Captivated - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Liliana zírala do stropu a přemýšlela, kolik bylo hodin. Kolik dní teď byla v tomhle zatraceném pokoji? Nemohla si být jistá – strážce, který byl přidělený k jeho dveřím, je otevíral jen jednou denně, aby jí dovnitř hodil dvě lahve vody, a pak okamžitě znovu zavřel a zamkl.

Nikdy neřekl ani slovo.

Nikdy se na ni ani nepodíval.

Protože byla zabedněná i okna v ložnici, nedokázala odhadnout počet dní ani podle vycházejícího nebo zapadajícího slunce. Měla podezření, že to musely být minimálně dva dny, ale pravděpodobně tři nebo více, pokud byl to měla brát podle toho, kolikrát strážce otevřel dveře, aby jí dal vodu.

Pokud se tak dalo nazvat hození lahví po ní.

Dvakrát usnula.

Když se probudila podruhé, Rich ji sledoval ode dveří. Svým pohledem ji zkoumal a absolutní a totální strach, který se jí v těch okamžicích vyšplhal do krku, stačil k tomu, aby věděla… zatraceně přísahala, že poté už nikdy znovu neusne.

Dělalo ji to zranitelnou.

Slabou.

Zatímco se dívala do stropu, zhluboka se nadechla a pak pomalu vydechla. Pak dopila poslední špetku vody – místo toho, aby ji lokala tak, jak to po ní tělo chtělo, polykala ji jen po malých doušcích. Vlastní rytmické dýchání bylo tou jedinou zatracenou věcí, která ji udržovala vzhůru a odváděla její mysl pryč od bolestí v žaludku.

Bolestivé, bodavé bolesti.

Měla hlad jako nic jiného.

Odmítla však požádat o jídlo. Nekřičela, nebrečela ani neječela. A ze všeho nejvíc rozhodně nechtěla žadonit u dveří.

Něco jí říkalo, že to bylo přesně to, co Rich chtěl víc než cokoli jiného. Slyšet její bolest a hrůzu. Pak by si mohl myslet, že ji zlomil.

Ke zlomení měla daleko.

Od aktuálního úkolu rozptýlit mysl ji odvedlo jen mumlání za dveřmi. Mysl jí říkala, že se blíží doba, kdy strážce otevře dveře a hodí do nich další vodu, nicméně přemýšlela o tom, zda si její tělo prostě jen nevizualizovalo to, co potřebovalo, a ne to, co to ve skutečnosti bylo.

Zatraceně těžko říct.

A pak…

Sakra.

A pak uslyšela jasněji Richův hlas, jak řekl: „Už je to nějaký čas – uvidíme, zda je dneška v příjemnější náladě, hmm?“

Zachvěla se.

Tělem se jí silně valilo znechucení. Po páteři se jí tvrdými, trestajícími kroky, šplhala vzhůru hrůza. Ruce zatínala v pěsti tak silně, že si nehty skoro protrhla kůži, a hrdlo vyhrožovalo, že se sevře tak pevně, že nebude schopná vůbec mluvit.

Nějak se jí podařilo všechny ty reakce potlačit. Nechtěla mu dovolit vidět její strach – to bylo to, co chtěl. Byla si tím jistá.

Jakmile se dveře konečně otevřely, už znovu natočila hlavu zpátky ke stropu, takže se dívala na cokoliv jiného než na něho. Přesto byla jeho přítomnost zatraceně doslova hmatatelnou věcí. Bylo to tak kdykoli, kdy jí byl na dohled. Stejně jako její nervy, krev a srdce všechno najednou křičelo, aby běžela, utíkala utekla.

Neměla kam utéct.

Ne teď.

„Liliano, miláčku, jak se máš? Vsadím se, že mám hlad.“

Jeho hlas zněl jako hnědý cukr a černá káva. Sladce, teple a hořce.

Uklidňující tón jeho hlasu viděla přesně takový, čím byl, a nic víc. Záludnost, kdy se snažil, aby mu uvěřila, ale nebyla ani zdaleka tak hloupá.

„Liliano!“ Jeho výkřik ji prakticky praštil zezadu do hlavy. „Mluv se mnou!“

Fajn.

„Mám hlad,“ přiznala.

