VOW - 14.kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Haven, pusť mě dovnitř. No tak, zlato, prosím.“

Bouchání na dveře pokračovalo. Dokonce i když ignorovala Andinovy prosby. I když jeho pěst dopadla na dřevo silněji. I když žadonil, aby s ním mluvila alespoň na minutu. Ne, ignorovala ho.

Dobře, zkusila to.

Bylo to zatraceně těžké.

Zády se tiskla ke dveřím a zírala do stropu. Snažila se otupit jeho hlas, aby ho její srdce nemuselo slyšet mluvit. Tak by přestalo tak zatraceně rychle bít a přát si, přát si, přát si, aby mu odpověděla.

Bylo tak zatraceně zrádné.

Srdce jí bolelo.

Pevně zavřela oči a pomyslela na to, že si zacpe uši. Pak by se ta její hloupá duše, která toho muže tak moc chtěla, přestala svíjet a hořet a snažit se vyrvat si cestu ven z jejího zatraceného těla, jen aby se k němu dostala.

Proč?

To bylo to, co se sama sebe stále ptala. Proč.

Proč ho, po tom všem, co jí udělal, stále milovala? Proč prostě nedokázala odejít ode dveří a zhasnout všechna světla? Proč ani nedokázala předstírat, že jí na něm nezáleží?

Měla by stačit kartonová kartička s efektním písmem a ženské jméno pod Andinovým, která oznamovala jejich svatbu. To měl být její kurva tvrdý limit. Už ne její, zatraceně jsme skončili.

Měli skončit.

Měla pro to všechny důvody!

A přesto to byl on a jeho hlas v její hlavě. Byla to ona a její hloupé srdce a její slabá duše, které se lámaly.

Lámaly, byly zničené a zcela pryč.

Teď byly pryč, protože je dala jemu. Ach, jistě, pokusila se vzít si je zpět. Ale nasrat s ním, protože je pořád měl. Už nevlastnila ani sama sebe. Rozhodně ne svou lásku. To všechno bylo jeho a podívejme, co s tím udělal.

Podívejme, jak lhal. Jak ublížil. Podívejme, co udělal jí.

„Běž pryč, Andino,“ zamumlala do dlaní.

Nenáviděla, že brečela. Nenáviděla, že měla obličej posetý horkými slzami a dlaně jí pod rty chutnaly jako sůl. Nenáviděla, že tomu muži nějak dovolila, aby nad ní měl takovou kontrolu.

Tohle nebyla ona.

Tohle byla nějaká její šílená, příšerná verze.

Tohle byla jeho verze jí.

Nenáviděla to.

Jeho bušení pokračovalo.

Stejně jeho hlas.

„Prostě běž pryč!“

„Prosím, Haven... prosím. Pusť mě dovnitř; dovol mi mluvit – něco.“

Běž, chtěla křičet. Běž, běž, prostě zatraceně běž. Ta šílená, hrozná část jí křičela zůstaň, prosím, zůstaň.

„Haven, prostě otevři ty zkurvený dveře!“

„Běž pryč.“

„Otevři dveře!“

„Běž.“

„Myslíš si, že tu zkurvenou věc nerozmlátím, zlato? Myslíš si, že kvůli tobě nepohnu nebem a peklem? Myslíš si, že víš, co jsem udělal? Nic nevíš – nemůžeš, protože jsem ti to nemohl dovolit. Nech mě ti to vysvětlit, prosím.“

Možná to byl to jeho celé nevíš nic, co ji dostalo přes okraj. Možná to bylo to, co ji tak zatraceně rozzlobilo, až jí zčernalo vidění a úplně se jí zastavil dech.

Ona nevěděla?

Žila tím.

„Haven, prostě jen -“

Rychle se odsunula ode dveří a otočila se, aby je otevřela. Už měl zvednutou ruku, aby znovu zabušil, když se dveře rozletěly dokořán. Vypadal divoce. Pravděpodobně zatraceně hodně podobně, jako právě teď vypadala ona.

V nepořádku a šílený.

Nasraný.

„Já nevím?“ celá na něj zakřičela. „Kurva vím!“

Pozvánku hodila přímo na něj. Odrazilo se to od jeho stále jako z kamene vytesané hrudi a dopadlo na práh dveří, který představoval jedinou vzdálenost mezi nimi.

