VOW - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Časem se naučíš být diplomatem,“ řekl Dante, když s Andinem přecházeli ulici. „Protože tento byznys ti nedá na výběr. Nejsi svalnatý — ne jako strážci na ulici, kteří vyhrožují a používají pěsti, aby věci dotáhli do konce. Ty jsi boss. A jako takový musíš mluvit. Od tebe se očekává, že pro to, abys dostal to, co chceš, a ujistil se, že se věci dějí správně, budeš neustále mluvit. Postupem času se naučíš, jak to dělat.“

Andino strýci přikývl, ale nebyl si jistý, co Dante chtěl, aby na to řekl. Dobře, vlastně věděl. Chtěl, aby zůstal zticha a něco se naučil. Nehledal skutečnou odpověď.

„Jsi připravený?“ zeptal se, když se blížili ke vchodu do restaurace.

Andino si zastrčil ruce do kapes kalhot. „Tak připravený, jak kdy budu.“

„Dobře. K tomuto se už schylovalo dlouho. Je na čase s tím skoncovat. Nezapomínej na to. To jsou všechny důvody, proč jsme tady.“

Podíval se na svého bosse, ale nic neřekl. Znovu to nebylo to, co by Dante chtěl. Otevřel dveře do podniku a nechal strýce vejít prvního. Přizpůsobit se změně světla Andinovým očím chvíli trvalo. Tichá restaurace nebyla ničím, čím by se člověk mohl vzrušovat, ale ani se nad ní nedalo ušklíbnout. Nebyli tam žádní hosté, kteří by si pochutnávali na snídani – očividně byla jednou z těch, které otevíraly až v poledne.

Muži hodiny – Andino si byl jistý, že těm mužům to tak jako tak přišlo jako celé hodiny – čekali u stolu uprostřed hlavního parketu. Oba tam stáli a tiše si spolu povídali, i když Dante a Andino vešli dovnitř, utichli.

Kev a Darren Calabrese.

Nebyli tam samozřejmě jediní. Dante nechal postavit pár svých mužů venku a jednoho uvnitř, který vešel dovnitř před nimi. Svaly a nic víc. Nebo tak to strýc řekl. Někdo, kdo by jim hlídal záda, protože zkurveným bratrům Calabrese se nedalo věřit, že když jim člověk nabídne prst, tak si nevezmou celou ruku.

Vypadalo to, jako by ze strany Calabrese Kev a Darren sledovali stejnou myšlenku, protože i oni tam měli jen pár svých mužů, aby na věci dohlíželi. Strážce, které Andino poznal, že patřili do jejich organizace.

Ani Dante a Andino, ani bratři Calabrese nepozvali na setkání jejich rodin nikoho, kdo by byl skutečným tlakem na setkání mezi jejich rodinami – nikoho, kdo by mohl promluvit a využít svůj hlas ke způsobení problémů. Jen bossové, jejich underbossové, a to bylo vše.

Andino si přál, aby mohl říci, že ho překvapilo, že Calabrese nakonec se schůzkou souhlasili a byli zcela ochotni umožnit Dantemu mluvit do toho, jak schůzka dopadla, ale nemohl. Calabrese byli znovu zkurveně předvídatelní. Už dlouho – dávno předtím, než John zabil jejich bosse – pracovali na tom, aby od rodiny Marcellos něco získali, ať už to byla moc nebo respekt vůči jejich jménu.

Byli tím, kým byli.

To bylo to, co dělali.

Poté, co byl jejich otec zabit, vedení Calabrese frakce převzal Kev. Bylo téměř zábavné sledovat, jak ten muž rychle vklouzl na otcovo místo, jako by tam ten muž nikdy neseděl. Co se ale od téhle partičky vlastně dalo čekat?

Zavřená ústa nedostala najíst.

Promarněný čas byl nenávratně pryč.

Nebyli to tolik muži, co Andina překvapili, ale tichá žena, která seděla u stolu vedle místa, kde stáli její bratři.

Siena.

Už to bylo dávno, co ji viděl. Tehdy, co její bratři přišli té noci do Johnova domu a požadovali, aby byla vrácena. Musel se na ni podívat podruhé, aby se ujistil, že viděl tu samou ženu, protože… tady, takhle… vůbec nevypadala jako ta stejná žena.

Sklopené oči.

Tichá.

Shrbená ramena.

Dokonale upravená v šatech, vlasech i líčení.

