ABS - 32. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Ethan

Uplynulo pár dní a já se začal trochu obávat, když jsem o doktorovi nic neslyšel. Nemohl jsem přestat myslet na možnost vrátit Aubrey zrak. Vracím se z důležité schůzky, když mi zazvoní telefon. Vytáhnu ho z kapsy a všimnu si, že je to doktor Marchetti. Zhluboka se nadechnu a hovor přijmu.

„Ethan Klein.“

„Ethane, tady doktor Marchetti z Massachusettské všeobecné. Jak se máte?“

„Dobře, doktore.“

„Poslouchejte, mluvil jste s Aubrey o podepsání souhlasu k nahlédnutí do jejích lékařských záznamů? Věřím, že je něco, co bych pro ni mohl udělat, aby se jí vrátil zrak. Udělal jsem si malý průzkum, a jestli se jí stalo to, co si myslím, jsem si jistý, že jí mohu pomoci.“

Těžce polknu, nemůžu tomu uvěřit.

„To jsou úžasné zprávy. Ještě jsem s ní o tom nemluvil, ale dnes večer to udělám.“

„Pokud bude souhlasit, dejte mi co nejdříve vědět. Ve čtvrtek budu v New Yorku hostovat na semináři na New Yorské Presbytariánské univerzitní nemocnici a potom bych se s vámi mohl sejít.“

„To by bylo skvělé. Jsem si jistý, že bude souhlasit, jen mi dejte vědět kdy.“

„Seminář končí ve tři, tak co o půl čtvrté?“

„Budeme tam, děkuju, doktore.“

„Nemáte zač, Ethane, těším se, až se s Aubrey seznámím.“

Ukončím hovor a sednu si za stůl s úsměvem na tváři. Uslyším otevření dveří a dovnitř vejde Charles.

„Proč se usmíváš?“ Zakření se.

„Jen jsem právě dostal dobré zprávy.“

„Tak povídej, kamaráde.“ Posadí se do židle naproti.

„Pamatuješ, když jsem minulý týden jel na služební cestu do Bostonu?“

„Jo.“

„Ve skutečnosti to nebyla obchodní cesta. Setkal jsem se s doktorem Marchettim a mluvil s ním o možnosti navrácení zraku Aubrey.“

„Co? To myslíš vážně?“

„Naprosto. Právě jsem s ním dotelefonoval, myslí si, že jí dokáže pomoct.“

„Wow, to je úžasné. Vsadím se, že je Aubrey u vytržení.“

Povzdechnu si. „Ještě o tom neví.“

„Cože? Ty jsi jí neřekl, že se s ním sejdeš?“

„Ne.“

„Brácho, je to tvoje přítelkyně a tohle se jí týká. Proč jsi jí to sakra neřekl?“

„Protože jsem nechtěl vzbudit její naděje, dokud jsem si nebyl jistý, že jí může pomoct. Řeknu jí to dnes večer.“

„Víš, jak bude reagovat, že jsi jednal za jejími zády, že jo?“

Protočím oči. „Nejednal jsem za jejími zády.“

„Ale jo. Setkal ses s doktorem kvůli ní bez jejího vědomí. Tomu se říká za jejími zády, brácho.“

„Bude v pohodě, o to nemám strach.“

„To doufám, každopádně, přišel jsem za tebou, jestli si nechceš jít dát burger naproti přes ulici.“

„Jasně, pojďme,“ vezmu telefon a vstanu od stolu.

***

Aubrey

Miluju svoji práci a svoje studenty. Učit je anglickou literaturu je nejlepší část mého života, kromě milování se s Ethanem. Jsem tak šťastná a můj život je úžasný. Jakmile projdu dveřmi svého bytu, šíří se bytem jeho vůně.

„Jsi tu brzy.“ Usměju se.

„Měl jsem nedaleko obchodní schůzku, tak jsem se rozhodl nevracet se do kanceláře.“ Obejme mě a políbí. „Chyběla jsi mi.“

„Ty mě taky.“

„Co kdybychom si objednali něco k večeři. Je tu něco, co s tebou musím probrat.“

„Dobře, je všechno v pořádku?“ Zeptám se znepokojeně.

„Všechno je dobrý, miláčku, přísahám.“

„Vzhledem k tomu, že zůstáváme tady, dám si rychlou sprchu.“

„Dobře, naliju nám víno a můžeme se rozhodnout, co si dáme, až se vrátíš.“ Znovu mě políbí na rty.

Vejdu do sprchy, jsem zvědavá, o čem se mnou chce mluvit. Možná mě chce vzít na dovolenou a někam jet. Bože, jak ráda bych s ním někam jela. Někam na tropický ostrov, kde bychom byli jen my dva. Na tváři se mi objevuje úsměv, čím víc o tom přemýšlím.

