Unbearable - 3. kapitola

Překlad: Kerris

Tess

Současnost

„Nevadilo by ti, kdybych šla místo tebe?“ zeptala jsem se Lilah, když nás vedla ke svému autu. Mávla jsem na Bookera - měřil metr osmdesát, měl ďolíčky a hluboké hnědé oči. Oplatil mi to svým typickým, zčásti sexy, zčásti hravým úsměvem. Jestli jsem se měla ještě někdy do nějakého kluka zamilovat, mohl to být klidně on... ale neměla jsem v plánu se touhle cestou vydat. Nikdy.

"Tess, když jsi přijela, všimla jsem si, že tvoje auto nezní moc dobře. Jsi si jistá, že nechceš jet s námi?“ Lilah se zeptala, když Mags otevřela dveře čerstvě navoskovaného oranžového brouka.

„Potřebuju do Walgreens,“ vysvětlila jsem. „Je to hned vedle restaurace, takže když pojedu autem, nebudu muset jezdit tam a zpátky.“

„Já si taky potřebuju vzít nějaké věci z Walgreens. Můžeme se tam zastavit cestou zpátky,“ nabídla Maggie a dodala: “Lilah má s tvým autem pravdu. Nezní to dobře.“

„Tak je to vyřešeno.“ Lilah se vřele usmála. Věděla jsem, že se mi snaží pomoct, ale musela jsem si znovu barvit vlasy a potřebovala barvu.

„Dobře,“ přikývla jsem neochotně. „Dojdu si pro kabelku.“ Popadla jsem ji z kufru auta, pak jsem spěchala k Lilah a nastoupila.

Když jsme jely do restaurace, Lilah pustila potichu hudbu. Usmála jsem se pro sebe. Lilah, která v dětství přišla o matku, našla útěchu při poslechu matčiny milované hudby Rickyho Martina. Zpívala si s Maggie a smála se.

„Co si Cole myslí o tvém románku s Martinem?“ škádlila ji.

„Žádná soutěž: Ricky je můj styl, Cole vlastní mé srdce a duši." Lilah zesílila hlasitost a při jízdě si poskakovala do rytmu.

Během posledních dvou měsíců se Lilah s Maggie vyloženě snažily, aby se se mnou spřátelily. Nejméně jednou týdně mě zvaly, abych s nimi něco podnikla. Minulý týden jsme strávily den v nákupním centru, kde nakupovaly pro projekt, na kterém pracovaly pro svou novou firmu zabývající se interiérovým designem. Všichni jsme také byli na kosmetice a manikúře. Už roky jsem se takhle nerozmazlovala. Naposledy to bylo těsně před mým maturitním plesem. Jiný život.

Od útěku od Garena před čtyřmi lety jsem se od všech odřízla. Chtěla jsem zůstat skrytá - zmizet v pozadí. To byla docela proměna oproti mým středoškolským časům. Mezi lakrosem a baletními vystoupeními jsem byla neustále v centru pozornosti. Teď jsem byla nejšťastnější ve stínu, bez povšimnutí. Nebo jsem si to alespoň myslela, až do posledních dvou měsíců. Mezi těmi dvěma a Bookerem jsem si uvědomila, jak osamělý se můj život stal. Nešťastná, schovávající se a krčící se před všemi a vším. Potřebovala jsem zpátky svůj život, překonat obavy, že by mě Garen mohl najít. Ten strach mě stále pronásledoval ve dnech i nocích.

Vjely jsme na parkoviště Veggies, nové vegetariánské restaurace ve městě, a zaparkovaly auto. „Slyšela jsem, že je to tu dobré,“ řekla Maggie, když jsme kráčely k celoskleněné budově. „Je otevřená teprve měsíc, ale už teď potřebuješ rezervaci na večeři.“ Podívala jsem se na naše odrazy ve skle a nemohla si pomoct, ale usmála jsem se. Lilah, původem z Arizony, měla na sobě stejně jako já tlustý svetr, i když její byl odvážně hořce oranžový a můj spíš bledě modrý, aby s ním splynul. Maggie, rodačka z Port Fare a zvyklá na příšerně chladné počasí, byla oblečená jen v tričku a džínách. Třásla jsem se, jen jsem se na ni podívala.