Ach, jistě, byla nádherná. Byl si jistý, že to bylo přesně to, čeho si na ni bratranec všiml jako prvního. Ale tichá, pokorná a poddajná? Nemyslel, že by takové věci Johna vůbec zajímaly.

Protože věděl, že od té noci, kdy se vrátila ke své rodině, byla zticha, začínal uvažovat, zda to bylo z jejího rozhodnutí.

Neměl možnost o tom dlouho přemýšlet. Dante udělal krok vpřed a Andino ho mlčky následoval. Jako první natáhl ruku Kev, aby si jí s Dantem podal. Boss byl vždycky první. Andino si nemohl pomoct a když si bossové potřásli rukama, přejel je pohledem – nedokázal skrýt znechucení, které ho zasáhlo při té prosté akci, kdy si dva muži podali ruce.

Proč?

Jednoduše.

Kev Calabrese nebyl ani zdaleka takový muž, jakým byl Dante Marcello a nikdy jím nebude. To byl prostě zkurvený fakt. Neexistoval způsob, jak by muž z rodiny Calabrese mohl mít v malíčku, byť jen zlomek té cti, kterou neustále vyzařoval muž Marcello. Šlo o dvě zcela odlišná plemena mužů.

V Cosa Nostra platilo dlouholeté, nevyslovené pravidlo, že když byli v místnosti dva nebo více bossů, v jistém smyslu se stali rovnocennými. Tak zbytek mužů, kteří přihlíželi, nemohli mít pocit, že by měli důvod působit potíže.

Problém, který s tím měl Andino, byla skutečnost, že ne, nemyslel si, že boss, který je jasně nad ostatními a byl jím už roky, by měl kvůli někomu jinému snížit své zasrané standardy. A až přijde jeho čas, nehodlal být jedním z těch bossů.

„Andino,“ pozdravil ho Kev, když pustil Danteho ruku a vypadal, že by se mohl pokusit potřást i Andinovou. „Postavení underbosse ti sluší, starý příteli.“

Přítel.

Správně.

Skoro se ušklíbl.

Podařilo se mu udržet ruce pevně zastrčené v kapsách, což byla pro Keva dostatečná nápověda, aby se mu jí nepokusil potřást. Díkybohu. Pokud strýcův pohled, který mu úkosem věnoval, něco naznačoval, Dantemu jeho záludný pohyb neunikl, ale nic neřekl. Schůzka pokročila dál a v tuto chvíli musel řešit důležitější věci.

Malá požehnání.

To poslední, co chtěl, bylo sednout si a bavit se s těmi zasranými blázny. Nenávist bylo silné slovo, které se dalo použít – snažil se ho nepoužívat, pokud to nebylo nezbytně nutné, ale čert ho vem, pokud se ke Calabrese nehodilo.

Nenáviděl je.

„Začneme, ano?“ zeptal se Kev a ukázal ke stolu a čekajícím židlím. „Čím dříve to dokončíme, tím dříve se budeme moci vrátit k věcem, které všichni chceme dělat.“

„Souhlasím,“ zamumlal Dante.

Andino nechal jako prvního vybrat si místo strýce. Pak zaujal své místo vedle něho. Teprve, když se posadil, Siena konečně zvedla hlavu. Neuniklo mu, jak k němu zajela pohledem, ale stejně rychle ho znovu svěsila a zadívala se do svých rukou, které měla složené na stole.

„Přejdeme rovnou k věci, ano?“ zeptal se Dante a s rukama založenýma na hrudi se opřel do židle. „Násilí mezi našimi organizacemi musí skončit dřív, než zajde příliš daleko, a oba ztratíme víc, než si můžeme dovolit.“

Kev se s jedním zvednutým obočí na Danteho upřeně díval. „Na to je trochu pozdě, že, Marcello? Tvůj synovec nám vzal bosse – našeho otce. Rád si myslím, že to byl někdo, koho jsme si nemohli dovolit ztratit, a přesto jsme tady.“

Andinovi neuniklo zamračení, které se Sieně přehnalo přes rty, ale stejně rychle ho skryla tím, že se od stolu zcela odvrátila.

Jo, Matteo Calabrese byl opravdu ztrátou.

Zasraní blázni.

