VOW - 4. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Chceš vejít dovnitř?

Tři slova.

Tři jednoduchá slova.

Navenek působila nevinně a naprosto bez problému. Neměla by to být slova, díky kterým se Haven bolestivě sevřel hrudník nebo se jí srdce vymklo kontrole. Nebyla to taková slova.

A přesto byla.

Byl to přesně ten druh slov.

Andino máchl doširoka paží a ustoupil o krok dozadu, jako by jí chtěl otevřít svůj dům a mlčky ji vedle svých slov pozvat dál. Hned by odpověděla, ale trochu ji zarazilo prosté zírání na tohoto muže.

Tvrdá, hranatá čelist. Na tvářích poprašek strniště. Rty v okrajích mírně zakřivené, jako by mohl být šťastný, ale nebyl ochotný se o to podělit opravdovým úsměvem. Zeleň jeho očí. Nahá, rozložitá hruď, nepoznamenaná tetováním či jizvami a cestička břišních svalů, která vedla dolů ke kalhotám, které nosil rozepnuté a položené nízko na bocích.

Opravdu celý on.

Stále vysoký.

Stále široká ramena.

Stále příšerně pohledný.

Přesto si nemyslela, že se by cokoli změnilo. Proč? Až na to, co cítila uvnitř a ve svém srdci, se pro ni od doby, kdy ho viděla naposledy, změnilo jen velice málo. Přesto se na něj dívala, jako by ho viděla zcela poprvé.

Bylo to ohromující.

Velice.

„No?“ zeptal se tiše. „Chceš jít dovnitř?“

Měla říct ne a ustoupit. Měla mu dát za pravdu – že ho přišla jen zkontrolovat a ujistit se, že byl po tom, co večer slyšela v rádiu, v pořádku. Nic víc, nic míň.

Záleželo ji na něm.

On dokázal, že jemu na ni vůbec nezáleželo.

Dobře, svou odpověď dostala. Viděla, že byl v pořádku, a to stačilo k potlačení paniky, která se jí držela vysoko v krku jako zvratky, které od okamžiku, kdy uslyšela, co se stalo, hrozily rozlitím.

Mělo by to stačit.

Ani zdaleka to nestačilo.

Vešla do domu a zavřela za sebou dveře. Neuniklo jí, jak si ji strážce na konci chodníku prohlížel, ale rychle když ho nechala za zavřenými dveřmi, rychle se k němu otočila zády. Otočila se tváří v tvář Andinovi, připravená vysvětlit, proč tam byla a že nemohla dlouho zůstat, nicméně něco ji zastavilo.

Tehdy to konečně viděla.

Zranění – velké a zubaté – na paži. Červené a syrové. Vypadalo příšerně bolestivě a stehy vypadaly tak, že stěží držely pohromadě.

Neuniklo mu, jak s sebou ucukla. „Není to špatné. Přísahám, že to vypadá hůř, než jaké to je.“

„Jak se to stalo?“

Věděla to; chtěla vědět, zda jí řekne pravdu. Ať už byli čímkoli, už nad nimi dominovaly lži, které ji vyprávěl, a opomenutí, které se před ní rozhodl držet dál. Poučil se nebo ne?

„Dneska jsem se zaběhl jinam. Zbraň někoho jiného byla z toho, že mě viděla, až příliš nadšená.“

Zamrkala.

Jasně, vynechal detaily. Přesto ji řekl základy pravdy, kterou znala.

Nevěděla, co to způsobilo – možná blazeovaný tón jeho hlasu nebo skutečnost, že ji jeho zranění bolelo za něj. Mohlo to být prostě tak, že tam byla s ním poté, co dělala maximum k tomu, aby se mu za každou cenu vyhnula, a zatraceně pokračovala dál.

Ať už to bylo cokoli, projelo jí to jako záblesk nostalgie, bolesti a… také lásky… a bez jakéhokoli varování ji to poslalo kupředu. Nepřemýšlela o tom; objala ho kolem krku a jakmile byla v jeho náručí, našla klid. Zareagovat mu trvalo ani než vteřinu a sevřel ji ve svém objetí.

Věci byly na vteřinu dobré.

Dobré pro ně.

