středa 11. září 2024

ABS - 25. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Aubrey

„Čau Aubrey, jsi připravena na poradu?“ Zeptá se mě Ian, jakmile vejde do mé třídy.

„Jo, miluju tyhle porady před začátkem školy.“

„Abych byl upřímný, radši bych je měl po, než před. Snažím se nevstávat dřív, když nemusím.“

Usměju se a chytnu se jeho paže.

„Co kdybychom dnes zašli na večeři?“

„Jistě, kam chceš jít?“

„Mám chuť na japonskou kuchyni. Co takhle Benihana?“

„Dobře, už jsem tam nějakou dobu nebyla.“ Usměju se.

Po poradě mi Ian sdělil, že mu Rigby poslal zprávu, že mu klient večerní schůzku zrušil. „Vadilo by ti, kdyby se k nám přidal? Moc chci, aby ses s ním poznala.“

„To bych ráda. Umírám touhou se s ním seznámit.“

„Skvělé!“ Řekne nadšeně. „Hned mu napíšu.“

Zdá se, že cesta do restaurace nám zabrala celou věčnost, protože provoz je mnohem větší, než obvykle. Jakmile dorazíme, Ian uvidí stát Rigbyho před restaurací, jak na nás čeká.

„Už je tady a vypadá stejně sexy, jako vždy.“ Zajede na parkovací místo.

S úsměvem zavrtím hlavou, vylezu z auta a ucítím něčí ruku na paži.

„Ty musíš být Aubrey. Tady, dovol mi, ať ti pomůžu.“

„Ty musíš být Rigby.“ Zakřením se. „Ráda tě poznávám.“

„Já tebe také. Ian mi toho o tobě hodně řekl.“

„Doufám, že jen to dobré.“

„Jen to nejlepší.“

Hosteska nás vezme k našemu stolu. Sednu si na konec, aby Rigby s Ianem mohli sedět vedle sebe.

„Zvláštní, jsme u tohoto stolu zatím jediní.“ Řekne Ian.

„Pořád je brzy. Tohle místo se většinou nezačne plnit před šestou.“

„Potřebuješ, abych ti přečetl menu?“ Zeptá se mě Rigby zdvořile.

Neubráním se úsměvu kvůli jeho štědrosti. „Ne, byla jsem tu tolikrát, že moc dobře vím, co podávají.“

„Och kruci.“ Promluví Ian tiše.

„Co?“

Než dostane šanci odpovědět, slyším, jak k nám dojde hosteska s dalšími hosty. Zhluboka se nadechnu a na okamžik zavřu oči, když ucítím známou vůni.

„Aubrey?“ Ozve se Ethan.

„Aubrey, zlatíčko,“ promluví jeho matka. „Jaké překvapení, že tě tu vidím.“ Chytí mě za ramena a políbí na tvář.

„Ahoj Nancy.“

„Ethane, sedni si vedle Aubrey.“

To je ta poslední věc, kterou potřebuju. Och můj Bože, jak se dostanu přes tuhle večeři?

„Zdravím Iane, rád tě opět vidím.“

„Ethane,“ promluví rozladěně. „Toto je můj přítel Rigby. Rigby, seznam se s Ethanem Kleinem.“

„Rád vás poznávám, pane Kleine.“

„Nápodobně, Rigby.“

Uslyším skřípání židle po podlaze, když ji vytáhne a posadí se vedle mě.

„Můžu požádat, jestli si nemůžu sednout někam jinam.“ Nakloní se ke mně a zašeptá mi.

Chci mu říct, ať to udělá a kdyby tu byl s někým jiným, než s matkou, udělala bych to.

„To je dobrý.“

Srdce mi bije vysokou rychlostí, když Nancy pokračuje v rozhovoru se mnou. Objevilo se více hostů a náhodou se stalo, že žena, co si sedla vedle ní, byla známá ze střední.

To nechalo mě a Ethana samotné, protože všichni měli někoho, s kým mluvit.

„Můžu vám přinést pití?“ Zeptá se mě servírka pronikavým hlasem.

„Dám si Mai Tai, prosím.“

„A pro vás pane?“

„Dám si skotskou s ledem. Dvojitou.“

Pak obejde stůl a vezme si od všech objednávku.

„Jaký jsi měla den?“ Zeptá se Ethan opatrně.

„Dobrý.“

Nezeptám se ho, jaký den měl on, protože mě to upřímně řečeno nezajímá. Jak jsem řekla, teď jsem ve fázi vzteku.

„Jsem překvapená, že jsi tu s matkou.“

„Proč?“

„Prostě jsem si myslela, že budeš s někým jiným.“

Sakra. Vážně jsem tohle nechtěla říct.

„Ne, jela do města nakupovat a chtěla se mnou zajít na večeři. No vlastně jsme měli jít na oběd, ale dostala se sem později, než bylo v plánu.“

„To je pěkné.“

„S nikým se nevídám. Proč to říkáš, nebo si to myslíš?“

„Protože, pane Kleine, jste muž a máte své potřeby.“

„Aubrey, prosím, nedělej to.“

„To jsou tvá slova, ne moje.“

„Víš co? Možná bude lepší, když nebudeme mluvit.“ Zašeptá.

„Pravděpodobně to tak bude nejlepší.“

„Říkal jsem ti, že bych šel k jinému stolu.“

„Proč mluvíš?“

Uslyším, jak se prudce nadechne a cinknutí ledu v jeho skleničce, když ji zvedá k ústům. Sedíme tu v trapném tichu, zatímco usrkávám Mai Tai.

„Poslouchej, můžeš mě nenávidět, jak jen chceš, ale ne teď. Máma nic neví a začne se ptát. Takže prosím, jen na další hodinu, aspoň předstírej, že se mnou udržuješ konverzaci.“

„Nemám ti co říct. Tak jak to mám udělat?“ Zašeptám.

„Och, vy dva vypadáte, jako byste vedli důležitý rozhovor.“ Promluví Nancy nadšeně.

„Vidíš? Říkal jsem ti to.“ Zašeptá Ethan. „Teď už se o to nemusíme obávat, je tu kuchař.“

„Vím, slyším jeho vozík.“

Jak šéfkuchař ukazuje svoji šou při přípravě jídla, usrkávám pití. Potřebuju si připomínat věci, které mi Ethan řekl, protože i v mém naštvaném stavu mě jeho vůně přivádí do šílenství. Během večeře si trochu povídám s Ianem a Rigbym a Ethan vede konverzaci se svojí matkou. Tohle musí být ta nejtrapnější večeře, které jsem byla svědkem a nemůžu jíst dost rychle, abych odtud sakra vypadla. Vše, co chci je jít domů, vlézt si do postele a schovat se pod deku po zbytek noci.

Dojím a trpělivě čekám, až to samé udělají i Ian s Rigbym.

„Už jste dojedli?“ Nakloním se k Ianovi.

„Jo, požádáme číšnici o účet.“

„Není třeba, dnešní večeře je na mě.“ Řekne Ethan.

„Ethane, to je od tebe velmi milé, ale nemůžeme tě nechat zaplatit.“ Řekne Ian.

„Co to děláš?“ Zašeptám tvrdým tónem.

„Je to jen večeře, Aubrey. Teď už můžeš jít.“

Nechci mu děkovat, ale protože jsem dobře vychovaný člověk, nemám na vybranou.

„Děkuju.“

„Nemáš zač.“

Odstrčím židli, abych vstala, a ucítím ruku na své.

„Dovol mi ti pomoct.“ Řekne Ethan a lehce mi ji stiskne.