„Nenabídli jsme po té události nějak uzavřít mír?“ zeptal se Dante. „Neomluvil jsem se za ten přešlap?“

Z místa, kde seděl vedle svého bratra, na ně hořel Darrenův pohled. „Zabití našeho otce považuješ za přešlap?“

Dante na muže stěží podíval. „Jste ochotni chovat se tak, jako by ani jeden z vás neměl ani jeden prst ve snaze manipulovat Johnem a jeho duševním stavem pro to, abyste z toho měli svůj vlastní zisk? Chci říct, že pokud si chcete hrát na svaté, měli byste se alespoň ujistit, že jste svatí, Darrene.“

Kolem stolu se rozhostilo ticho. Muži na svých místech ztuhli ještě trochu víc. Andino si pomyslel, že teď balancovali na velice jemné linii. Takové, která by se z klidných hlasů a rozumné konverzace mohla rychle změnit v křik a přísliby dalšího násilí. To by mu tolik nevadilo, ale to nebylo to, co sem Dante přišel dělat.

„Přijde mi,“ řekl Dante tiše, „že jsme se oba ocitli v obtížné situaci. Jeden z nás chce být v právu, zatímco druhý chce, aby to všechno skončilo. Není pro tebe těžké přejít na druhou stranu, Keve. Jako muž, který na mém místě sedí mnohem déle než ty na tom svém, přijmi ode mě radu, když ti řeknu, že věc, kterou chceš udělat, je ta správná věc. Všechno to zastavit jakýmikoli prostředky. Opravdu se chceš, zatímco budeš bossem své rodiny, postavit proti rodině, jako je Marcellos?“

Kev zamrkal a otevřel ústa, aby promluvil.

Dřív, než to stihl udělat, Dante rychle zasáhl: „Je válka, při které rozerveme tvoji organizaci na kusy, i když na nás při tom vystřelíš pár ran, to, co chceš, aby si ohledně tebe pamatovali, až se postarám o to, aby tě tvoje rodina pohřbila?“

Ano, mluvení.

Bossové museli mluvit.

Ale všechno záviselo na použití správných slov.

Zatímco Kev na Danteho dobrou minutu zíral, aniž by cokoliv řekl, měl zaťatou čelist. Siena většinu času zůstávala nehybně na svém konci stolu. Darren, na druhou stranu, vrhal na svého bratra neustále pohledy, jako by čekal, až na něj muž podívá. Kev ani na okamžik neodvrátil oči od Danteho.

„No?“ zeptal se Dante.

„Jakou cenu pro tebe má mír?“ Kevova otázka přišla tiše a byla zdánlivě nevinná. Andino věděl, že ničím z toho nebyla. „Život tvé ženy, Dante? Tvé dcery? A co životy tvých bratrů nebo jejich rodin? Co stojí?“

Dante měl slabost.

Jen jednu jedinou.

Je.

Marcellos.

„Stojí za čas a úsilí, které jsem musel vynaložit, než jsem sem dneska přijel, abych se s tebou setkal,“ odpověděl Dante klidně, „místo toho, abych tě v okamžiku, kdy jsi dneska ráno vyšel ze svého brownstone, neroztrhal na kusy, Keve. Měli bychom pokračovat v cestě, která skončí tento spor mezi našimi rodinami, nebo ne?“

Konečně Kev odvrátil zrak od Danteho a podíval se na Darrena. Oba bratři si vyměnili tichý pohled. Kev pak přikývl a vrátil se k rozhovoru, jako by ho ani nikdy neopustil.

„Vlastně musíme na naší straně vyřešit dva problémy,“ řekl Kev.

Dante mávl jednou rukou. „Jen povídej. Očividně mám všechen čas světa, abych ti naslouchal.“

Pokud Kev slyšel Danteho urážku mířenou přímo pod pás, nechoval se tak.

„Je to víc než jen náš otec, s čím se musíme nějakým způsobem vypořádat,“ řekl Kev a kývl hlavou doleva, jako by chtěl přivést pozornost k tiché ženě, která tam seděla. „Víš, že máme také ženu, která byla těžce poskvrněna jednáním muže z tvé rodiny. Teď už nikdy nebude považována za vhodnou nebo slušnou manželku – ne po tom všem. Co s tím máme dělat?“

Andino se zamračil. „Dát ji svobodnou vůli dělat si, co chce?“

To mu připadalo zřejmé.

A normální.