Všechno špatné zmizelo a bolest byla pryč. Zbytek světa v mžiku zmizel, jako by vůbec neexistoval, a mohla tak předstírat, že všechno bylo v pořádku. Líbilo se jí to tady v jeho náručí; na ničem jiném nemuselo záležet. Mohla se ztratit v jeho teple a tvrdých liniích. Vdechovat jeho vůni, jako by to byl jediný vzduch, který kdy bude potřebovat.

Proč nemohli takhle zůstat?

To chtěla.

Realita byla ale rychlá svině. Vždycky čekala hned za rohem, aby ji odtáhla zpátky do pekla, celou křičící a kopající kolem sebe, ať už to chtěla nebo ne. Tentokrát přišla se sevřením kolem jejího srdce, které bolelo jako nic jiného, protože… ne, takhle nemohli zůstat a ona byla stále tou samou ženou, kterou před nedávnem zavrhl.

Vypadal, že vycítil náhlý posun v jejích myšlenkách, nebo to možná bylo tím, jak se mu v náručí napjala. Ať tak či onak, povolil své sevření natolik, aby ji umožnil dostat se dostatečně daleko z dosahu jeho paží. Vzdálenost jí poskytovala určitou jasnost, ale ne moc. Ne dost.

„Vypadá to, že to bolí,“ řekla a ukázala na jeho zranění.

Bylo to to jediné, co ji napadlo říct.

„Vlastně ten Vicodin následovaný panákem whisky začíná nakopávat svou práci,“ zamumlal a podíval se na svou paži. „Zkurvené malé zázraky.“

Zasmála se, ale vyznělo to napjatě a pravděpodobně příliš hořce. Nedokázala ani ovládnout příval emocí, který ji zaplavil, nemluvě o hněvu, který byl stále přítomný bez ohledu na to, co její hloupé srdce chtělo.

Tomuto pocitu nemohla uniknout.

Vůbec se tak nechtěla cítit.

„Proč jsi tady?“ zeptal se.

S ohlédnutím se na něj zavrtěla hlavou. „Slyšela jsem, co se stalo.“

„Jsem v pořádku.“

Jasně.

Úplně mu unikala podstata.

Její hněv znovu vzrostl. „Ty to nechápeš, co?“

„Nechápu co?“

„To, že mi na tobě záleží, myslím? Opravdu mi na tom záleží, Andino. Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku, ale protože v nemocnici řekli, že ses nechal propustit, nebylo to pro mě dost dobré. Musela jsem to vědět. Takže jsem tady. Nevím. Je to zbytečné, že? Stejně bych tu neměla být.“

Byla šťastná, že tu myšlenku vyslovila – neměla by tu být. Nešlo o to, že tu chtěla být, ale o to, co pro ni bylo nejlepší. Samozřejmě, že tu chtěla být. To neznamenalo, že to pro ni bylo dobré.

Než stihla přemýšlet víc, než už přemýšlela, s tichým: „Omlouvám se, Andino. Jsem ráda že jsi v pořádku,“ se otočila k odchodu

Ani nedostala příležitost popadnout za kliku. Neviděla ho přicházet pro ni, dokud ji ruka nechytil kolem paže a otočil si ji tak rychle, až se s ní místnost zatočila. Pohled se jí vyjasnil právě včas, aby viděla, jak mu rysy potemněly emocemi a pak mezi nimi uzavřel všechnu vzdálenost a políbil ji.

V jeho polibku nebylo žádné váhání a žádná ostražitost. Jako by věděl, že v okamžiku, kdy se svými rty dotkne jejích, bude reagovat přesně tak, jak chtěl. Jeho ústa se pohybovala po jejích svým známým způsobem, že si nedokázala pomoci a polibek mu opětovala. Hlubokým, bolestivým polibek, při kterém jí brněly rty a tělo měla slabší než kdy dřív.

Svým polibkem ji dokázal vlastnit.

Sebrat ji všechnu racionálnost.

Obavy, zlost a kontrola… všechno bylo pryč.

Jediné, co k tomu potřeboval, byl zatracený polibek.

Byla v ní jedna část, která od něj chtěla ustoupit a vše přehodnotit. Věděla, že to byla ta chytrá část jejího mozku, která šeptala přes opar nostalgie a potřeby. Ten malý hlásek však umlčel pohyb jeho ruky, kterou ji objal kolem krku, aby si ji k sobě přitáhl neuvěřitelně blíž.