„Máš dneska lepší náladu?“

Jak rychle a hladce se vrátil ke svému předchozímu chování a tónu hlasu. Milý, uklidňující a slibující.

Stále nebyla hloupá.

„Trochu,“ řekla.

Mluvila jen proto – přinejmenším – aby na ni nekřičel. Věděla, k čemu by jeho křik vedl a pro ni by to nepředstavovalo nic dobrého. Byl krutý a nepředvídatelný. Upřímně, tohle všechno ji naučil.

Potřebovala se nějak dostat z tohoto místa a dostat se ven živá. Pokud to tedy znamenalo, že na krátkou chvíli s ním musela hrát jeho hloupé hry, pak to bylo přesně to, co měla v úmyslu.

Určitě by mohla hrát.

I kdyby ji to zabíjelo.

Otočila se a pohlédla na něj. Překvapilo ji, že už stál prakticky hned vedle ní. Ve skutečnosti už natahoval ruku, aby se jí dotkl. Musela se vší silou držet, aby neztuhla, když svými prsty zajel do jejích špinavě blond vlasů, aby si s nimi pohrál mezi jejich konečky.

„Nenáviděl jsem, když sis je nechala o pár centimetrů ostříhat,“ zamumlal.

Bože.

To bylo před možná více než šesti měsíci.

„Měla jsem roztřepené konečky,“ zalhala.

Ve skutečnosti prostě jen potřebovala změnu.

„Necháš si je pro mě zase vyrůst, že?“

Sevřelo se jí hrdlo.

Ne.

„Samozřejmě, Richi.“

„To je moje milá holka.“

Nasrat na tebe, ty –

Jako by jí dokázal číst její zatracené myšlenky, prsty ji pevně sevřel za vlasy hned u kořínků, zaklonil jí hlavu dozadu a donutil ji, aby se mu dívala do očí. Zatímco se mu po rtech objevil úsměv hada a svým pohledem přejel z její tváře níž, přes hrdlo až dolů na tričko, které mělo hluboce vykrojený výstřih, nemohla od něj odvrátit zrak.

Znechucení bylo zpět.

Stejně tak byl zpět vztek.

Pálení kůže na hlavě ji brnělo tak, až v očích cítila příslib slz, přesto je zadržela. Nedovolila by tomuhle debilovi, aby viděl, jak se jí leskly oči. Upřímně, až příliš by si to užíval.

„Potřebuješ se převléknout, trochu času na to, abys zapracovala na té své tváři, a pravděpodobně taky sprchu,“ zamumlal.

Přikývla. „To všechno zní dobře.“

Přinejmenším.

Pravděpodobně by ji to také dostalo pryč od něj. A ani na to si nehodlala stěžovat. Čím víc času by měla pro sebe, mimo tuhle zatracenou místnost, tím pravděpodobnější bylo, že by se jí mohlo podařit vymyslet, jak se sakra dostat ven.

„Pokud se budeš dál dobře chovat, dalo by se to zařídit,“ řekl.

Věnovala mu drobný úsměv.

Bylo to to nejlepší, co mohla udělat.

„Proč bych se nechovala dobře, Richi?“

„Víš, když vypadáš takhle, jsem skoro ochotný věřit všemu, co říkáš, Lilibet.“

Zase ta zasraná přezdívka. Přezdívka, která znamenala královnu, ale takovou, kterou vůbec nechtěla být. Musela spolknout svou touhu říct mu, aby ji přestal používat… znovu.

„Ale pak si vzpomenu, že jsi stále ta samá děvka, kterou jsi byla před týdnem,“ pokračoval, zdánlivě lhostejný k jejímu vnitřnímu boji, „a že ti nemůžu věřit v čemkoli, co řekneš nebo uděláš.“

Ztuhla.

Znovu se usmál. „Nesnaž si myslet, že jsem hlupák, děvče.“

„To si nemyslím.“

Do toho měla hodně daleko.

„Dobře.“

Jeho mumlání následovaly jeho rty, kterými narazil do jejích. Ten pohyb byl tak nečekaný. Musela dělat vše, co mohla, aby ho od sebe neodstrčila. Nedokázala skrýt, jak se jí zkroutily rty, když se svým jazykem protlačil do jejích úst, nebo jak ji instinkty přiměly pokusit se od polibku ustoupit.

Špatný tah.

