Duty - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evudar

Čtyři dny.

Bossovi trvalo čtyři dny, než si ho Dante po střetu s Lucianem v restauraci konečně zavolal. Andina ohromilo, že strýc projevil takový druh zdrženlivosti – Dante Marcello nebyl znám svou pro svou zkurvenou trpělivost.

To zdědil přímo po svém vlastním otci.

„Bossi,“ pozdravil Andino od vchodu do jídelny.

Dante měl své obrovské křeslo otočené, takže se ze svého místo v čele stolu díval směrem na velké okno s výhledem na pozemek. Po obou jeho stranách seděli Andinův otec a strýc. Lucian věnoval Andinovi pohled. Takový, který jasně říkal: „Měl jsi mu to říct sám.“

Co v tom bylo za problém?

Nebylo co říct.

Giovanni na druhou stranu nedovolil, aby z výrazu jeho tváře cokoli vyčetl. Měl nasazenou maskou chladu a klidu; nic ji nezlomilo. Andino to poznal pouhým pohledem na tátu a ani nehodlal pokoušet své štěstí.

„Chtěl bys při tomto rozhovoru sedět nebo stát?“ zeptal se Dante.

Stále se ve svém křesle neotočil a ani se neohlédl přes rameno, aby se na něj podíval. Vlastně ani nemusel – Andino v tónu strýce slyšel, jak na něj byl boss Cosa Nostra nasraný.

Poprvé za všechno co?

Dante – stejně jako všichni ostatní muži v té jídelně – byli vývojem situace pravděpodobně stejně překvapení jako opravdu Andino sám. Nebyl mužem, který by v la famiglia působil problémy. Hrál podle pravidel a držel se kurva dál od čehokoli, co by ho mohlo dostat až po kolena do sraček. Žil podle cti, nebo tak, jak jen mafián mohl žít. Byl tu prostě jen pro to, aby vydělával peníze, dělal své věci a ujistil se, že bude každou noc doma a vezme Snapse na procházku.

Nic víc a nic míň.

Složil přísahu na svůj život.

Rodině.

A myslel ji vážně.

„Myslím, že zůstanu stát,“ rozhodl se.

„Tvoje volba,“ odpověděl strýc suše.

„Překvapuje mě, že jsi čekal čtyři dny. Nebo spíš, že ti trvalo takhle dlouho, než jsi mi zavolal.“

Dante se uchechtl, ale ten zvuk zněl dutě. Táta si s druhým strýcem vyměnili pohled – takový, který nedokázal tak docela rozluštit, ale to nebylo nic nového. Všichni tři bratři si již dávno osvojili schopnost vést mezi sebou tiché rozhovory jen pomocí pouhých přikývnutí, pohledů nebo jakýchkoli jiných gest, kterým nikdo kromě nich nerozuměl. Bylo to rozčilující.

„Musel jsem udělat svůj domácí úkol,“ řekl Dante s mírným povzdechem. „Jsem si jistý, že jsi to čekal, Andino.“

Zvedl obočí. „Domácí úkol – jako ohledně Haven?“

„O kom jiném?“

„Podíval ses na Haven.“

Ani to nebyla otázka.

Giovanni si odkašlal, čímž na okamžik upoutal Andinovu pozornost. „Vždy je něco, co se dá říct o muži, který cítí potřebu někoho vidět, ale zároveň necítí potřebu sdílet tyto detaily, když ví, že jsou důležité.“

Lucian sám pro sebe zabručel. „Ne vždy, bratře.“

„Ty jsi ani neměl postavení, jaké má Andino,“ zamumlal Dante. „Na tebe – a na rodinu – nečekala celá řada problémů kvůli tomu, že sis vybral ženu, která byla mimo standardy Cosa Nostru.“

Lucian ztichl.

Co tady Andinovi unikalo?

Giovanni – který vypadal naprosto nevzrušeně hovorem, který se odehrával mimo něj – přikývl, ale stále se díval na svého syna. „A v tom se lišíš, Andi.“

„Protože jsem vzal ženu na snídani?“

Dante se ze svého křesla pomalu zvedl a otočil se k němu čelem. Měl pravdu; strýc vypadal tak nasraně, že by vyděsil samotného ďábla. Andino ale nebyl ďáblem. A nedal se snadno vyděsit.

