ABS - 34. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Aubrey

Dalších pár dní jsem strávila přemýšlením o tom, co mi doktorka Perry řekla. Stojím v koupelně před zrcadlem, položím na něj ruku a několik vteřin tak vydržím. Myšlenky na to, jak vypadám, mi běhají hlavou. Je tu otázka, na kterou potřebuju odpověď, takže zavolám do práce, že jsem nemocná a zamířím do Ethanovi kanceláře. Pokud tam nebude, počkám na něj.

Pomocí aplikace vyvinuté jeho společností snadno najdu cestu do jeho kanceláře. Používám hůlku a jdu chodbou, dokud se nezastavím u stolu.

„Mohu vám pomoci?“ Zeptá se ženský hlas.

„Je Ethan Klein ve své kanceláři?“

„Ano je. Máte s ním domluvenou schůzku?“

„Ne, ale pokud je tady, potřebuju s ním mluvit.“

„V tuto chvíli má telekonferenci. Můžu se vás zeptat na vaše jméno?“

„Aubrey Callahan.“

„Ach můj Bože. Tak ráda vás konečně poznávám. Jsem Lucy, sekretářka pana Kleina.“

„Také vás ráda poznávám.“ Usměju se.

„Jakmile dokončí hovor, dám mu vědět, že jste tu. Omlouvám se, že to říkám, ale byla to s ním hotová noční můra od – no však víte.“

„Od chvíle, kdy jsme se přestali vídat?“

„Ano, nechápejte mě špatně, vždycky byl noční můrou, ale od chvíle, kdy vás poznal, se z něj stal úplně jiný člověk a bylo to pěkné, zatímco to trvalo. Jejda, to jsem možná neměla říkat. Omlouvám se.“

„Nemusíte, chápu to. Může to s ním být těžké.“

„To je podhodnocené tvrzení.“

„LUCY!“ Uslyším, jak se otevřou dveře a on řekne autoritativním tvrdým hlasem. „Aubrey?“ Jeho hlas se zklidní.

„Ahoj Ethane.“

Jsem strašně nervózní.

„Co tady děláš? Neměla bys být ve škole?“

„Vzala jsem si volno. Potřebuju s tebou mluvit.“

„Jistě, pojď dovnitř.“

„Nejdřív ale dlužíš omluvu své sekretářce za to, jak jsi na ni právě řval.“ Promluvím odvážně.

„Lucy, omlouvám se, že jsem byl tak strohý.“

„To je v pořádku, pane Kleine.“

Vejdu do jeho kanceláře a on zabouchne dveře. Pocítím nevolnost.

„Stojíš přede mnou?“

„Ano.“ Lehce se dotkne mé paže.

„Mám na tebe otázku, na kterou chci upřímnou odpověď.“

„Dobře.“

„Mohl bys se mnou být, i kdyby se mi už zrak nikdy nevrátil?“

„Ano, Aubrey, samozřejmě a byl bych. Jediné, na čem mi záleží, je být s tebou. Kruci. Máš vůbec tušení, jak to pro mě bylo těžké? Kolikrát jsem tě chtěl kontaktovat? Ale nemohl jsem, protože jsem se bál, že mě pošleš někam, stejně jako jsi to už udělala.“

„Vím to, protože se cítím stejně. Omlouvám se, Ethane za ty strašné věci, co jsem ti řekla. Neměla jsem právo být tak naštvaná.“

„Zlatíčko, já neměl právo kontaktovat doktora Marchettiho, aniž bych si s tebou nejdřív promluvil.“ Vezme mě za ruku. „Tak moc jsi mi chyběla, ale chtěl jsem ti dát tolik prostoru a času, kolik potřebuješ. Bylo mi bez tebe strašně.“

„Mě taky, omlouvám se.“

„Já taky, zlato. Vážně.“

Cítím, jak mě pevně obejme.

„Potřebuju, abys mi odpustila.“

„To jsem udělala a já potřebuju, abys odpustil ty mě. Je důvod, proč jsem se na tebe tak rozzlobila a o něm si můžeme promluvit později.“

„Poslouchej, na světě mi nezáleží na ničem víc, než na tom být s tebou. Potřebuju tě ve svém životě.“

„A já potřebuju tebe. Potřebuju, abys pro mě něco udělal.“

„Cokoli.“

„Chci, abys zavolal doktoru Marchettimu a domluvil mi s ním schůzku. Podepíšu ty papíry, aby mohl získat moji lékařskou zprávu, protože jsem připravená se dozvědět, zda mi může pomoct.“

„Aubrey, zapomeňme na něj. V první řadě jsem ho neměl nikdy kontaktovat. Chci tě takovou, jaká jsi.“

„Toho si cením, ale je to mé rozhodnutí a já jsem připravena. Chci to udělat pro sebe.“

„Jsi si jistá?“

„Ano.“

Jeho stisk kolem mě zesílí, než přeruší naše objetí a spojí naše rty ve spalujícím polibku.