„Je ti zima?“ Maggie se zeptala. „Myslím, že Lilah má v kufru jednu moji mikinu, kterou si můžeš půjčit.“

„Ne, třásla jsem se, protože jsem se na tebe podívala. Není ti zima?“ Zeptala jsem se, když jsme vstoupily do nedotčené budovy.

Zasmála se. „Na tohle počasí jsem zvyklá. Hádám, že ty ne. Odkud jsi?“

„Z Kalifornie,“ řekl jsem, když nás servírka vedla ke stánku u jednoho z venkovních oken. Skvělé. Teď mi bude opravdu zima.

„Musíš si uvědomit, Tess, že Port Fare má dvě roční období: chladné a chladnější,“ naléhala Lilah suše. „Když to budeš mít na paměti, budeš v pohodě.“

„To není pravda,“ Maggie zvedla bradu. „Máme čtyři. Letní, předzimní, zimní a po zimě. Před a po zimě je to směs deště, sněhu a břečky.“

„A zima je prostě studená a hnusná, zatímco léto je horké a lepkavé,“ řekla Lilah.

„Proč tu zůstávat, když je tu tak špatné počasí?“ Objala jsem se rukama proti chladu pronikajícímu oknem.

„Kvůli lidem. Miluju ty lidi. Jsou vřelí a přátelští, i když zimy nejsou. A to je kompromis, který beru kdykoli,“ řekla Lilah a zkontrolovala si telefon.

V tom měla pravdu. Usmála jsem se a podívala se na své nové přátele, jak si prohlížejí jídelní lístek. Bylo fajn mít zase přátele, cítit se mezi lidmi dobře a ne se pořád krčit. Pevně jsem se držela naděje, že budu mít zase normální život. Kdybych tak mohla vidět svou rodinu, život by byl dokonalý. Ale ne, ještě ne. Jednou, šeptala jsem si do bolavého srdce. Jednou.

Modrý Ford Fusion zastavil hned za oknem. Řidič zařadil zpátečku a příliš rychle zacouval na parkovací místo. Garen řídil modrý fusion. Natáhla jsem krk, abych se podívala, jestli jsou poznávací značky z Texasu, ale z místa, kde jsem seděla, jsem je neviděla.

Zabořila jsem se do sedadla a snažila se lépe si prohlédnout řidiče, zatímco jsem si do klína přitáhla kabelku. Teď jsem s sebou všude nosila zbraň. To, co jsem skutečně potřebovala, bylo povolení ke skrytému držení zbraně, ale to znamenalo vyšetřování mého života a rozhovor s lidmi ze San Diega i z Texasu, což znamenalo, že budou muset mluvit s mým bývalým. Takže to nepřipadalo v úvahu.

Zamžourala jsem na auto. Řidič, muž, měl na hlavě čepici, která mu zakrývala obličej a vlasy. Garen nikdy nenosil čepici, natož baseballovou. Řidič se neustále ohlížel přes rameno, jako by někoho hledal.

Přeháníš, Tess. Uklidni se. Dařilo se mi mnohem lépe držet strach na uzdě. Už mě nebavilo žít ve strachu. Skákat při každém sebemenším hluku. Krčit se v koutě. Jako při cvičení jógy jsem si představovala své bezpečné místo, když jsem se snažila uvolnit, jenže když naproti mně seděly Maggie a Lilah, nemohla jsem dost dobře zavřít oči.

Nechala jsem se unášet pohledem zpět k autu. Chlapík si sundal čepici a prohrábl si světlé vlasy. Ztuhla jsem.

