Captivated - 21. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Připadalo mi to jako sbohem,“ zaslechl, jak mu Liliana zamumlala do krku.

Joe ji sevřel trochu pevněji. „Zatraceně doufám, že ne můj polibek.“

Přísahal, že se mu na vteřinu srdce rozbušilo na maximum. Byl si jistý, že tahle zatracená žena bude jeho smrtí.

Trochu se zasmála a pak se odtáhla natolik, aby se mu podívala do očí. „Ne, ne ty. Ty nikdy.“

„A co tedy?“

„Tuším, že show. Tanec. Balet.“

Pokrčila rameny, nic dalšího neřekla.

Opravdu to od ní nepotřeboval. „Takže to tedy není ten stejný pocit.“

„I když jsem to udělala,“ řekla tiše, „a to bylo to, co jsem chtěla udělat nejvíc.“

Polštářky palců ji pohladil po tvářích a pak sklonil hlavu dost nízko na to, aby zachytil její rty sladkým polibkem. „Pak je to to jediné, na čem záleží.“

„Nevím, co teď udělat se svým životem.“

Zasmál se. „Na to, abys to zjistila, máš všechen čas na světě. To je to nejlepší na tom, že jsi mladá, Tesoro.“

A pokud ho tam chtěla – dokud ho tam chtěla mít s sebou – bude hned vedle ní, aby jí to pomohl zjistit. Cokoli potřebovala. Bude tam, aby jí to na každém kroku její cesty dal.

Za nimi se ozvalo odkašlání.

Ach jo.

Sakra.

Skoro zapomněl na všechny ostatní.

I když ji nechtěl pustit – ani na vteřinu – ustoupil stranou, protože věděl, že ostatní čekali na to, aby jí poblahopřáli. I když to nechtěla říct nahlas, celá tato noc byla obrovská. Od doby, co se to stalo, se poprvé vrátila zpátky na jeviště a samozřejmě byla úžasná.

„Vypadala jsi úžasně,“ řekl jí Lucian.

Se širokým úsměvem přijala tátovo a pak i mámino objetí. A od obou z nich i polibek. Joe se držel trochu zpátky, ale jen proto, že nechtěl zasahovat do jejich společných okamžiků.

„Jsme na tebe tak hrdí,“ dodala Jordyn.

„Díky, mami.“

Liliana vypadala odhodlaně tak či onak vtáhnout do jejich hovoru i Joea. Přes rameno se na něj ohlédla. „Vidím, že jste měli všichni přede mnou tajnosti.“

Když se Lucian setkal s jeho pohledem, zasmál se. „Některé triky si musíme nechat schované v rukávech, ne?“

Jistě, Joe věděl o její nadcházející show. Řekla mu o tom po telefonu, i když nikdy nezašla do žádných velkých podrobností. Nedokázal zcela říct, zda byla nadšená nebo ne.

Prostě jen mluvila.

Ale když mu zavolal Lucian s návrhem, aby na show dorazil, souhlasil tak rychle, že se u toho prakticky skoro zakoktal. Od doby, co byl mimo New York a pryč od ní, už uběhly dlouhé čtyři měsíce. Ne, že by chtěl bez ní strávit, byť o jednu jedinou zatracenou minutu víc.

Usoudil, že kvůli celé té věci s Earlem bylo ve městě pořád horko a těžkosti, ale dělal vše, co bylo v jeho silách, aby držel hlavu skloněnou a svou pozornost daleko od jakýchkoli zpráv o New Yorku. Nic se nejí tak horké, jako se uvaří, jak se říká.

„Joe,“ řekla Jordyn, takže obrátil svou pozornost k ní.

„Ano?“

„Doufám, že se k nám později připojíš.“

„Vlastně jsem nevěděl, že se něco chystá.“

Lucian se zasmál. „Ach, zapomněl jsem. Tak to tedy pak považuj za překvapení pro sebe.“

„Ach, ta party,“ řekla Liliana a s úsměvem se otočila k Joeovi. „V usedlosti pro mě pořádají party.“

Spousta lidí.

Rodina, jejíž součástí nebyl.

Pozornost.

Záře reflektorů spolu s ní.

Kdyby ho o to někdo požádal před pár měsíci, nic z toho by nebyla jeho věc. Přesto rychle přikývl a souhlasil.

