mě problém, takže bych raději prostě zlikvidovala, co se dalo, a použila ty peníze na to, abych pomohla mámě zaplatit za léčbu rakoviny a další účty, které by se s tím mohly pojit. Nemají moc velkou záchrannou síť.“

Odkašlal si. „To je mi líto. Netušil jsem, že je znovu nemocná.“

Ne, předpokládala, že to nevěděl. Neřekla mu to.

„Taky jsem to nevěděla,“ přiznala. „Když jsem přijela na návštěvu, skrývali to přede mnou, a… dobře, myslím, že nechtěli, abych si dělala starosti nebo vykořenila svůj život, abych jí přijela pomoci. Ne, že by na tom ve výsledku záleželo.“

„Protože to byla ta první věc, kterou ses rozhodla udělat,“ řekl.

„Jo.“

Jak by nemohla?

„Kromě toho,“ dodala s povzdechem, když se po něm ohlédla, „není to tak, že bych toho měla v New Yorku tolik, co by mě tu drželo. Nic mě s ním nesvazuje. Možná, že nový začátek je přesně to, co potřebuji.“

Zelené oči mu hořely, ale řekl jen: „A co tvoje kamarádka? Valeria a její dítě?“

„Jsou pryč.“

Zamrkal. „Prosím?“

„Val je pryč – jedné noci se sbalila. Nerozloučila se a ani mi nenechala vzkaz s tím, že by mi vysvětlila, kam šla nebo proč. Kdysi mě varovala, že pokud by cítila, že to musí udělat, přesně to by mohla udělat. Nebyla tu legálně, pokud chápeš, co tím myslím. I tak to stále bylo překvapení a bolelo to, ale varovala mě. To musím přiznat.“

Oba pokračovali stezkou mlčky bok po boku. Byl u ní tak blízko, že cítila z jeho těla sálat teplo. A přesto se ani jednou nepokusil natáhnout ruku a dotknout se jí nebo udělat něco víc než jen jít vedle ní.

To oceňovala.

Také však chtěla i všechno ostatní.

Kurva.

Proč byla v takovém zmatku?

Proč ji to tento muž udělal?

„Pokud se klub prodá, odjedeš, i když se dům ještě neprodal?“ zeptal se tiše.

Přikývla. „Ano. Dům může zůstat na trhu celé měsíce a je mi to ukradené. Opravdu o nic nepřijdu, když už bude hypotéka splacená, víš? Je to jen hra na čekání s trhem startovacích domů na současném trhu.“

„Překvapuje mě, že se klub ještě neprodal. Takové podniky – osvědčené – mívají tendenci z trhu rychle mizet.“

„To řekl i můj realitní makléř.“

„A přesto tam ten tvůj stále.“

Ušklíbla se. „Mám kupce. On – nebo ona, kdo to má zatraceně vědět, protože za ně všechno vyřizuje jejich právník – celý ten proces prostě jen sakra protahuje. Ale nabídka byla mnohem lepší než ty další dvě, které jsem dostala, takže by bylo hloupé odmítnout.“

Nic neřekl.

S tím byla v pohodě.

Na stezce udělala další krok, ale rychle ji zastavil. Nejvíc ji šokovala jeho ruka, kterou pevně ovinul kolem jejího zápěstí a pak silně zatahal, aby si ji otočil. Nečekala, že to udělá, když se jí během jejich procházky ani jednou nepokusil dotknout.

Jeho polibek ji však nepřekvapil vůbec.

Ten byl nejznámější.

Přitáhl si ji do náruče, do pěsti sevřel volné prameny jejích vlasů a vzdálenost mezi nimi uzavřel spalujícím, zkoumavým polibkem. Pomyslela si, že ji jeho rty pronásledovaly. Každý tah a přejetí, kterými se jí dotkl. Nejdřív jemně a ach, tak pomalu. A pak rychleji, ale také tvrději. Jazykem přejel po švu jejích rtů a testoval vody, než svá ústa otevřela a pustila ho dovnitř.

To bylo to jediné, co opravdu potřeboval.

Když měl neomezený přístup, aby miloval její ústa přesně tak, jak chtěl, to, co mohlo být nevinným polibkem, hořelo mnohem žhavěji.

Tak, jak jeho polibek zbožňovala nejvíc.

Hluboce, bolestivě a pravdivě.

Jeho chuť na svém jazyku.

Sůl a muž a pižmo.

