Captivated - 20. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

O čtyři měsíce později…

Liliana si přejel ručníkem přes zátylek, aby ze sebe setřela všechen pot a trochu se ochladila. I když bylo studio pro telefony zakázanou zónou – musel na nich být zapnutý tichý režim nebo úplně vypnuty – když byla zády ke Gordovy, ten svůj vytáhla z tašky, kterou nechala v rohu místnosti.

Ne, že by ji ten muž mohl vidět.

A od doby, kdy se před měsícem vrátila, se k ní choval lehčeji.

Z větší části.

Kromě toho stálo za to riskovat a zkontrolovat –

Při pohledu na prázdnou obrazovku před sebou zamrkala. Žádné hovory ani textové zprávy k zobrazení. Začínala přemýšlet, zda by si neměla dělat starosti. Joeovi se nepodobalo nevolat. Vždycky to dělal – jako první věc po ránu a pak textovou zprávu, když věděl, že šla tančit a nemohla mít telefonu u sebe. A pak další hovor předtím, než šla spát.

Své sliby dodržel.

Všechny.

Což také znamenalo, že ho neviděla celé měsíce.

Proč se dneska neozval?

„Liliano, vím, že se nedíváš do telefonu, když máš zkoušet na zítřejší představení.“

Gordův tón byl napůl škádlivý a napůl vyčítavý. Viděla pohledy v očích některých dalších baletek, kdykoli udělala chybný krok nebo došlo k jejímu jinému uklouznutí, které by jim nikdy neprošlo, ale s tím nemohla nic dělat.

Řekla mu, že je v pořádku.

A byla.

Většinou.

S úsměvem telefon rychle zasunula zpátky do tašky a znovu se otočila tváří do místnosti. Bylo zvláštní, že se na tohle netěšila tolik, jako kdysi. Když si nazouvala špičky, teď už necítila děs nebo strach – věc, kterou překonala díky hodinám s terapeutkou, kterou ji táta zajistil – ale na tomhle místě už pro ni bylo něco, co nebylo v pořádku.

Nebo to možná vůbec nebylo tím místem.

Možná to bylo jí.

A balet.

Mohla se pohybovat a stále mohla tančit jako vždy, ale už nešlo o stejně osvobozující pocit jako dřív. Nemilovala to tak hluboko v kostech jako dřív. Občas jí to děsilo víc než cokoli jiného.

Občas byla díky tomu také mnohem odhodlanější než cokoli jiného. Odhodlaná tancovat, bez ohledu na to, zda jí to Rich Earl vzal. Odhodlání dostat se alespoň ještě jednou na pódium a být baletkou, která žila a dýchala baletem.

Mohla by to udělat.

Udělala to.

Jen už nevěděla, proč to dělala.

„Začněme znovu ze shora,“ řekl Gordo, když se připojila k ostatním.

Se shora to bylo…

***

„Právě jsi přišla ze studia?“ zeptala se Cara.

Liliana přikývla a upila ze svého šálku kávy. „Ano.“

„A jaké to dneska bylo?“

„Stejné jako obvykle.“

„Zkus to popsat slovy,“ naléhala na ni terapeutka.

Liliana se potichu zasmála, ale také přemýšlela o tom, co jí bylo řečeno. Dva dny poté, co se dostala do nemocnice, vešla do jejího pokoje Cara Rossi a s úsměvem, který by dokázal uklidnit každého, vysvětlila, proč tam byla.

Dřív měla terapeuta, ale Cara nebyla stejná.

Byla úplně jiná.

Žena jako Liliana, v životě, který sama žila, s manželem podobným ostatním mužům, se kterými Liliana vyrůstala. Žena pocházela z Chicaga, ale teď žila se svým manželem Gianem a jejich pěti chlapci v Torontu.

Specializovala se na pomoc ženám – konkrétně závislým nebo obětem domácího násilí. Dokázala přimět Lilianu mluvit celé hodiny, ale přesto jí to připadalo jen jako minuty. Ani jednou se na ni nepodívala s lítostí nebo odsuzováním za cokoli z toho, co řekla.

Jo, byla něco jiného.

Něco speciálního.

„Tuším, že by se dalo říct, že jsem k tomu ještě nezískala svou starou lásku,“ řekla Liliana, „nebo možná jde o to, že jsem v baletu nenašla to, co jsem hledala, pokud chápeš, co tím myslím. Kdysi jsem tančila a cítila, že na ničem jiném nezáleželo. Byla jsem to jen já a jeviště, ale teď jsem to já a… nic.“

Cara se zvednutým obočím vstřebala její slova. „Proč si myslíš, že to tak je?“

„Myslím si, že balet mi kdysi něco vzal a pak to znovu použil proti mně. Takže místo toho, abych měla tuhle hlubokou lásku a úctu k tomu, co mi balet dal a co s ním dokážu udělat, zasekla jsem se při pocitu, že jde o závaží, kterého bych se raději zbavila dřív, než mě stáhne zpátky dolů.“

„Používej jeho jméno. Nemá moc tě umlčet.“

Liliana se usmála. „Jo já vím.“

„Máš pocit, jako by ti balet něco vzal. To je poprvé, co tě slyším říkat něco takového. Proč?“

Dobře, to nebylo tak snadné vysvětlit.

