ABS - 35. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Ethan

Pravdou je, že jsem celou noc nezamhouřil oko. Bál jsem se té operace. Za prvé proto, že to nemusí fungovat a já nechci, aby byla zklamaná a za druhé, protože doktor Marchetti se mnou mluvil, o tom jaké emocionální důsledky může mít opětovné získání zraku. Řekl, že se bude muset naučit všechno vidět znovu a to by jí mohlo přivodit deprese. Řekl, že je to vývojový proces, jako se učit nový jazyk, že budu muset být trpělivý a pomáhat jí, jak jen budu moct.

Začal jsem o celé věci znovu přemýšlet. Co když to ovlivní její učení? Nikdy bych nemohl žít sám se sebou, kdyby jí tato operace emocionálně zničila. Následující ráno se připravujeme k odchodu, zeptám se jí, zda si je jistá, že si tím chce projít.

„Jistě, Ethane, proč se mě na to ptáš?“

„Kvůli následnému účinku, který by to na tebe mohlo mít.“

Usměje se a položí mi ruku na tvář.

„Udělala jsem si průzkum. Vím o všech změnách a budu v pořádku. Pokud to bude fungovat, chvíli bude trvat, než mozek tu skutečnost dožene. Chápu to. Vážně sis myslel, že jsem si myslela, že můžu znovu vidět jen tak bez problémů?“

„Proč jsi mi tohle předtím neřekla?“

„Protože to není nic, čeho by ses měl bát. Pamatuju si čísla, barvy, tvary, objekty a slova. Žila jsem se zrakem osm let. Chápu, že můžou nastat nějaké problémy, ale zvládnu to.“

„Jsi úžasná, víš to?“ Lehce ji políbím na rty.

„Jo, jsem, že?“ Zakřením se.

„To určitě jsi.“ Přitáhnu si ji do pevného objetí a zamíříme do nemocnice.

***

Aubrey

Slyším hlas volající mé jméno a cítím obvazy zakrývající mi oči. Ztuhnu a zvednu ruku k mé tváři.

„Je po všem, Aubrey.“ Promluví doktor Marchetti. „Jak se cítíte?“

„Unavená.“ Zašeptám.

„Obvazy musíme nechat ještě pár hodin, ale pak je odstraníme.“ Chytne mě za ruku a stiskne. „Odpočiňte si.“

„Ethane?“ Promluvím tiše.

„Jsem hned tady.“ Políbí mě na čelo. „Vedla sis skvěle. Jsem na tebe tak pyšný.“

„Děkuju.“ Pokusím se o poloviční úsměv.

„Odpočiň si a nech, ať analgetika odezní. Budu hned tady čekat na tebe.“

Nepatrně přikývnu a znovu usnu. Po spánku, který se mi zdál, jako by trval celé hodiny, se pohnu a okamžitě ucítím dotek ruky na mé.

„Jak se cítíš?“ Zeptá se Ethan.

„Lépe.“ Usměju se.

„Doktor Marchetti tu právě byl, zkontrolovat tě. Řekl, že obvazy během několika hodin odstraní. Máš žízeň?“

„Trochu jo.“

„Tady je voda.“ Přidrží mi brčko u úst.

„Jedl jsi?“ Zeptám se ho.

Uchechtne se. „Nestarej se o mě. Jsem v pohodě. Volala máma se ségrou. Chtěli vědět, jak dopadla operace a ujistit se, že jsi v pořádku.“

„To je od nich milé.“

„Penelope, Ian a tvoje teta taky volali, nebo bych měl říct spíš, že šlo o video hovor, aby viděli, jak se máš.“

„Radši bys jim neměl ukazovat mě v posteli.“

„Bylo to jen na okamžik, přísahám.“ Zasměje se. „Chtěli vidět na vlastní oči, jak se máš, navíc znáš Penelope, nebere ne, jako odpověď.“

Uběhne pár hodin a já jsem čím dál nervóznější. Dveře nemocničního pokoje se otevřou a doktor Marchetti se svým týmem lékařů vejdou dovnitř. Začíná se mi dělat špatně od žaludku. Tohle je ono a já nevím, zda jsem připravená.