Pozvánku držela od okamžiku, kdy na její dveře zaklepal muž, a poté, co se představil jako Darren Calabrese, jí ji se sadistickým úsměvem předal. Příjmení na ni křičelo špatnými zvony, ale křestní jméno… to vůbec nepoznala.

Nezáleželo na tom.

Pozvánka stačila.

Na zemi zůstala přesně tam, kam dopadla, nedotčená a nechtěná. Každopádně od ní. Byla tam – a až příliš blízko – a stačila k tomu, aby se jí vysmívala.

Andino stále nic neřekl. Ani se nepohnul, ani se od ní neodvrátil. Rozhodně ne proto, aby se podíval na pozvánku na zemi. To stačilo, aby jí řeklo, že se na ni vlastně ani nemusel podívat.

Věděl zcela přesně, co na ní bylo. Znal ta slova, která zas a znovu četla, i když chtěla, aby zmizela nebo se jednalo o nějaký krutý vtip. Nemusel zvednout pozvánku, aby se o ní vůbec něco dozvěděl.

Ani trochu se nestarala o to, jak tam vypadala, zatímco stála v ničem jiném než v příliš velkém tričku a jen velice málo jiném. Nečekala, že se někdo objeví, ale ze všeho nejméně tento muž. Pro své vlastní dobro byl vždycky až trochu moc namyšlený.

Konečně promluvil.

O vteřinu pozdě a o dolar méně.

„Není to tak, jak si myslíš.“

Vyštěkla hořkým smíchem a z tváře si setřela zbloudilé slzy. „Přesně to si myslím, Andino. Budeš se ženit.“

„Vypadá to jako –“

„Ženit!“

S odvrácenýma očima zavrtěl hlavou. „Musíš mi dát pět vteřin, abych promluvit. Nech mě mluvit, Haven.“

Ne. Opravdu nechtěla slyšet vůbec nic z toho, co by mohl říct.

„Bylo to takhle všechno celou dobu? Dělo se to už od samotného začátku?“

Hlas jí zněl chraplavě a bolestivě. To se stalo, když jste tak brečeli tak moc; když to tak moc bolelo.

V čelisti měl tik. „Ty to víš lépe.“

„Naser si,“ odsekla. „Nevím o tobě vůbec nic. Zas a znovu jsi mi to dokázal. Když ti někdo ukáže, kým je, věříš mu. Správně? Tak se to říká. Moje zatracená chyba, Andino. Už se to znovu nestane.”

Ustoupila o obrovský krok vzad, sevřela dveře a chystala se je zabouchnout. Mohl zůstat tam, kde byl. Daleko od ní a mimo její život. Navždy.

„Běž pryč a drž se pryč,“ řekla mu.

Rozmáchla se, aby dveře zavřela, ale žádné zasrané překvapení, byl tam, aby je zastavil. Rukou do nich narazil a zprudka je rozevřel ještě víc. Tak silně, že ve snaze dost rychle se vzdálit, aby ji nezasáhly, zaklopýtla.

Ten zasranej kretén.

„Vypadni pryč!“ zakřičela.

Pokud ji slyšel – a v žádném případě to nemohl neslyšet – rozhodně se choval, jako by nic neřekla. Dveře za sebou zabouchl a otočil se k ní. Už zareagovala; její emoce narazily na hranici svých možností.

Zlomily se.

Dlaní mu dala takovou facku, až se ozvala její ozvěna a hlavu mu poslala ke straně. Červený otisk ruky, který po sobě zanechala, říkal, že to musel cítit. Z té skutečnosti cítila to největší uspokojení.

Dobře.

Měl by to cítit.

Stejně jako ona.

Skrz zuby nasál vzduch, takže to zaznělo jako zasyčení, a pak už se rukama dotýkal jí. Jednou ji pevně sevřel kolem pasu, druhou zkroutil kolem jejího krku. Ani nestihla protestovat a už se svými rty srazil s jejími.

Nechtěla reagovat. Chtěla ho odstrčit a znovu ho praštit. Přesto byla její zlost jen díky jeho polibku změněna něžným pohlazením z malého plamínku do zuřícího pekla. Vztek se pevně ovinul kolem chtíče a lásky, kterou k tomuto muži vždy, kdykoli byl nablízku, cítila.

Jeho polibek však nebyl takový, jaký býval. Byl něčím divočejším – něčím zoufalejším. Dost tvrdý, aby bolel, a dost šílený, aby jí vyrazil dech. Prsty se zaryl do jejího zátylku, stejně jako jeho druhá ruka do jejím pasu a přitáhl si ji k sobě neuvěřitelně blíž.

