VOW - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Andino vyšel ze svého domu a rozhlédl se po klidné ulici. Obloha byla jasná a téměř bez mráčku. Navzdory chladu bylo nádherné ráno. Ulice vypadala poklidně a jeho přítomnost na prahu na tom nic nezměnila.

Ne, že by čekal, že jakmile opustí svůj dům, se něco stane, protože u jeho dveří byli rozmístěni strážci a všechny ty ostatní sračky, ale i tak. Od střelby před pár dny nevyšel z domu – na příkaz lékaře. Dobře, a Danteho.

Takže ten první krok byl... opatrný.

Ano, to bylo stejně dobré slovo jako každé jiné.

Ani na vteřinu si nemyslel, že by bratři Calabrese byli tak hloupí, aby na něj zaútočili hned v prvním okamžiku, kdy opustí svůj dům, ale občas bylo těžké říct, čeho ti parchanti byli schopni. Neukázali už, že byli víc než ochotni kopnout si do muže, když už byl na dně, pokud to znamenalo, že dostanou to, co chtěli?

Andino nebyl tak hloupý.

Obelži mě jednou a všechny ty nesmysly.

Nehodlal jim dovolit, aby se k němu dostali podruhé. To by dřív snědl hlaveň své vlastní zbraně, a ani to nemyslel přehnaně dramaticky.

Snaps šel těsně po jeho boku, ale čenich držel při zemi. Vypadalo to, že ani on dneska nehodlal cokoli ponechat náhodě.

Takový byl i jeho život.

„Tak pojď,“ řekl a otevřel dveře spolujezdce u pronajatého Mercedesu. Jeho zasraný Lexus byl stále v dílně na opravě. Schytal deset kulek a auto nechtěl zpátky dřív, pokud nebude v perfektním stavu. Snaps se podíval na auto a očividně poznal, že nebylo tím, které preferoval. „Nastup – odjíždíme.“

Pes si odfrkl tím svým způsobem – vážně a podrážděně zároveň –, ale rychle splnil rozkaz a naskočil do auta. Andino za svým štěnětem zavřel dveře spolujezdce a pak ho předem obešel, aby mohl nasednout na místo řidiče.

Ale ne dřív, než se kývl na strážce, který ho dneska sledoval. Chlápek měl své auto zaparkoval na druhé straně silnice a vzhledem k chladnému březnovému vzduchu zůstal ve svém nastartovaném vozidle. Andino mu to nevyčítal.

Netrvalo dlouho a už byl na cestě. Mířil do srdce města. Pokaždé, když musel pohnout volantem, byť jen o zlomek palce, mu slabé píchnutí v paži bránilo cítit přílišné pohodlí.

Kurva.

Rána po kulce se stále nezahojila.

Právě když zahnul ke známému bloku na horním Manhattanu, mu zazvonil telefon. Se zvednutím se neobtěžoval, i když mu reproduktory v autě řekly, kdo volal. Táta. Tak jako tak Gia ani ne za deset minut uvidí. Rozhodně mohl počkat.

S Mercedesem zahnul do zadní uličky, kde zaparkoval. Snaps nebyl vítán uvnitř restaurací, ale rozhodně ne v podnicích, které Andinovi nepatřily. Jistě, toto místo patřilo strýci, ale to neměnilo nic na názorech hygieny a jejích inspektorů. Stačilo by, byť by si stěžoval jen jeden jediný člověk.

Což jen znamenalo, že musel být... opatrný.

Se Snapsem blízko po boku se dostal k zadnímu východu z podniku a dvěma klouby dvakrát zaklepal na dveře. Ty se rychle otevřely a objevil se Lucianův strážce, který v podniku vždy hlídal, pokud jeho boss pracoval v soukromé jídelně uvnitř.

„Andino,“ pozdravil ho strážce.

Brzy mu ten muž bude říkat bossi.