To bylo složité.

Cara čekala.

Vždycky to dělala.

„Rich mě jednou viděl tančit… to ho přimělo, aby mě vyhledal a dostal se do mého života. Teď mám vzadu v mysli zvláštní místo, kam se stále dostanu pokaždé, když pomyslím na to, že bych se vrátila zpátky na jeviště.“

„Jako by tam měl čekat někdo jiný.“

„Někdo jako on, jo.“

„Někdo jiný tam kdysi čekal,“ řekla Cara tiše. „Neřekla jsi mi to? Někdo jiný, kdo tě kdysi sledoval tančit a nebyl jako Rich, Liliano.“

Ano.

Řekla to Caře.

Všechno jí řekla.

„Joe,“ zamumlala.

„Mám podezření, že jsi ho nějakou dobu neviděla,“ řekla Cara. „Tvůj táta mi řekl, že to nebylo možné, takže i to musí být těžké.“

„Volá. Mluvíme spolu.“

„Ale není to to samé, že?“

Liliana se zamračila. „Vůbec ne.“

„Kdy ho uvidíš?“

To nevěděla.

„Brzy. Doufám.“

Cara přikývla. „Přemýšlela jsi o tom, co bys chtěla dělat kromě baletu?“

Před měsíci by řekla ošetřovatelství. Zbývalo jí dokončit už jen trochu školy, aby skutečně získala svůj titul, ale teď si tím nebyla tak jistá.

Takový byl i její život.

Pozastavený.

Převrácený.

Matoucí.

„Stále chci pracovat v nemocničním prostředí,“ řekla, „ale nejsem si jistá, na jakém oddělení nebo čímkoli jiným.“

„Víš, první místo, kde uvidíš případ domácího násilí, je nemocnice, Liliano. Existují také azylové domy, které zaměstnávají zdravotní sestry a poradce, a kromě toho mají oddělená zaměstnání v nemocnicích. Chci říct, pokud by bylo něco takového… ve tvých myšlenkách.“

Trochu ztuhla.

To ji nikdy nenapadlo.

Ale teď, když to tam bylo…

„A takhle jsi mohla vidět balet vždy,“ řekla Cara a usmála se tím svým způsobem, „možná, že ti Rich nic nevzal, ale spíš ti dal šanci najít něco jiného, když jsi to možná nešla hledat sama.“

Cara se předklonila, ukázala na ni prstem a dodala: „Ale ani mu za to neděkuj. Teď nedostane nic – ani tvůj strach, tvou bolest nebo dokonce tvůj úspěch. On nedostane nic. Ani jako mrtvý.“

Jo.

O tom by se Liliana ujistila.

***

„Jsi připravená na zítřek?“ zeptala se Cella.

Liliana odložila ubrousek na prázdný talíř a přikývla. „Z velké části jo.“

„Nervózní?“ zeptala se Catherine o dvě židle dál.

„Spíš ne.“ Liliana pokrčila rameny. „Moje noha je v pohodě – všechno je zahojené. Lékař mi dal svolení dobře před měsícem a opravdu jsem neměla žádné bolesti kromě obvyklých puchýřů a modřin ze samotného tancování.“

„Důvod číslo padesát dva, proč Cella nikdy nezůstala u baletu,“ zamumlala sestra.

Liliana se zasmála. „Riziko povolání?“

„Hele, není zatraceně moc hezké začínat s čímkoli ohledně nohou, Liliano. Ale nehodlám jít pomáhat jim čímkoli podobným jako je balet.“

„Pravda,“ souhlasila Catherine.

„Viděla ses s Carou, když tu dneska byla?“ zeptala se Liliana sestřenice.

Catherine se na ni podívala. „Jo, viděla.“

Nevěděla, že ta samá terapeutka, který pomáhala jí, pomáhala i její sestřenici ze zcela jiných důvodů. Nebylo to něco, o čem mluvily, protože upřímně řečeno, nechtěly to a ani nepotřebovaly. Všichni si také zasloužili své soukromí. I když teď věděla, že Cara pracovala i se sestřenicí.

„Neměly byste u stolu klít,“ řekla Lucia s celým svým postojem, který jen dokázala dát do tónu hlasu.

