VOW - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Přestaň se tu kolem mě vznášet,“ vyštěkl Andino.

I když máma s tím nepřestala. Vlastně se na něj kvůli jeho tónu hlasu stěží podívala jedním ze svých pohledů. Zatímco se tiše pohnula, aby mu na posteli, kterou ani, proboha, nepoužil, upravila polštář, v hrudi se mu sbírala vina.

To jediné, co chtěla, bylo milovat ho a pomáhat mu. Jediné, co dokázal udělat, bylo chovat se jako rozmazlený kus hovna.

Dřív, než se mohla vzdálit od jeho postele, ji rychle popadl za ruku. Stačilo malé zatažení. Aby získal její pozornost. Tak viděl strach, který skrývala pod svým mlčením a pohledem, který od něj odvracela. Viděl tam její bolest.

„Omlouvám se, mami,“ řekl.

Kim stiskla rty do tenké linky a přikývla. „To je v pořádku.“

„To není v pořádku. Jsem jen… na hraně.“

Vášnivě nenáviděl nemocnice. Každá jeho vzpomínka na nemocnice byla špatná. Žádný Marcello se nedostal do nemocnice kvůli dobré věci… do jejich rodiny se už dítě nenarodilo celé roky.

Jeho nedávné vzpomínky na nemocnice nebyly těmi, které by si chtěl pamatovat. Jako když se ho bratranec pokusil zabít a celá jeho rodina strávila noc na tvrdých plastových židlích a čekala na zprávu o jeho stavu. Nebo tehdy, když si jako dítě zlomil zápěstí a doktor tátovi řekl, než mu narovnal kost, že mu dal něco proti bolesti, i když to ve skutečnosti neudělal. Gio z toho neměl radost – uměl si představit, že někdo kvůli tomu zemřel. I když ho nikdy nenapadlo se na to opravdu zeptat.

Nezáleželo na tom.

Nemocnice znamenaly špatné věci.

Obvykle smrt.

Dnešek nebyl výjimkou z toho pravidla, až na skutečnost, že Andino nezemřel. Byl však postřelený a pálení, které neustále sálalo z jeho nadloktí, bylo dostatečnou připomínkou toho, jak blízko byl dneska na tiché brooklynské ulici od toho, aby přišel o život.

A věděl…. bez jediné pochyby, a aniž by se musel ptát... že si máma byla ještě víc než on sám vědoma toho, jak blízko se tomu dneska přiblížil. Byl tam; schytal kulku, která mu na paži zanechala zubatou jizvu. Jemu.

Ale také to byla máma.

„Máš být v bezpečí,“ zašeptala.

„Já vím, mami,“ odpověděl. Nemohl říct nic jiného, co by jí to usnadnilo. Nemohl se omluvit, ne, že by to byla opravdu jeho chyba. Pořád si dělala starosti a trápila se. To mámy dělaly. A když šlo o mámu mafiána? Andino měl podezření, že to všechno to jen zhoršilo. „Omlouvám se, že jsem tě vyděsil.“

Zvedla ruku a lehkým dotykem ho poplácala po tváři. Ostře si uvědomoval, že odraz její dlaně na tváři ho ještě víc zaštípal do paže, ale potlačil ucuknutí. Nechtěl, aby si, byť jen na vteřinu myslela, že mu působila bolest. To by její obavy jen zhoršilo a začala by cítit vinu.

To nikdo nepotřeboval.

„Věděla jsem, co tento život znamená,“ řekla mu, „a co se může stát. Samozřejmě jsem to věděla. Neznám nic jiného, chlapče.“

Zamračil se. „Je to v pořádku, mami.“

Přikývla. „Není, ale je to tak. Já jen... jsi moje jediné dítě. Nenuť mě tě pohřbít, Andino. Rodiče by neměli pohřbívat své děti.“

Zamrkal.

Byl dospělý muž, a přesto ho máma stále považovala za své dítě. Nebyl si úplně jistý, co s tím dělat.