Dante zvedl ruku, aby Andina na okamžik umlčel. „Chápu, že bys to možná mohl považovat za problém, ale ne to, jak se to stává mým problémem, Keve.“

„Myslím,“ protáhl Kev pomalu a s chladným úsměvem, „že tím, že bych s tebou prostě uzavřel mír, bych mohl vyřešit dva ze svých problémů.“

„Jak?“

„Není to zřejmé?“ zeptal se muž přes stůl.

„Je,“ odpověděl Dante, „ale já slovní hry nehraju. Pokud jsi ochotný udělat to, co si myslím, že bys chtěl udělat, pak můžeš být dost mužem, abys to řekl, takže to i žena, se kterou jsi připravený obchodovat, to slyšela také. Pokud máš být tím mužem, tak jím buď, Keve.“

Andino se podíval na strýce ve stejném okamžiku, kdy Siena s vytřeštěnýma očima zvedla hlavu. Otevřela ústa, aby promluvila, ale Kev rychle promluvil jako první.

„Sňatek,“ řekl muž a ukázal tlustým prstem na Andina a pak níž podél stolu na svou sestru. „Mezi Andinem a Sienou. Dojte tak k uzavření míru a zároveň bude zachráněna pověst mé sestry. Myslím, že je to dobrá d-“

„Absolutně ne!”

Ta slova vyletěla ze Sieniných úst. Šokovaný výraz, který byl v její tváři před pár okamžiky, byl teď pryč a místo něj se v ní usadil vztek a nevíra. Rychle se zvedla, až překotila židli dozadu. Všechny oči u stolu se teď upíraly na ni, ale ona nedívala na nikoho jiného než na Keva.

„Nebudeš mít na výběr,“ zamumlal Kev.

Siena bez přemýšlení zvedla sklenici plnou vody a její obsah hodila po bratrovi. Dopadla přímo na jeho obličej, ale muž s sebou ku svému dobru ani necukl.

„Dřív než se za něj, kdy provdám, nebo za jiného muže, kterého před mě postavíš, Keve, se raději sama zabiji,“ zasyčela. „Poznamenej si má slova, udělám to.“

Kev zaťal čelist, ale zůstal zticha. Zvedl ruku a ukázal prstem na svou sestru. Jeden z jeho mužů, který tiše seděl u jiného stolu, se rychle zvedl a přešel přes parket. Sevřel ji za paži a rychle ji vyvedl z restaurace. Nebo alespoň z hlavní místnosti. Ani se s ním nepokusila bojovat nebo hlasitě protestovat.

Andinova pozornost se vrátila zpátky ke stolu, protože si slovo vzal strýc. I když ne, že by chtěl ve skutečnosti dál mluvit.

„Jak se k tomu stavíš, Andino?“ zeptal se Dante.

„Ne Siena,“ odpověděl. „Nemůže to být ona.“

Ne kvůli sobě.

Nebo dokonce kvůli ní.

Ale kvůli Johnovi.

Tohle by Johnovi nikdy neudělal, i když to poslední, co měl v úmyslu udělat, bylo vzít si někoho jen proto, že to ten zkurvený Calabrese chtěl.

Dante krátce přikývl a podíval se na Keva. „Kdo je tam dál?“

Kevovi chvíli trvalo, než ovládl emoce, které se mu zračily ve tváři, ale nějak se mu to podařilo. „Mám další sestry – dvě z nich jsou příliš mladé. Jedna ne. Nejsou…“

Dante se tiše zasmál. „Myslíš Matteovi bastardi.“

Kev s krátkým povzdechem přikývl. „Konkrétně Ginevra.“

„Ginevra Calabrese,“ řekl Dante a pohledem se znovu obrátil na Andina. „Nezapomínejme, že je mladá... ale z valné většiny vhodná. Dobře by ti to posloužilo.“

No… to bylo diskutabilní.

Andino v tuto chvíli nevěděl, jak moc měl na výběr, a zatímco domluvený sňatek by trochu narušil zbytek jeho plánů... bylo to prostě něco, s čím se bude muset vypořádat.

„Udělám to,“ souhlasil.

Dante se vrátil ke Kevovi. „Tady to máš. Dobře?“

„Násilí skončí,“ řekl Kev.

Andinův strýc se od stolu rychle zvedl. „To rád slyším. Budeme v kontaktu, abychom stanovili data a ... dohodli podrobnosti o svatbě. Hezký den, Keve. Dneska ses rozhodl správně.“

Dante se otočil k odchodu a Andino neztrácel čas. Zvedl se, aby ho následoval. Před restaurací zastavilo černé auto a Dante vklouzl dozadu. Ještě předtím se podíval na Andina, aby se rozloučil s ním.