Vsadím se, že je to ono. Chce jet někam pryč.

Po sprše vklouznu do tepláků a tílka. Sundám si ručník z vlasů a učešu si je. Ethan ke mně přijde zezadu, vezme mi kartáč a začne mě česat sám.

„Nech to na mně.“

„Co si chceš objednat?“

„Cokoli chceš, miláčku.“

„Co takhle těstoviny od Luigiho? Mám chuť na jejich chleba.“

„Těstoviny zní dobře.“ Odloží kartáč a otočí mě čelem k sobě. „Jsi tak krásná a já jsem šťastný muž, že tě mám ve svém životě.“

„A já jsem šťastná žena, že tě mám ve svém životě.“ Lehce ho obejmu.

Objedná nám večeři, já si vezmu víno a sednu si na pohovku. Čekám, o čem se mnou chce mluvit a už to déle nevydržím.

„Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ Usměju se.

„Probereme to po večeři, brzy tu bude.“

Uslyším zvonění jeho telefonu.

„Omluv mě na chvíli, to je z kanceláře.“

Zatímco usrkávám víno, někdo zaklepe na dveře. Vstanu, abych otevřela, Ethan ukončí hovor a předběhne mě, aby se dostal ke dveřím. Otevřu skříňku, vezmu dva talíře a příbory a odnesu je ke stolu.

„Posaď se, mám to.“

„Ano pane.“ Zasalutuju mu.

Uchechtne se.

„Těstoviny máš po levici a salát po pravici.“

„A chleba?“ Zeptám se s vytaženým obočím.

„Sakra. Žádný nám nedali, promiň zlato.“

„Moc vtipné, Ethane.“ Usměju se. „Cítím ho.“

„Už bych to měl vědět lépe, co?“

„Jo.“

Večeříme a povídáme si, jaký jsme měli den. Ethan mi pomůže uklidit a pak mi nalije další sklenku vína.

„Půjdeme na pohovku, jo?“

„Dobře.“

To napětí mě zabíjí. Přemýšlím, kam mě vezme. Ačkoli na tom nezáleží. Dokud tam budeme jen sami dva, budu šťastná kdekoli. Oba se posadíme a já slyším, jak se zhluboka nadechne.

„Pamatuješ si, jak jsem minulý týden jel do Bostonu?“

„Samozřejmě.“ Usměju se.

„Nejel jsem tam kvůli práci.“

„Ne?“ Nakloním hlavu.

„Ne.“

„Tak proč jsi tam jel?“

„Setkal jsem se s doktorem. Jmenuje se Marchetti je světovým specialistou na zrak.“

Najednou se mi žaludek propadne.

„Proč jsi za ním jel?“

„Chtěl jsem vědět, jestli je nějaká možnost, jak ti pomoct ti vrátit zrak. Jen potřebuje tvé povolení k náhledu do lékařských záznamů po té nehodě, ale věří, že by ti mohl pomoct s obnovením zraku. Vezme mi skleničku vína, odloží ji a vezme mě za obě ruce. „Řekl, že se s tebou chce ve čtvrtek setkat. Bude tady v New Yorku hostovat na semináři.“

Sedím na místě, srdce mi v hrudi buší a nemůžu uvěřit, co mi právě říká.

„Proč jsi udělal něco takového, aniž by sis o tom se mnou nejdříve promluvil?“

„Protože jsem ti nechtěl dávat naděje, kdyby ti nemohl pomoct.“

Jsem tak šokovaná, že udělal něco takového, aniž by si nejdřív se mnou promluvil.

„Ty nejsi šťastná? Aubrey, miláčku, je možnost, že bys mohla zase vidět.“

Odtáhnu se od něj a vstanu z pohovky. Zaplaví mě nespokojenost a to ani nezmiňuju hněv kvůli tomu, co udělal.

„Neměl jsi na to právo. Vůbec žádné právo. Tohle je můj život, ne tvůj,“ řeknu tvrdě.

„Aubrey, vím, že je to tvůj život a já se ti snažím pomoct.“

„Nepotřebuju pomoc. Jsem spokojená se svým životem tak, jak je!“ Zvednu hlas.

„Ty nechceš znovu vidět? Ten večer jsi říkala, že si přeješ, abys mohla vidět oceán, tak jako předtím, modré nebe a sebe. Můj Bože, zlatíčko, pokud ti doktor Marchetti může pomoct, mohla bys vidět svět.“

„Ne. Nechci vidět. Takový je můj život déle, než obráceně. Mně to takhle vyhovuje. Tohle prostě nemůžeš dělat. ZATRACENĚ!“ Křičím a zabořím hlavu do dlaní. „Nemůžeš si prostě zahrávat s životy jiných lidí.“

„Aubrey, uklidni se.“ Cítím pevné sevření na mých pažích.