„Vím, co o ní vím,“ řekl Dante, „ale dám ti příležitost říct mi, co jsi mi měl říct už na začátku, Andino. Do toho.“

Andino zvedl obočí. „Haven Murphy – šestadvacet, vlastní striptýzový klub v Brooklynu a každý den chodí běhat. Tak jsem na ni narazil poprvé; podruhé to bylo v jejím klubu, když jsem tam vyřizoval něco s bookmakerem, který to místo používá. Vlastně jde o docela úspěšný podnik. Vzal jsem ji na snídani. Něco dalšího?“

Dante se nadechl skrz zaťaté zuby a hrnek s kávou, který držel, odložil. „Řekni mi, zda bych měl vědět ještě něco dalšího.“

O tom nemusel ani přemýšlet. „Ne.“

„Ne?“

„To je to, co jsem řekl. Víš, že nemám tendenci se zakoktávat.“

„Andi,“ varoval ho táta.

Giovanniho ignoroval.

Už začínal být unavený z toho, že byl zkurvenou rohožkou, kdy si někdo myslel, že by po ni mohl šlapat jen proto, že většinou hrál podle zasraných pravidel této rodiny. Nebyl ničí zkurvenou rohožkou.

Neudělal nic špatného.

„Co skutečnost, že se svléká?“ zeptal se Dante chladně. „Nebo že není Italka. A ach, nemůžeme zapomenout na tu nejdůležitější část – doslova všechno o tom, že čím a kým je, se nikdy nebude hodit jako manželka bosse, současného ani budoucího. Nenašel bys dalšího muže v čele rodiny, která je v Komisi, který by se podíval na tu ženu a na to, co nabízí, a řekl, že je přijatelná jako manželka bosse. Takže ano, nezapomínejme na to. Myslím si, že je to důležité.“

Andinem prolétlo pobavení.

Rychlé a pomíjivé.

Ruku v ruce se pojilo s jeho podrážděním nad celou tou věcí. Protože to všechno byly zkurvené nesmysly a nic víc. Strýc dělal z pitomého komára velblouda. Dante předpokládal a nenapadlo ho zeptat se.

Bossovo právo, jistě.

I to bylo Andinovi ukradené.

„Protože jsem ji vzal na snídani,“ řekl.

Dantemu ztuhla čelist – jasný znak jeho hněvu, pokud vůbec nějaký existoval. „Kolikrát to ještě dneska ráno hodláš říct?“

„Dokud si neuvědomíš, jak zatraceně je to směšné.“

„Prosím –“

„Vzal jsem ženu na snídani,“ řekl, „Lucian to přerušil tím, že se objevil, běžel za tebou s informací –“

„Neběžel jsem s tím za ním,“ zabručel Lucian.

Strýce ignoroval a pokračoval: „A teď ses nějak rozhodl, že je víc než tím, čím to je.“

„Nikdo by nemusel nic předpokládat, Andino,“ poukázal táta ze svého křesla, „pokud bys prostě na prvním místě promluvil o tom, co děláš.“

„Protože to není věc nikoho z vás, s kým šukám, když cítím tu zkurvenou potřebu!“

Dante si odkašlal, čímž přitáhl všechnu pozornost zpátky na sebe. Jediný boss v místnosti – i když byl Andino nastávajícím bossem a ten jediný muž, který měl slovo, aby promluvil, kdykoli chtěl. Tak to chodilo a takový byl jejich život.

„Je to moje věc – v tom se mýlíš,“ řekl Dante prostě. „Vždy to bude moje věc. Jsem boss této rodiny a rozhodl jsem se, že až budu pryč, převezmeš to po mě a posadíš se na moje místo. Takže všechno, co děláš, se musí dobře odrážet na mně, této organizaci a rodině. Od okamžiku, kdy jsi v den, kdy jsme ti řekli, co se stane, odešel z mé kanceláře, už nesmíš dělat svá vlastní rozhodnutí, Andino. Ne, když každé tvé rozhodnutí neovlivní jen tebe.“

Andino zatínal zuby tak silně, až ho bolely stoličky.