Místo toho prostě řekl: „Nepohřbíš mě, mami. Slibuji.“

Dělal, co mohl, aby své slovo dodržel, pokud ho kvůli něčemu dal. Byl tím, kým byl v životě, který vedl, byl a občas bylo na konci dne jeho slovo to jediné, co skutečně měl. Ne, že by na tom záleželo. Tohle byla máma… nejen někdo. Jeho slovo vůči ní mělo ještě větší důležitost.

Usmála se. „Dost s tím, že?“ Znovu ho poplácala po tváři a bolest vzplála. Přesto se držel, aby své nepohodlí nedal najevo. Bylo to to nejmenší, co mohl v tuto chvíli udělat. „Chceš něco? Pití nebo svůj telefon?“

Věděl, že se prostě potřebovala něčím zaměstnat. Když byla zaneprázdněná a svou mysl měla zaměřenou na cokoli jiného než na něj, pak by byla na chvíli v pohodě. Potřebovala se starat a dělat si obavy, ale zatímco to dělala, zároveň potřebovala něco dělat.

Nebylo tak těžké na to přijít.

„Voda by byla skvělá,“ řekl.

Přikývla. „Ale ne ze stroje, že?“

„V láhvi, jo.“

„Dobře. Hned budu zpátky.“

S jemným úsměvem, který po něm hodila přes rameno, vyklouzla ven z pokoje. Se zavřením dveří se neobtěžovala. Za to byl vděčný. Umožnilo mu to naslouchat konverzaci, která se sem nesla z chodby a která se odehrávala mezi jeho strýci a tátou Byl si zcela vědom toho, že jakmile se rodina Marcello dozvěděla, co se stalo, její velká část se v nemocnici objevila.

Tak to u nich chodilo.

I když nikomu z nich nebylo dovoleno vejít do jeho pokoje. Upřímně, ne, že by měl náladu na návštěvy. Díky bolesti byl nervóznější a podrážděnější než normálně. Vážně začínal litovat, že odmítl léky proti bolesti.

A stehy v paži ho tahaly jako svině.

Kurva.

„Musíme něco udělat, abychom to ukončili,“ zaslechl na chodbě Danteho. „Tohle se nesmí opakovat. Kdo bude další? A bude další výstřel ten, který zabije?“

„Nebo,“ řekl Andinův táta ostře, „bychom jim mohli kurva odpovědět.“

Lucian si sám pro sebe cosi zabručel. Tiché znamení, že souhlasil s tím, co řekl Giovanni, ale svůj názor nevyjádřil slovně.

Dante si těžce povzdechl. „A co pak, Gio? Pokračuje to. Násilí eskaluje. Do toho bordelu se dostane víc lidí. Začneme počítat těla. Pohřbívat muže. Manželky a děti zůstanou samy a bez ochrany. To není náš způsob.“

„Naším způsobem také není dovolit konkurenční rodině vystoupit z lajny tak, jako to udělali dneska s mým synem!“

„To je jediný důvod, proč takto reaguješ. Protože je to Andino.“

„Řekl bych totéž, kdyby to byla Catherine, Michel nebo kterékoli z Lucianových čtyř dětí. A ty to kurva víš.“

„Ale to není jasné myšlení – je to myšlení, do kterého jsou zapojeny emoce.“

Gio vydal temný zvuk a řekl: „A já je smím mít.“

„Dneska ti tvůj syn zůstal,“ odpověděl Dante, „ale další muž už takové štěstí mít nemusí. To je rozhodnutí, kterou chceš, abych udělal? Pomsta za vás v zájmu někoho jiného? Mluvíme o oběti a povinnosti, kterou máme v této rodině jeden k druhému, takže si ten rozhovor projděme znovu.“

„Není potřeba. Každopádně ne teď.“

Andino uvažoval, co přimělo tátu ustoupit, ale nemusel o tom přemýšlet dlouho. Brzy se ve dveřích jeho pokoje objevili dva detektivové v civilu. Nemusel vidět jejich zkurvené odznaky, aby věděl, kým byli. Přísahal by, že policajti chodili všichni stejně, vypadali stejně a úplně stejně smrděli.

Takový byl i jeho zkruvený život.

Vyhýbat se těmto sráčům.

Za detektivy stál doktor v bílém lékařském plášti, celý zamračený, a hned za ním táta se strýci. Jeho tichý, prázdný pokoj začínal být očividně kurva hlasitější a přeplněnější.