Dívky se se zazubením zachichotaly a vrátily se zpátky ke svým talířům. Pravděpodobně to nebyly kletby, které její malé sestře vadily, ale to, že nikdo nemluvil s ní. Lucia si toho byla víc než dost dobře vědoma, i když by to nepřiznala.

Rodinu, která zaplnila dlouhý jídelní stůl Marcello, utišilo zacinkání kovu o křišťál. Byla tam celá její rodina – očividně se potřebovali shromáždit a oslavit její zítřejší show jako jedna jednotka.

Opravdu je za to všechny zbožňovala.

Všichni její strýcové a tety, sestřenice a bratranec, prarodiče a vlastní máma s tátou a sourozenci. Cella seděla po jednom boku Liliany, po druhém měla malou Luciu – i když jako puberťačka už nebyla tak malá. Bratr, máma a táta seděli u stolu naproti ní, zatímco všichni ostatní byli rozprostřeni po celém zbytek stolu.

Přesto cítila jejich blízkost.

Bylo zvláštní, jak to někdy fungovalo. Byli tam vždy, když je potřebovala a nikdy příliš daleko. Přesto ji nedusili ani nedoháněli k šílenství. Po tom, co se stalo, nikdy nedali najevo svůj názor na její rozhodnutí a prostě ji nechali žít.

Pokud to nebyla láska, tak co byla?

Poslední měsíc byla tak zaneprázdněná zoufalou snahou dostat na stejnou úroveň ve svou roli v show – ne v hlavní, ale druhé hlavní, která pro ni byla dost dobrá – že nějak postavila svou rodinu na vedlejší kolej.

Samozřejmě ne úmyslně.

Ani ohledně toho neřekli jedinou věc, ale věděla, že museli přemýšlet. Dařilo se jí dobře? Byla přepracovaná? Byla osamělá, když přišla domů do své garsonky, kde noc, co noc nebyl nikdo, kdo by ji, až na její myšlenky, pozdravil?

Přála si, aby si vůbec nedělali starosti, ale snažit se jim říct, aby to nedělali, by bylo zbytečné. Bylo to prostě jen to, co rodina dělala.

Ani si neuvědomovala, že tohle potřebovala – okamžiky, aby se dostala pryč od všeho ostatního ve svém životě a strávila čas prostě jen se svou rodinou. Byli jejím šťastným místem, pokud vůbec nějaké měla.

Dobře, oni… a Joe.

V čele stolu stál s úsměvem její strýc a pohledem přistál na ní. „Liliano, my všichni jsme na tebe tak pyšní za to, co jsi dokázala a co ještě uděláš. A rozhodně se nemůžeme dočkat, až uvidíme, kam se odsud vydáš dál.“

Táta zvedl svou vlastní sklenici a zbytek stolu ho následoval.

„Na principessu Marcello,“ zamumlal táta. „Na jednu z mých.“

„Principessa,“ zaznělo to slovo z několika úst.

Být mafiánskou princeznou jí ve skutečnosti nikdy nepřipadalo jako tíha kolem krku, jak někteří rádi tvrdili, že je. Ne, pro ni bylo bytí v této rodině tím jediným, co kdy poznala, a byla za ně vděčná.

Jistě, dokázali být trochu arogantní a až kapku příliš hlasití. Ach, nevěděli, jak se starat jen o své věci a také by se dokázali hašteřit jako nikoho. Ale také to byla rodina.

A to jediné, co jí kdy dali, byla bezpodmínečná láska a neustálý příliv zbožňování a podpory.

Kdo mohl říct, že měl všechno tohle?

Protože ona mohla.

A za to je zbožňovala.

Vždycky je zbožňovala.

***

Tohle byl okamžik, který Liliana kdysi na baletu zbožňovala nejvíc. Když se zatáhla opona a ozval se bouřlivý potlesk. Když se ukláněla se zbytkem tanečníků a slyšela tisíce nohou, když se lidé ze svých míst zvedali. Když se rozsvítila světla a opravdu mohla ocenit, jak udýchaná ve skutečnosti byla.

To byly ty okamžiky.

Místo toho, aby cítila to, co cítila dříve, to jediné, co v sobě dokázala najít, byl pocit… dokončení.

Ani rezignace nebo smutek.

I ta tíha byla pryč.

Na krku necítila žádnou tíhu a žádné přání najít něco, co mívala, když si nazula špičky a pohybovala se jako vzduch. Nebyl tam žádný příval adrenalinu v každém rychlém úderu jejího srdce. Touha získat to zpátky byla pryč.

Bylo to prostě hotové.