Kurva.

„A ty to víš,“ pokračoval Dante, jako by neviděl Andinův hněv, který jen o pár stop vedle vibroval celým jeho napjatým tělem. „Víš, že to takhle funguje a taky to, proč to tak je. Víš, že pokud chceš mít vztah – nebo něco příležitostného – s někým, koho rodina nebo jiné organizace neschvalují, pak to musíš dělat potichu a v soukromí.“

„To jsem udělal,“ odsekl.

„Tím, že ji vezmeš do své restaurace?“ zeptal se táta. „Kam mohl kdokoli vejít a kde děláš každý den svůj byznys?“

Dante směrem ke Giovanniho přikývl. „Přesně tak, ano.“

„Byla to snídaně.“

„Stále to říkáš, jako by to nemělo nic znamenat, ale oba víme, že to znamená.“

Dobře.

Kurva s tímhle.

„Proč ona nemůže být nic? Proč nemůže být trochou zábavy, kterou si užívám, zatímco mi vy ostatní kurva převracíte celý můj zkurvený život naruby?“ Andino zatínal ruce v pěsti, ale měl je zastrčené do kapes, aby i když celý zuřil nasraností, se pokusil udržet si trochu klidu. „Proč nemůže být odpočinkem od všeho ostatního, s čím se musím vypořádat? Ne – nemůže být ničím z toho. Musí být něčím zcela jiným, protože ty si myslíš, že tím je.“

Dante se na místě mírně napřímil. „A ona je tedy ničím?“

Andino zaváhal.

Jedinému z mužů to neuniklo.

Tátův napjatý postoj mírně povolil, ale nic neřekl. Lucianův pohled od stolu naproti bratrovy sjel k zemi.

I když Dante jen přikývl. „Chápu.“

„Nedělej to,“ zamumlal Andino. „Nic z toho nedělej.“

„Já nedělám. To dělá tvůj nedostatek odpovědí.“

„Nebylo to nic. Jen snídaně.“

„Až na to, že jsi mi nedokázal odpovědět na mou otázku, Andi.“

„Protože na tom nezáleží.“

Dante zvedl bradu. „Prosím?“

„Přesně to, co jsem řekl – vím, co musím udělat a co se ode mě očekává. Takže jo, nezáleží na tom, jaká je nebo co chci já. Pořád vím, kde to skončí a co musím na konci dne udělat.“

„Tato rodina je tvým dědictvím,“ zamumlal Dante.

„Já vím.“

A věděl.

Věděl, jak tvrdě dědeček pracoval, aby stvořil Marcellos do říše, kterou byli, a jak obrovským úsilím a bolestí museli strýcové s tátou projít, aby tu pevnost celá desetiletí udrželi. Teď měl být na řadě Andino – strýc si ho k tomu vybral. Dante předával pochodeň a ten odkaz teď ležel na jeho bedrech, aby pokračoval dál a pevně vše hájil. Aby se říše rozrůstala, dál kvetla a stále se jí dařilo.

Dante se s povzdechem díval na Andina tak, jako by mu dokázal číst myšlenky, které se mu honily hlavou. „Dědictví musí žít dál – musíš se ujistit, že ano. Je to vaše povinnost tak, jako bylo tou naší, abychom ji nesli před tebou. Svým vlastním způsobem jsme se obětovali; a ty to uděláš taky.“

„Byla to jen snídaně,“ zopakoval znovu.

„Až na to, že nemůže být, když jsi tím, kým jsi, Andino,“ odpověděl Dante. „Příště na to nezapomínej.“

„Jistě.“

Ale pravděpodobně ne.

„Nebudu tě déle zdržovat,“ dodal Dante a kývl ke dveřím za Andinem. „Vím, že máš na starost dohlédnout na nadcházejí běh pašování zbraní a také samozřejmě za nás dohlédnout na Johna.“

„Samozřejmě,“ zopakoval.