Kdyby nebyl tak dobrý lhář, mohla by si myslet, že se jí tím polibkem snažil dát svou duši. Jako by krvácejícími, zčernalýma rukama nabízel, aby si je vzala.

Až na to, že byl tím, kým byl.

Nevěřila ničemu.

„Miluji tě,“ řekl chraplavě, když se konečně odtáhl. „Tak moc tě miluji, Haven. Moc tě miluji. Miluji tě dost na to, abych všechno zničil, ale ty to vůbec nevíš, protože jsem ti to nedokázal říct. Miluji tě, ženo. Dovol mi to vysvětlit – dovol mi ti to ukázat. Nechápeš to? Prostě mě dovol -“

Jistě, tiše a pevně zašeptala: „Vůbec mě nemiluješ. Láska nikomu jinému tyhle věci nedělá. Tohle není láska.“

„Haven.“

Bože, proč musel znít takhle?

Nasrat na něj.

„To, co jsi nám udělal, není láska,“ řekla a odmítla, byť jen o píď ustoupit. Nehodlala mu to dopřát, ne kvůli tomuhle. „Ty nemiluješ.“

„Haven, poslouchej mě.“

„Není co poslouchat, protože není co říct.“

„Je!“

Pomalu zavrtěla hlavou. Byli tak blízko, že v jeho očích viděla tmavší zelené a zlaté skvrny. Bože, kdysi jeho oči zbožňovala. Měla ráda, jak vypadal, jako by v místnosti plné ostatních lidí viděl jen ji. Hluboké a výrazné. I když jeho zbytek byl studený jako led.

Ale právě teď?

Vůbec je nemilovala.

Byly hodně jako on.

Jediné, co právě teď chtěla udělat, bylo ublížit mu tak, jak ublížil on jí. Dát mu pocítit stejnou bolest, nebo dokonce její zlomek, aby možná pochopil peklo, které z jejího života vytvořil. Před ním byla v pořádku; po něm muži bude v pořádku také.

Znovu ho políbila. Stejným způsobem, jakým ji políbil on – jako by byl celý svět pryč a s každým tahem svých rtů a propletením jejich jazyků mu předávala svůj zvuk. Políbila ho, jako by na ničem jiném nezáleželo, a na ničem nikdy záležet nebude.

Protože to bylo naposledy. To byl její slib.

Hodlala ho využít tak, jako on zas a znovu využíval ji. Nehodlala toho ani na vteřinu litovat – po tom všem vůbec ne.

Natáhla se po jeho kalhotách, a to byl jediný okamžik, kdy zaváhal, zda jí měl odpovědět. Jeho ostražitost vydržela tak dlouho, jak trvalo, než mu je rozepnula a rukama vklouzla pod pás. Ve slipech našla jeho penis tvrdý a těžký. Zatímco ho dráždila sevřenou pěstí, do jejích rtů zabručel její jméno a po něm následovala tichá omluva.

Ta omluva ji nasrala o to víc.

Stačila k tomu, aby ho chtěla znovu praštit, ale nedostala na to čas, protože ji zvedl proti zdi. Ústy zaútočil na sloupec jejího krku – ochutnával a líbal všechna ta místa, o kterých věděl, že to na nich zbožňovala. Nohama ho objala kolem pasu.

Tvrdý hřeben jeho erekce se tiskl k tenké látce jejích kalhotek. Vlhkých kalhotky. Už byla mokrá, připravená vzít si ho a ochotná udělat to, aby konečně skončili s tímto tancem, který mezi nimi probíhal až příliš dlouho. Bez ostychu vyklenula své tělo proti jeho a pohybovala boky, třela se o jeho penis, aby zmírnila bolest mezi svými stehny.

S každým dotykem jeho úst nebo jejích rukou proti němu její tělo olizovaly plameny. Dlaněmi vklouzl pod to až příliš velké tričko a našel její nahá ňadra. Se zakloněnou hlavou tvrdě zalapala po dechu, protože palci a ukazováčky zakroutil jejími tvrdými bradavkami. Jazykem se dotkl prohlubně jejího hrdla, boky prohnul dopředu, aby penisem přejel po jejích mokrých kalhotkách, a už chtěla letět...