„Tak moc tě miluju, Aubrey Callahan.“

„A já tebe.“ Usměju se.

Než se naděju, už mě vynáší z kanceláře.

„Lucy, vyčisti můj rozvrh po zbytek dne. Beru si volno a nechci být rušen. Zavolej Harrymu, ať přistaví auto.“

„Přeji vám pěkný den, pane Kleine,“ řekne nadšeně.

„Co to děláš?“ Chichotám se.

„Beru tě do svého domu a strávíme zbytek dne v posteli. Máme si toho hodně co vynahrazovat.“ Políbí mě na rty.

„Ten nápad se mi líbí.“

***

Ethan zavolal doktoru Marchettimu a domluvil schůzku na příští čtvrtek. Já si promluvila s ředitelkou školy na volnu ve čtvrtek a v pátek, abych mohla odjet do Bostonu. Doktor řekl, že ve čtvrtek provedeme konzultaci a v pátek dopoledne operaci. Večer předtím, než jsme měli s Ethanem odjet, jdeme na večeři na rozlučku s tetou, panem Morrisem, Ianem a Rigbym a s Penelope.

„Jsem na tebe tak pyšná, že to uděláš.“ Pevně mě obejme teta. „A i kdyby to nefungovalo, tak je to v pořádku.“

„Já vím a nedělám si naděje, ale musím to zkusit.“

Poté, co se rozloučíme, jdeme s Ethanem ke mně domů, abych si sbalila tašky a vzala je do jeho domu, kde strávíme noc a hned ráno se odtud vydáme na letiště.

Když vejdu do nemocnice, pohltí mě nervozita. Můj život by se mohl drasticky změnit už za jeden den a nevím, jak se s tím vyrovnat. Nechápejte mě špatně; chci to, ale pořád jsem zatraceně vyděšená.

„Aubrey, rád vás konečně poznávám. Pojďte sem; cítím, že vás musím obejmout.“

„Ráda vás poznávám, doktore Marchetti. Děkuju, že jste souhlasil, že se se mnou sejdete.“

„Samozřejmě, prosím, posaďte se.“

Ethan mě zavede k místu, kde jsou židle, pak se posadí vedle mě a celou dobu mě drží za ruku.

„Dobře, první, co musíme udělat je ultrazvuk očí, abych dostal lepší představu, o co jde. Vím, že optické nervy v obou očích byly při nehodě přerušeny, ale potřebuju zjistit, jestli existuje ještě něco, co se bude muset řešit. Tak pojďme přes chodbu do vyšetřovny a začneme.“

Ve vyšetřovně mě posadí a přitáhne stroj k mému obličeji.

„Máte hodně zjizvené tkáně, což je normální a máte tam hodně zanícení, jakmile odstraníme zjizvenou tkáň a zanícení, píchnu do několika nervů mutaci buněk, včetně kmenových, které se pokusí přimět nervy k regeneraci. Teď chci, abyste věděla, že může trvat několik měsíců, než se vám zrak zcela obnoví a je tu i malá šance, že to nebude fungovat. Stále můžete zůstat zcela slepá, nebo může dojít jen k částečnému navrácení zraku.“

„Chápu, doktore Marchetti a i kdyby to nefungovalo, je to v pořádku, protože takhle žiju svůj život. Kdyby to fungovalo, bude to jen bonus, ale věřte mi, že si nedělám naděje.“

„Dobře.“ Poplácá mě po ruce. „Jdeme do toho. Vraťte se zítra ráno v pět. Připravíme vás na šestou na operaci. Celá procedura by měla trvat čtyři až pět hodin.“

***

„Jsi v pořádku?“ Zeptá se mě Ethan, přitom mě pevně drží poté, co jsme se milovali.

„Jo.“

„Jsi si jistá? Celý den jsi zamlklá.“

„Jen jsem trochu vystrašená.“

Políbí mě na vršek hlavy.

„Já vím, že jsi a dělal bych si starosti, kdybys nebyla, ale všechno půjde dobře, a i když to nebude fungovat, nic neztratíš.“

„Já vím.“

„Miluju tě, zlatíčko a budu hned tady po tvém boku bez ohledu na to, co se stane. Budu tě podporovat, milovat a dám ti všechno, co budeš potřebovat a chtít. Zůstaneš po celý život se mnou, ať už chceš, nebo ne.“

Nemůžu si pomoct a rozesměju se. „Miluju tě a není jiná osoba, se kterou bych zůstala radši.“ Zvednu hlavu a políbím ho na rty.

„Dobře, pojďme se vyspat. Zítra máš velký den.“

„Dobrou noc, Ethane.“ Lehnu si na jeho hruď. „Miluju tě.“

„Taky tě miluju, zlato. Dobrou.“