Sám pro sebe na tu skutečnost… tak nějak… rezignoval. Nebyl ohledně celé té věci tak zatraceně zaseknutý ve svých citech a emocích, jako kdysi býval. Možná to nebylo to, co by si vybral, ale bylo to tak nejlepší.

A to se nepočítalo?

Očividně ano.

„Tvůj otec a Lucian jsou v soukromé části,“ řekl muž.

Andino přikývl a vešel do dveří. I když se strážce podíval na štěně, jako by chtěl něco říct, Snaps ho rychle následoval. Muž se moudře rozhodl držet jazyk za zuby.

Projít restaurací zadem představovalo snadný způsob, jak zabránit, aby Snapse někdo viděl. Chodba vedla kolem kanceláří a do další části, která umožňovala člověku dostat se do hlavního patra, kuchyně nebo do soukromé části. Pokud někdo přišel zadem, hosté ani jeho vstup neviděli.

Vytvořeno pro snadný a čistý byznys.

Lucian byl takhle chytrý – všechny jeho restaurace měly vzadu stejné uspořádání.

Nebylo to poprvé, co byl pes v tomto konkrétním podniku, ale věděl, že Andinovi nepatřil. Takže když vešli do soukromé části, Snaps se v místnosti rychle posadil na zadek přímo vedle dveří a když Andino pozdravil strýce s tátou, ani se nehnul.

„Začali jste beze mě?“

Gio se usmál kolem sousta vafle, které měl v ústech. „Nebyli jsme si jisti, jak dlouho ti bude trvat, než vytáhneš svůj zadek z postele, synku.“

Lucian ukázal vidličkou směrem ke svému mladšímu bratrovi. „Přesně tak.“

„Výmluvy.“

Andino klesl do křesla vedle táty. Neuniklo mu, jak Lucian rychle zmáčkl tlačítko na stole. Ani ne za minutu dorazila servírka s čerstvou kávou a horkým talířem snídaně. S úsměvem vše položila před Andina a pak se znovu vytratila.

„Vidíš, nezapomněl jsem na tebe, nipote,“ řekl Lucian. „Nejdřív jídlo, potom byznys.“

Andino v sobě nedokázal najít důvod, proč se dohadovat. I když byl několik dní zavřený ve svém vlastním domě, aby si po střelbě odpočinul, což znamenalo, že musel svůj byznys nechat trochu být, tohle byl dobrý způsob, jak začít den.

Jídlo.

Rodina.

Byznys až potom.

Obvykle byl byznys vždy na prvním místě.

Všichni tři jedli v příjemném tichu. Když Andino nabídl Snapsovi dva proužky slaniny jako pamlsek za dobré chování, pes na chvíli opustil své místo u dveří, ale jakmile je snědl, rychle se tam vrátil zpátky.

Teprve když Andino dojedl svůj talíř a popíjel černou kávu, strýc se rozhodl prolomit ticho.

„Máme problém,“ řekl.

Gio stále ještě jedl, takže zůstal zticha. Andino, na druhou stranu, byl jedno velké ucho.

„Máme spoustu problémů,“ odpověděl, „takže budeš muset být konkrétnější.“

„John a Siena.“

Sakra.

Jo, to.

Odložil svůj šálek a rukou si promnul tvář. „Vzhledem k tomu, jak se věci teď mají, nechápu, jak ti dva mohou -“

„Dali jsme jí slib,“ přerušil ho Lucian tiše. „Chce být s mým synem a on je s ní šťastný. Nedám své slovo, pokud ho nemohu dodržet.“

„A ty si myslíš, že já ano?“

Lucian se na něj podíval všeříkajícím pohledem, aniž by musel cokoliv říkat. Ne, strýc ho dobře znal. Andinovo slovo znamenalo celý svět. Pokud ho dal, pak ho dodržel. Tím to skončilo.

Ale tohle… tohle bylo zasraně složité.

Všechen druh bordelu.