„To zní zábavně,“ řekl.

A myslel to vážně.

***

„Víš,“ řekla Liliana a dopila druhou sklenku šampaňského, „od doby, co jsi odejel, mi tvůj bratr mi minimálně jednou týdně posílal textovou zprávu nebo zavolal.“

Joe sjel pohledem ze shromážděné rodiny Marcello zpátky na ni, kdy byla přitulena k jeho boku. „Ano?“

Cory se o ničem takovém nezmínil.

Ne, že by to Joea extra překvapilo.

„Jo.“

„A zatraceně tě otravoval tak, jako to každodenně dělal mě?“ zeptal se.

S odfrknutím ho hřbetem ruky lehce praštila do hrudi. „Ty víš, že tvůj bratr tě zbožňuje. Buď hodný.“

Promnul si místo, do kterého ho uhodila, i když to ve skutečnosti vůbec nebolelo. „Hele, tohle je u mě být hodný. Věř mi, že Cory by nic jiného nečekal.“

„Ano, vzpomínám si. Vy dva si projevujete svou náklonnost tím, že ze sebe snažíte vykopat i to poslední hovno.“

S hlavou mírně nakloněnou ke straně řekl: „Tím a očividně i tím, že Cory volá mé dívce, aby ji kontroloval a ujistil se, že ví, že na ni mezitím nezapomněl ani zbytek mé rodiny.“

Vedle něho ztichla. „Jo, myslím si, že to je přesně to, co dělal.“

Připomněl si, že má svému bratrovi poděkovat. A možná podepsat nákup dalšího podniku spolu s ním – takového, který by ho na chvíli držel pryč, protože to by znamenalo více času stráveného pryč od štěstí a soukromí jeho vlastní společnosti.

To dělal Cory rád.

Vždy Joea vytlačoval z jeho komfortní zóny.

Vypadalo to, že ve velice krátké době se jeho rodině podařilo docela přilnout k jeho malá baletce. Byli plně ochotni a připraveni přivítat ji do náručí své rodiny a to kdykoli, kdy se Joe vrátí zpět a přivedl ji domů s sebou.

Jen nevěděl, kdy se to stane.

„A taky tvoje máma,“ dodala.

„I když můj táta pravděpodobně ne.“

Usmála se. „Damian Rossi je trochu tichý.“

„To je.“

„Ale kdykoli tvoje máma volala, tak pozdravil.“

Joe se pro sebe slabě usmál. „To odpovídá jeho stylu.“

„Chybí mi.“

Sevřel ji kolem pasu a řekl: „I ty jim chybíš.“

„Jo?“

„Proč by ne?“

Mírně pokrčila rameny. „Není to tak, že bychom se znali moc dobře nebo –“

„Nemusí o tobě vědět všechno. Musí vědět jen jednu věc, která je pro ně důležitější než všechno ostatní.“

„A co je to, Joe?“

Jejich pohledy se setkaly.

Naklonil se k ní a políbil ji – jemně, pomalu a sladce.

„Jak moc tě miluji, Liliano. To je to jediné, co je zajímá.“

Do jeho polibku se usmála. „Taky tě miluji, Joe.“

„Omlouvám se, že jsem byl pryč tak dlouho.“

„Jo.“

„Už se to nestane.“

Setkala se s jeho pohledem – v mžiku v něm plál zelený oheň.

Bože, tu dívku miloval.

„Slibuješ?“ zeptala se sladce.

„Ty to víš.“

S trochu potutelným úsměvem se rozhlédla místností po své rodině. Některé z nich byli plně zabráni do hovorů, další z nich se dívali na něco na tabletu a smáli se u toho. Konečně dali Joeovi a Lilianě trochu prostoru k dýchání a tomu, aby mohli být sami. Oceňoval to, ale ani mu nevadilo být tam s ní a jejími lidmi.

Tohle bylo v pohodě.

„Všichni jsou… zaneprázdněni,“ řekla.

Přikývl. „Vypadá to tak.“

„Nemyslím si, že by si všimli, kdybychom na chvíli vyklouzli pryč.“

„Liliano.“

Při jeho temném varováním pevně stiskla rty.

„Co?“

Až příliš nevinně.