Ne, to nemohl být Garen. Už to byly víc než čtyři roky. Určitě se posunul dál. Zatímco jsem žmoulala ubrousek do zkrouceného nepořádku, znovu jsem se podívala na auto, abych včas viděla, jak ujíždí pryč, s brunetkou po boku. Téměř jsem si nahlas povzdechla. Uzly v mém žaludku tak nepatrně povolily.

Frustrovaná tím, že jsem se nechala vytočit kvůli ničemu, jsem zastrčila zničený ubrousek do kabelky, vzala jídelní lístek a opřela se stále ještě roztřesenýma rukama o stůl. Dost, Tess.

„Nemají něco s masem?“ Maggie se zeptala a otočila jídelní lístek.

„Tohle je vegetariánská restaurace, Mags.“

„Ano, Lilah, ale i v Modrém kaktusu na Lightbridge Ave prodávají hamburgery, přestože je to mexická restaurace.“

„Zdá se, že Veggies není k masožravcům tak ohleduplná jako Modrý kaktus ke gringos.“ Lilah zavřela jídelní lístek.

Odložila jsem svůj. “Nemusíme jíst tady. Nezapomeňte, že jsem líná vegetariánka, ne veganka, a dokonce ani normální vegetariánka, když už jsme u toho." Garen nesnášel, když jsem se tak nazývala. „Seber páteř, Terese, a angažuj se.“ Obracel oči v sloup. „Spíš jsi líná,“ dodal.

„Ne, tohle je dobrý. Potřebuju se protáhnout ze své komfortní zóny. Ten tofu Caesar salát vypadá mňamózně." Maggie se usmála na servírku, která přistoupila k našemu stolu.

Všechny jsme si objednaly salát a ochucenou vodu, kromě Lilah - ta si objednala dietní pepsi.

„Tak nám řekni, jaké to je pracovat pro Bookera?“ Lilah se zeptala s bezelstným úsměvem.

„Skvěle. Je to skvělý šéf. Trpělivý, laskavý. Má skvělou pracovní morálku a ke svým klientům se chová dobře. Je chytrý a vtipný. Pořád mě rozesmívá.“ Zasmála jsem se a vzpomněla si na jeho poznámku o tom, že jeho smutné autíčko vypadá jako něco, co by ani kočka neutáhla. Což mi připomnělo... „Maggie, chtěla jsem se tě zeptat, proč mu vždycky říkáš kočičími jmény?“

„Věděla jsi, že Gatto znamená v italštině kočka?“ Přikývla jsem. „No, když byl v armádě a byl přidělen na misi, musel si vymyslet krycí jméno. Vybíral si divoké kočky, jako jaguár nebo puma, aby vzdal hold svému původu. Jeho tým by předstíral, že jeho krycí jméno zapomněl, a říkali by mu třeba Garfield nebo Sylvester. Jak asi tušíš, nepřipadalo mu to moc vtipné. Ale mně ano!" Ďábelsky se usmála. „Když mi o tom Seth řekl, považovala jsem za svou povinnost navázat tam, kde skončili. Z legrace jsem se rozhodla, že do toho zakomponuju všechny kočky, ať už z televize, literatury nebo odkudkoli.“

„Napadla mě jedna nová,“ řekla Lilah, oči jí zářily a úsměv byl široký. „Grimalkin. Je to kocour ze Shakespeara.“

„Dobrý.“ Maggie si to jméno zapsala do mobilu. "Ve které hře?“

„Macbeth,“ odpověděla jsem.

„Ty jsi taky Shakespearův fanoušek?“ Lilah se zeptala.

„Ne, jen si pamatuju, že jsem ho četla na střední,“ přiznala jsem. „Jeho díla mě nebaví. Jeho komedie nejsou špatné, ale tragédie jsou příliš depresivní, stejně jako většina jeho milostných příběhů. Třeba Romeo a Julie. Proč by ses proboha zabíjela kvůli tomu, že ti zemřel ten, koho jsi milovala? Já bych byla zničená, ale zabít se? To se nestane.“

„Booker včera říkal skoro totéž,“ řekla Maggie a křivě se usmála.