John byl stále v psychiatrickém zařízení, kde pracoval na vyřešení svých sračkách, a Siena Calabrese byla nyní svými bratry zamčena doma. Městem se rozléhaly počátky pouliční války mezi jejich a její rodinou.

Nic z toho nebylo snadné.

„Dante chce mírové řešení,“ řekl Giovanni, který konečně dojedl. Odstrčil od sebe talíř, podíval se na něj a dodal: „Takže nevím, jaký vliv to má na tu věc s Johnem a Sienou, ale umím si představit, že to v žádném případě pro ně neskončí příliš dobře.“

Přinejmenším řečeno…

„Nejlepší by bylo mírové řešení,“ souhlasil Andino.

Z pohledu bosse tu potřebu chápal. Jako muž, kterému Calabrese ukřivdili, a který věděl, kolik škody už napáchali, usoudil, že lepším rozhodnutím by bylo vypálit je do základů.

Jo.

Vůbec to nebylo snadné.

„John je díky ní šťastný,“ zopakoval Lucian.

„Dodržím své slovo,“ odpověděl Andino.

Mezi ním a strýcem proběhl pohled, tichý a hloubavý. Dohoda, aniž by kterýkoli z nich skutečně něco řekl. Gio se s odkašláním s rukama založenýma na hrudi opřel do židle, ale do toho hovoru se nepřidal.

„Dante má v úmyslu uzavřít mír,“ řekl Lucian.

„No, zkusit to může.“

Andino to neměl v úmyslu dopustit; alespoň ne tak, jak si strýc přál. Byly věci, před kterými by se nikdy nesklonil – a Calabrese byli jednou z nich.

Táta se zamračil. „Dante by to mohl brát jako –“

„Dante se to nemusí dozvědět,“ řekl Andino vágně. „Každopádně ne teď.“

Gio si povzdechl. „Takhle Marcellos nefungují.“

„Pokud to není tak, jak fungujeme,“ oponoval Andino, „pak k téhle snídani nikdy nemělo dojít. Neměli jste mě sem pozvat. A neměli jsme souhlasit s tím, že pokročíme vpřed s našimi vlastními plány. Ale jsme tady a musí se to stát.“

„To ano,“ souhlasil Lucian.

Ne, Dantemu by se to nelíbilo. Pro teď se Andino prostě potřeboval postarat o jiné věci a mezitím udržovat svého strýce šťastným. Až bude vše řečeno a uděláno, co bude moci Dante skutečně udělat s jeho plány ohledně Calabrese?

Nic.

„Dobře,“ řekl Lucian a podíval se na svůj telefon. „Musím vyrazit.“

„Jedeš za Johnem, že?“

Lucian přikývl. „Mám domluvenou návštěvu. Nebo alespoň schůzku s Leonardem. Ten muž mě průběžně informuje, jak jen může.“

„Pozdravuj ode mě,“ odpověděl Andino.

„Budu.“

Poté, co Lucian zmizel ze soukromé jídelny, Gio zvedl svůj šálek kávy a upil z něj. Znovu se podíval na svého syna tím hloubavým způsobem. Andino plně očekával, že se táta znovu zeptá na problém s Dantem, ale ten muž ho překvapil.

A ne v dobrém slova smyslu.

„Znovu ses zapletl s Haven,“ řekl. „Musíš být opatrný.“

Andino dopil zbytek kávy a zvedl se. „Co kdybys mě tohle nechal zvládnout samotného, tati?“

„Ale dokážeš to?“

„Prosím?“

„Zvládnout to, Andino. Dokážeš to?“

„Tak, jak chci.“

Pro teď.

To bylo to nejlepší, co mohl nabídnout.

***

Když se ve dveřích kanceláře v jeho restauraci objevil Pink – jeden z jeho nejdůvěryhodnějších strážců, Andino zvedl jediný prst a kývl jím dál. I když strážce vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře, pokračoval dál ve svém telefonátu.