Nebyla vůbec nevinná.

„Měla bys slavit se svou rodinou.“

„A to dělám!“ Zářivě se usmála. „A za chvíli se vrátíme. Co, nechceš mě dostat někam do šatny a zjistit, co mám pod těmi šaty, Joe?“

Zadíval se na přiléhavé šaty, které měla na sobě – královsky fialové barvy a stříbrné střevíčky na podpatku, které je vhodně doplňovaly. Vlasy si nechala rozpuštěné ve volných vlnách. Jeho oblíbený účes, protože tak, zatímco ji šukal, mohl sevřít do pěstí jejich prameny a zatahat za ně.

„Bože,“ zamumlal sám pro sebe. „Snažím se tu být hodný.“

„Jo, ale nejsi. Tak pojďme.“

Ani se nepokusil odmítnout.

Byl všemi pro nechat ji spolu se sebou vyklouznout ven z místnosti.

***

Pod jeho jazykem chutnala jako koláč, jako horké cukroví. Nedokázal zabořit svůj obličej dost hluboko mezi její stehna, aby utišil zkurvený hlad, který po této ženě cítil. Každé zachvění jejích nohou a každý stisk její kundičky kolem jeho prstů, zatímco ji šukal rukou a ústy, ho dováděly k šílenství.

Každý nádech…

Každá prosba…

Každá zkurvená věc.

Skončili v šatně. Nebo v něčem takovém. Opravdu tomu nevěnoval příliš pozornosti, protože ho až příliš rozptýlil pohled na ni, jak ho hned v okamžiku, kdy dveře zavřel a zamkl, na kolenou začala sát.

To byl oprávněný důvod k rozptýlení.

Nikdo nikdy nevypadal tak žhavě jako ona.

A pak už to kurva nemohl vydržet, protože věděl, že pokud by v tom pokračovali a hned ji nezastavil, všechen jeho náklad by explodoval ven, takže místo ji dostal na záda. Na stůl – nebo stolek na kabáty, ať už tuhle věc sakra používali k čemukoli.

Bylo to dostatečně pevné.

Když se zapletla prsty do jeho vlasů a začala za ně tahat a škubat, právě lapala po dechu při svém třetím orgasmu. Bodalo to jako nic jiného, ale taky to zatraceně miloval. Záda měla vysoko vyklenutá nad stolem, šaty vyhrnuté kolem boků. Nebyl si jistý, kde sakra přistály její kalhotky, když je z ní strhl.

To bylo to jediné, k čemu byla tak jemná krajka dobrá – aby byla vidět a pak byla úplně zničená.

Jako pěkný balicí papír, než z něj člověk dostane svou výhrou.

„Znovu,“ zamumlal a plácl ji na vnitřní stranu stehna. „Uděláš se pro mě znovu, Liliano. A pak znovu.“

„Nemůžu –“

Špatně.

Mohla.

Prostě by jí to ukázal.

„Tentokrát k tomu nebudeš ani potřebovat moje ústa,“ řekl a ignoroval svou bolestivě tvrdou sílu erekce, kterou se třel o hranu stolu. Prakticky do něj kurva nasucho přirážel, jen proto, abych mu poskytl zatracenou úlevu. Jestli bude mít penis ještě tvrdší, pak mu prorazí látku boxerek, protože když se z něj stáhla ústy, neobtěžoval se udělat nic víc než si ho jen zastrčit zpátky do nich. „Jen moje prsty, moje děvče.“

Zachvěla se. „Samé lži. Nemůžu se udělat znovu.“

„Můžeš.“

Zavrtěla hlavou.

Jen usmál.

Hra byla započatá.

„Bože, zbožňuji výzvy,“ zamumlal.

Dvěma prsty zajel do jejích mokrých těsných stěn, a když se kolem nich pohlavím pevně stiskla, měl je celé promočené. Tiše zasyčela a svými prsty se vrátila zpátky do jeho vlasů. Znovu nad stolem vyklenula záda.

Tak nádherná.

Tak citlivá.

Její tělo muselo být tak zatraceně citlivé. Možná až trochu příliš citlivé.

Začal masírovat horní, masitou část její kundičky, o které věděl, že ji přinutí udělat se, a to zatraceně tvrdě. A s každým tahem jeho prstů proti bodu G se začala chvět ještě silněji.