Prsty ji pevně svíral za vlasy a držel si ji tak blízko. Takhle byla jen velmi malá šance, že ho odstrčí. To mezi nimi bylo předvídatelné. V jeho odmítání – nebo sama sobě – nebyla moc dobrá, když byli tak blízko a on ji líbal.

To pak byla ta poslední věc, kterou chtěla udělat.

Polibek zpomalil, až se úplně odtáhl. Přesto, i když promluvila, u sebe byli dost blízko, aby se jejich rty dotýkaly. Svým nosem se dotýkal jejího, čely se k sobě tiskli.

„Brzy půjdu,“ zašeptala. „Až se klub prodá a budou podepsané papíry. Musím jít, Andino. Potřebuji, abys mi to dovolil, ano?“

Tak.

Řekla to.

Nemohla být jasnější.

Přikývl. „Pak půjdeš.“

„A ty mě necháš jít.“

Bylo v tom víc než ji nechat odejít.

Víc než vědomí, že bude pryč.

To by byl konec.

Jich.

Oficiální konec toho, ať už byli a mohli být čímkoli. Jakmile bude pryč, už se k tomu nebude možné vrátit, protože už nebude kolem.

Nikdy.

„Nechám tě jít,“ zamumlal.

Stále si nebyla jistá, zda mu věřila. Nebo možná to bylo jen její srdce, které si přálo věci, které nikdy nemohly být. Každopádně ne teď.

***

„Nemusel jsi mě doprovodit až do domu, ale děkuji,“ řekla přes rameno.

Andino zůstal na konci schodů, které vedly do jejího domu. Snaps usnul vzadu v autě a když Andino vystoupil a doprovodil ji ke dveřím, sotva se pohnul.

„Ne?“ zeptal se. „Kdo jiný zajistí, že se dostaneš bezpečně domů?“

Dveře měla odemčené a rukou už otáčela kliku. Měla nechat jeho slova být a jako chytrá žena prostě vejít do toho zatraceného domu. Neměla se otočit, aby se na něj podívala – jen ještě jednou – protože pak by neviděla temnotu, která zahalila jeho rysy. Jako by nestačila žárlivost, která zbarvovala tón jeho hlasu… ne, musela to i vidět.

Sakra.

Slabá.

Byla tak slabá.

Byla spoustou věcí, ale hloupost mezi ně nepatřila. Přesto, když došlo na tohoto muže, přesně v to se proměnila. V hloupou ženu s malou morálkou a žádnou skutečnou kontrolou nad sebou samým nebo nad svými přáními. Tohle všechno, a ještě víc ji sebral.

„Nikdo mě nevodí domů,“ zašeptala, „ani cokoli jiného.“

„Ale někdo to nakonec udělá,“ oponoval, „a ten někdo nebudu já. To je to, co mě zabíjí.“

Nasrat na něj.

Nasrat na něj, že jí to udělal.

Že jí to řekl.

A nasrat i na ni, že byla tak slabá.

Bez přemýšlení se u dveří otočila a sešla po schodech dolů. Nepohnul se, dokud nebyla přímo před ním a nenaklonila se k němu. Teprve pak se natáhl, aby ji popadl, ale to už dělala další rozhodnutí.

Další zatracenou chybu.

Koneckonců, mohla to být jen chyba.

S tím, co dělali?

Jak by skončili?

Samozřejmě, že to byla chyba.

V jedné vteřině ho líbala dole pod svými schody. A v dalším nadechnutí už byli oba uvnitř domu a jeden z nich s prásknutím zavřel dveřmi. Bylo těžké přemýšlet, když měl své rty na jejích. Nebylo možné dělat správná rozhodnutí, když rukama vklouzl pod jejím oblečením a hrubými dlaněmi se jí dotýkal na všech správných místech.

Jednou rukou drsně zatahal za její džíny. Druhou poté, co stáhl její krajkovou podprsenku, vzal do dlaně její prso. Byly to jeho konečky prstů, které si změnily její ztvrdlou bradavku do pevného vrcholu, až se musela odtáhnout od jejich polibku, aby zalapala po dechu.

Nevypadal, že by mu to vadilo.

Ústy místo toho zamířil k jejímu krku.

„Kurva,“ vydechl do její kůže. „Nemůžu se tě kurva nabažit.“

Rukou ji sundal kalhoty, i když si zatraceně nebyla jistá, jak. Věděla jen, že měl ruku tam dole a tím nejlepším způsobem ji hladil přes krajkové kalhotky. Věděl, jak zpracovat její tělo s vynaložením toho nejmenšího úsilí, aby ji dováděl k šílenství a byla připravena žadonit. Nikdy nechápala, jak to dokázal.