Na vteřinu zapomněla, jak moc byla ublížená a na všechny věci, které jí udělal. I přes svůj opar plný chtíče cítila, jak byli ve svých pohybech zběsilí a zoufalí. Rozechvělé ruce a těžký dech. Tvrdé polibky a bodavá kousnutí.

Jen zamrkala a Andino s nimi znovu pohnul. Prsty se zaryl do jejího zadku a přesunul je do kuchyně. Zadečkem spočinula na kuchyňském pultu. Doširoka ji roztáhl stehna. Pustil ji jen na tak dlouho, aby jí ty kalhotky stáhl po stehnech dolů. Neztrácel čas – v jeho jednání nebyla žádná pomalost. Užíval si její škádlení, ale ne dnes.

Stáhl si své kalhoty a ústa už měl zpátky na jejích. Pak se rukama znovu opřel o její stehna, aby je pevně sevřel a roztáhl tak, až jí svaly protestovaly a kosti bolely.

Ale do háje s ní, protože to zbožňovala.

„Prostě mě ošukej a skonči s tím,“ zachrčela.

Skončit s ním.

S nimi.

Prostě skončit.

„Kurva,“ zavrčel, když měl penis přímo tam. Stačil jeden tvrdý pohyb boky a byl zabořený hluboko do její hladké kundičky. Když ji naplnil, vytáhl se a pak znovu přirazil, její citlivé maso se stalo mnohem rozněžnělejším. Hned následoval další brutální příraz a pak další. Dokud do ní prostě jen nebušil tempem, které ji dovádělo k šílenství. „Podívej se na mě... podívej se na mě.“

Neudělala to.

Nemohla.

Místo toho sledovala, jak jeho penis klouzal skrz mokré rty její kundičky, a to až do doby, než ji svou rukou sevřel kolem krku a nedonutil ji hlavu zaklonit. Takhle byla nucena se do těch očí dívat znovu. Byla nucena vidět věci, které vidět nechtěla.

„Nenávidím tě,“ vydechla.

Sevření prstů zesílil. „Ne.“

„Nenávidím tě.“

Pokud něco, za to ji šukal ještě tvrději. Přála si, aby mohla říct, že se jí to nelíbilo, ale to by byla lež. Zbožňovala to.

Nehty se mu zarývala do zad, až mu na nich nechávala červené škrábance, paty se mu zarývala do zad, aby ho k sobě dostala blíž. I když chtěla, aby odešel, tehdy z něj také potřebovala ještě víc.

Byla v tak zatraceném nepořádku.

„Ne,“ zopakoval a opřel jí hlavu o skříň. „Nikdy mi nelži.“

Bez dechu se zasmála. „Tak, jako to děláš ty mně?“

Byla tak blízko orgasmu, že to bylo šílené. Téměř na okraji, zatraceně připravená skočit dolů. Při každém pohybu jejich boků ji nervy praskaly. Třásla se jako zatracený list ve větru, mezi stehny ji všechno bolelo.

Znovu se do ní zaryl prsty a políbil ji. Pak ji kousl do spodního rtu. Šok z té bolesti stačil, aby to konečně udělala. Přepadla přes útes blaženosti. Orgasmus pustošil její smysly a díky němu byla vůči všemu ostatnímu otupělá.

Cítila, jak zavrčel a o dva tvrdé přírazy později se hluboko do její kundičky vyprázdnil.

Dýchala.

Na pár vteřin se prostě jen nadechovala a vydechovala.

Pak tiše řekla: „Teď prosím běž.“

Ďábel nebyl mužem s červenou kůží, kopyty a rohy na hlavě. Ne, ďábel byl ten nejhezčí, nejvíc okouzlující muž s rukama, které dokázaly přimět ženu zpívat, a se lžemi na špičce jazyka. Ďábel byl muž, pro kterého by chtěla zemřít, ale to jediné, co udělal, bylo, že ji místo toho zatraceně zabíjel. A dělal to bez přemýšlení a bez lítosti. Přitom se nestydět za bolest srdce, kterou způsobil.

Byl to hřích, jistě, ale také bolest. Nebyl tím, čím by měl ďábel být, ale stále byl svým peklem. Taky rád pálil.

A právě v tuto chvíli se mu dívala přímo do tváře.

Andino, jen na vzdálenost nádechu od ní, kdy se chvěl od hlavy až k patě, vypadal jako agónie zhmotněná do bytosti. Vypadal jako bolest v těle, ale nemohla tomu uvěřit. Nemohla mu už věřit nic.