Muž na telefonu dál mluvil o číslech, nabídkách a cenách. Co by měl udělat a jak by to měl udělat.

„Hele, tohle je to, co chci,“ řekl Andino. „To je nabídka, kterou jsem ochotný na to místo dát. Skočí po tom.“

„Ano,“ řekl jeho právník – jeden z mnoha, i když tohoto používal pro legální stránku svého byznysu – „ale ty nabízíš o dvacet tisíc víc, než je požadovaná cena. Proč? To nedává žádný smysl.“

„Protože chci nabídku vyhrát.“

„Nestojí to za víc –“

„Řekl jsem ti, že mi záleží na tom, jakou to má cenu?“ zeptal se Andino. „Protože jsem si dost jistý, že to nebylo v těch zkurvených detailech, Marty. Takže, znovu, kolik ti platím? Protože si začínám myslet, že je to kurva moc, vzhledem k tomu, jak jsi držkatý a bojovný.“

„Teď, Andino –“

„Myslím to vážně.“

„Platíš mi dost na to, abych ti řekl, když uděláš špatné obchodní rozhodnutí.“

Dobře, to bylo fér. A také bylo fér říct, že byl spíše tím typem obchodníka, který nabídku na něčí byznys, lokaci nebo budovu srazil, a nenabídl nic víc. Což byl pravděpodobně důvodem, proč Marty rychle poukázal na to, že to nebyl nejlepší nápad.

Přesto se to muselo stát.

„Udělej nabídku,“ řekl Andino, „za cenu, kterou jsem uvedl… Pochopil jsi?“

„Proč tohle místo tak moc chceš?“

„Protože to prostě chci. A nezapomeň na to, co jsem ti ještě řekl.“

Marty, očividně frustrovaný, si povzdechl. „Jo, jo – nechat údaje o dohodě skrytou v papírech tak dlouho, jak jen to zákony dovolí. I když i to mi přijde zatraceně zbytečné, když jsi tak ochotný nabídnout víc, než je požadovaná cena, protože ten obchod tak strašně chceš.“

Podnik, který se snažil koupit, vůbec nechtěl. Jen prostě potřeboval, aby se neprodal někomu jinému. Takové byly jeho způsoby.

Neměl v úmyslu to komukoli vysvětlovat. Nikdy dřív své motivy nevysvětloval a nehodlal s tím ani teď začínat u zkurveného právníka, kterého měl na své výplatní listině.

„Udělej, co jsem kurva řekl,“ vyštěkl. „Mám dneska na práci lepší věci, než tu sedět a dohadovat se s tebou. Platím tě za to, abys dělal to, co já chci. Ne naopak. A také mi nezapomeň dát vědět, jakmile bude nabídka přijata. Neser mě, Marty. Ujišťuji tě, že to, co se stane, se ti líbit nebude.“

S tím mu trpělivost došla.

Dobře, kurva. Alespoň to zkusil. To se taky počítalo, správně?

Bez rozloučení hovor s právníkem zavěsil. Teprve tehdy se Pink na svého bosse konečně podíval a usmál se.

„Krušný den?“ zeptal se strážce.

Andino se zamračil. „Něco takového. Lidé pravidelně pokoušejí mou zkurvenou trpělivost.“

„Jakou trpělivost?“

„Přesně tak.“

Pink se zasmál. „Co jsi potřeboval, bossi?“

Konečně.

Zpátky k byznysu, které chtěl Andino udělat. Nebo spíš k byznysu, který bylo potřeba co nejdříve vyřídit.

„Vlastně potřebuji někoho mrtvého,“ řekl Andino. „A napadlo mě, že jsi stejně tak dobrý člověk jako kdokoli jiný, abys tu práci udělal.“

Pink zvedl obočí. „Kterého muže?“

„Vlastně Capo Calabrese. Ten, kterého má Kev Calabrese vždy blízko sebe.“

Strážce sám pro sebe tiše zahvízdal. „Kurva. Chci říct, že kromě Kevova vlastního bratra míříš dost blízko vrcholu, bossi.“

„Už si dál nehraju.“

Dante možná nechtěl reagovat na to, co Calabrese Andinovi udělali, ale byl si jistý, že sám odpoví. Pak a teprve potom se pokusí uzavřít s těmi bastardy nějaký mír, jak strýc chtěl strýc.

