ABS - 38. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Ethan

Stojím ve dveřích koupelny a sleduju, jak si Aubrey nanáší make-up se zavřenýma očima. Začínám mít obavy, protože jsem si všimnul, že to dneska dělala často. Vyjdu na balkon a zavolám doktorovi Marchettimu.

„Doktor Marchetti.“

„Zdravím doktore, tady Ethan Klein.“

„Dobrý, Ethane. Je všechno v pořádku?“

„Jo, jen mám trochu obavy.“

„Dobře. O co se jedná?“

„Aubrey hodně zavírá oči, když jsme odešli z nemocnice, vytáhla si hůlku a použila ji.“

„Měla zavřené oči, když používala hůlku?“

„Ne.“

„Musíte si pamatovat, že posledních sedmnáct let Aubrey používala jen doteky. Pro ni je to její život, její rutina a cítí se při tom bezpečně. Bude to chvíli trvat, než se fyzicky a emočně srovná. Každým dnem by měla začít být méně závislá na doteku. Není se čeho bát, Ethane. Prostě udělejte všechno, aby se při téhle transformaci cítila v bezpečí.“

„Děkuju, doktore, udělám.“

Ukončím hovor, vrátím telefon do kapsy a vejdu zpět do apartmá.

„S kým jsi to mluvil?“

„S Robem, v kanceláři nastal nějaký problém.“

„Je všechno v pořádku?“

„Teď už ano.“ Přejdu k ní a políbím ji. „Měla by ses obléct, musíme jet.“

Přejde ke kufru a vytáhne dvě sady oblečení, které si zabalila. Položí je na postel a prohlíží si je.

„Co se děje?“

„Nic, jen je zvláštní skutečně vidět své oblečení. Nemůžu se dočkat, až uvidím svoji skříň a jestli si ze mě někdo za ty roky nevystřelil.“ Usměje se.

Neubráním se úsměvu, když si sundá ručník, natáhne džíny a tmavě modré tričko přes hlavu.

***

Aubrey

Cesta domů byla trochu náročná. Vnímala jsem tolik scenérie, kolik jsem jen mohla, ale na chvíli jsem zavřela oči, abych si odpočinula. Ethan se mě snažil utěšit, jak nejlépe mohl, držel mě za ruku a rozesmíval svými vtipy. Některé z nich nebyli až tak vtipné, ale i tak mě bavili.

Zastaví u obrubníku a já se na něj podívám.

„Tady bydlíš.“ Usměje se a stiskne mi ruku.

Vylezu z auta a prohlížím si vysokou budovu se skleněnými otočnými dveřmi. Uvidím staršího pána s bílými vlasy, který vyjde z budovy s úsměvem na rtech.

„Vítej zpět, Aubrey.“

V okamžiku, kdy uslyším jeho hlas, vím, že je to Kyle, vrátný. Přejde k nám a vezme si od Ethana tašky.

„Dobrý den, pane Kleine.“ Usměje se.

„Kyle,“ zakřením se a on mi to vrátí. „Je hezké tě konečně vidět po takové době.“

Uchechtne se. „No, je to jenom pár dní.“

„S Aubrey jsme letěli do Bostonu na operaci očí. Teď má většinu zraku zpátky.“ Objasní Ethan.

„Och můj Bože, Aubrey. Je to pravda? Můžeš mě teď vidět?“

„Ano a jsi velmi pohledný muž.“ Položím mu ruku na tvář.

„Pojď sem, holka.“ Řekne nadšeně, položí tašky a obejme mě. „Nezmínila ses, že jdeš na operaci.“

„Nechtěla jsem to nikomu říkat, kdyby operace nefungovala.“

„Tohle je zázrak. Jsem za tebe tak šťastný.“

„Děkuju.“ Usměju se.

Vystoupíme z výtahu a zamíříme k mému bytu. Jsem uzlíček nervů, protože ještě nejsem emocionálně připravena vidět tetu. Ethan odemkne dveře, otevře je a já vejdu na místo, které bylo mým domovem a bezpečným útočištěm tolik let, je teď cítit jinak. Skoro to vypadá, jako bych vkročila na neznámé území, ale chystám se ho postupně objevovat. Tohle je můj domov a jsem schopná vidět gauč, na kterém sedávám, stůl u kterého jsem jedla, kuchyni, ve které jsem vařila a postel ve které jsem spala, zdá se mi to neskutečné.

„Wow, podívej se na tohle místo.“ Usměju se a setřu slzu.

„Je super, že?“ Obejme mě kolem ramen a políbí na spánek.

„Jo, je vážně super.“

Najednou se ozve zaklepání na dveře.

„To je tvá rodina a přátele. Řekl jsem jim, aby ti dali pár minut, než se sem nahrnou. Doufám, že ti to nevadí, vážně tě chtějí vidět.“

„Já je taky.“

Zhluboka se nadechnu a těžce polknu, zatímco Ethan otevírá dveře. Jako první vejde teta Charlotte. Jak vím, že je to ona? Je to ta samá žena s blonďatýma vlasama, kterou jsem viděla v osmi, jen o trochu starší.

„Ahoj teto.“ Usměju se a hledím přímo na ni.

Zakryje si ústa a oči se jí zalijí slzami. Přejde ke mně, vezme moji tvář do rukou a pomalu kýve hlavou, jako by se snažila zadržovat slzy.

„Konečně.“ Zašeptá a přitáhne si mě do objetí.

„Tak ráda tě vidím, teto.“

„Moje holčičko, nemůžu tomu uvěřit.“ Pustí mě a znovu přitiskne ruce k mé tváři.

Podívám se za ni a střetnu se pohledem s Penelope. Přichází ke mně se zavodněnýma očima.

„Jsi nádherná.“ Usměju se a obejmu ji.

Má dlouhé, zrzavé vlnité vlasy, zelené oči a sněhově bílou pokožku.

„Nemůžu tomu uvěřit, Aubrey.“ Brečí.

„Teď je řada na mě.“ Chytí mě Ian a obejme. Ian vypadá přesně tak, jak jsem si ho představovala. Vysoký, snědý s hnědými vlasy, čokoládovýma očima a brýlemi s černými obroučky, které mu jdou k tváři.

„Jsi sexy, Rigby je šťastný muž.“ Usměju se.

Otře si slzy, které mu stékají po tváři.

„Teď už na tebe nebudu moct dělat ksichty.“

Zasměju se. „Pořád můžeš a já ti je budu vracet.“

Nejlepší na získání mého zraku zpět není, že můžu vidět krásu světa, ale že můžu vidět lidi, které miluju nejvíc v životě.