„Nemůžu odejít, dokud mě to nedovolíš vysvětlit,“ řekl nakonec.

Zavrtěla hlavou. „To je ta věc – už to po tobě nechci.“

„To není fér.“

Život nebyl fér.

Nikdy nic nebylo.

„V tomhle jsi tak dobrý,“ zašeptala.

Věci, které tě milovaly, by ti neměly ubližovat. Věci, které miluješ, by tě neměly bolet. Takhle by to nemělo fungovat. Potřeboval to pochopit.

„Haven, prosím –“

„V tom, že mi ubližuješ, jsi tak dobrý, Andino, ale já už nechci být zraněná, ano? Nechci být zraněná.“

„Je mi to líto.“

„Ne, není.“

„Je.“

Zavrtěla hlavou, z očí jí vyklouzly další slzy. Bolest mezi jejími stehny a jeho penis, který tam byl, stále tvrdý a těžký, by obvykle znamenaly uspokojení a lásku. V tu chvíli to bylo cítit jen jako stud a smutek.

„Prostě…“ Ztěžka, trhaně, se nadechla. „Prostě odejdi. Jen jdi, prosím.“

Rukama, který měl na jejích stehnech, ji sevřel pevněji. Jako by ji nehodlal za nic nepustil. Prsty po sobě zanechával modřiny, ale nedokázala v sobě najít tolik síly, aby se o to starala. Pro teď ho prostě jen potřebovala dostat od sebe pryč.

Chtěla ho mít blízko; teď potřebovala, aby odešel.

„Ani mi to nedovolíš vysvětlit,“ pronesl skrz zaťatou čelist a s planoucíma očima. „Dovol mi to kurva vysvětlit. Tohle není to, co si myslíš, že to je. Přísahám, že není.“

„Je to jen další věc na už tak obrovské hromadě, Andino. Prosím běž.“

„Zlato -“

„Klub je prodaný. Dům bude na řadě jako další. Odcházím a ty mě to necháš udělat. Mezitím se ode mě budeš držet daleko. Uděláš to, Andino, protože já to chci. Rozumíš?“

„Haven.“

Jeho hlas byl prosycený bolestí. Skoro z toho byla šťastná. Cítila mírný pocit zadostiučinění, že právě možná pochopil celé to peklo, kterým ji prováděl.

Ale kdo to měl věděl?

„Běž,“ řekla.

Stěží víc než šeptem.

Sotva to vyslovila.

„Prostě jdi, Andino.“

Trvalo to vteřinu a pak dvě. Vyžadovalo to další jeho stisk rukama na jejích stehnech a pohled zabodnutý do jejího – tichá prosba. Na nic z toho neodpověděla. Nemohla, pokud měla nějak přežít tuhle havárii a shořet a vyjít z toho lepší.

To moc dobře věděl.

„Možná si to nemyslíš,“ řekl tiše, „ale ještě jsme neskončili, Haven. Tohle nemůže skončit. Vždycky to pro mě bylo skutečné; stále to je skutečné.“

Konečně se od ní vzdálil. Dobře, jako by se od ní spíš odtrhl, jako by musel nutit své tělo k pohybu. Celou dobu, dokonce i když se upravil, zatímco tu zůstávala na příborníku polonahá s rozevřenými stehny a celá mokrá díky důkazu jejich poslední chyby, od ní ani na okamžik neuhnul pohledem.

To bylo v pohodě.

Pohled mu neoplácela. Nehýbala se, nedýchala ani nemyslela. Ne, dokud nebyl pryč. Nebrečela, neprosila ani se nezlomila. Ne, dokud nebyl pryč.

Pak to nemohl uvidět. Nedovolila by mu to.

Ani to si nezasloužil.

***

Haven se setkala s pohledem muže, který seděl naproti ní. Bylo to skoro zábavné, protože vypadal jako naprostý stereotyp soukromého detektiva. Až po kulaté břicho, starou koženou bundu, kterou měl přehozenou přes bavlněnou košili s rozepnutými horními dvěma knoflíčky a leteckými slunečními brýlemi, které si zvedl vysoko na temeno hlavy. Nikdy ho nezahlédla s fotoaparátem v ruce, ale pokud by měl i ten, dokonale by to sedělo. Předpokládala, že fotoaparát i cokoli dalšího, co k této práci potřeboval, vlastnil, ale nikdy se neobtěžovala, aby se na to zeptala.