Nebo tak by to mělo vypadat.

Byl zatraceně dobrý lhář.

„Neříkal boss, že si nemáme Calabrese znepřátelit a že se jim máme co nejvíce držet z cesty, než se nevyřeší zbytek?“ zeptal se Pink. „Protože něco takového mi zní jako pravý opak toho, co chce on.“

V Andinově šílenství byla metoda, i když nevypadala jasně, případně nebyl ochotný dát všechny odpovědi hned. Takhle pracoval a nehodlal se za to omlouvat ani to vysvětlovat.

„Uděláš ten zásah, že?“ zeptal se místo toho, aby odpověděl na mužovo prohlášení.

„Když mi to řekneš,“ odpověděl strážce.

„Říkám ti.“

Pink se v křesle trochu uvolnil. „A kdy chceš, abych ten zásah dokončil, bossi?“

„Dneska večer. „Udělej z toho show. Nechci, aby to vypadalo jako nehoda. Chci, aby bylo zcela jasné, že to bylo úmyslné a že to přišlo od nás.“

„Od nás, jako... celá rodina, nejen ty.“

Andino se usmál. „Nemůžeš dovolit hadům, aby se dostali, byť jen k jedinému kousnutí, protože jinak tě s tím příštím spolknou celého.“

Nemohl si pomoci, dokonce i když strýc nesouhlasil.

To nebyl jeho problém.

***

Hned minutu poté, co byl úder na Capo Calabrese provedený, Andino to věděl, protože Pink mu rychle zavolal. Strážce naštěstí věděl, jak se držet pokynů.

Ale i kdyby to nevěděl... i kdyby se Pink rozhodl počkat ještě deset minut, než zavolá svému bossovi, přesto by stále věděl, že úder proběhl úspěšně, protože v jejich byznysu se taková slova rychle rozšířila.

Vlastně tak rychle, že ještě, než zavěsil telefon s Pinkem, už mu volal Dante. Strýc sotva řekl jediné slovo a vyplivl na Andina rozkaz, aby kurva hned dostal do usedlosti.

Někdo nebyl šťastný.

Mírně řečeno.

Andino posledních deset minut poslouchal strýcovo zuření. Dobře, vlastně od okamžiku, kdy dorazil do usedlosti svých prarodičů.

Začínalo to být nudné.

„Co sis myslel?“ zavrčel Dante.

Pokolikáté se na to teď zeptal?

Po několikáté.

Zábavné bylo, že Dante ve skutečnosti nehledal řádnou odpověď. Chtěl na něj prostě jen křičet a vztekat se, protože se neřídil pravidly, která mu byla stanovena. Ne, že by strýce zajímaly skutečné důvody. To nebyly důležité detaily.

„No tak mluv!“

Rychle se na strýce podíval. „Opravdu to po mě tentokrát chceš? Protože ses mě na stejnou otázku během pěti minut zeptal nejméně třikrát a nedovolil jsi mi to vysvětlit, takže –“

„Zkurveně mluv, Andino!“

„Nikdy jsem to nehodlal nechat bez odpovědi,“ řekl s pokrčením širokých ramen. „Ne to, co mi udělali. Nedovolím, aby se někdo pokusil usilovat o můj život a nechal jsem to být. Ať už mír nebo ne. Nebyli ochotni sednout si s námi ke stolu, i když jsi jim neoplatil to, že po mně šli – tak se podívejme, co teď Calabreseové chtějí dělat, když uvidí, že nedovolíme, aby s námi vyjebávali.“

Dante si přejel rukou po čelisti a zaťal zuby. Vrhl pohled směrem ke svým bratrům, kteří oba v kanceláři tiše seděli. Moc dobře věděli, že bude lepší, když nebudou mluvit. Gio proto, že s Andinem souhlasil, a Lucian proto, že byl zatraceně chytrý.