„Dneska večer to řekneme zbytku rodiny. Taky ses rozhodl správně.“

Ano?

Nepřipadalo mu to tak.

Andino přikývl a strýc za sebou zavřel dvířka. Také tu rychle zastavilo černé městské auto, které přijelo pro něho, ale Andino s nastoupením dovnitř zaváhal. Jen proto, že z restaurace vyšla Siena, neskutečně rozzlobená. Nenásledoval ji žádný muž, ale naproti přes silnici čekalo auto s otevřenými zadními dvířky – pravděpodobně pro ni. Zřejmě předtím z podniku úplně neodešla.

Musel přijít na způsob, jak z toho ven.

Proč nezačít s ní?

Koneckonců, i Siena měla věci, které chtěla.

„Sieno,“ zavolal.

Na chodníku se zastavila a věnovala mu pohled, který pálil.

S úsměvem na ni mrkl. „Měla by ses věnovat novému koníčku – třeba józe. Dostat se ven z domu. Nikdy nevíš, koho možná najdeš daleko od svých bratrů.“

Zatímco se na něj dívala, obočí měla svraštěné a mlčela. Andino jen přikývl a pak nasedl na zadní sedadlo auta.

Zasadil semínko.

Teď ho prostě musela nechat vyrůst.

***

„No, jak to dopadlo?“

První otázka přišla od Luciana prakticky v té vteřině, kdy Andino s Dantem dorazili do usedlosti a vešli do jídelny. Jídlo už bylo rozložené na stole a všichni čekali. Táta s mámou. Tety a prarodiče.

Vypadalo to, že všichni čekali. Dokonce ani nezačali jíst, přestože už bylo dávno po době, kdy se měla konat jejich normální večeře.

„Dopadlo to dobře,“ odpověděl Dante.

Lucian přejel přes stůl pohledem na Andinova tátu. „Jak dobře?“

„Jo, co se bude dít dál?“ dodal Gio.

Dante neřekl nic, posadil se na místo vedle své ženy a pozdravil ji polibkem na temeno její rudé hlavy. Teta Catrina se na Danteho jednoduše usmála, ale mlčela. Teprve poté, co se do svých židlí usadili Dante a Andino, znovu začala konverzace.

„Dohodli jsme se,“ řekl Dante. „Něco, co funguje pro obě naše rodiny a ukončí násilí ve městě. Už žádné boje a všichni dostanou to, co chtějí. To bych považoval za výhru, vy ne?“

„Ano, ale jak se to stalo, synu?“ zeptal se Antony z čela stolu.

Dante se s pokrčením ramen podíval na svého otce. „Manželství.“

V Antonyho starém obličej se neobjevila jediná emoce, která by dala najevo, jak se cítil ohledně této konkrétní zprávy. „Mezi kým přesně?“

Navzdory skutečnosti, že děda položil otázku tak, jako by neznal odpověď – v jejich rodině byl skutečně jediný muž, který byl momentálně svobodný a mohl uzavřít dohodnuté manželství – všechny oči u stolu se stočily k Andinovi.

Zůstal zticha.

„Andino a dcera Calabrese,“ řekl Dante.

„Která dcera?“ zeptal se Lucian klidně.

Navzdory tónu jeho hlasu Andinovi neunikla ta ostrá hrana. Vždycky na svého syna dohlížel, i když to John nevěděl. Zatraceně neexistoval způsob, jak by Lucian byl v pořádku s tím, pokud by se Andino oženil se Sienou… ne po tom všem.

„Ginevra, že?“ zeptal se Dante Andina.

Andino přikývl. „Jo.“

„Není to…“ Na druhém konci stolu se babička Cecelia zamračeně podívala na svého manžela. „Antony, není to nejstarší dívka té milenky? Matteovy milenky?“

Antony s odkašláním krátce přikývl. „Pokud vím, tak ano.“

Dřív, než mohl někdo říct něco dalšího, Dante rychle zvedl ruku. Nezáleželo na tom, že byl v domě jiného muže nebo na tom, že jejich rodina často nechala všechny své členy, aby když došlo na takovéto věci, se vyjádřili. Když se rozhodl promluvit, všichni ostatní rychle zmlkli a poslouchali.

Bossovo právo.