„Chytrý a hezký,“ zavtipkovala jsem bez přemýšlení.

Podívala jsem se na Maggiin a Lilahin široký úsměv.

„Co je?“ Nervózně jsem se zeptala.

„Tak co, líbí se ti Booker?“ Lilah se zeptala. „Jako že ho máš ráda?“

„Ne. Myslím jako kamaráda, ale ne romanticky. Musela bys být mrtvá, abys ho nepovažovala za hezkého, ne?“

„To je pravda,“ souhlasila Lilah. „I když nevypadá tak dobře jako Cole.“

„Nebo Seth,“ vložila se do toho Maggie. Nechtěla jsem vyvolat rozruch, a tak jsem neupozornila na to, že ačkoli jejich muži skutečně vypadají dobře, Booker je rozhodně nejžhavější. A nejvíc sexy. A já jsem potřebovala začít žít.

„Booker je dobrý člověk a je s ním legrace,“ řekla jsem. Taky se mi líbilo, že nosil zbraň. Všude. Dodávalo to bezpečnost.

Dívky si vyměnily vědoucí pohledy. Jo, co jsem si to namlouvala? Booker ve mně probudil pocity, které jsem považovala za dávno mrtvé. Pocity, o kterých jsem si myslela, že už je nikdy nebudu mít. Byla jsem si jistá, že je ze mě Garen doslova a do písmene vytěsnil. Při vzpomínce na ten hrozný den mi přeběhl mráz po zádech.

Servírka s neurvalou tváří a hnědými vlasy nám přinesla jídlo a naštěstí tak přerušila mou soukromou noční můru.

„Maggie? Maggie Brownová? Proboha! Neviděla jsem tě od maturity,“ zvolala drobná servírka. „Miluju tvoje vlasy.“

„Ahoj, Melody. Díky, a teď je to Prescottová.“ Maggie se na Melody rychle blýskla prstenem. Nabídla dívce úsměv, ale do očí jí nedosáhl.

„Přesně tak. Hillary Jeffersová mi řekla, že ses musela vdát. Nevypadáš na to, že bys byla nějak daleko.“ Natáhla krk, aby se podívala na Maggiino břicho.

„To proto, že nejsem těhotná. Hillary ráda mluví,“ řekla Maggie a narovnala se.

„Takže nejsi těhotná?“ Výraz zklamání, když Maggie zavrtěla hlavou, byl přinejmenším nezdvořilý. Člověk by neměl soudit knihu podle obalu, ale tahle holka ve mně zanechala nepříjemnou pachuť. Hádala jsem, že ani Maggie ji nemá zrovna v lásce, soudě podle toho, jak se vyhýbala očnímu kontaktu s ní a šťouchala vidličkou do salátu.

„No, po tom, co se jí stalo minulý týden, Hillary nějakou dobu nebude šířit žádné pomluvy,“ řekla Melody a zbožně se ušklíbla.

„Co se stalo Hillary?“ Maggie se podívala na Melody a setkala se s jejíma očima.

„Ty to nevíš? To jsi žila v jeskyni?“ vyprskla servírka.

„Ne, byla zaneprázdněná dokončováním studia a podnikáním v oblasti interiérového designu,“ odsekla Lilah.

„Znám tě?“ Melody zacukala čelist.

„Tohle je moje švagrová Lilah Colterová a moje kamarádka Tess Bennettová,“ představila nás Maggie. „Tohle je Melody Winkmyerová. S Hillary chodily na stejnou střední školu jako já."

Připadalo mi působivé, že Maggie řekla, že Lilah je její švagrová, protože technicky vzato byli Seth, Cole a Booker jen přátelé. Ve skutečnosti nebyli nijak příbuzní, i když se navzájem považovali za rodinu.

„Hillary byla naše dobrá kamarádka,“ řekla Melody Lilah.

„Tvoje dobrá kamarádka,“ opravila ji Maggie. „Mě nenáviděla.“

„To je pravda. Ale přebrala jsi jí přítele, takže jí to nemůžeš mít za zlé, ne?“ Melody si zastrčila ruce do zástěry.