Zaplatila mu peníze a on jí dal informace. Tak to bylo, nebo tak by to mělo být.

„Horký den, že?“ zeptal se Wally a zpocené čelo si otřel bílým ubrouskem, který byl na stole. Haven byla tak trochu šťastná, že se najedla už před jeho příchodem. To pravděpodobně celé toto setkání trochu usnadnilo. „Červen mi prostě nedá oddych.“

Usmála se. „Osobně mám teplo ráda.“

A také měla.

Zbožňovala běhat v horkém dni a pak se vrátit domů, aby si dala studenou sprchu. Přísahala by, že kromě sexu to byl ten nejlepší pocit na světě. To však tomuto muži říct nehodlala. Dneska v této kavárně seděli z jiných důvodů.

„Volal jsi mi, že pro mě něco máš?“ zeptala se.

Kolem žaludku se jí jako cívky, které se zamotávaly jedna do druhé, pevně stočily úzkost spolu s očekáváním. Čím těsněji se upínaly, tím víc se jí chtělo vrtět se nebo hýbat. Cítila se tak od okamžiku, kdy se rozhodla najmout si soukromého detektiva, aby zjistila informace o Valerii nebo dokonce o tom, kde se její kamarádka právě nacházela.

Nikdy jí to opravdu neopustilo.

Wally s odkašláním přikývl. Očima těkal kolem, aby prozkoumal ostatní hosty, kteří seděli u stolů a byli naprosto ztracení ve svých jídlech nebo hovorech. Někteří měli tváře sklopené ke svým tabletům nebo telefonům. Nikdo z nich nevěnoval jí ani soukromému detektivovi žádnou pozornost.

Proč byl tak nervózní?

Mohla by to ze sebe snadno setřást s tím, že by řekla, že to byl prostě jen způsob, jak se tento muž choval. Pravděpodobně dával přednost méně veřejným schůzkám či tak něco. Neměl rád byznys na místech, kde by to mohl někdo vyslechnout či něco podobného.

Střeva jí říkala, že to nebylo ono.

Možná to pro ni mělo být prvním náznakem, že toto setkání pravděpodobně neproběhne tak, jak doufala. Přesto se odmítala vzdát nebo poddat úzkosti, která ji prostě odmítala nechat na pokoji.

Tohle – snaha něco najít nebo cokoli – ohledně Valerie a Marii byla jednou z posledních věcí, které potřebovala udělat, než z tohohle města sakra vypadne pryč. Klub byl prodaný a od doby, co na papírech zaschl inkoust, se tam už nevrátila. Na dům dostala nabídku minulý týden a začalo se se vším papírováním.

Pokud vše půjde dobře, do konce června už bude s mámou a tátou na Floridě. Měla pár drobností, které musela dořešit, ale pak už bude pryč.

Konečně.

Byla z toho jak smutná, tak se ji zároveň ulevilo. Tíha, která se jí ve zlomeném srdci rozlévala pokaždé, když měla dobrý pocit z toho, že dokáže zvětšit vzdálenost mezi sebou a mužem v tomto městě, o kterém věděla, že ho musí nechat za sebou, byla stejně matoucí, jako k vzteku.

V noci ji to drželo vzhůru. A když usnula, probouzela se s polštářem potřísněným od slzí mnohem častěji, než si chtěla připustit. Musela se naučit, že být sám bylo to nejosamělejší místo.

Tohle by mělo být snadné.

Tohle bylo správné.

Vypadalo to, že její srdce o nic z toho nestálo. To jediné, na čem záleželo, byla skutečnost, že bylo znovu zlomené. Ne, že by nečekala, že bude znovu zraněná, protože se to stalo. Ani to však zrovna nepomáhalo, aby se díra v její hrudi zmenšila.

„Posloucháš, děvče?“

Při jeho pobavené otázce zamrkala. „Prosím?“

Soukromý detektiv mávl složkou v ruce, aby ji viděla. Musel ji vytáhnout z té černé brašny, kterou vždy nosil, v době, kdy byla ztracená ve svých myšlenkách. Mlčky ji položil na stůl a posunul ji směrem k ní.