„Je to skončeno a rozhodnuto,“ řekl Dante. „Byl to ten nejlepší postup. Dřív, než se někdo zeptá – Andino měl na výběr a souhlasil. Skončilo to.”

„Takže dostali to, co chtěli,“ zamumlal Lucian.

„Promiň?“

„Calabrese. Hadi.” Lucian s hořkým úsměvem zavrtěl hlavou. „Dostali, co chtěli, bratře – dostali se dovnitř.“

„Je to manželství, ne obchodní dohoda, Luciane.“

Lucian přikývl. „Právě teď. Co přijde později?“

To byla zatraceně dobrá otázka.

„Andi.“

Tiché zamručení tátova hlasu z místa vedle něj odvedlo Andinovu pozornost od mužů, kteří na sebe přes stůl mračili. Vypadalo to, že ani jeden z nich si nevšiml, že promluvil Gio.

„Jo, tati?“

Gio se mračil, ale když promluvil, znovu měl netečný výraz: „Je to to, co chceš?“

„Je to to, co se musí udělat.“

„Na to jsem se neptal.“

„Musím chránit naši rodinu.“

A sám sebe.

Musel chránit i sám sebe.

***

Když Andino vycházel ven z jídelny usedlosti, za ním se stále nesly hlasy jeho rodiny. Debatovali a probírali dohodu s Calabrese déle, než považoval za nutné.

Bylo to uděláno.

Stane se to.

Nebo si to alespoň myslí.

Měl své vlastní plány, na kterých musel pracovat. Měl pocit, že když vyšel ven, nikdo si toho ani nevšiml, což mu vyhovovalo. Momentálně musel řešit jiné věci a už se mu nechtělo dál sedět a diskutovat o zkurvených Calabrese nebo o svém nově dohodnutém sňatku s Ginevrou.

Kterou ani neznal.

Netrvalo dlouho a vyšel ven z domu. Ocitl se na velkých mramorových schodech. Zadíval se do inkoustově modré oblohy a ignoroval chlad, který ho pod hedvábnou košilí, kterou měl na sobě, štípal do kůže. Ani se neobtěžoval hodit na sebe kabát.

Nepotřeboval ho.

„Pinku!“

Pink, jako dobrý strážce, kterým byl, se zhmotnil prakticky ze vzduchu. Navzdory své velikosti dokázal dobře splynout s okolím a držet se z dohledu, pokud nepotřeboval být viděn. Sledoval Andina – nebo kohokoli, koho pro něj měl sledovat – denně a toho muže jen zřídka kdy někdo zahlédl.

Muž promluvil, z úst mu přitom visela zapálená cigareta: „Co pro tebe mohu udělat, bossi?“

Andino se podíval na cigaretu. „Copak Antony nestanovil pro všechny pravidla ohledně kouření na pozemku?“

Pink pokrčil rameny. „Byl to dlouhý den.“

Nebyla to kurva pravda?

Andino nechal tu věc s cigaretou být.

Pro zatím.

„Kde je Snaps?“

„Spí vzadu v Lexusu,“ odpověděl strážce. „Nechal jsem ho nastartovaný.“

„Dobře, dobře.“

Pink naposled potáhl z cigarety a pak ji botou zadusil. Beze slova se sklonil a nedopalek zastrčil do kapsy. „Takže, co se děje?“

„Potřebuji, abys pro mě něco udělal. Nechci, aby o tom věděl kdokoli mimo tebe a mě. O tom, co se stalo a co chci vědět, jako obvykle podáváš zprávy pouze mně. Pochopil jsi?“

„Jasně. Co potřebuješ, abych udělal?“

Nastal čas uvést své plány do pohybu. Nebo spíše některé z nich. Někdy mu ty sračky prostě vyšly. Táta rád říkával, že byl prostě zatraceným štěstím, ale sám nevěděl, zda tomu tak skutečně bylo, nebo ne.

Ať tak či onak, bylo na čase začít.

„Potřebuji, abys pro mě sledoval Sienu Calabrese. Informoval mě o tom, kam denně chodí, s kým mluví a co dělá.“ Ve snaze ubránit se chladu si zastrčil ruce do kapes. Konečky prstů už mu znecitlivěly. Možná si měl popadnout kabát. „Konkrétně mě zajímá, zda nezačne dělat něco jiného – řekněme chodit do tělocvičny... nebo tak něco.“

Ano, nebo tak něco.

To by fungovalo.