Natáhla se po něm – rukama sklouzla po jeho nahé hrudi, aby na sebe dostala víc jeho kůže. Svým jazykem škádlil její; tichý příslib, pokud někdy nějaký existoval. Vždycky si myslela, že líbal hodně podobně, jako když šukal. Hluboce, rychle a trochu divoce. Jako by toho nemohl mít dost, bez ohledu na cokoli byl odhodlaný dostat to, co chtěl.

A když ji takto políbil, všechna její schopnost jasně myslet byla rychle ztracena. Jako teď.

Jediné, na co se dokázala soustředit, byl on a to, jak ji rukou svíral kolem krku. Na tělo jí tlačila jeho rostoucí erekce, díky čemuž už byla mokrá. Tu vlhkost už cítila přímo v kalhotkách.

S přerývaným nádechem se od jejích úst odtáhl. V zelených očích mu zářilo cosi temného a divokého. „Takže nahoru?“

Jak jednoduchá ta otázka byla.

Mělo by od ní vyjít snadné ne.

Nechat to být.

Nechat to být.

Stále si to broukala – díky jeho polibku a příslibu toho, co teprve přijde, byla stále vysoko. Ach, věděla, co přijde. A to byla velká část důvodu, proč rychle přikývla a řekla: „Jo, nahoru.“

Možná, že kdyby to naposledy udělala – zopakovala si s ním celý ten zatracený tanec ještě jednou – byla by schopna odejít. Skončilo by to; její potřeba by byla uspokojena, i když srdce by jí i nadále zůstalo zlomené. Dneska by mohla nakrmit svou sobeckou část a zítra pak opravit všechny zlomené kousky.

Připadalo jí to jako dobrý plán.

Hloupý, ale dobrý.

Rukou stiskl proti krku. Pod jeho naléháním se pohnula. „Dáma první,“ řekl.

Nepotřebovala, aby ji svým domem navigoval. Věděla přesně, kam jde a co se stane, až tam dorazí. Když míjela kuchyni, do chodby ji přišel pozdravit známý pitbul. Chvíli tam zůstala, skloněná, aby Snapse pozdravila. Čím déle projížděla konečky prstů krátkou srstí psa, tím víc ji v krku narůstal knedlík.

„Ahoj, kamaráde,“ zašeptala.

Snaps silně zavrtěl svým tlustým ocasem. Olízl jí dlaň a se vrcholkem hlavy přitiskl přímo k její paži. Jeho tiché ahoj. Cítila, že to také znělo jako stýská se mi po tobě.

Bože, taky se jí po něm stýskalo.

„Buď hodný, jo?“ řekla mu. „Než odejdu, dám ti pamlsek.“

Protože odejde.

Jen nevěděla kdy.

Andino si odkašlal a očividně mu neuniklo její prohlášení směrem ke psovi. Nevnímala jeho mumlání, místo toho se rozloučila se Snapsem rozloučila a pak se znovu narovnala. Pes za nimi nahoru nešel, ale to nebylo žádné překvapení. Byl dobře vycvičený a věděl, že pokud nebude požádaný, aby je následoval, má zůstat.

Když se svou rukou dotkl jejího kříže, zachvěla se. Vešla do jeho pokoje a těsně ji následoval – právě jsem překročila hranici, ze které není návratu, pomyslela si. Jeho postel byla stále stejná. Velká, na čtyřech sloupcích, s černým povlečením a červenými polštáři. Když svými rty přejel po jejím zátylku a rukama sklouzl níž po jejích bocích, naklonila hlavu ke straně.

„Neměl bych dělat nic namáhavého,“ zamumlal do její kůži. Dobře sakra. To ji ani nenapadlo. „Ale teď mi na tom fakt kurva vůbec nezáleží.“

Zuby se popásal na jejím ušním lalůčku, rukama vklouzl na přední část jejího těla. Jednou skončil pod její tričko a pak vyjel výš, aby objal její ňadra přes krajkovou braletku, kterou měla na sobě. Rychle ji stáhl, níž a palcem a ukazováčkem bradavku sevřel. Prsty si hrál s tím ztvrdlým pupenem, až ucítila záblesk tepla, který vystřelil přímo do její kundičky.