Neměla čas o tom dlouze přemýšlet, protože opona se opět roztáhla a tanečníci vykročili vpřed. Rukama držela ruce dvou žen, které byly obě oblečené ve stejných, perleťově bílých kostýmech s vlasy sčesanými dozadu do drdolu. Make-up měly identický.

Přesto věděla, že její rodina ji lehce pozná.

Našla je snadno přímo v první řadě. Máma seděla vedle táty, a kolem sebe měli její sourozence. Hned v řadě za nimi seděli strýcové, tety a všichni ostatní, kdo mohli přijít.

Ale nebyli to oni, kdo upoutal její pohled. Nebyli to oni, díky komu cítila hmatatelný, viscerální svíravý pocit v hrudi a břiše.

Nebyly to jejich pohledy, které se s ní setkaly a přišpendlily ji na místě, i když se tanečníci znovu uklonili.

Nebyli to oni.

Protože to byl on.

Joe.

Pak jí srdce poskočilo.

A zastavilo se.

Zubil se na ni tím svým způsobem – něco, o čem zjistila, že rád šetřil jen pro ni. Jednoduše zvednutý koutek jeho rtů, který mluvil o hříchu, lásce a temnotě. Ruce se jí chvěly, v kolenou cítila slabost.

Mírně zvedl ruku, aby na ni dvěma prsty zamával, a při tom mrkl.

Drzý parchant.

Teď jí hovory, které najednou nebyly, dávaly zatraceně větší smysl. Nerad jí lhal nebo ve svých rozhovorech některé věci úplně vynechával. Vsadila by se, že její volání ignoroval, aby se vyhnul tomu, že by musel přesně to udělat.

Tohle nebyl jeho styl.

„Je čas pohnout se,“ slyšela zavolat někoho za oponou.

Sakra.

Ne, když tam chtěla stát a dívat se na lásku svého života. Tak dlouho ho nemohla vidět a teď tam byl.

Zbytek noci mohl počkat.

Jistě.

Očividně ne.

Baletkou vedle sebe se nechala odtáhnout pryč z jeviště. Bůh věděl, kdyby jí to nenechala udělat, nikdy by dobrovolně neodešla. Jakmile se ocitli za oponou, tanečníky jako obvykle zaplavil štáb lidí ze studia. Byly jim předány květiny a kolem lítal jeden kompliment za druhým.

Další úspěšná show.

A Liliana měla také pocit, že byla její poslední.

Ve skutečnosti o tom příliš nepřemýšlela, už jen proto, že její mysl byla někde zcela jinde. Přemožená, pracující na plné obrátky a zatraceně napjatá. Myslela na muže, jehož tvář neviděla celé měsících, kdy je od sebe dělilo jen pár stop ničím víc než…

„Tesoro.“

Ach, jeho hlas.

Otočila se a našla ho stát přímo za sebou. Ve tváři měl stále ten svůj úsměv. A ve svém zatraceném třídílném obleku na míru vypadal jako chodící vlhký sen každé ženy. Jako hřích ukovaný z kostí a masa, ale zakrytý oblekem Armani za pět tisíc dolarů. Modrýma očima pátral v jejích rysech, jako by čekal, až něco řekne.

Řekne cokoli.

Nevěděla, co říct nebo kde začít.

Za ním trpělivě čekali její rodiče.

Ale nechali ho jít jako prvního.

Nechali ji, aby jako prvního viděla jeho.

Bez dlouhého rozmýšlení se na něj vrhla. Paže už měl rozevřené, připravený chytit ji. Se smíchem ho sevřela za čelist a rychle si k sobě přitáhla pro spalující polibek, který jí znovu zrychlil tep.

A těsně…

Bože, držel ji tak těsně.

Přitáhl si ji tak blízko.

Když ji líbal, ostatní svět se vzdaloval. Jejich rty tály v teď již známý tanci jejich úst, kdy ji přemlouval, aby je pro něj otevřela. Bylo to stejně uklidňující jako to, jak ztěžka a trhaně dýchala.

Bolest na hrudi…

Štěstí v srdci…

Všechno díky němu.

Odtáhl se jen tolik, aby se na ni znovu podíval. Palcem ji zatím hladil po lícní kosti. „Vypadala jsi nádherně a byla jsi úžasná.“

Usmála se. „Stýskalo se mi po tobě.“

„Já vím, moje děvče. I mě.“

„Nezapomněl jsi na něco?“

Jeho poslední slib.

Zbýval mu už jen jeden.

Nepotřebovala to po něm, ale přemýšlela, zda si stále ještě pamatuje, co jí řekl, že udělá, až se znovu setkají.

„Myslím, že se nepotřebuji představit, ale pro tebe… Jsem Joe Rossi,“ zamumlal a šev jejích usmívajících rtů ji znovu posel polibky. „Je víc než příjemné tě znovu potkat, Liliano.“