ABS - 39. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Aubrey

O dva měsíce později

Můj život prošel po operaci obrovskou změnou a i dnes se čas od času přistihnu, jak zavírám oči, jen abych se mohla vrátit do světa, který mě udělal tím, kým jsem. S každým vycházejícím sluncem se můj zrak a ostrost vidění zlepšovala. Jedna z nejlepších chvil byla, když jsem šla s Penelope nakupovat nové oblečení a boty. Přiznávám, že můj vkus se teď, když mám zrak, změnil. Pár dní poté, co jsme se vrátili, mě Ethan vzal do Shakespearovy zahrady, je přesně taková, jakou jsem si ji představovala. Pořád mi přináší pocit míru a než se příliš ochladilo, chodila jsem tam s Ethanem každé sobotní ráno s kávou v ruce, seděli jsme na dece na trávě a já četla, zatímco jsem měla jeho hlavu v klíně a on poslouchal. Když jsem se týden po operaci vrátila zpět do školy, studenti mě dostali svojí laskavostí a nadšeně mě uvítali zpět. Vidět jejich usměvavé tváře byla čirá radost.

Teď je prosinec a já se probudím dříve, než obvykle v sobotu ráno. Potřebuju na záchod, tak se opatrně vyvlíknu z Ethanova náručí a potichu přejdu přes pokoj. Poté přejdu k oknu v ložnici a nakouknu přes závěsy. Vytřeštím oči a vykřiknu.

„Co se děje?“ Ethan se rychle posadí.

„Och můj Bože!“ Zakryju si ústa rukou.

„Co? Aubrey, jsi v pořádku?“ Panikaří.

„Sněží!“ Vykřiknu nadšeně a podívám se na něj.

Spadne zpět do postele a přetáhne přes sebe deku. Jdu do jeho skříně, kde si nechávám nějaké oblečení, rychle si natáhnu legíny a pletený oversize svetr krémové barvy.

„Co to děláš?“ Otevře jedno oko.

„Jdu ven.“ Obléknu si ponožky.

„Zlatíčko, půjdeme později, slibuju, vrať se do postele.“

„Seru na později. Sněží a vůbec poprvé to můžu vidět. Jdu hned!“

Přejdu k posteli a políbím ho na čelo. „Jdi zase spát.“

Seběhnu schody k předním dveřím, nazuju si kozačky a obléknu kabát. Vyjdu ven na verandu a podívám se na město, které je pokryto bílou přikrývkou. Měkké velké vločky mi dopadají na tvář a já sejdu po schodech dolů. Což přinese vzpomínku na dobu, kdy mi bylo šest let. Sednu si na schody a pozoruju, jak padají vločky a usazují se na zemi. O chvíli později si Ethan sedne vedle mě.

„Říkala jsem ti, ať jdeš zase spát.“ Usměju se.

„Jak bych mohl, když vím, jak jsi nadšená ohledně sněhu.“ Políbí mě na tvář a vezme za ruku.

„Pamatuju si, že když jsem byla malé dítě, táta jel do Colorada na pracovní cestu a byl tam uvězněn na několik dní kvůli sněhové bouři. Když se vrátil, ptala jsem se ho na všechno ohledně sněhu. Natáhl se pro svoji tašku a vytáhnul sněžný globus, otočil ho vzhůru nohama a řekl, že přesně tak to vypadá. Nikdy nezapomenu, jak jsem tam jen tak seděla a zírala na něj. Jakmile sníh dopadl, znovu jsem s ním zatřásla, a znovu a znovu. Řekl mi, že mě jednoho dne vezme do hor a uvidím ho. Nikdy jsme se k tomu nedostali.“

„No teď ho vidíš, je tak krásný, jak sis myslela?“

„Ano.“ Zakřením se.

Ethan mi zvedne ruku ke svým ústům. „Mám nápad, zajdeme do Starbucks pro kafe.“

„Vážně?“ Můj obličej se rozzáří.

„Jo, jen se nejdřív převléknu. Budu hned zpět.“ Vyskočí a jde dovnitř.

Jakmile se vrátí, propletu si s ním prsty a jdeme ve sněhu pro kávu. Tento den je tak perfektní, jak jen může být.

***

Později téhož dne, večer mi Ethan sdělí, že jdeme ven, ale neřekne mi kam. Řekne, že je to překvapení a abych ho neničila otázkami. Původně jsme měli v plánu se sejít s  Charlesem a Lexi, ale Ethan naše plány zrušil, myslela jsem si, že je to poněkud neslušné, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Dělám si poslední úpravy make-upu, Ethan stojí vedle mě a holí se, vypadá tak sexy, jako vždy a já na něj zírám.

„Co?“ Hledí na mě přes zrcadlo s přimhouřenýma očima.

„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi zrušil naše plány s Charlesem a Lexi.“

„Pořád ti to vadí?“

„Jo.“

„No, nemusí. Charles říkal, že je to naprosto v pořádku a že se sejdeme příští víkend.“

„Pořád si myslím, že to bylo neslušné.“

„Vím, že ano, protože mi to stále opakuješ.“ Zakření se.

„Ať už plánuješ cokoli, mělo by to stát za zrušení plánů s přáteli na poslední chvíli.“

„Myslím, že budeme muset počkat a uvidíme, ne?“ Mrkne.

Jeho samolibý postoj už mi leze na nervy.

„Protože mi nechceš říct, kam jdeme, nevím, co si mám vzít na sebe.“

„Už jsem ti položil oblečení na postel. Zatraceně!“ Řízne se do tváře.

„Jsi v pořádku?“

Povzdechne si. „Jo.“ Natáhne se pro kapesníček.