Hned, jak to udělala, věděla, že to bylo špatně. Když si uvědomil, že nereagovala tak, jak chtěl, v jeho očích viděla jasný záblesk vzteku. Už měla na špičce jazyka omluvu, ale bylo pozdě.

Nemohla udělat nic, čím by to zlepšila. Nemohla použít žádnou omluvu, aby ho rozptýlila od skutečnosti, že jeho polibek byl to poslední, co chtěla.

Znechucoval ji.

Nedokázala to předstírat.

Očividně ani proto, aby si zachránila život.

Odtáhl se od ní jen natolik, aby zasyčel: „Polib mě, Lilibet.“

„Já –“

„Polib mě. Hned.“

Nenabídl jí možnost ho znovu odmítnout, místo toho ji bez varování políbil znovu. Tentokrát pustil její vlasy a sevřel ji za ruce. Ocitla se zatažená na holou, tenkou matraci, která byla na podlaze. Na sobě měla jeho těžké tělo, které si razilo cestu mezi její nohy.

Ne, ne, ne.

Už byl tvrdý.

Už tam byla jeho erekce.

Ne, ne, kurva ne.

Nebyla slabá žena – její síla pocházela z roků baletního tréninku a byla víc než schopná se bránit. A přesto všechny její snahy dostat ho ze sebe byly rychle potlačeny, když jí jednou rukou přišpendlil paže nad hlavu a druhou vklouzl mezi její nohy.

Stále ji líbal.

Dotýkal se jí.

Jistě, měla na sobě kalhoty, ale ty by vydržely jen tak dlouho, dokud by si je mohla nechat. Rozhodně mu nezabránily, aby se třel rukou o její vagínu, a nevypadalo to, že by dokázaly udržet jeho erekci před tím, aby s ní brousil podél jejího stehna.

Pokud něco, její bojovnost ho ještě více povzbuzovala.

Prase.

„Slez ze mě,“ zasyčela.

Pak ho kousla.

Opravdu to bylo to to poslední, na co dokázala myslet.

Vzhledem ke vzteku, který zaplavil jeho rysy, když se s krvácejícím rtem stáhl, šlo pravděpodobně o špatný tah. Ale na okamžik ho to dostalo od ní.

A pak byl zase zpátky.

Se sevřenou pěstí.

Jeho úder tvrdě dopadl na stranu její hlavy – přímo na spánek. Na zlomek vteřiny jí zčernalo vidění, viděla jen hvězdy. Než se jí podařilo získat vidění a soustředění zpět, odstrčil se od ní a z matrace na zemi se zvedl.

„Vidím, že tady potřebuješ ještě o trochu víc času,“ zamumlal a upravoval si sako.

Ne.

Ne víc času.

Ne tady.

Potřebovala něco vymyslet, a to rychle. Potřebovala se sakra dneska dostat z této místnosti ven.

„Budu hodná,“ slyšela se říct: „Prosím.“

U dveří zaváhal.

Věděla, že žadonění to dokáže.

Předvídatelný parchant.

„Fajn,“ odsekl, „tak se obleč, uprav si obličej a najdi mě dole. A ani nepřemýšlej o nějakém triku, Liliano. Neskončí to pro tebe dobře. Slibuji.“

***

„Už jsi hotová?“

Liliana ignorovala strážce, který stál ve dveřích koupelny. Své místo dokonce neopustil ani tehdy, když pouze v ručníku, který skryl její nahotu, vešla do sprchy. Teď byla plně oblečená a dávala si na čas s namalováním rtů výraznou, jasně červenou rtěnkou.

„Vím, že nejsi hluchá,“ vyplivl muž.

Protočila oči v sloup. „Ne, ještě nejsem hotová.“

A dalších pár minut nebude.

Přinejmenším.

Čím déle mohla zůstat mimo Richův dohled, tím lépe. I kdyby to znamenalo dát si extra na čas s péčí, aby byla připravená. Na make-up a oblečení by obvykle nevynakládala tolik úsilí, ale sakra, dobrý make-up může zabrat i hodinu.

Využila toho ve svůj prospěch.