Druhou rukou rozepnul knoflík jejích džín a zajel jí pod krajkové kalhotky, které ladily s její podprsenkou. Pevné sevření jeho ruky tam dole ji rozpálilo – stěží pohnul prsty, a přesto se mu podařilo hladit ji přesně tak akorát. Dost na to, aby se celá chvěla. A pak konečky prstů škádlil a hladil její pohlaví. Následně si začal pohrávat s jejím klitorisem.

Něžnými, jemnými tahy.

Ne moc.

Ani zdaleka ne dost.

„Víš, jak jsi teď mokrá?“ zeptal se a prsty znovu dráždil její kundičku. „Dost mokrá na to, abych tě ohnul a udělal si zatracenou hostinu.“

Bože.

„Možná to můžeš prostě udělat.“

„Na tuhle noc jsi moje,“ řekl.

Temně a hříšně.

Díky jeho hlasu byla ještě mokřejší.

Svým způsobem to bylo směšné.

„Na noc,“ souhlasila.

„Pak se svlékni.“

Rozkaz vyšel podél sloupce jejího krku ostře, a přesto chraplavě. Bolelo ji na všech správných místech. Tělo ji ovládlo drobné chvění – očekávání, které cítila, že o sobě dalo vědět.

„Hned,“ dodal.

Pak od ní odstoupil a s sebou vzal ty škádlivé, talentované ruce. Tu ztrátu viscerálně cítila, chyběl jí ten pocit, který jí zaléval kůži, ale byla trochu rozptýlená, protože jí řekl, aby něco udělala, a ze všeho nejvíc mu chtěla vyhovět. Rychle vyklouzla ze saka, džín i trička. Když se ocitla jen v krajkovém spodním prádle, posadil se na kraj své postele.

„Pojď sem,“ řekl a mírně naklonil hlavu, aby ji povzbudil.

Přešla pokojem, až stála přímo před ním. Jednou rukou ji sevřel za stehno a pohladil ji po hladké kůži. Jeho dotek po sobě zanechal horkou stopu.

„Stále dokonalá,“ zamumlal.

Tiše se zasmála. „Víš, bylo by pro mě jednodušší, kdybys neříkal takové věci.“

Tak.

Řekla to.

Ať si to přebere, jak chce.

Zvedl oči, aby se setkal s jejím pohledem. „To chceš? Jen tak se nechat ošukat a pak odejít, děvče? Nechceš zbytek?“

Ach, chtěla.

Chtěla to víc než cokoli jiného.

Jenže její srdce si to prostě nemohlo dovolit.

„Jo,“ odpověděla. „Prostě mě ošukej a nech mě jít, Andino.“

Přikývl.

To bylo vše, co dostala – dokonce ani ústní souhlas – a natáhl se po ní. Ústy se přisál na místo těsně pod jejím pupíkem, rukama sevřel pásek jejích kalhotek. Krajku stáhl do poloviny jejích stehen, ústy přitom líbal pomalou cestičku dolů po jejím bříšku.

„Prostě jen ochutnat,“ zaslechla ho. Kalhotky jí pak spadly po nohou dolů. „Otevři se pro mě.“

Vystoupila z těch zapomenutých kalhotek a roztáhla nohy víc. Dřív, než se stihla znovu nadechnout, ústa už měl na její kundičce. Nelhal o tom, že jde o věc prostě jen ochutnat. Ústy a jazykem ji škádlil jen tak dlouho, aby byla připravena žadonit.

A pak se odtáhl.

Přitáhl si ji do klína; rukama hrubě sevřel její stehna a zaryl se do nich konečky prstů tak silně, až po sobě zanechaly stopy. A přesto v sobě nedokázala najít dost zájmu, aby jí to to nebylo zcela ukradené.

Ne, když jí je roztahoval.

Ne, když jí šeptal do ucha.

„Chceš, abych tě šukal? Chceš mého ptáka, zlato?“

„Ano.“

Ano, ano, ano.

Odpověď bude vždycky ano.

Zápasila s jeho kalhotami, aby osvobodila jeho penis. Jakmile jeho tvrdou délku uchopila do svých rukou, na okamžik oceňovala jeho váhu a velikost a pomalu ho hladila. Celou dobu měl svá ústa zpátky na jejím krku – líbal ji, kousal a zanechával za sebou další vzpomínky, které, i když neviděla, cítila.