„Ach, můj bože,“ vydechla.

Tak rozpáleně.

Tak bez dechu.

Dokonce vysoko.

Pro tyhle její zvuky žil.

„Dáš mi to?“ zeptal se.

Její zelené oči se rozšířily. Viděl, jak se její zorničky zvětšily. Pohledem dopadla na něj. Její nádherné růžové rty – všechna rtěnka z nich už byla dávno pryč, rozmazaná po jeho penisu – se otevřely do tvaru písmena O. Brada se jí chvěla.

„Myslím, že ano,“ řekl.

Zvuk, který z ní vyšel, když se udělala počtvrté, se nepodobal ničemu, co kdy slyšel. Syrový a drsný. Přesto byla stále tak zatraceně sexy a nádherná. Jako by nemohla uvěřit tomu, co cítila, ale vsadil by se, že i to stálo za to.

Bože.

Ona stála za to.

„Do prdele,“ zamumlala.

Spíš se to podobalo vzlyku.

Zatímco ji i navzdory orgasmu masíroval bod G, uchechtl se. Cítil, jak měl díky jejímu vzrušení promočené prsty a tekutina mu klouzala dál po ruce. Bože, byla tak mokrá, až to bylo šílené. Nezastavilo ho to v jeho záměru přimět ji, aby se takhle znovu udělala. I když vzlykala, díky stimulaci bodu G se dostávala k dalšímu orgasmu.

Ta nejkrásnější věc, jakou kdy viděl.

Narovnal se, přetočil ji a přitáhl si ji k okraji stolu tak, aby se nohy dotýkala podlahy. Stačily dvě rychlé plácnutí rukou po zadní straně jejích stehen a nohy pro něj rozevřela. Vzadu na šatech už měla mokrou skvrnu a další byla pravděpodobně na stole.

Sakra.

Tak žhavé, jak to bylo…

No, později vymyslí, jak to skrýt.

Rukama ji mnul po zadečku a ona se při tom celá chvěla. Pak, když obnažil svůj penis a poškádlil jím její záhyby, tvrdě a zhluboka zasténala. Každý jeho dotek proti její kundičce ji nutil kňučet a trhat s sebou.

„Citlivá,“ zašeptala.

Jo, to by se vsadil.

„Tohle všechno je moje, že?“ zeptal se.

Slyšel, jak ztěžka polkla. „Já celá, Joe.“

„Věříš mi, že?“ zeptal se, penisem vklouzl do její kundičky a celou jeho délku si smočil. Pak ho vytáhl ven a zamířil výš, až se zastavil u jejího zadečku. Ani se nenapjala. Místo toho ji unikl sladký smích. „Právě teď jsi tak zatraceně mokrá – nech mě ošukat tě takhle. Věř mi.“

„Hodláš mě nutit žadonit o to?“

„Ani nebudu muset.“

„Tak nafoukaný.“

„Vlastně sebevědomý.“

Protože takhle by to bylo lepší. Lepší, když byla díky sexu tak napjatá a cítila se skrz naskrz ošukaná. Lepší, když to jediné, co by chtěla, bylo žadonit, aby byla naplněna a protažená na maximum tak, jako by to pro ni nemohl udělat nikdo jiný.

Prostě lepší.

„Prosím,“ zašeptala.

Bože.

Ano.

To bylo to jediné, co potřeboval slyšet.

Nejdřív jí svým penisem dráždil a prsten jejího těsného zadečku otestoval jen jeho hlavičkou. Když ucítil, jak se snažila vrátit se na něj, odtáhl se a místo toho si namočil prsty. Nikdy neslyšel takové její zasténání, jako když měla dva jeho prsty – a pak tři – úplně v zadečku, kdy jí ho otevíral.

Teprve, když se divokýma očima po něm ohlédla, aby našla jeho pohled, a na jejích zádech uviděl krůpěje potu, se vrátil penisem zpátky tam, kde ho chtěl mít nejvíc.

Pomalu.

Jeden zatracený centimetr po druhém.

V polovině cesty se napjala a prudce se nadechla. Cítil, jak vnitřní prstence jejích svalů pevně sevřely jeho délku, tak, až mu sebraly všechen vzduch z plic.