Pink se svraštěním obočím odvrátil pohled. „Chceš, abych se podíval na Sienu Calabrese.“

„To jsem řekl.“

„Ne na tvou nastávající manželku?“

Andino si ve tváři zachoval pasivní a nečitelný výraz. „Ne, jen Sienu.“

„V pořádku.“

Pink stále zněl zmateně, ale jako dobrý mafián, kterým byl, se nevyptával. Když mu Andino zadal práci, věděl, že bylo lepší nevyžadovat podrobnosti. Měl ji prostě udělat, udělat dobře a nic víc.

„Začneš zítra,“ řekl Andino.

Pink přikývl. „Máš to mít. Hlášení denně?“

„Dokud neřeknu jinak, tak ano.“

Jakmile tento rozhovor skončil a jeho plány se pohnuly kupředu, Andino byl spokojený. Propustil Pinka a pak zamířil zpátky do usedlosti. V době, kdy vklouzl zpátky do jídelny, kde jeho rodina stále diskutovala o Calabrese a dohodě, jako by na ní záleželo. Nikdo si očividně stále nevšiml, že vůbec odešel.

Nebo si to alespoň myslel.

„Kam jsi šel?“ zeptal se táta z místa vedle něj.

Proč byl Gio tak zatraceně všímavý?

„Vyšel jsem se ven nadechnout,“ řekl.

Nebyla to úplná lež.

Táta to nijak nezpochybňoval ani na něj netlačil, ale znovu, hodně jejich pozornosti byla stále u rozhovoru, který tu probíhal u stolu.

„Je to pro ně jen další způsob, jak se nějak dostat do naší rodiny,“ řekl Lucian.

Dante v čele stolu věnoval bratrovi zamyšlený pohled. „Je to žena, Luciane. Nezveme na večeři muže ani s nimi neděláme byznys.“

„Přesto, Dante. Zatím to neděláme.“

„Má pravdu,“ zamumlal Antony z druhého konce stolu. „Existuje důvod, proč jsem naši rodinu držel před frakcí Calabrese tak střeženou a uzavřenou. Vždycky – vždycky – chtěli kus našeho byznysu. Nikdy se nepřestali zkoušet jakkoli dostat do našich řad. Nelíbí se mi to... v podstatě... jsi jim dal příležitost.“

Dante otevřel ústa, aby něco řekl, ale Antony rychle zvedl ruku. Andina vždy pobavilo, že dědeček, i navzdory svému věku a skutečnosti, že z pozice bosse odešel před desetiletími, když promluvil, stále vedl místnost. Lidé mu dali příležitost promluvit a dovolili mu, aby se bez problémů ujal slova.

„Vím, že ty to nevidíš jako otevření, synu,“ řekl Antony a jeho drsný hlas byl chraplavý. „Ale ty to tak vidět nemusíš. Oni ano. A to je jen povzbuzuje a dává jim svolení, o kterém si myslí, že potřebují, aby se... chovali jako hadi, o kterých všichni víme, že jimi jsou.“

„Co je důležitější?“ rychle se zeptal Dante. „Udržet Calabrese daleko od Marcellos, nebo v tomto městě pokračovat v udržování míru mezi všemi organizacemi? Pokračuj a řekni mi to. Čekám. Máme čas.“

Antony si povzdechl.

Lucian se zamračil.

Dante jen přikývl. „Přesně tak. Nedávám jim příležitost. Nabízím, že se s nimi tímto způsobem smířím. Vím, že se jim to přijde jako otevření, ale to neznamená, že tomu tak ve skutečnosti je. Nic se nezmění.”

„Až na to, že Andino se ožení s jednou z nich,“ promluvila máma.

Tohle se Kim nepodobalo.

Ani se nesnažila skrýt pohrdání ve svém hlase.

Dante se na ni podíval. „A tvůj syn souhlasil, že tohle byl ten nejlepší postup. Vzhledem k tomu, že potřebuje manželku, když konečně usedne na mé místo bosse, také to pomůže jeho postavení.“

Kim se podívala na Andina. I když ji nevyslovila nahlas, viděl její tichou otázku.

„Musím chránit rodinu,“ řekl jí. „Vždycky budu chránit svou rodinu, mami.“

Právě to, jak se je rozhodl chránit, se možná mohlo lišit od strýcových plánů. Jednoduše jen nebyl čas, aby tenhle drobný detail vysvětlil.

Měli jiné problémy.