Pokaždé, když sevřela jeho délku do pěstí, trhnul boky nahoru. Rukama ji sevřel za zadeček pevněji a přitáhl si její boky ke svým slabinám. Ze rtů mu vyklouzlo tiché zasténání. Cítila, jak jí zapadal přímo mezi stehna.

Jeho první centimetr byl nebem. Byla to blaženost, co jí chybělo nejvíc, a pocit, pro který by šťastně zemřela. Nikdo ji nikdy nešukal tak, jako on. Nikdo ji tak plně nenaplnil ani neroztáhl tak, jako on.

Bylo to zatraceně jako u vytržení.

Nebo tak to cítila.

„Tak si vezmi, co chceš,“ slyšela ho vydechnout proti své bradě, když zaklonila hlavu. „Vezmi si to ode mě.“

Být nahoře jí vrátilo pocit kontroly, ale jeho slova k tomu jen přidala. Kontrolovala tempo a kolik si z něj chtěla vzít. Ona rozhodovala, kdy jejich šukání zesílit a kdy ho zpomalit.

A i tak to jediné, co chtěla, bylo všechno.

Všechno.

„Prostě mě šukej,“ zamumlal Haven.

Tak to udělal.

Rukama ji pevně svíral za zadek, ústy útočil na její. Tlustý penis měl nahý a každým hlubokým přírazem ji rozbolavěl. Pro získání stability se zapletla prsty do jeho vlasů. Lapala po dechu. Ale byla to jen iluze. Dokonce i kontrolu, kterou si myslela, že ji dal, byla jen iluzí.

Šukal ji tvrdě.

Žadonila o víc.

Zpomalil.

Stále se neudělala. Nedovolil jí to. Pokaždé, když se dostala dostatečně blízko, se odtáhl, dokud se její tělo neuklidnilo, a pak se k ní hned vrátil. Zas a znovu a znovu. Až měla pocit, že se zatraceně rozpadne. Celá na hraně se chvěla, dokud do ní znovu nezačal bušit.

Dokud nevzlykala, protože měla mysl zmatenou a tělo to už nedokázalo vydržet.

Prosím, prosím, nech mě udělat se.

To bylo to jediné, co dokázala říct.

Teprve poté ji přetočil a šukal ji tak tvrdě, až když ji konečně nechal vzlétnout, měla hrdlo z toho křiku celé syrové.

Znovu se rozpadla.

K čertu s ním i za to.

***

„Ani se tedy nechceš rozloučit?“ zeptal se Andino.

Natáhla džíny a sama sebe mlčky proklela, že se nezvedla už v okamžiku, kdy uslyšela cvaknutí dveří jeho koupelny. Možná to od ní bylo zatraceně zbabělé – ach, rozhodně bylo – ale usoudila, že vyklouznout z jeho bytu byl ten nejjednodušší způsob, jak to udělat. Pak by nebylo třeba žádné trapné konverzace.

Očividně doufala v příliš mnoho.

Sakra.

„Včerejší noc nestačila?“ zeptala se. „Tak nějak jsem si myslela, že ano.“

Opíral se o dveře, které vedly do připojené koupelny. „Nevím, kam tím směřuješ.“

„Pak jsi naprosto bezradný.“

„Nebuď zlá, Havene.“

Tiše se zasmála. „Ne, předpokládám, že to je určeno pro tebe, že? Mezi námi ty jsi ten, kdo může dělat rozhodnutí, která toho druhého zraňují. Ty jsi ten, kdo dělá kruté věci. Dělat něco takového, i když je to reakce, která vycházejí z mých emocí, je u mě úplně mimo. Jo, já vím. Bez obav.“

Pohnul se vpřed, ale natáhla ruku, aby ho zastavila, i když si druhou zároveň zapínala džíny. „Neobtěžuj se.“

„Mohla jsi odejít včera v noci.“

„Proč nezůstat na pořádný šukání?“ vrátila mu zpět. „Aspoň jsem z toho něco dostala. Teď to skončilo. S tím počítej.“

„Haven –“

Zlost, kterou držela na uzdě – jen dost dlouho na to, aby s ní šukal, dokud nedokázala myslet a její tělo se stalo jen bezduchou skvrnou pocitů – se konečně rozhodla vyrazit do hry. Minulou noc toho bylo příliš, a to jediné, co chtěla, když se šukáním skočily, bylo spát, zatímco byla přehlcena emocemi a vyčerpáním.