„Tady to máš,“ řekl, „podívej se a řekni mi, co si myslíš o věcech, které jsem našel ohledně tvé malé kamarádky.“

V celé té šarádě neviděla žádný smysl. Klidně jí mohl říct, co ve složce bylo, ale co už. Otevřela ji a očima rychle přejela po obsahu první stránky. Když si přečetla známá slova, která už o Val věděla, ohledně toho, odkud pocházela, za koho byla vdaná a tak dále, svraštila obočí. Přešla na další stránku a našla podobné informace, které jí ohledně Valerie už poskytl Andino.

Nic z toho dokonce ani nebylo nové.

Podívala se na něj a řekla: „Ohledně těchto věcí už toho vím hodně.“

„Opravdu?“

„Ano.“

„Pak doufám, že chápeš, proč řeknu, že nad rámec toho, co jsem již udělal a poskytl ti, slečno Murphy, tuhle práci nevezmu.“

Ztuhla. „Cože?“

„Dala jsi mi jméno a nějaké zběžné informace. Zmínila ses ohledně aspektu kartelu, ale upřímně jsem si myslel, že jsi byla prostě dalším Američanem, který si myslí, že každý Mexičan, který nelegálně překročí hranici, musí být nějakým způsobem zapleten se zločinem. Nečekal jsem, že zjistím, že tato žena je manželka vůdce kartelu na útěku, která mu vzala dítě.

V krku se jí vytvořil knedlík – tvrdý a horký. Bez ohledu na to, kolikrát se pokusila polknout, prostě zatraceně ani trochu nepovolil.

„Když odcházela, dítě neměla – byla těhotná,“ přinutila se říct

„Faktem zůstává, že jsem si jistý, že ten muž věděl, že je těhotná.“ S pokrčením mohutných ramen si založil silné paže na hrudi. Na čele se mu objevila nová várka potu. „Vypadá to, že máš jakýsi dojem, že jen proto, že jsem soukromý detektiv, udělám cokoliv. Tak tomu ale není. Moje bezpečnost je pro mě prioritou a tito lidé,“ řekl a natáhl se, aby prstem poklepal na papír, „nejsou typem lidí, u kterých bych měl zájem pátrat v jejich byznysu. Doufám, že to chápeš.“

Čelist zatínala tak pevně, až jí z toho bolela. „Chceš mi říct, že ji vůbec nebudeš hledat?“

„Poslouchej, děvče…“ Předklonil se a ztišil tón hlasu, zatímco očima znovu zkoumal hosty v podniku. „Tohle je hloupá cesta, po které se snažíš jít, a ujišťuji tě, že pokud za sebou soukromý detektiv nebude mít celou armádu zbraní, které se o něj postarají, tak se této práce žádný neujme. Jen pro tvou informaci, aby sis mohla ušetřit peníze a potíže s hledáním někoho jiného. Z tvé strany jde o zbytečné úsilí, Haven.“

Nemyslela si to.

Jakby si to mohla myslet?

„Je to moje kamarádka,“ zamumlala.

S odkašláním odvrátil pohled. „Jo, tvoje kamarádka se zapletla s hodně špatnými lidmi. Takže pokud se s nimi nechceš zaplést i ty, navrhuji, abys utíkala pryč a neohlížela se. To je moje rada. Buď chytrá a přijmi ji. Nemáš takovou moc nebo vliv jako tito lidé. Jsi obyčejnou ženou ve velice nebezpečném světě. Tito lidé žijí život, ze kterého bys měla noční můry. Nemáš ani zlomek toho, co potřebuješ, aby ses vůbec dostala přes jejich první dveře.“

Dobře, kurva.

„Právě teď nejsi ani na jejich radaru,“ dodal tišeji. „Pokud po nich začneš pátrat, staneš se šmouhou. A v okamžiku, kdy zjistí, že tam jsi, se pro ně staneš jejich problémem. A chceš vědět, jak se vypořádávají s problémy jako jsi ty?“

„Jak?“

„Jednoduchý způsob by bylo zabít tě. Nejtěžší pak udržet tě. Složku, kterou jsem ti dal, si teď můžeš nechat, ale navrhuji, abys ji spálila a předstírala, že jsi ji nikdy neviděla.“ Zvedl se od stolu a posbíral si své věci. Brýle si stáhl zpátky dolů, aby si zakryl oči, a ještě jednou se k ní obrátil s jednoduchým: „Přeji hezký den, slečno Murphy. Ohledně té věci už mě znovu nekontaktuj – nebudu odpovídat. Vlastně jsem si poté, co jsem ti dneska ráno zavolal, tvé číslo zablokoval. Doufám, že to chápeš.“

A bylo to.