„Zdravím, Aubrey, jste připravená?“

Dlouze zhluboka se nadechnu a snažím se kontrolovat bušící srdce.

„Myslím, že jo.“

Zvedne zadní část postele, abych seděla rovně. Cítím, jak začíná pomalu uvolňovat obvazy a dlaně se mi začnou potit.

„Jsi v pořádku?“ Zeptá se mě Ethan, který mě za ně drží.

„Jo.“

„Nyní vám odstraním kovové plátky z očí. Nechte je zavřené, dokud vám neřeknu. Dobře, Aubrey, pomalu a tím myslím opravdu pomalu otevřete oči.“

Nejdřív tvrdě polknu a pak opatrně otevřu oči. Dopadne na ně světlo a já je zase pevně zavřu.

„Aubrey, co se děje?“ Zeptá se doktor.

„Světlo, vidím světlo a tak trochu mě vyděsilo.“

„To je pochopitelné. Mohou vás chvíli bolet oči, zatímco se budou přizpůsobovat. Zkuste to znovu, ale velmi pomalu.“

Ethanův stisk ruky zesílí, pomalu otevřu oči a hledím přímo před sebe. Polknu, když vidím obrysy lidí, stíny, černou a bílou. Pomalu se otočím k Ethanovi a oči mi naplní slzy, vůbec poprvé ho vidím. Obrys jeho tváře, rozmazaný stín, ale ne natolik, abych nerozpoznala jeho rysy. Skane mi slza, natáhnu ruku a položím mu ji na tvář a usmívám se úsměvu na jeho tváři.

„Miluju tvůj úsměv.“

„Všichni ven, dáme jim pár chvil o samotě.“ Řekne doktor Marchetti.

Ethan těžce polkne, posadí se na okraj postele, hledí na mě a odhrne mi pramínek vlasů z obličeje. Po tváři mu teče slza a já ji setřu.

„Ty jsi ji viděla?“

„Ano.“

„Můžeš vidět? A tím myslím doopravdy?“

„Ne zcela. Vidím obrysy, stíny, některé barvy, jako modrou košili, co máš na sobě.“

Obejme mě a přitáhne k sobě.

„Můj Bože, tohle je zázrak. Tolik tě miluju.“

„Já tebe taky.“

Doktor Marchetti se svým týmem se vrátí do místnosti a přistoupí ke mně.

„Kolik doktorů je v místnosti, Aubrey?“

„Včetně vás?“

„Ano, včetně mě.“ Usměje se.

„Šest.“

„Kolik prstů ukazuju?“

„Tři.“

Odstoupí od postele a přejde ke dveřím.

„A teď kolik?“

Jsou tak rozmazané, že to nepoznám.

„Nevím.“

Zatímco drží prsty stále ve vzduchu, pomalu přistupuje ke mně.

„Řekněte mi, až uvidíte, kolik jich ukazuju.“

„Čtyři.“

„Velmi dobře.“

Přistoupí ke mně, sedne si na postel z druhé strany a položí ruku na moji.

„Operace byla úspěšná, ale zabere to čas. Může to trvat měsíce, ale každým dnem bude vaše vidění o něco lepší. Budete potřebovat pomoc s učením znovu vidět. Nedělají mi moc starosti barvy, tvary, čísla a různé předměty, protože jste se je všechny naučila už před nehodou. Váš mozek se musí znovu přizpůsobit vizuálnímu okolí. Nebuďte příliš frustrovaná, když věci nepůjdou podle vás. Musíte tu zůstat přes noc na pozorování, ale pokud vše půjde dobře, můžete se zítra vrátit do hotelu a v neděli odletět do New Yorku.“