Udělala to.

Teď však bylo ráno.

Nebyla tak unavená, ale stále byla zatraceně emotivní.

„Proč?“ zeptala se ho.

Založil si ruce na hrudi. „Proč co?“

„Proč jsi mi to udělal? Proč jsi mi říkal, že mě miluješ, a pak mě takhle opustil? Víš, jak hluboko mě to zasáhlo? Jak moc to tu kurva bolí?“ Zaťala ruku v pěst a přitiskla si ji na hruď na místo přímo nad svým bušícím srdce. „Nejsem něco, co bys mohl použít a zahodit, Andino. Nejsem hračka. A nesmíš se mnou tak zacházet. Takže ano, proč. To je to nejmenší, co můžeš udělat. Pokud mě opravdu miluješ, můžeš mi dát řádnou odpověď.“

Trvalo mu to vteřinu a pak dvě.

„Až na to, že tě nemůžu milovat,“ řekl nakonec. Pak se opravil: „Nemiluji tě.“

Napřímila, a dokonce i přes bodavou bolest, která si prorážela cestu jejím tělem, ji neuniklo jeho původní tvrzení. Díval se na ni, jako by byl z ledu – chladný a bezcitný. Opravdu tam nebylo vůbec nic. Spalovalo ji to.

Přesto to slyšela.

To, jak mu klesl hlas a jeho slova si vynutila svou cestu ven. Jako by se musel přinutit, aby ty věci řekl, a ne že, že je skutečně myslel vážně.

Nemůžu tě milovat.

Chtěla ho nenávidět.

Až na to, že nemohla.

„Vidím, že jsi stále dobrý lhář,“ řekla.

S tvrdě zaťatou čelistí a bezcitnýma očima odvrátil pohled. „Měla bys jít.“

Ano, rozhodně by měla.

Rychle si na sebe natáhla zbytek oblečení. Celou dobu se vyhýbala jeho pohledu. Ujistila se, že dodrží slib, který dala Snapsovi, takže z lednice, kde věděla, že je skladoval, mu vytáhla pamlsek. Když vyklouzla ven z domu, ani se neohlédla. Pohled zpět by jí způsobil jen další bolest, takže se ze všech sil snažila nechat to být.

Potřebovala ho nechat jít.

„Ahoj,“ ozval se hlas pár stop od ní.

Hlavou skoro narazila do hrudi Andinova otce.

Bože.

Dnešní ráno nemohlo být horší!

Věděl, že dneska ráno jeho táta přijede? Protože by opravdu ocenila dopředu echo. Odešla by mnohem dříve, než ve skutečnosti odešla, jen aby se celému tomu nesmyslu vyhnula.

Setkala se s mužovým pohledem. Když přejel pohledem od ní ke dveřím, které právě zavřela, zvedl obočí. Dlouhou chvíli nic neříkal, jen se na ni a to, jak vypadala, díval tak dlouho, až jí z pocitu trapnosti začaly růžovět tvář.

„Ahoj,“ řekl.

Prostě běž.

Giovanni se slabě usmál. „Vypadáš, jako bys měla dlouhou noc.“

Ach, bože.

Ne, rozhodně se to mohlo zhoršit.

„Nemohli bychom to nechat být?“ zeptala se. „Protože to by bylo skvělé.“

Muž se s odkašláním se zasmál. „Jistě.“

„Díky. Teď mě omluv.“

Vykročil vpřed, aby muže na schodech minula, ale nepohnul se ani o píď. Zůstal přesně tam, kde byl, dokud se znovu nesetkala s jeho pohledem. Nemohla nijak skrýt rozpaky na svých tvářích.

Zahanbení, které cítila…

„Měl bych tě varovat,“ řekl tiše, „ohledně svého syna.“

„Žádné varování nepotřebuji. Věř mi.“

Andino jí toho ukázal víc než dost; ohledně něho měla všechna varování, která potřebovala, aby jí vystačila na celý zatracený život.

