Captivated - EPILOG

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

O tři měsíce později…

„Ano, Cello,“ zavrčela Liliana do telefonu, „sejdu se s tebou, než příští týden zamířím do Chicaga.“

„Slibuješ?“

„Víš, že se tam ještě ani nestěhuji.“

„Mě to tak připadá,“ řekla sestra smutně.

Liliana zpomalila své rychlé pohyby, kdy se dooblékala – už tak měla do školy zpoždění a nechtěla si nechat celou tu zatracenou věc ujít. Přesto však ani nechtěla slyšet sestru znít tak, jako by právě kopla do jejího zatraceného štěněte.

„Chicago není tak daleko, Cello.“

„Dost daleko.“

„Jo, tuším, co?“

„Ještě štěstí, že mám Joea ráda,“ zabručela Cella.

Liliana se usmála. „Je těžké nemít ho ráda.“

Do letních prázdnin jí zbývalo ještě pár měsíců. Pak zamíří do Chicaga, kde bude žít naplno s Joem. Příští rok by tam měla začít předposlední rok školy, než se bude moci věnovat poradenství pro oběti domácího násilí v nemocnicích a útulcích.

Tohle chtěla víc než cokoli jiného. Věděla však, že jí bude sestra – i nejmladší sestra – chybět.

Svým způsobem to bylo těžké.

„Dostaneme se přes to,“ řekla Liliana. „Slibuji, Cello.“

„Dobře. A ty víš, i když je mi smutno z toho, že se stěhuješ, mám zároveň velkou radost, že jsi šťastná, Liliano.“

„Jo, já vím. Miluji tě, co?“

„Taky tě miluji.“

Při zaklepání na dveře se Liliana se sestrou rychle rozloučila. Věděla, co za nimi bude, a to ještě dřív, než se pohnula, aby je došla otevřít.

Každý pátek – bez jediné výjimky – jí Joe posílal květiny.

Růže.

Lilie.

Karafiáty.

Každý pátek jiné květiny s drobným vzkazem od něj. Pokud ovšem nebyl ve městě, aby ji navštívil. Pak tam byl on sám a květiny nepotřebovala. Měla je jako stálou připomínku toho, že na ni vždy myslel.

Když otevřela dveře, aby pozdravila poslíčka, ani se nesnažila skrýt úsměv. Při pohledu na Joea na druhé straně dveří však ztuhla na místě.

Joe s tygřími liliemi v ruce.

V kožené bundě a tmavých džínách.

Na jednom koleni.

Usmál se.

Zakřenila se na něj.

„Pomyslel jsem, že by se ti možná líbilo, kdybych je tento týden doručil osobně,“ řekl.

Její pohled zachytil nádherný samostatný diamant, který byl zasazený v bílém zlatě a spočíval na vrchních okvětním lístku nejvyšší květiny.

Kde nemohl být přehlédnutý.

„To je milé,“ řekla.

Slova se jí chvěla.

Jen trochu.

„Liliano.“

Pohledem se vrátila k němu.

Pro ni vypadal jako všechno.

Život.

Láska.

Navždy.

Takhle vypadal, když tam před ní klečel.

„Nejsem moc dobrý se slovy – nejsem ten typ, Tesoro.“

„Nemusíš být, Joe.“

„Ale doufám, že víš, že ty jsi moje jediná, Liliano. Od první vteřiny jsi mě uchvátila a uvěznila až do toho posledního dechu. A ani nechci, aby to bylo jinak.“

A i on byl její.

„Provdej se za mě, moje děvče.“

Čekal nějakou jinou odpověď?

„Ano.“