„Podle Setha ho Hillary měla ráda, ale city nebyly vzájemné.“ Lilah se napila dietní limonády. „Seth taky říkal, že byla na Maggie dost zlá, dokonce se ji jednou nebo dvakrát pokusila praštit.“

„Teď se jí dostalo odplaty.“ Melody se zablýsklo v očích. „Vypadá to, že se asi před půl rokem seznámila ve škole s jedním klukem a ukázalo se, že je to pěkný smolař. Říká se, že ji ten kluk zmlátil. Teď má rozseknutý ret a dva monokly. Prý jí taky zlomil jedno žebro. Musela se uprostřed noci vyplížit z pokoje na koleji, aby od něj utekla. Jela celou noc, než se dostala domů. Teď je u rodičů.“

Stálo mě to všechno, abych se nepozvracela. Vybavila se mi každá rána pěstí, každé bouchnutí do zdi, každý úder do hlavy. Opřela jsem se v křesle a zhluboka, klidně dýchala, abych neomdlela.

„Melody, musíme jít. Přines nám účet, prosím.“ Lilahin hlas zněl na milion mil daleko, jak jsem se snažila zahnat vzpomínky. Teplé ruce mi zakryly ruce.

„Tess, jsi v pořádku?“ Na Lilahinu otázku jsem přikývla, myslím. „Tess.“ Teplá ruka mi prohrábla vlasy za uchem. „Tess,“ zopakovala Lilah.

„Co se děje?“ Otočila jsem se k novému hlasu. Maggie se přesunula na místo vedle mě. Teprve pak jsem si uvědomila, že mě drží za ruku. Přinutila jsem se uklidnit. Byly to jen vzpomínky, strašné, odporné vzpomínky. Teď už jsem byla v bezpečí.

„Promiň.“ Narovnala jsem se a schovala si ruce do klína. „Znáte mě a krev.“ Nabídla jsem slabý úsměv. Soudě podle jejich svraštělého obočí se zdálo, že ani jedna z nich té lži nevěří, ale netlačily na pilu. Lilah zaplatila účet a odešly jsme. Chladný podzimní vzduch mi pomohl pročistit hlavu, a než jsme došli k autu, cítila jsem se silnější.

„Chceš jít do Walgreens, nebo se raději vrátit?“ „zeptala se Maggie a tentokrát si vlezla na zadní sedadlo.

Nechtěla jsem na sebe ještě víc upozorňovat, a tak jsem řekla: „Jestli ještě potřebuješ jít, tak mi to nevadí.“ Za jízdy jsem o kousek odklopila okénko, abych dovnitř pustila víc chladného vzduchu.

 

„Už je ti líp?“ Lilah se zeptala.

„Ano, mnohem. Omlouvám se za to.“ Přinutila jsem se k malému pousmání. Byly jsme trapně potichu, dokud jsme nedošly do obchodu. Chtělo se mi zalézt do díry.

Lilah zaparkovala auto nedaleko dveří. „Sejdeme se venku, řekněme za deset minut?“ Navrhla jsem, netoužila jsem si před nimi kupovat barvu na vlasy.

„Jasně, jdu si jen pro těhotenský test, takže se nezdržím,“ vysvětlila Lilah. „A co...“

„Počkej, ty jsi těhotná?“ zeptala se Maggie, když otevřela skleněné dveře.

„To se právě snažím zjistit,“ vysvětlila Lilah. „Mám jen pár dní zpoždění, takže není třeba se příliš vzrušovat.“

Maggie se rozzářila tvář. „Ale jsi. Vidím ti to na očích.“

„Ano, jsem.“ Oplatila jí to zářivým pohledem. „Ale tohle není poprvé, co jsem se opozdila, a testy byly vždycky negativní.“

„Budeme tedy myslet jen pozitivně,“ ujistila ji Maggie. „Dobře, hledám nějaké časopisy do domu, který zařizujeme. Za chvíli se sejdeme vepředu.“ Maggie se otočila ke knihám a časopisům a já jsem spěchala k výrobkům pro péči o vlasy. Vybrala jsem si svou obvyklou lahvičku polopermanentní barvy Raven Black a pak jsem hledala šampon, přičemž jsem za rohem narazila na Lilah s těhotenským testem v ruce.