„Už jsi mokrá, Haven.“ Jazykem narazil do prohlubně jejího hrdla, prsty vklouzly pod klínek jejích kalhotek. „Chceš moje prsty, zlato? Moje prsty, ústa a pak můj penis? Jak mě chceš?“

Nebylo to zřejmé?

„Ach, můj bože,“ zakňučela. „Všechno to.“

Byla blízko rovná plocha?

Sakra kdekoliv?

Ve stejném okamžiku, kdy od ní odtáhl svá ústa, stáhl z jejího těla i svou ruku. Nedostala možnost vyjádřit svůj nesouhlas s jeho ztrátou, protože v dalším nádechu už byla v jeho náručí. Pohyboval se jejím domem, jako by to dělal už milionkrát. Rychlými kroky vystoupal po schodech nahoru a celou cestu ji líbal. Prsty si zapletla do jeho vlasů, aby si ho přitáhla pro víc.

Chtěla po něm víc.

Víc jeho chuti.

A pak zmizel i jeho polibek.

Když ji pustil, cítila, jak její tělo padalo vzduchem. Měla pocit, že na krátký zlomek vteřiny zastavil čas a pak zády dopadla na postel. Ani ji nedal čas, aby si uvědomila, co se stalo, a už byl na ní. Rukama tahal a svíral a škubal. Přitáhl si ji na samotný okraj postele a pak ji rychle a tvrdě stáhl kalhotky, až ji zabolely svaly.

Nemusel ji doširoka roztahovat. Ne, když to udělala za něj sama.

Přes hlavu si stáhla tričko a odhodila ho někam za sebe. Aby to udělala, musela z něj na vteřinu spustit oči, což byla zatracená škoda. Nechtěla si nechat ujít pohled na něj, jak právě tehdy vypadal.

Divoké, zelené oči, které upíral na ni. Přicházel si pro ni. Zatímco si uvolňoval kravatu, rozepínal košili, svým svalnatým, pevným tělem se skláněl nad jejím, takže si mohla pořádně prohlédnout jeho hrudník a břišní svaly, které vedly dolů k tvrdě řezanému V jeho rozkroku. Byly přímo k olízání. Košili a kravatu odhodil na postel a pak si švihnutím ruky rozepnul knoflík kalhot.

A i kdyby jí nestačil jen pohled ... bylo to to, jak se díval se na ni. Jak ji vnímal svým pomalým pohledem plným elegance dravce. Jako by našel přesně to, co bylo jeho, a šel si pro to, ať už na něj byla připravena nebo ne.

Byl dokonalý.

A zatraceně příšerný.

Všechno, co chtěla.

A nic, co by mohla mít.

Milovat tohoto muže pro ni mělo ty nejhorší následky. Bylo to neodpouštějící a nedbalé. Až příliš lehkomyslné a škodlivé pro její zdraví a srdce.

Nebylo z toho úniku.

Věděla to.

Vydal další ze svých tvrdých zasténání, které ji jen svým zvukem samy o sobě dokázaly zcela promočit. Byla promočená – nepotřeboval si to potvrdit, když své vzrušení cítila přímo na svých stehnech.

Jak se, tak skláněl mezi jejími roztaženými stehny, byl na něj úžasný pohled. Jeho široká ramena vyplňovala prostor, oči měl soustředěné na její kundičku. Přes spodní ret si přejel jazykem, což mělo za následek, že se zachvěla.

„Nech mě to všechno slyšet,“ zamumlal. „Chci to všechno. Je to moje.”

Takhle to bylo.

Tolik mu mohla dát.

Jakmile se ústy spojil s její kundičkou, její tělo zareagovalo samo. Záda tvrdě vyklenula nad postel, ruce jí vyletěly kolem, aby našla něco, díky čemuž by získala stabilitu. Náhodou to byla jeho ramena.

Ne, že by se o to staral.

Byl až příliš zaneprázdněný pojídáním její kundičky, jako by to bylo poslední jídlo, které kdy měl, než aby si všiml, jak tvrdě se zarývala nehty do jeho kůže. Každý tah jeho jazyka proti jejímu klitorisu doprovázelo další z těch jeho chraplavých, souhlasných sténání.

Nic ji nedokázalo nažhavit víc než tohle.