Čas a úsilí, které Rich vložil do přípravy tohoto místa, aby bylo připraveno pro ni a ujistil se, že měla všechno, co by možná mohla chtít nebo potřebovat, byly skoro děsivé. Bylo tu všechno včetně šperků a make-upu. Oblečení, boty, tašky a další. Cokoli a všechno, co by mohla potřebovat, aby pro něho vypadala nádherně a vhodně. Vše z toho bylo v ložnici, průchozí šatně a připojené hlavní koupelně.

Včetně správného odstínu podkladové báze.

Jo, děsivé.

„Dobře, to stačí,“ zabručel muž u dveří. „Teď už se jen tak kurva poflakuješ, a to boss neocení.“

Boss?

Když prošla kolem něj, nedokázala potlačit ušklíbnutí. „Jo, jistě.“

„Prosím?“

„Rich neví, co to je, být bossem, ale víš, podepisuje ti výplatu, takže tak.“

„Buď opatrná,“ řekl muž za jejími zády, „protože by neocenil, že říkáš něco takového. Jsem si jistý, že vzhledem k modřině, kterou jsem právě viděl, jak si ji na straně tváře hodinu zakrýváš, to už víš i ty.“

Srdce ji škobrtlo.

Jo.

I ta tam byla.

Bude to těžší, než si myslela.

Strážce – kterého se ani nedokázala obtěžovat zeptat se na jeho jméno – ji dlouhými chodbami usedlosti a dvěma schodišti nasměřoval dolů. Mířili zpět chodbou, na kterou si vzpomínala, že ji viděla při svém příjezdu, a která vedla do jídelny. Hlasy, které se nesly z prostoru, ji přiměly v krocích trochu zpomalit.

Strážce si toho zřejmě nevšiml.

Díkybohu.

„Tohle se znepokojující,“ řekl někdo. „Proč neposloucháš?“

„Poslouchám,“ vyštěkl Rich, „ale nestačí to k tomu, abych si myslel, že se něco děje, nebo –“

„Trevor neodpovídá na hovory a tvoje matka? Několik dní nevydala žádné prohlášení. Něco se děje, nebo už se stalo, Richi. Zahráváš si se špatnými lidmi a já tě varoval. Sakra, varoval jsem tě.“

„Tak odejdi,“ řekl Rich prostě.

„Prosím?“

„Odejdi. Dbej na svá prázdná varování a odejdi.“

„Bossi –“

„Odejdi.“

Liliana vstoupila do dveří velké jídelny ve stejném okamžiku, kdy muž, kterého nikdy dřív neviděla, z nich vyběhl ven. Cestou do ní ve dveřích vrazil, ale než se vydal chodbou dál, zamumlal tichou, rychlou omluvu.

„Zatracený idiot,“ zabručel si Rich sám pro sebe. A pak, při pohledu na ni ve dveřích, se mu do tváře vrátil široký, přívětivý úsměv. Samé lži. „A podívej se na sebe.“

Při tom, jak po ní přejel očima, potlačila zachvění. „Dobrý večer.“

Očima zajela k oknu, ze kterého viděla zapadat slunce. Připadalo jí to jako večer.

Podíval se na strážce, který stál za ní. „Děkuji, že ses ujistil, že si oblékla šaty. Teď můžeš jít.“

„Jsi si jistý, bossi?“

„Nech nás.“

Strážce se se dvěma slovy vytratil.

Rich k ní mávl rukou a pak ukázal ke stolu, kde bylo připraveno jídlo. Při pohledu na něj jí žaludek vyhrožoval vzpourou. Jako by byla tak zatraceně hladová, že pouhý pohled na jídlo stačil, aby se dostala na kolena a žadonila jako hloupá dívka.

Ne.

Nechtěla.

Odmítla.

Znovu usmál. „Chtěla by ses najíst?“

„Dala bych si něco k jídlu,“ odpověděla tiše.

„Pak si sedni a jez, ale zatímco to budeš dělat, nechci tě slyšet.“

Po tomto prohlášení si z klína zvedl noviny a otevřel je, aby si je přečetl. Když se pohnula ke stolu a posadila se u něj, ani ji nesledoval pohledem.

Co se dělo?

***

„Mám pro tebe dárek,“ řekl Rich.

Liliana si byla až příliš vědoma, že od doby, co snědla polovinu svého talíře, ji začal znovu sledoval. Ten pocit byl znervózňující, ale potlačila ho a jídlo dojedla. Rozhodně nezapomněla na to, jak poukazoval na každou kalorii navíc, kterou strčila do úst.