Jen ne tak, jak chtěli. Nejdřív se potřeboval začít starat sám o sebe – vypadalo to, že to nikdo jiný neudělá.

***

„Pinku.“

Strážce, který si právě prohlížel zadeček servírky, když ho míjela, se se zvednutým obočím podíval zpátky na svého Capo, jako by se tiše zeptal: Viděl jsi ten zadek?

Andino se se zavrtěním hlavy uchechtl. „Uděláš mi laskavost?“

„Co potřebuješ, bossi?“

Kývl na Snapse, který právě seděl u jeho nohou. „Vezmi ho na procházku nebo tak něco. Chová se dobře, ale nechci, aby byl neklidný.“

„Jasně.“ Pink zahvízdal a poplácal se po stehně. Snaps bez ohlédnutí odběhl od Andina, hlavně proto, že tohoto konkrétního strážce měl pes rád. „Vrátíme se.“

Andino se s mávnutím ruky vrátil pozorností zpátky k bratranci, se kterým seděl u stolu. „Plán je stále stejný?“

John přikývl, a zatímco se rozhlížel po VIP sekci klubu, opřel se do židle. „Stále to samé, jo. Ujistit se, že vůdce gangu zná dohodu ohledně našeho území. Dostat náš produkt do jeho rukou. Udržet krveprolití na minimu.“

Andino se usmál.

Nevěděl, čeho se kurva všichni obávali, když přišlo o Johna. Všichni muži z jejich rodiny stále vyjadřovali svůj názor na dohlížení na Johna a na to, jak řešil svůj mafiánský byznys jako Capo, ale to bylo to kurva naprosto nepotřebné. John věděl, co dělal, a také v tom byl zatraceně dobrý.

Jako dneska večer.

Andino tu musel být.

Musel na něj dohlížet.

Musel se kolem něj vznášet.

Vůbec to nebylo nutné. John měl toto setkání zajištěné a vyřízené. Šlo by to bez problémů, ať už by tam Andino byl, aby na to dohlížel, nebo ne. Bez ohledu na to, co si Dante a ostatní mysleli, nepotřeboval, aby mu někdo hlídal zadek.

Zároveň… dobře, nechtěl naštvat ani bratrance, takže nic z toho nevytahoval, ani nemluvil o svých vlastních problémech, které měl. John pravděpodobně nepotřeboval, aby se ty sračky hromadily ke všem jeho vlastním svinstvům, které se už snažil zvládnout.

Nikdo to nepotřeboval.

„Jsi zticha,“ poznamenal John.

Andino pokrčil rameny. „Nemůžu být zticha?“

„Obvykle nejsi.“

„To je fér,“ zamumlal.

„Je to kvůli této schůzce?“

Andino se na bratrance podíval. „Když řeknu, že tohle setkání a to, jak ses ho rozhodl zvládnout, je to poslední, na co myslím, přesně tak to myslím. Nedělám si s tím obavy a neměl bys ani ty.“

„Jsi ten jediný, kdo se o mě nebojí.“

Dělal si o Johna starosti.

Jen ne kvůli tomuto.

V tom byl rozdíl.

„Dante se ti pořád vozí po zadku?“ zeptal se John.

„Nedělej si starosti –“

„Sklapni a odpověz na otázku.“

Andino se temně zasmál. „Naser si, chlape.“

John se ušklíbl. „Co – trefil jsem hřebíček na hlavičku, co? Věděl jsem, že existuje důvod, proč jsi potichu.“

Jo, bylo to tak.

John to tak dělal… nebo alespoň co se Andina týče. Možná to bylo tím, že ti dva na sebe dohlíželi už od dětství. Možná to bylo tím, že nebýt různých matek a otců, ti dva by mohli být bratři. Možná to byl jen jejich život, který to z nich udělal.

Kdo měl kurva věděl, čím to opravdu bylo?

Koho to zajímalo?

Dokud to bylo pevné, na ničem jiném nezáleželo.

Ne jemu.

Dával by si pozor na Johna.

John by dával pozor na něj.