Zábava.

„Nemám k tomu žádný komentář,“ řekl Andino detektivům ještě dřív, než se vůbec stačili představit. „Nevím, kdo po mě střílel, a nevzpomínám si ani na značku auta.“

„Tím jsme si jisti,“ řekl vyšší z obou mužů suše. „Přesto nám to dopřejte.“

„Zavolejte mému právníkovi. Domluvíme si schůzku. Mezitím…“ Andino obrátil pohled na doktora. „Dej mi podepsat papíry – odcházím pryč.“

Doktor se protlačil kolem detektivů. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

„Ptal jsem se, co si o tom myslíš?“

Protože si byl dost jistý, že ne.

A nehodlal tam zůstat ani o minutu déle.

***

„Dantovo rozhodnutí se mi nelíbí,“ řekl Andino tátovi, „ale má pravdu.“

Giovanni vydal stejný rozzlobený, znechucený zvuk, který vydával celou zkurvenou noc. „Kdyby to bylo –“

„Já vím, kdyby to bylo jedno z jeho dětí, tahle konverzace by mohla být úplně jiná. Také by možná byla úplně stejná. Je připravený odstoupit a nechat mě posadit se na jeho místo. Opravdu si myslíš, že to chce udělat během války s konkurenční rodinou?“

„Přestaň se hýbat,“ zamumlal bratranec.

Když jehla, kterou Michel používal k opravě prasklých stehů, prošla obzvláště citlivou částí jeho zranění, Andino s sebou trhl. „Kurva, buď opatrný.“

„To jsem. A ty se přestaň hýbat. A pro pořádek, táta mohl kvůli mně snadno rozpoutat válku s Iry v Detroitu, ale co udělal? Pokud někdo potřebuje připomínku…“

Andino se podíval na svého tátu.

Giovanni obrátil oči v sloup. „Neříkám, že Dante nemá správný nápad.“

„Ne, říkáš, že se ti nelíbí,“ odpověděl Michel. „Všichni tě slyšíme.“

Jehla znovu píchla.

„Kurva, Micheli, přísahám -“

„Přestaň se chovat jako mimino,“ zavrčel bratranec. „Jsi postřelený, pak dostaneš stehy. A kdybys zůstal v nemocnici dost dlouho na to, aby se krev začala srážet už kolem prvního zkurveného šití, nemusel bys mě tady mít, abych ti udělal nové.“

Bože.

Bratrance zbožňoval. Jistě, že ano. Michel, John a Andino vyrůstali spolu. Svým způsobem jako tři kumpáni. Teď svého bratrance nevídal tak často, jak by se mu líbilo, protože Michel byl právě uprostřed své rezidentury jako chirurg na úrazové pohotovosti a jeho manželka se snažila prosadit jako partnerka ve velké manhattanské právnické firmě. Michel měl spoustu práce a Andino také. Jejich cesty se příliš často nezkřížily.

Přesto ho zbožňoval.

A právě teď ho chtěl zabít.

„Roztrhly se, protože hned, jak se dostal domů, zvedl Snapse,“ řekl Gio a poklepal na něj jako na zkurvené dítě. „Pes měl záchvat a Andino se na to nedokázal dívat.“

„Sklapni.“

„Vážně?“ zeptal se Michel, zvedl hlavu od své práce a mrtvým pohledem se díval Andinovi přímo do tváře. „Ten pes má minimálně třicet pět kilo.“

„Čtyřicet a je velice zdravý. Kurva mnohokrát díky.“

„Než se ti ty stehy zahojí, nesmíš zvedat víc než pět kilo.“

„No, to bude nemožné.“

Michel si dlouze a pomalu povzdechl. „Kolikrát chceš, abych sem přišel a ty zkurvený stehy ti zašíval, Andi?“

Ve snaze zůstat zticha zaťal čelist. „Fajn.“

Michel se s protočením očí vrátil zpátky ke své práci. Andino se vrátil k rozhovoru s tátou, aby se pokusil odvrátit mysl od bolesti v paži, která pokaždé, když jeho kůží proklouzla jehla, jen zesílila.