„Sakra, uvolni se,“ řekl.

Navlhčila si rty. „Prostě mě šukej, Joe.“

„Požaduj a pros, až já budu připravený, zlato.“

Zaklela.

Zasmál se.

A pak vklouzl dovnitř úplně, protože to malé rozptýlení stačilo k tomu, aby se její tělo uvolnilo. Jakmile byl penisem až po koule zabořený do jejího zadečku, rukama tvrdě zatlačil na spodní část jejích zad, čímž ji držel přišpendlenou dole ke stolu.

Nemohl dovolit, aby se pohnula.

Sakra, ne teď.

Rozpadl by se a všechno by zničil.

„Joe?“

Své sevření mírně uvolnil. „Zatraceně mě tu zabíjíš, Liliano.“

„Ani zdaleka ne tolik, jako ty zabíjíš mě.“

Jo, to by se vsadil.

„Nebudeš mě teď šukat?“ zeptala se.

Bože, ano.

A udělal to.

Tvrději než kdy jindy.

***

Joe přecházel po celé délce uličky snad už po sté. Nebo tak mu to připadalo.

Nejméně.

Táta na druhém konci telefonu si uchovával svůj klidný tón hlasu, a zatímco by Damianovo uvolněné chování obvykle ocenil, dnešek nebyl zcela stejný. Vůbec to nepomáhalo s jeho nervozitou.

„Joe,“ vyštěkl táta.

V mžiku ho to vrátilo zpátky do reality.

„Co?“

„Jak dlouho teď přecházíš?“

Joe se s přimhouřenýma očima rozhlédl po uličce. „Jak víš, že přecházím?“

„Slyším, jak tvoje nohy neustále přešlapují po betonu, Joe.“

Ach.

Dobře…

„Snažím se uklidnit,“ zamumlal.

„Nepotřebuješ se uklidňovat.“

„To nevíš. Nejsi tady!“

„Joe, no tak, do toho.“

„Už jdu, tati. Zatraceně šílím.“

„Má tě rád,“ zamumlal Damian, „a ty víš, že ano. Nemáš žádný důvod se takto chovat.“

„Říkáš ty.“

„Dobře, víš co? Zavolej mi, až s Lucianem promluvíš.“

„Proč?“

„Abych ti pak mohl říct, že jsem ti to říkal, synu.“

Táta zavěsil.

Bez rozloučení.

Kretén.

Joe zastrčil telefon zpátky do kapsy a pak si zpocené dlaně otřel do kalhot. Bože, neměla by to být tak nervy drásající věc. Dokonce ani nebyl typem muže, který by byl z takových sraček nervózní.

Ale znovu, tohle nikdy dřív neudělal.

Takže, jak to měl vědět?

Kurva, kurva, kurva!

Dobře, už to stačilo. Nadechl se. Odmítl tu být a panikařit ještě víc, než už panikařil. Tohle setkání mohlo skončit maximálně třemi způsoby.

Za prvé – velice dobře s tím, že dostane to, co chtěl.

Za druhé – špatně s tím, že bude odmítnutý.

Za třetí – Lucian by ho mohl prostě zabít.

Možná, že to poslední bylo trochu dramatické, ale bylo to tak. Od toho nejhoršího scénáře se začal propracovávat zpátky.

Tohle byla jeho věc.

Přešel k zadnímu východu z restaurace, zaklepal na dveře a pak ustoupil zpět, aby čekal. Ani ne o dvě vteřiny později se dveře otevřely a strážce Marcello vystrčil hlavu ven.

„Ahoj, Rossi.“

Jeho tvář teď byla očividně povědomá.

Lidé dokonce znali jeho jméno.

Nebo… jeho příjmení.

„Je –“

„Jo, boss na tebe čeká,“ řekl muž.

Joe zamrkal.

Cože?

Neřekl Lucianovi, že přijde, protože tohle všechno bylo na poslední chvíli. Byl týden v New Yorku, ale kvůli nějaké práci, kterou bylo potřeba udělat, se musel vrátit zpátky do Chicaga. Zůstal dost dlouho na to, aby Liliana dokončila své show tenhle týden, ale teď už taky skončila.

Zcela skončila, jak řekla.