„Krabičková barva? To myslíš vážně? Tyhle věci jsou pro tvé vlasy příšerné.“ Položila si ruku na boky. „Můžu ti sehnat profesionální přípravky, Tess.“

„Tohle je v pohodě,“ ujistila jsem ji, zatímco jsem bezmyšlenkovitě otáčela krabičku v rukou. Maggie se zmínila, že Lilah chodila do kadeřnické školy a že je opravdový snob na produkty.

Položila mi ruku na rameno a tiše řekla: „Tess, doufám, že si uvědomuješ, že mi můžeš věřit. Prosím, řekni mi, před kým se schováváš?“

Na chvíli jsem se zarazila, zaskočená její bezprostředností. Přemýšlela jsem, jestli mám lhát, nebo se odhodlat a důvěřovat těm dvěma dívkám, které se tak usilovně snažily se mnou spřátelit.

Ale už mě nebavilo se skrývat a unavovalo mě držet si všechny na distanc. Rozhodla jsem se pro skok. „Je to tak jasné?“ Můj hlas byl sotva vyšší než šepot. Dobře, ten skok byl malý.

„Můj táta byl pašerák drog. Určitě jsi o tom četla v novinách, když Bookera hospitalizovali po střetu s nechvalně proslulým Harrym Dreserem. Táta byl expert na převleky.“ Zamračila se. „Když jsem viděla tvoje tmavé vlasy a tmavé čočky a to, jak zřídkakdy navazuješ oční kontakt s lidmi, došlo mi to. Vlastně jsem to věděla skoro od chvíle, kdy jsem tě poznala.“

„Od té chvíle, co... Ví-ví to Booker?“ Zadržela jsem dech, bála jsem se její odpovědi.

„Nikdy se o tom nezmínil, i když bych si tipla, že to ví. Je bystrý. Je dost těžké ho oklamat. Věř mi, já to vím,“ ušklíbla se.

Zhluboka jsem se nadechla. „Ten chlap... můj bývalý manžel, byl maniak na kontrolu. Kontroloval každou část mého života. Když jsem nesplňovala jeho standardy, postaral se, abych to věděla,“ řekla jsem a prsty se dotkla barvy. Nespouštěla jsem oči z krabičky. „Stejně jako ta Hillary, i já jsem musela utéct, a tak jsem skončila tady. Pokaždé, když si barvím vlasy, říkám si, že až to vybledne, už si je znovu barvit nebudu, že už se nebudu schovávat. Ale pokaždé, když vyblednou, si je znovu obarvím. Asi se jím pořád nechávám ovládat.“

„Bylo to tak zlé, co?“ Lilah si tiše povzdechla. Přikývla jsem. „Ten incident v restauraci předtím vyvolal nějaké špatné vzpomínky, chápu to tak.“

„Noční můry. Prosím, nikomu to neříkej. Nechci, aby se to dostalo ven. Pořád se bojím, že mě najde. Ještě nejsem dost silná.“

„Jsi mnohem silnější, než si připisuješ, Tess, ale neřeknu ani slovo,“ slíbila Lilah, když se k nám přiblížila Maggie se štosem časopisů.

„Barva z krabice?“ zeptala se mě, než se otočila k Lilah. „Dýchej, Lilah. To je v pořádku. Nic lepšího nezná.“

„Buď zticha, spratku,“ zasmála se Lilah. „No tak. Chci si ho udělat." Mávla těhotenským testem a zkřížila si přitom prsty. Vzala mě za ruku a vedla mě k pokladně, když jsem platila za barvu na vlasy, ušklíbla se.