Vzhledem k tomu, že se strýc rozhodl mlčet, Andino pokračoval dál. Koneckonců, dostal slovo. „Jsou to hadi – my to víme. Mysleli si, že nad námi mají nějakou převahu, a já jsem jim prostě jen ukázal, jak se mýlili, když jsem vyřadil jednoho z jejich nejvýš postavených Capos, a kromě jeho bratra nejbližšího kamaráda Keva Calabrese. Nejsou to hlupáci. Vědí, že poctivá pouliční válka s rodinou Marcello by nebyla v jejich nejlepším zájmu.“

„Má pravdu,“ řekl Lucian. „A když jsme se rozhodli nereagovat na jejich akce, jen se to zhoršilo. Co by tohle možná mohlo změnit, Dante?“

„Bylo to něco, co jsem chtěl, bratře.“

Lucian přikývl. „Ale bylo to správné rozhodnutí?“

Dante se zamračil, ale rychle obrátil svou pozornost zpátky na Andina. „Nedostal jsi povolení podniknout takový úder. Kurva jsi překročil své zkurvené hranice.“

Budiž.

„Skončili jsme tady?“ zeptal se Andino.

Dante vypadal připravený kurva vybuchnout. Pochyboval, že si strýc myslel, že ze všech těch lidí, které si mohl vybrat, aby po něm převzali vládu, bude právě Andino tím, kdo mu způsobí tolik problémů. Strýce zbožňoval – vážil si ho víc, než by kdo kdy věděl.

Ale Dante uvízl v jiné době. Chtěl pro Marcellos jiné věci, než co Andino věděl, že rodina a organizace potřebovali, aby se jim v budoucnu dobře dařilo. Dovolit frakci jako Calabrese uvěřit, že měli proti jejich rodině jakoukoli kontrolu nebo váhu, by nevedlo k ničemu dobrému.

Chápal, proč chtěl Dante mír.

Přesto to stále bylo špatně.

„Skončili jsme,“ procedil Dante skrz zaťaté zuby. „Pro teď.“

S tím byl Andino v pohodě.

Tohle potřeboval, aby se míč začal kutálet jinam.

Koneckonců... tohle nebylo jen kvůli Marcellos. Tohle bylo i kvůli němu. Tak či onak hodlal dostat, co chtěl. Když mu strýc řekl, že to budou muži sedící v Komisi, kdo by mu zabránili mít Haven, dal mu tak prostředky i motiv. Byli to lidé, kteří by mu mohli říct ne a odmítnout mu ženu, kterou chtěl ze všeho nejvíc.

Takže fajn.

Ujistí se, že ti, kteří tvořili Komisi, budou lidmi, které si tam vybral sám. To bylo celé.

To byl ten provaz, který potřeboval – někteří muži, pokud by dostali tu příležitost, by se na něm možná mohli oběsit, ale on takový nebyl. Byl typem člověka, kterému nevadilo použít ten provaz k oběšení někoho jiného.

A pokud by z toho Marcellos vyšli lépe, což by vyšli, pak v tom neviděl žádný problém. I když strýc to vědět nepotřeboval.

To nebylo součástí plánu.

Právě, když vyšel ven z kanceláře a za ním se stále neslo strýcovo mumlání, telefon mu začal vyzvánět známou melodií. Při jménu, které mu bliklo na obrazovce, se usmál.

Haven.

Trvalo jí to dost dlouho. Myslel si, že lístek na kytici byl milý… prostě si jen nemyslel, že by jí trvalo tak dlouho, než mu ohledně nich zavolá.

Protože opravdu, kvůli čemu jinému by volala?

Neustále ho překvapovala.