Balet už pro ni nebyl potřebou ani touhou.

Zítra s ním odlétala zpátky do Chicaga. Stýskalo se jí po jeho rodině a Bůh věděl, že pokud byly telefonáty a textové zprávy nějakým náznakem, i jim se po ní stýskalo. Až se s ním zítra večer ukáže na večeři, bude pro ně jeho malým překvapením.

„Půjdeš dovnitř nebo zůstaneš venku, abys tady vypadal jako hlupák?“ zeptal se strážce.

Joe po muži střelil pohledem. „Jak milé.“

„Jo, no, snažím se.“

Joe následoval strážce, aby ho vedl rušnou restaurací plnou života. Lucian seděl ve svém obvyklém prostoru – v soukromé jídelně. Na stole před sebou měl rozprostřenou hromadu papírů a složek. Když se Joe dostal blíž, ani nezvedl hlavu.

„Sedni si,“ řekl Lucian.

„Bereš si někdy dovolenou nebo odpočinek od toho všeho?“ zeptal se Joe.

Lucian zavrtěl hlavou. „Zřídka.“

„Tvoje žena to musí zbožňovat.“

Lucianovy rty se zkřivily v úsměvu.

„Moje žena je mojí přestávkou a dovolenou, Joe.“

Aha

Dobře, tedy.

„Jak dlouho jsi měl v plánu přecházet tam venku v uličce a mluvit po telefonu, než sebereš dost odvahy k tomu, abys sem vešel a promluvil si se mnou?“ zeptal se Lucian.

Joe zamrkal. „Jak jsi věděl –“

„Já vím všechno, nebo mi to řeknou kamery.“

Znovu… aha.

„Zeptej se,“ řekl Lucian tiše, zatímco stále procházel své složky.

„Nevíš, zda jsem se sem přišel na něco zeptat.“

„Ano, vím. Pravděpodobně máš pocit, že jsi čekal až příliš dlouho, aby ses zeptal tak, jak to je, Joe. Upřímně řečeno, já bych nečekal tak dlouho jako ty, ale oceňuji, že ses dokázal držet zpátky. Takže se, prosím, vysvoboď z té své mizérie a zeptej se mě na to, o co jsi se sem dneska přišel požádat.“

Joe se kousl do vnitřní tváře.

Podíval se dolů na své sevřené ruce.

Nikdy v životě si nebyl ničím tak jistý jako tímto.

„Chci tě požádat o požehnání, Luciane.“

Konečně zvedl oči od své práce a zadíval se na něj. Nevěděl, co očekával, že v jeho pohledu uvidí, ale ta klidná jistota v Lucianově pohledu to rozhodně nebyla. To ho překvapilo víc než víc než cokoli jiného.

„Aby ses s ní oženil,“ vyjasnil Lucian.

Joe přikývl. „Jo.“

„Kdy se jí na to plánuješ zeptat?“

„Já nevím… jen to, že to udělám.“

Lucian se opřel do křesla a zadíval se ven z okna na kolemjdoucí lidi na chodníku. „Řekne ano, Joe. Doufám, že si ohledně toho neděláš obavy.“

Nedělal.

Ne příliš.

„A co ty?“ zeptal se Joe. „Dostanu od tebe požehnání?“

Lucian se usmál. „Joe, své požehnání bych ti dal už před měsíci – vlastně tu první noc, kdy ses s ní potkal a všiml sis, že jen podle toho, jak se pohybovala, je tanečnicí. Co za muže si na ženě všimne takových věcí? Podezříval jsem… že ten muž, který si na ní všimne i všeho ostatního.“

„Ty jsi to slyšel?“

Protože všichni u stolu působili poněkud roztržitě.

Lucian se zasmál. „Říkal jsem ti –“

„Vidíš a všímáš si všeho.“

„Přesně tak. Než se jí zeptáš, rád bych, abys zavolal, abych to věděl a mohl to dát vědět její mámě.“

Přikývl. „Udělám to.“

„A dej jí něco víc, než se se jí zeptáš v posteli,“ zabručel Lucian. „To není druh příběhu, který chci, aby byl vyprávěný.“

Joe s úsměvem odvrátil pohled. „Budu to mít na paměti.“

„Raději bys měl.“