Už jen podle jeho zvuků poznala, že chuť její kundičky ve svých ústech zbožňoval. A bylo to ještě lepší, když svýma rukama silně sevřel její stehna, aby ji otevřel víc, i pak, když se svou tváří zabořil mezi její stehna ještě pevněji.

Na jejím klitorisu se pohyboval tam a sem, jazykem šmejdil přímo uvnitř její štěrbinky. Lízal a nabíral na jazyk každičký kousek jejích šťáv. Celou tu dobu pro něj nechávala svá stehna otevřená. A ani když se její lapání po dechu změnilo ve vysoký pláč, nepolevil.

Jen se vzdálil od její kundičky na tak dlouho, aby řekl: „Zatraceně se pro mě třeseš, Haven. Křič pro mě.“

Ty lahodné jiskřičky se vrátily, aby rozzářily její pokožku, když se ústa znovu dotýkal její kundičky. Rozpálily ji a sebraly dech. Nezáleželo na tom, kolik vzduchu se snažila nasát do plic. Nestačilo to.

Každý nádech hořel.

Každý výdech bolel.

Jako zuřící inferno ji tělem projelo horko.

Udělala se tvrdě. Křičela jeho jméno přesně tak, jak chtěl, a byla zcela mimo. Neschopná popadnout dech, myšlenky naprosto zmatené.

Stěží zaregistrovala, že byla přetočená. Teprve tehdy když se k ní zezadu tiskla jeho značná váha, se jí začalo vyjasňovat vidění.

„Zhluboka dýchej,“ zaslechla ho říct. „A věř mi.“

Udělala to.

Bylo to to jediné, co dokázala udělat.

Ve dvou těsných smyčkách se jí kolem krku omotalo hedvábí. Ani se nemusela ptát, co to bylo – jeho kravata. Poslední zatočení jeho ruky vzadu na jejím krku a kravata se stáhla ještě víc. Ne do bolestivého bodu, ale dost na to, aby musela odměřeně dýchat a tělo měla jako žhavou lávu.

„To je moje hodná holka,“ zamumlal jí zezadu do krku. „Takhle vypadáš skvěle, Haven. Zadeček vysoko pro mě, stehna vlhká od tvých šťáv a spoutaná mou kravatou. Zatraceně, vážně, moc skvěle. Chceš teď můj penis?“

I slova musela odměřovat.

Zvolila to správné.

„Prosím,“ vydechla.

„A až skončím, olízáš mě přesně tak, jak mám rád, že?“

„Ano.“

Sakra, za to by žadonila.

Pokud by to chtěl.

Nebylo nic, co by se podobalo její chuti na jeho penisu poté, co ji ošukal.

„To jsem chtěl slyšet,“ řekl.

Stačilo jedno prohnutí jeho boků a tvrdý příraz do jejího těla a už měl svůj penis zabořený do její bolavé kundičky. Byla dost mokrá, aby ho dokázala pojmout. Vychutnávala si to, jak bylo její tělo každým centimetrem jeho penisu roztahováno a jak pevně v ní držel, jakmile byl zabořený hluboko až po koule. Ten první příraz doprovázel svou dlaní, kterou ji plácl po zadečku.

S dalším přírazem následovalo další plácnutí.

A pak další.

„Bože,“ zakňučela.

Měla pocit, že hlas měla až příliš vysoko – příliš ztracený.

A přesto jí to bylo úplně jedno.

Ne, když s ní šukal tak, jak to dělal.

Hluboké, tvrdé přírazy, které otřásaly její postelí, a její tělo toužilo po dalších. Kravata kolem krku ji udržovala v hypervědomí každého jeho pohybu. Od pohybu jeho boků, kterými do ní zezadu vjížděl, až po to, jak svým penis při každém přírazu klouzal podél jejího bodu G. To jen dodávalo kousnutí bolesti z jeho ruky, která při každém přírazu dopadla na její zadeček. Byla tak nažhavená, že to bylo téměř nesnesitelné.

Až na to, že nebylo.

Nebylo to ani zdaleka dost.

Její výkřiky se pro její vlastní uši staly katakombou hluku – zvuky, které se mísily s pleskáním kůže na kůži a jeho drsnými slovy v jejím uchu.

Kdo jiný tě bude takhle šukat?

Kdo jiný tě takhle vlastní, Haven?

Komu patří tvoje tělo?

„Tobě,“ podařilo se jí dostat ven během druhého orgasmu, který pustošil její smysly. „Tobě.“

To byla ta příšerná část toho všeho.

Nikdy mu nemohla uniknout.

Ne úplně.