„Prostě jen… dohání mě to na okraj sebeovládání,“ připustil. „Myslím celá tu věc s budoucím bossem. Na každém mém kroku je tu někdo, kdo to kurva napravuje. Nemůžu se nadechnout, aniž by mi někdo řekl, že jsem to udělal špatně. Ani jsem o to nežádal – nikdy jsem neřekl, že chci být hlavou této rodiny. Neměl jsi to být ty?“

John se trochu ušklíbl. „Člověče, nedokážou mi věřit, že vyřídím schůzku s vůdcem gangu, a ty si myslíš, že by mi měli nechat kontrolu nad celou organizací? Kurva na to seru.“

Andino sám pro sebe zabručel. „Pointa zůstává stejná. Když jsem dělal to, co jsem dělal, byl jsem šťastný. Byl jsem zatraceně dobrý Capo. A teď mi podstrčili něco úplně jiného, co jsem ani nechtěl, ale stále očekávají, že to s úsměvem a poděkováním přijmu.“

John si odkašlal. „Kurva.“

„Jo.“

„Myslím, že teď trochu víš, jak se cítím, když se nade mnou všichni tak vznášejí.“

Andino si těžce povzdechl. „Omlouvám se.“

John zavrtěl hlavou. „Ne, to je v pořádku. Chci říct… ale zníš trochu jako děvka. Já jsem to čekal, protože jsi správnou volbou.“

Jo, kdysi mu to bratranec řekl.

Andino si stále nebyl jistý, zda tomu věřil.

„Jde o to – vyser se na to,“ zamumlal John a zvedl se od stolu, protože do klubu dorazil vůdce gangu, na kterého čekali. „Takže co, Andi?“

Bratranec se na něj vyčkávavě podíval.

„Promiň?“

„Takže co?“ zopakoval John s dalším ušklíbnutím, „pokud z tebe udělají toho zkurveného bosse – vezmi to a nenech je ovládat, jak si do toho křesla sedneš nebo co se s tím rozhodneš udělat. Chtějí bosse, pak buď bossem, Andino. Můžeš to zvládnout – jen jsi právě teď až příliš zaseknutý ve svých zkurvených pocitech, abys na to přišel.“

Byl?

To bylo ono?

Když se přiblížil vůdce gangu, Andino se zvedl. „Musel bych být bossem, který by zvládl sebe a rodinu bez jejich vměšování, Johne.“

John se zasmál. „Tak to udělej.“

Udělej to.

Jak jednoduše to kurva znělo.

I když bylo to tak?

To byla otázka.

Na to konkrétně odpověď neznal. Ani právě teď ani neměl čas o tom přemýšlet. Ne, když jen pár stop od něj stál vůdce gangu, který vypadal, jako by byl raději kdekoli jinde.

Byl čas na byznys.

Byznys zbožňoval.

„Maverick, že?“ zeptal se John.

Vysoký muž tmavé pleti přikývl. „Jo.“

„Mám pro tebe návrh.“

„A ty ho budeš chtít přijmout,“ dodal Andino. Potom poplácal bratrance po zádech. „Dojdu ti pro drink, Johne.“

John po něm přejel pohled, ale Andino ho neopětoval, a když na to přišlo, ani nepředstíral, že to vůbec viděl. Bratranec toto setkání zvládne – nehodlal tam sedět a dělat chůvu. Absolutně ne.

Dole na parketu si Andino dával na čas; ujistil se, že to bylo víc než dost dlouho na to, aby jeho bratranec zvládl schůzku s vůdcem gangu sám, aniž by se mu celou dobu díval přes rameno. Popadl sklenici vodky a hodil ji do sebe. Pak vzal sklenici vody pro Johna.

Jen ta by vypadala prostě jako vodka.

Nebylo potřeba mísit alkohol s Johnovými léky.

Když se vrátil nahoru do VIP sekce, vypadalo to, že schůzka byla těsně před koncem, a přesně tak, jak si myslel, bez problémů. S přikývnutím podal Johnovi drink, jako by mu chtěl mlčky říct, že to byla jen voda – dohodu znal. John to přijal se svým vlastním přikývnutím.

