ABS - 22. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Aubrey

Poté, co se dostanu domů po dalším školním dni si odložím věci, převléknu se a posadím se k počítači a začnu poslouchat eseje, které mi studenti poslali mailem. Po vyslechnutí asi deseti z nich, začínám mít hlad, tak se rozhodnu dát si pauzu a jít do své oblíbené Thaiské restaurace jen o pár bloků dál.

„Zdravím slečnou Aubrey. Jak se dnes večer máte?“

„Dobře Kai.“ Lehce se usměju.

Chytí mě za paži. „Tak pojďte, odvedu vás k vašemu stolu a Gwen bude hned u vás. Mohu vám přinést něco k pití?“

„Jen vodu. Děkuju.“

„Čau Aubrey, ráda tě zase vidím. Jsi připravená si objednat?“ Zeptá se Gwen veselým hlasem.

„Ahoj Gwen, dnes večer si dám Pad Thai s kuřecím masem.“

„Středně pálivé?“

„Jo.“

„Skvělé, dáš si k tomu jarní závitek?“

„Jasně, to zní dobře.“

Posadím se a čekám na jídlo a myslím na rozhovor s Ianem z dnešního rána ohledně schůzky s Rigbym. Vše šlo dobře a dnes večer se uvidí znovu. Rigby Jones je pracovníkem banky Chase a už není ve vztahu déle jak rok, stejně jako Ian. Když mi dnes ráno vyprávěl o svém rande, v hlase měl patrné vzrušení a můžu říct, že je šťastný. Mám dojem, že už je v tom až po uši, což se mohlo stát už po jednom rande. Ostatně to znám z vlastní zkušenosti.

Poté, co dojím, mi Gwen zbytek zabalí sebou.

„Hezký večer, Aubrey, doufám, že se brzy zase uvidíme.“

„Díky Gwen, pěkný večer.“

Otevřu dveře, vyjdu ven, jdu ulicí, poklepávám hůlkou před sebou. Zahnu za roh a náhle se zastavím, když hůlka do něčeho narazí. Někdo přede mnou stojí. Ta vůně. To je on.

„Aubrey.“

„Ethane.“

„Jak se máš?“

„Dobře, díky za optání.“

„Jdeš právě z večeře?“

„Jo.“ Odpovím a zvednu boxík. „Co tady děláš?“

„Měl jsem pracovní večeři, vyšel jsem z restaurace a uviděl tě.“

„Takže ses rozhodl zastavit přede mnou?“

„Tak nějak.“

„Musím domů, Ethane, mám hodně esejí, které musím oznámkovat.“

„Prosím počkej, je tu něco, co ti musím nejdřív říct.“

„Co?“

„Omlouvám se za to, co se stalo minulou neděli a za to, co jsem řekl. Jen chci, abys to věděla. Nechtěl jsem ti ublížit.“

Stojím na místě, nasávám jeho vůni a snažím se být klidná. Zní upřímně a i přestože mám zlomené srdce, přijmu jeho omluvu.

„Přijímám tvoji omluvu.“

„Díky, znamená to pro mě hodně.“

„Teď, pokud mě omluvíš, musím domů.“

„Prosím, nech Henryho, ať tě zaveze. Je hned za rohem.“

„Ne, můžu jít pěšky. Užijte si zbytek večera, pane Kleine.“ Posunu se stranou a odejdu.

Bylo pěkné, že se Ethan omluvil, ale zajímalo by mě, zda by zavolal a omluvil se, i kdyby na mě nenarazil. Část mě věří, že jo, protože kdyby mě nezastavil, nikdy bych nevěděla, že je poblíž. Mohl prostě jít dál, ale neudělal to. Vážím si jeho omluvy, která sebou vzala část hořkosti, kterou jsem cítila potom, co řekl, ale to nezměnilo fakt, že se musím posunout dál a zapomenout na něj. Cítím, že teď už to půjde. Bude to těžké, ale už jsem ve svém životě překonala těžší situace a přežila jsem.

Zastrčím klíč do zámku svého bytu, když uslyším přes chodbu hlas pana Morrise.

„Zdravím Aubrey, to jsem já, Jack Morris.“

Na rtech se mi objeví úsměv a otočím hlavu směrem k jeho hlasu.

„Zdravím pane Morrisi, jak se máte?“

„Skvěle, mladá dámo. A jak vy?“

„Dobře, děkuju za optání. Jdete za tetou Charlotte?“

„Jo, dnes večer jdeme na představení na Brodwayi.“

„Na jaké?“

„Jersey Boys. Charlotte o něj projevila zájem, tak jsem na večer sehnal dva lístky.“

„Slyšela jsem, že je velmi dobré. Bavte se.“ Otevřu dveře.

„Děkuju, dítě, brzy si zase promluvíme.“

Usměju se na něj, než nakráčím do bytu a zavřu dveře. Poté, co zamknu, odložím zbytky jídla do lednice a jdu si do koupelny pustit vodu. Užívám si relax a nasávám vůni levandule, když mi zapípá zpráva od Ethana. Usuším si ruce, položím ručník vedle vany, natáhnu se po mobilu a stisknu tlačítko pro přečtení zprávy.

 

Jen jsem ti chtěl říct, že jsi dnes vypadala vážně krásně.

 

Začne mi být špatně od žaludku a nevím, co mám dělat. To jsem od něj nechtěla slyšet. Možná má pocit, že když se omluvil, že je teď v pořádku si pohrávat s mými emocemi, ale to není a už to dál nebudu snášet. Posledních pár dní jsem byla ve fázi zraněnosti a teď nastupuje fáze hněvu. Jak se mi opovažuje tohle říkat. Jak se opovažuje mě využít tak, jak to udělal. Je mi jedno, jak je ten muž zraněný; nedám mu to právo.

 

Děkuju, ale už mi nevolej ani nepiš. Škoda už je napáchána, odpustila jsem ti, perfektně jsi mi vyjasnil, jak to vidíš, a jak si stojím a teď je čas, abych zapomněla, že jsem tě poznala.

Čekám na odpověď, která však nepřišla, což je za mě v pohodě. Řekla jsem, co jsem potřebovala a teď je načase uzavřít tuto kapitolu mého života. Zítra začnu novou kapitolu; tu, která nebude zahrnovat jméno Ethan Klein.