Giovanni mírně zavrtěl hlavou. „Mmm, ne. Chci říct, na nějakou dobu, Haven... měla bys být velice opatrná, aby tě nikdo neviděl s mým synem a to, co s ním děláš. Kvůli sobě, ale i kvůli němu. Vím, že našemu životu nerozumíš nebo o něm nevíš, a možná je to tak i lepší, ale jsou to pro nás nebezpečné časy. Obávám se, že co se tebe týče, Andino nevidí dostatečně jasně, aby o tom uvažoval. Možná je ochotný dovolit... no, na tom nezáleží. Tady jde o tebe, a ne o něj. Pokud ti na něm záleží, poslechneš mě. Budeš na to myslet a budeš opatrná.“

Dobře, kurva.

To byl ten problém, že?

Záleželo ji.

Až moc

***

Když Haven konečně dorazila domů, její dům byl chladnější, než by chtěla. Neměla zrovna v plánu zůstat přes noc s Andinem a teď měla pocit, jako by se jí slunce, které viděla ze svého kuchyňského okna vycházet, vysmívalo.

Výborně, znovu jsi s ním šukala.

Možná, že chlad nebylo to správné slovo pro její dům. Možná, že lépe odpovídalo slovo prázdný. A to byl, upřímně řečeno, stejně velký problém jako ta věc s chladem.

Chyběla jí kamarádka.

A taky jí chyběla Maria.

Opravdu ji chyběl Andino.

Takhle teď bude vypadat její život?

Ta hloupá dívka, která to věděla lépe, ale stále se vracela zpátky, dokud z ní nezbylo nic, co by bylo možné si vzít? Protože tak to v mnoha ohledech bylo. Jako by pokaždé, když s ním zkřížila cesty, u něho nechala kus sama sebe a tyhle kousky ji ještě musel vrátit.

Jenže si je prostě nechal.

Takže ano, cítila chlad, prázdnotu a naprosto zatracenou osamělost.

Přísahala by, že slabá bolest mezi stehny a hlad, který stále jasně žhnul jejím tělem, byly něčím dalším, co se jí vysmívalo. Každý krok, který ve svém domě udělala, jí připomínal předchozí noc. Kůži měla stále zjitřenou z jeho doteku a nechávalo ji to výš než kdy jindy.

Tohle nebylo fér.

Proč to muselo být takhle?

Jak se na ni mohl dívat, říkat, že ji nemiluje, jako by to myslel vážně, a prostě lhát, i když věděl, že ji to zabíjelo? Jak po něm mohla pořád toužit a milovat ho, když tohle dělal?

Jak?

Když se ozvalo zaklepání na dveře jejího domu, v rukou si pohrávala s druhým šálkem kávy a připadala si jako ta nejhorší sračka. Ať už to sakra byl kdokoli, měla plně v úmyslu ho ignorovat a zůstat přesně tam, kde seděla. To poslední, co chtěla udělat, bylo pohnout se.

Trochu upila.

Pokračovala ve své lítostivé party.

Bez zvednutí se.

Vytrvalé klepání pokračovalo dál, až se konečně naštvala natolik, že šla otevřít. Šálek prakticky hodila do dřezu a nezajímala se o to, zda se nerozbije. Dveře zprudka otevřela a drsně se zeptala: „Co?“

Mladý muž – nemohlo mu být víc než dvacet – na druhé straně dveří na sobě měl bílou uniformu a na náprsní kapse měl vytištěné logo květinářství. Podal ji kytici vytvořenou ze směsice zimních květin.

„Slečna... Haven Murphy?“ zeptal se tiše. „Omlouvám se, ale bylo mi řečeno, abych klepal, dokud neotevřeš.“

Zamrkala. „Ach?“

„Ano. Tyhle jsou pro tebe.“ Předal jí květiny a dodal: „Měj krásný den.“

Stála v chladném březnovém vzduchu v otevřených dveřích a zírala na květiny ve své ruce. Úplně nahoře byla zastrčená kartička s rukopisem, který ji nebyl povědomý, ale podepsané jméno rozhodně poznala.

Prostě si to přečti, máš pravdu. Jsem příšerně dobrý lhář. –Andino

Protože věděl, že to věděla.

Miloval ji.

Tak proč jí musel ublížit?

Proč si musel takhle zahrát s jejím srdcem?

Proč?