Vůdce gangu přijal druhou sklenici, kterou Andino přinesl a která obsahovala alkohol. „Děkuji.“

S mávnutím ruky se posadil se ke stolu s ostatními dvěma muži. Maverick a John si spolu přiťukli – nabídka míru, pokud někdy nějakou Andino viděl.

„Je mi potěšením s tebou obchodovat, Johnathane,“ řekl Maverick.

John se s úsměvem napil. „I mě.“

Jakmile byly drinky dopité, vypadalo to, že skončila i schůzka. Čisté, jednoduché a snadné. Tak, jak měl byznys být.

„Takže je to vyřešeno,“ řekl John muži.

Maverick se ze svého místa zvedl. „Vypadá to tak. Vy nám budete dodávat a já budu nakupovat pouze od vás.“

„Dodržujte tuto dohodu a nebudeme se muset znovu vidět.“

„Podruhé už bychom nebyli tak milí,“ dodal Andino.

To byla dobrá připomínka.

Vůdce gangu v odpověď přikývl a pak zvedl dva prsty. Jeho muži, kteří čekali u ostatních stolů, se zvedli a počkali na svého vůdce, až se tři muži rozloučili.

Dva strážci Johna a Andina, kteří celou schůzku čekali ve stínech, k nim přistoupili až tehdy, kdy byl vůdce gangu a jeho muži pryč. Prázdné sklenice byly ze stolu odneseny a pak zmizeli i strážci.

„Díky,“ řekl John.

Andino se usmál. „Za co, člověče? Zvládl jsi to sám. Nevím, čeho se ohledně tebe kurva Dante bojí. Dneska večer jsem tu ani nebyl potřeba.“

Bratranec se tiše zasmál. „To mu povídej.“

„Řeknu.“

A udělá to.

„Chtěl jsem ti poděkovat za vodu,“ řekl John.

Andino s pokrčením ramen strčil ruce do kapes. Bratranec to nevěděl? „Vždycky ti budu krýt záda, Johne. Dokonce i když to nevíš.“

„Ve skutečnosti to ale není tvoje práce.“

„I tak to stále budu dělat.“

Až do dne, kdy jeden z nich kurva umře.

„A co když už nebudeš mít čas, co?“

Andinův při tom prohlášení přimhouřil oči tak, že z nich zbyly jen štěrbiny. „Jako kurva kdy?“

„Co v době, kdy budeš boss a budeš řídit celou organizaci? Až se to stane, nesmíš si o mě dělat starosti, Andi.“

„Jo, jistě, ale –“

„Žádná ale. Pracuj na sobě – ujisti se, že jsi v této organizaci tam, kde máš být, Andino. Já se o sebe postarám sám.“

Andino se ušklíbl, ale když se od stolu oba zvedli, tvrdě ho poplácal po rameni. „Chlape, i když se starám o sebe, stále budu dávat pozor i na tebe. Nevím, jak to dělat jinak. Ne po tom všem. Když už mluvíme o tom, že na tebe dávám pozor…“

John se na něj podíval. „Prosím?“

„Do někoho jsem vběhl – vypadá, že mě poslouchala.“

„O čem to mluvíš?“

Bylo to tak – Andino možná odmítl něco, co chtěl, a jeho život mohl být kurva přímo na očích mužům z jejich rodiny, aby ho mohli rozebírat, ale nedovolil by jim, aby stejný druh sraček vytáhli i na Johna.

John nebyl Andino.

Alespoň jeden z nich dostane, co chtěl.

Každopádně dneska večer.

Andino kývl přes Johnathanovo rameno a když se bratranec rychle otočil a uviděl, jak byla strážcem přes parket doprovázena Siena Calabrese, lstivě se ušklíbl. John ztuhl a Andino se uchechtl.

„Usoudil jsem, že to bylo v prdeli – skončeno,“ řekl John chabě.

Andino zvedl obočí. „Co – ona? Vběhl jsem jí do cesty, když jsem musel vyřídit nějaký byznys bratry Calabrese. Ty sráče nesnáším.“

A byla to pravda.

Tak zkurveně moc.