Zůstala sedět u stolu sama a tupě zírala na ty hloupé informace před sebou. Utratila spoustu peněz za informace, které jí dal Andino prostě jen proto, že chtěl, a sama na tom nebyla o moc lépe.

Pokud něco, byla jen znepokojenější než předtím.

Než se rozhodla, že toho už bylo dost, seděla u stolu víc než dlouho. Rychle si posbírala své věci a pak se složkou stále zastrčenou pod paží malou jídelnu opustila. Navzdory tomu, co Wally navrhl, neměla absolutně žádný zatracený úmysl ty informace spálit.

Nevzdávala se Val.

Ještě ne.

Vzhledem k tomu, že restaurace byla jen pár bloků od jejího domu a ráno si nestihla zaběhat, prostě se vydala na cestu pěšky. Byla v půli cesty, když vzadu na krku cosi ucítila. Šlo o ten druh pocitu, ze kterého se jí zježily všechny jemné chloupky na těle.

Ohlédla se přes rameno, ale nenašla nic neobvyklého. Takže šla dál. Míjelo ji několik aut, ale teprve tehdy, když kolem ní potřetí během dvou bloků projel známý černý sedan, si toho konečně všimla.

Počtvrté jelo auto pomaleji.

Nepoznala stín muže, který seděl za volantem, ale v útrobách ji zůstala neklidná a rozzlobená koule. Zjistila, že když přišlo na mafii, auta jako toto byla až příliš běžná.

Kolik mužů, kteří pracovali pro Andina, viděla řídit auta přesně takové auto?

Bože.

Řekla mu to, ne?

Nebyla zatraceně dost jasná?

Byla už jen pár kroků od svého domu, když auto kolem projelo znovu a opět minimálně o třicet kilometrů pomaleji, než byl zatracený rychlostní limit. S tímhle nesmyslem skončila, z tašky přehozené přes rameno vytáhla svůj telefon a vytočila známé číslo. Navzdory skutečnosti, že jeho kontakt ze svého telefonu opravdu vymazala, její hloupá mysl znala číslo nazpaměť.

Samozřejmě.

Tohle byl jediný hovor, kdy mu zavolá. A jen proto, aby mu řekla, aby táhl do prdele.

Udělal jí toho už dost.

„Haven?“

Do ucha ji pronikal jeho uklidňující hlas plný sexy kvality. Nasrat na své tělo za to, že i ohledně toho taky něco cítila. Tyto myšlenky odstrčila stranou a otočila a sledovala černé auto, které jí míjelo.

„Teď mě necháš sledovat?“ dožadovala se. „To je tvoje další věc? Místo toho, abys přicházel a odcházel, posíláš někoho jiného, aby to udělal za tebe, nebo…? Protože to rozhodně neoceňuji a můžeš je zatraceně kdykoli odvolat.“

„Cože?“

„Netvař se, jako bys přesně nevěděla, co -“

„Haven,“ zamumlal, „vyjádřila ses naprosto jasně, a přestože jsi nebyla ochotna nechat mě mluvit nebo vysvětlit některé věci... slyšel jsem tě. Jak nejlépe jsem mohl. Přísahám bohu, že pokud tě někdo sleduje, nejsem to já.“

Na místě ztuhla, zvedla oči a sledovala, jak se auto přibližovalo. „To nejsi ty.“

„Ne.“

„Tak kdo to sakra je?“

Odkašlal si. „Pravděpodobně Calabrese, aby se ujistili, že věci probíhají tak, jak chtějí.“

„Myslíš... nejsme spolu.“

„Přesně tak. Moc dobře vědí, že není dobrý nápad ti ublížit, ale jsem si jistý, že o sobě prostě jen dávají vědět. Moje rada by byla tato... pokud tě sledují, Haven, tak jim to oplať. Dej jim najevo, že víš, že tam jsou. Neboj se – nedovol jim, aby si, byť jen na vteřinu mysleli, že ti to vadí. Sleduj je stejně tak, jako oni sledují tebe.“

„Sledovat je.“

To jí přišlo divné.

„Dokud tě sledují, ano,“ řekl. „A Haven?“

„Jo?“

„Stále se omlouvám. A stále tě miluji.“

Nasrat na něj.

Tohle nepotřebovala slyšet.

To snad ani nemohl myslet vážně.

Zavěsila.