„Řekla bych, že tě dostihla karma za zrušení plánů s přáteli.“ Usměju se, poplácám ho po zadku a vyjdu z koupelny. V ložnici uvidím na posteli džíny a růžový svetr. Nemůžu si pomoct a usměju se skutečnosti, že mi vybral oblečení.

„Jsi připravená?“ Stojí ve dveřích s rukou na klice.

„Jo, pojďme.“ Usměju se.

Harry zastaví u obrubníku před prodejnou s donuty, Ethan vyleze ven a drží mi otevřené dveře.

„Takže jsi zrušil večeři s přáteli kvůli donutům?“ Zakřením se.

„Moc vtipné.“ Natáhne ke mně ruku.

Zaháknu ruku za jeho, jdeme dolů zasněženou ulicí, přes blok, dokud nedojdeme k Central Parku. Byla jsem tak zaneprázdněná sledováním krásy města pokrytým sněhem, že jsem si ani nevšimla koně a kočáru přede mnou.

„Kočár čeká, moje princezno.“ Usměje se Ethan.

„Počkej, projedeme se kočárem?“

„Jo, po Central Parku.“

„Proč?“ Vlezu do kočáru.

„Protože celý den sněžilo a park je vážně krásný pokrytý sněhem. Myslel jsem si, že je to dobrý nápad, když jsi tak podivně nadšená sněhem a co je lepšího, než sedět při tom v kočáru?“ Usměje se.

„Tak proto jsi zrušil plány s Charlesem a Lexi.“ Položím mu ruku na tvář.

„Odpustíš mi?“

„Ano, pane Kleine.“ Otřu ústa o jeho.

Pohled na Central Park pokrytý sněhem nikdy nebudu brát jako samozřejmost. Od cestiček, přes zasněžené stromy a pouliční lampy, které se už z dálky lesknou. Ethan mě pevně objímá a já se ho držím a užívám si pohledu na krásnou scenérii, která by mohla být snadno na vánoční pohlednici. Jsem tak šťastná a zamilovaná. Dnešní večer je perfektní rande. Udělal něco, z čeho věděl, že jsem nadšená a změnil to na něco, na co do konce života nezapomenu.

Když se přiblížíme k Shakespearově zahradě, kočár zastaví a Ethan vyleze. Podá mi ruku a já vložím svou do jeho a jdeme na procházku.

„Myslel jsem si, že možná ráda uvidíš Shakespearovu zahradu pokrytou sněhem.“ Usměje se.

„Je tak krásná, Ethane. Děkuju, že jsi pro mě tohle udělal.“ Položím hlavu na jeho rameno.

„Nemáš zač, udělal bych pro tebe cokoli.“ Políbí mě na hlavu.

Dojdeme až k místu, kde jsme obvykle v sobotu sedávali, dokud se příliš neochladilo, Ethan si vezme rukavice a odhrne sníh z lavičky.

„Posaď se.“

Jakmile si sednu, vezme mě za obě ruce a poklekne.

„Aubrey, jen jsem ti chtěl říct, že tě hrozně moc miluju a nedokážu si bez tebe život představit. Pozvedla jsi mě na úplně novou úroveň. Než jsem tě poznal, byl můj život tak temný a jediným úsměvem jsi tu temnotu rozehnala. Jsi nejkrásnější žena na světě, uvnitř i zvenku. Kvůli tobě jsem se změnil a jsem takový, jaký bych měl být. Jsem muž, který tě bude milovat po zbytek tvého života. Vezmeš si mě?“ Sáhne do kapsy a vyndá malou modrou sametovou krabičku, otevře víčko a já uvidím ten nejkrásnější diamantový prsten, jaký si dokážu představit.

Ruka mi v šoku vylétne k ústům a srdce v hrudi mi prudce buší.

„Ano, ano, Ethane! Vezmu si tě.“ Oči se mi zalijí slzami.

S úsměvem na tváři mi navlékne prsten a zvedne si ho ke rtům, pak mě zvedne z lavičky, políbí mě a zatočí se se mnou.

„Víš, jak šťastným jsi mě učinila?“ Zeptá se nadšeně.

„Doufám, že stejně, jako ty mě.“

„Tak moc tě miluju, Aubrey a slibuju, že tě budu milovat až do smrti.“

„A já ti slibuju to samé.“

Naše rty se pevně spojí, stojíme, dopadá na nás sníh z oblohy a ulpívá na nás stejně jako náš první vášnivý polibek jako snoubenců, na který nikdy nezapomeneme.

***

Ethan

S Aubrey jsme se vzali o sedm měsíců později v Central Parku. Byla okouzlující nevěsta a já jsem nikdy neviděl krásnější ženu. Rozzářila můj svět tak jasně a dala mi ten nejcennější dárek ze všech; svoji lásku.

Krátce poté, co jsme se vzali, otevřeli školu na Manhattanu s názvem Kleinova škola pro nevidomé. Byla rozdělena do dvou sekcí. Jedna byla pro děti a jejich vzdělávání a druhá pro lidi, co ztratili zrak v pozdějším věku a potřebovali se naučit, jak žít svůj každodenní život jako zrakově postižené osoby. S pomocí mého technického týmu jsme pokračovali ve vývoji nové technologie, která má těmto lidem usnadnit život a učinit svět lepším místem k životu.

Aubrey, má společnost a škola byli vše, co jsem ve svém životě potřeboval. Nebo jsem si to aspoň myslel, až do dne, kdy mi řekla, že budu otcem, a později, když jsem poprvé držel svoji dceru v náručí. Byla zmenšeninou své matky až po její roztomilý malý nosík.

Byli mým světem a já každý den děkuju bohu, že mi přivedl Aubrey do cesty. Kdyby nebylo jí, pořád bych byl ztracenou duší ve světě temnoty, žijící život postrádající smysl.

Konec