Ale byznys byl byznys a musel se vypořádat s jakýmkoliv byznysem, který měl s ostatními rodinami a organizacemi, dokonce i když šlo o tu poslední věc, kterou chtěl dělat. Bylo jen zkurvené štěstí, že na Sienu narazil v jedné z restaurací jejích bratrů a že se v jeho přítomnosti odvážila vyslovit Johnovo jméno.

Pracovala v podniku svého bratra – očividně vedla účetnictví. To Andino opravdu respektoval. Dokázal pochopit, jak dokázala upoutat Johnův pohled, protože byla chytrá, hezká a měla všechno, co on pravděpodobně neměl.

Jo, Andino to chápal.

Až na to, že jeho věc ne-dotýkat-se, byla žena plná tetování z druhého konce Brooklynu. Zábavné, jak to fungovalo.

Když se dívka zeptala na Johna, jeho první reakcí bylo bratrance chránit – koneckonců, každý muž v jejich rodině si myslel, že díky svému příjmení byla tato žena špatnou zprávou.

Andino však nebyl každým mužem.

A tato žena zjevně, ať už z jakéhokoli důvodu, upoutala bratrancovu pozornost. Neviděl problém v tom, aby mu pomohl, pokud by ani na jedné ze stran nedošlo k žádné újmě. Koho kurva zajímalo, co si myslí ostatní?

„Jo, ale ne. Chtěl jsem říct, že jsem se jí tak trochu vyhýbal,“ řekl John tiše. „Co jsi udělal?“

Andino ho poplácal po rameni. „Když jsem do ní vběhl, zeptala se na tebe. Tak nějak jsem usoudil, že jsi musel udělat… dojem.“

John si odkašlal. „Vlastně bych neměl randit.“

„Kdo tu, co říkal o randění? Bav se, Johne. To je to jediné.“

Koneckonců, po tom všem si to bratranec zasloužil. V tomto ohledu nebylo vězení pro muže snadné. Nebyly tam přístupné kočičky. Zábava tam neexistovala.

Zatímco se k nim Siena blížila, John se zazubil.

Andino usoudil, že svou práci odvedl.

Alespoň pro jednoho z nich.

***

Co tady kurva děláš?

Když Andino zaparkoval svůj Lexus, a naklonil hlavu ke straně, aby se zadíval na blikající neonový nápis nad dveřmi Safe Haven, ignoroval své vnitřní myšlenky.

Ta dívka tě pošle do prdele, Andi.

Sakra, jeho hlava představovala dneska v noci zvláštní druh pekla.

Neměl důvod, proč tu být – dokonce to ani nebylo o Havenu, a přesto to zároveň bylo. Před dvěma týdny zmizel z jejího radaru. Ne, že by šlo o jeho zkurvené rozhodnutí. Prostě to svým způsobem bylo tak, jak to bylo.

Usoudil, že když tomu dá dost času, pak nebude neustále myslet na to, kdy by se mu podařilo vtěsnat do svého rozvrhu její další návštěvu. Nemusel by přemýšlet, kolik dalších hvězdiček by našel na jejím těle.

Nechtěl by s ní znovu šukat.

Znovu s ní mluvit.

Znovu ji vidět.

Cokoli.

A všechno to kvůli čemu?

Protože ta žena byla ve všem ostatním zvenku – něčím nedotčeným jeho životem a nevěděla nic o koruně, kterou dostal a o které si nebyl zcela jistý, co si s ní počít. Byla zábavná; sakra, o tom nelhal.

Byla někým, o kom mu bylo řečeno, že ji nemůže mít. Byl jedináček. Nevedl si příliš dobře, když mu řekli ne, takže nasrat na to, klidně by za to mohl vinit své rodiče.

Až na to, že nemohl.

Líbilo se mu, že Haven byla zvenčí, že o něm nic nevěděla. Věcí byla – že čím déle by se s ní zapletl a vrátil se pro další kolo, tím více by toho do svého života přinesl.

A tím i své problémy.

Nežádala o to.

Ani to nevěděla.

Věděl to.

Přesto vystoupil ven z auta a zamířil do klubu.