Unbearable - 33. kapitola

Překlad: Kerris

Booker

„Přijdu pozdě.“ Nepomohlo ani to, že se každou minutou stmívalo a oblohu zaplnily sněhové mraky. Sněžit začalo asi před deseti kilometry a neustále přibývalo. Podíval jsem se na hodiny na palubní desce. „Mám tam být za třicet minut. Jo. Určitě přijdu pozdě.“ Teď by byl ideální čas vyzkoušet předražené auto, ale kvůli sněhu jsem se neodvážil. Sáhl jsem po něčem, co jsem považoval za stěrače, a místo toho jsem zapnul směrovku. „Sakra.“ Nic nebylo tam, kde jsem byl zvyklý, a to mě vytáčelo. Přepnul jsem ještě několik páček, než se stěrače rozsvítily.

Uvolnil jsem se na místě. „Dej tomu čas. Zvykneš si,“ poradil jsem si. Vzpomněl jsem si na Tessin výraz, když se dozvěděla o Garenovi. Nadšení v jejích očích, úsměv od ucha k uchu. Bylo příjemné vědět, že už ji nikdy nebude obtěžovat. Upřímně řečeno, i mě ten zmetek unavoval. Už nejednou se mi zdálo, že přijdu do práce nebo do tělocvičny a najdu Tess mrtvou, ubitou Garenem k smrti.

„Přestaň se mučit, Gatto,“ zabručel jsem. Celé auto se naplnilo zvoněním mého telefonu. Prodavač mi nastavil Bluetooth. Usmála jsem se a stiskla tlačítko pro příjem hovoru na volantu.

„Tady Gatto.“

„Bookere, tady Brent. Jen jsem tě chtěl informovat o případu Garena Johnsona.“ Brentův hlas zněl v autorádiu hlasitě a zřetelně. Pěkné.

„Jen do toho.“

„Informace, které jsme dostali, nebyly přesné.“

„Co to znamená?“ Okamžitě jsem ubral plyn.

„To znamená, že byl zastřelen prodavač. Johnson utekl v ukradeném pozdním modelu šedého sedanu s promáčknutým předním blatníkem. Stále pracuji na tom, abych zjistil poznávací značku toho auta.“

Praštil jsem rukou do volantu. „Jsi si vůbec jistý, že to byl Johnson?“

„Sám jsem před necelými deseti minutami zkontroloval záznam z kamery. Vypadá trochu drsně, ale je to on. Máme ho na záznamu, jak úředníkovi přiznává, že je Johnson. Je mi líto, Bookere. Budeme hledat dál. Dobrá zpráva je, že počasí v Buffalu je příšerné a míří do Port Fare. Je velmi nepravděpodobné, že by opustil oblast.“

„I tady dost sněží. Díky za upozornění, Brente.“

Zvažoval jsem, jestli zavolat Tess do kanceláře. „Nejspíš je ve sklepě a cvičí zpocenou jógu,“ zamumlal jsem si pro sebe a bojoval s nepříjemným pocitem v útrobách.

Ale potřeboval jsem někomu zavolat, aby ji šel zkontrolovat, aby se dozvěděla pravdu, pro jistotu. „Seth,“ zamumlal jsem. Stiskl jsem něco, co jsem považoval za tlačítko pro volání, a nějak jsem skončil u zapnutí blikačů. Po vyzkoušení několika dalších tlačítek jsem zastavil a zavolal Sethovi postaru. Na mobilu jsem vyťukala jeho číslo.

„Ahoj, Booku. Jsi v tomhle hnusu venku?“ zeptal se.

„Jsem na cestě na schůzku v Syrakusách,“ vysvětlil jsem. „Potřebuji laskavost. Dostali jsme zprávu, že Garena chytili.“

„Úžasné,“ odpověděl.

„Ne, byla to chyba. Pořád je někde venku a zabil úředníka. Ale Tess si myslí, že je mrtvý.“ Zapnul jsem něco, v co jsem doufal, že je rozmrazovač. Nevnímal jsem svůj krátký, mělký dech, dokud se okna nezakalila. „Myslím, že dole cvičí,“ řekl jsem. „Mohl bys tam zaběhnout a ujistit se, že je všechno v pořádku?“

„Book, Mags a já se vracíme z Buffala. Silnice jsou v háji. Obávám se, že bude chvíli trvat, než dorazíme do Port Fare, ale až se vrátíme, zkontrolujeme ji. Jak se k nám dostane, když jsi v Syrakusách.“

„Lilah. Asi za třicet minut.“ Prohrábl jsem si vlasy. „Nedělej si s tím starosti. Jako obvykle přeháním.“

„Možná by Lilah mohla přijít dřív?“ Seth navrhl.

„Správně. Díky. Jeď opatrně,“ řekl jsem.

„Ty taky.“

Když zavěsil, zavolal jsem Lilah. Přepojila se rovnou do hlasové schránky. Sklopil jsem hlavu na opěrku a chtěla, aby se mi uklidnil žaludek. „Zavolej znovu za pár minut. Třeba má zrovna práci se Sofií,“ radil jsem si.