„Ne, Ethane!“ Vytrhnu se mu.

„Myslel jsem, že dělám něco dobrého. Proč to nechápeš? A abych byl upřímný, nechápu, proč bys neměla chtít získat svůj zrak zpět!“ Taky křičí.

„Protože je na mně, abych o tom rozhodovala! Ne na tobě! A mám podezření, že to chceš kvůli svým sobeckým důvodům!“

„Chci to pro tebe, Aubrey! Pro nás!“

„Nás? Myslela jsem, že ti má slepota nevadí. Takže jsi mi po celou dobu lhal? Nejsi jiný, než kterýkoli chlap tam venku!“

„Vážně? Tvá slepota mi vůbec nevadí. Kdyby ano, nebyl bych s tebou.“

„Očividně ano, jinak bys toho doktora nevyhledal! Prostě odtud vypadni, Ethane. Teď tě nechci vidět.“

„Ty mě nechceš vidět? Hádej co, Aubrey, ty mě nemůžeš vidět!“ Zakřičí tak hlasitě, že sebou trhnu. „Je tak špatné, že bych dal cokoli, abys mě mohla vidět? Vidět způsob, jakým na tebe hledím? Vidět můj úsměv a vidět, jak moc tě miluju! Možná jsem sobecký, protože chci, abys mě viděla a to, jak vypadám. Proč žít ve světě temnoty, když nemusíš?“

„Protože je to jediný svět, který znám!“ Zařvu na něj zpět.

„Není to jediný svět, který znáš. Před tou nehodou jsi viděla a byla jsi donucena se přizpůsobit světu, kterému rozumí jen slepí lidé. Dávám ti možnost vrátit se do toho předchozího!“

Další slova za mě vylétnou rychleji, než je dokážu zastavit. Jsou plné hněvu, protože mě nechápe.

„Nejsem Sophia, Ethane. Nepotřebuju zachránit! Nemůžeš mě zachránit stejně, jako jsi nemohl zachránit ji.“

Rozhostí se mezi námi ticho. Můžu si jen představovat hněv na jeho tváři. Tu samou zlost, kterou měl můj táta na tváři před nehodou. Tvrdě polknu a po tvářích se mi začnou koulet slzy.

„To byla podpásovka, Aubrey.“

„Vypadni,“ zašeptám tiše.

„Odcházím a nevím kdy, nebo zda se vůbec vrátím.“

„Neobtěžuj se.“

„Fajn, pak je tedy konec. Myslel jsem si, že dělám něco dobrého, ale očividně jsem jen sobecký bastard. Přeju ti hodně štěstí, Aubrey.“ Slyším zabouchnutí dveří.

Padnu na kolena, držím tvář v dlaních a vzlykám. O chvíli později se dveře do bytu otevřou a uslyším tetin hlas.

„Och můj Bože, Aubrey, co se stalo?“

Obejme mě a já hystericky vzlykám.

„To je v pořádku, zlato. Řekni mi, co se stalo.“

Nemůžu mluvit. Hruď mám staženou a slzy nepřestávají téct. Nějakou dobu sedíme na zemi, než mi pomůže vstát a vede mě ke gauči.

„Přinesu ti kapesníky, hned jsem zpět.“

Vrátí se a otře mi oblast kolem očí.

„Tady holčičko, všechno bude dobrý.“

„Ne, nebude.“

„Řekni mi, co se stalo.“

Poté, co si dám chvíli, abych se vzpamatovala a vysmrkala se, všechno jí řeknu a okamžitě cítím, že se postavila na jeho stranu.

„Neměl to dělat, aniž by si s tebou o tom nejdříve promluvil, ale udělal to pro tebe, zlato. Věřím, že měl dobré úmysly.“

„Takže se stavíš na jeho stranu a říkáš, že bych neměla být naštvaná?“

„Ne, nestavím se na ničí stranu. Když se dva lidé milují, chtějí dělat pro toho druhého věci, které jim usnadní život.“

„Ne! Udělal to ze svých sobeckých důvodů. Chce, abych ho viděla. Nemůže vystát myšlenku, že bude po zbytek života se slepou holkou, která nikdy neuvidí, jak vypadá.“

„Aubrey.“ Přitáhne si mě k sobě. „Nevěřím, že je to úplná pravda. Snažil se ti dát dar. Navrátit zpět zrak. Jestli ti tento doktor dokáže vrátit zrak, nechápu, proč by sis s ním nemohla promluvit.“

„Protože takhle má můj život vypadat.“

„To není pravda.“

„Ale je a teď mě omluv, chci být sama.“

„Aubrey.“

„Teto Charlotte, myslím to vážně.“ Zvýším hlas.

Políbí mě na čelo a poplácá po ruce.

„Pokud budeš něco potřebovat, zavolej mi, nebo přijď.“

„Dobře.“