„Za to, co udělali, se musí zodpovídat,“ řekl Gio. „Nemůžeme dovolit, aby rodina Calabrese zůstala bez kontroly, když jde proti nám.“

„A to uděláme,“ odpověděl Andino tiše.

„Uzavřením míru?“

„Pro teď,“ odpověděl Andino. „Pro teď ano.“

Táta se podíval na něj a pak na Michela. „Co -“

„To teď není důležité.“

A nebylo.

Jeho plány musely počkat. Protože měl své plány, a i když chápal strýcův postoj ohledně Calabrese a že potřeba chránit jejich rodinu před dalším násilím byla tím, co by bylo v jejich nejlepším zájmu... také v mnohém souhlasil s tátou.

Andino by se nikdy před zkurvenými Calabrese nesklonil.

Ne po tom, co udělali Johnovi.

Takže teď tohle?

V žádném případě.

Jakmile ho bratranec zašil, Andino vyprovodil tátu s Michelem ke dveřím, a to jediné, co chtěl večer dělat, bylo odpočívat. Michel z vnitřní kapsy svého saka vytáhl malý sáček a podal mu ho. Uvnitř byly prášky. Když se na něj Andino zkoumavě podíval, jen pokrčil rameny.

„Když si jeden vezmeš, žádné řízení. Vicodin. Na bolest. Nebuď zkurveným hrdinou.“

Andino se jen zasmál. „Můžu ho zapít whisky?“

Michel se podíval na Gia, jako by chtěl říct: Co s ním mám kurva dělat, co?

„Na to nemůžu říct ano,“ rozhodl se říct.

„Ale také jsi neřekl ne.“

„Protože jaký by to mělo smysl?“

Bratrance a tátu ven z domu následoval smích. Andino za nimi rychle zamkl dveře a vrátil se zpátky do kuchyně. Snaps byl stále na svém místě před miskami s jídlem a tmavýma očima sledoval Andina, jak se pohyboval po prostoru, aby si předtím, než jeden z těch prášku vytáhl, si připravil panáka whisky.

Neměl léky rád. Bolest zvládal. Ale úroveň jeho podráždění už tak byla víc než vysoká, že si řekl, co kurva s tím? Bylo by dokonalé, pokud by ho něco po zbytek noci přivedlo až na okraj.

Právě spolkl prášek a zapil ho panákem hořící whisky, když se jeho tichým domem ozvalo zaklepání na dveře. Snaps se na svém místě stále nehnul. Přitom ho však vždy hlasitým štěkotem upozorňoval na to, že se k domu někdo blížil. Teď však na Andina nepřestal zírat.

Až na to, že… vrtěl ocasem.

Andino to měl vědět.

Pes se rozhodl neupozorňovat jen tehdy, když to byla ona.

Neztrácel čas a prakticky se z kuchyně do přední části domu rozběhl. Než otevřel dveře, ani nepohnul roletou, aby se podíval ven z okna.

A stála tam.

Úzké džíny, které vystavovaly její skvěle tvarované dlouhé nohy.

Vlasy sčesané do rozcuchané drdolu.

Černý trenčkot.

Modré oči přímo na něm.

Jako bouře nebo moře.

Oheň a led, pomyslel si.

„Haven,“ zamumlal.

Za ní, na konci chodníku, viděl strážce, který byl postavený k jeho domu. Pořád tam kurva stál. Preventivní opatření, jak řekl táta. Vzhledem k tomu, že muž se díval přímo na ně, se skutečnost, že tam byla, nějak vrátí zpátky k jeho rodině.

Bylo mu to jedno.

Byla tam. Neměla by tam být, ale byla.

Chtěl to víc než cokoli jiného. Věděl také, že by měl tuto ženu nechat jít. Odvrátit se od ní a dostaň ji od sebe kurva pryč tak rychle, jak jen to bylo možné. Konečně ji dostal pryč z nepořádku, kterým byl on a jeho život, a ona měla zůstat pryč. Bylo by to pro ni nakonec lepší.

Neměl by ji pozvat dál.

Neměl by jí pořád ubližovat.

„Chceš vejít dovnitř?“ zeptal se.

Slavná poslední slova…