Najel jsem zpátky na dálnici a zamířil na schůzku. O pět minut později mi znovu zazvonil telefon. Byl to klient ze Syrakus, který rušil naši schůzku kvůli počasí. Pro mě to fungovalo. Sjel jsem na dalším sjezdu a znovu se vrátil na dálnici, tentokrát směrem ke své kanceláři a k Tess.

Silnice je nyní pokrytá sněhem, takže rychlá jízda je nebezpečná. Měl jsem si vzít ten hloupý Lexus. Jaguár byl příliš lehký a na sněhu klouzal všude. „Uklidni se, Gatto,“ řekl jsem si už po sté. Až do dneška Garena nikdo ani neviděl. Šance, že by se dnes objevil v Port Fare, byla dost malá. A přesto se mi zježily chlupy na krku. Nemohl jsem to udělat znovu. Nemohl jsem přežít další vraždu někoho, koho jsem milovala. Sešlápl jsem plynový pedál. Musel jsem se dostat k Tess.

Když jsem se rozjel přes nadjezd, narazil jsem na ledovou plochu. Moje auto se otočilo do tří kruhů, narazilo do svodidel a odrazilo se do sněhového valu.

„Skvělé. Ani nevíš, jestli je v nebezpečí, ty blázne.“ Vystoupil jsem z auta a prohlédl si pravý zadní blatník. Zničený. To by mě stálo pěkný balík. Vždyť jsem to auto nevlastnil ani čtyřiadvacet hodin.

Za mnou zastavila dvojice teenagerů v předměstském autě. Z odklopeného okénka vykoukla modrooranžová kostkovaná čepice a za ní hlava pokrytá hustými blond vlasy. „Hej, chlape, nepotřebuješ pomoct?“

„To by bylo skvělé. Díky.“ Blonďák, který se představil jako Fred, mi pomohl vytlačit auto zpátky na silnici.

„Kámo, to je pěkný auto.“ Přetáhl si klobouk přes červené uši, obkroužil jaguár a zavrtěl hlavou. „Škoda toho blatníku, ale nevypadá to špatně. Karoserie se zdá být nepoškozená.“

„Doufám, že to poběží.“ Řekl jsem a očistil si kalhoty od sněhu.

„Počkám, až to zkusíš, než odejdu.“ Potřásl mi rukou a odběhl zpátky do svého předměstí.

„Díky,“ zavolal jsem za ním. Nastoupil jsem a bez problémů nastartoval. Zamával jsem Fredovi a vyrazil zpátky k Tess. Bude se smát, až uvidí, co jsem udělal se svým novým autem.

Zpomalil jsem tempo, nechtěl jsem, aby se opakovalo to, co se právě stalo. Už jsem byl blízko, možná deset minut cesty. Zavolal jsem Lilah, tentokrát to zvedla ona.

„Lilah, vyzvednu Tess.“

„Dobře. Nechtěla jsem Sophii vzít ven do téhle bouře. Arizonské dívky a sníh se nesnášejí,“ řekla. „A taky je to perfektně načasované. Zrovna jsem se chystala vyjít ze dveří.“

Jakmile jsem zavěsil, provoz se zastavil. Podíval jsem se dolů na dálnici a spatřil před sebou červené a modré blikající světlo. Teď bude Tess čekat kdoví jak dlouho. Málem jsem zavolal Lilah zpátky, ale rozhodl jsem se raději zavolat Brentovi. Stejně by byl nejspíš v bouřce venku a řešil mimořádné události.

„Ahoj, Brente. Zase Booker. Potřebuju laskavost.“

„Jistě.“

„Tess je v kanceláři sama a já jsem se zasekl za nehodou na čtyřiadevadesátce. Můžeš se tam zastavit a ujistit se, že tu neuvidíš Garena nebo šedý sedan? Vím, že je pravděpodobné, že je v okolí, ale jen chci být v bezpečí.“

„Před necelými pěti minutami jsem jel kolem kanceláře. Parkoviště bylo až na pár dodávek satelitní společnosti úplně prázdné. Parkoviště ještě nebylo ani odhrnuté.“

Dlouze jsem se nadechl. V noci tam byly uskladněny satelitní vozy. Tess byla v bezpečí. „Díky, to mě uklidňuje.“

„Bez problémů. Musím jít. Ve městě jsme měli už šest nehod. Jsme zavaleni. Člověk by si myslel, že lidi budou vědět, jak v tomhle jezdit, když tu žijí celý život.“ Zasmál se. „Dávej na sebe pozor.“

„Ty taky.“ Opřel jsem se a promnul si čelist. „Je v bezpečí.“

Nehodu rychle odstranili a během deseti minut jsem byl na cestě. Jel jsem přímo do kanceláře.

Vedle satelitních dodávek stálo na parkovišti osamělé auto.

Pozdní model šedého sedanu s promáčknutým předním blatníkem.