Svět baletu a tanečníků byl už tak víc než dost toxický pro mladou ženu, která se potýkala se svým tělesným obrazem a hmotností. I když nikdy tak daleko nezašla, naštěstí – podařilo se jí najít muže, který na tom byl stejně špatně. Za dobu jejich ničemného vztahu, kdy byli spolu, ji téměř dostal k poruše příjmu potravy. Nějak se jí však podařilo neuvíznout v té pasti s ním.

Nebo na to s ní možná jen neměl dost času.

Kdo to měl říct?

„Chceš svůj dárek?“ zeptal se.

„Jistě,“ řekla.

Její mysl křičela, kurva ne.

Zvedl se a z místa vedle sebe vytáhl malou, světle růžovou krabici s bílou mašlí. Ani ji tam předtím neviděla ležet, ale na druhou stranu byla až příliš zaměstnaná strkáním si jídla do úst.

Kdo by ji za to mohl vinit?

Přešel k ní tak blízko, že stál přímo vedle její židle. To jí znemožnilo udělat cokoli jiného než tam sedět jako bezvýrazná panenka, která ho nedokázala potěšit. Krabici postavil před ní a odsunul její talíř pryč.

„Do toho,“ naléhal na ni, „otevři ji.“

Jo.

Z krabice stáhla mašli a pak odklopila její víko. Uvnitř ní, na bílém hedvábným papíru, spočíval pár zbrusu nových špiček. Když je vytáhla ven z krabice, měkké saténové stuhy a pevná podrážka bot jí připadaly jako těžká závaží.

Těžší, než by měly být.

Tanec zbožňovala.

Balet byl pro ni byl vším dobrým. Útěkem, který jí v životě poskytlo jen velice málo jiného. Úspěchem, který byl pouze její. Něco, na čem tak tvrdě pracovala a kdy byla hrdá říct, že to zvládla.

A tenhle muž jí to chtěl zničit.

Hodlal jí zničit balet.

Věděla to.

„Doufal jsem, že pro mě budeš tančit,“ zamumlal.

Navlhčila si rty – aby našla lež. „Tohle jsou nové boty, Richi. Zabily by mi nohy – minimálně by měly být rozchozené.“

„Tak je rozchoď, zatímco budeš tančit pro mě.“

Zavřela oči.

Hledala výmluvu.

Cokoliv; něco.

Nemohla.

„Vlastně právě hned teď,“ řekl, „takže pojďme.“

Nedovolil jí protestovat. Popadl ji za paži a vytáhl ji ze židle. Nic neřekla, a zatímco se dívala na boty, stále cítila tu těžkou váhu ve svých rukou.

Měla pocit, že cesta chodbami uběhla až příliš rychle. Stěží stačila mrknout a seděla na podlahu studia před tyčí, aby si nazouvala špičky. Se zavazováním stuh kolem kotníků a lýtek si dávala na čas.

Dokonalé uzly, jak byla naučena.

Ohýbala prsty u nohou, aby otestovala pohodlí.

„Měla bych se trochu protáhnout,“ řekla tiše.

Na druhé straně místnosti zavrtěl hlavou. „Ne, tancuj.“

Samozřejmě.

S těžkým nadechnutím se postavila a začala pár kroků jednoduchého tance, který na ni nevyvíjel příliš velký tlak a nevyžadoval, aby byla většinu pohybů en pointe. Boty opravdu potřebovaly rozchodit a při tom procesu si nechtěla zatraceně zlámat prsty.

„Přestaň,“ zamumlal chraplavě.

Okamžitě to udělala.

Když se otočila, zjistila, že se na ni díval s přimhouřenýma očima. „Co?“

„Ne tenhle tanec – chci, abys předvedla jiný.“

Srdce se jí sevřelo.

„Který?“

„Ten z doby, kdy jsme se poprvé setkali – když jsem viděl tvojí show. Ten tanec. Zatanči ho, Liliano.“

„Já –“

„Zatanči ho!“

Bože.

„V pořádku,“ zašeptala.

Záda napjatá.

Nohy zpevněné.

Vystrčené prsty u nohou.

Paže jako křídla.

Nadechnout a pomalu vydechnout.

Zatímco tančila, bylo pro ni snazší slyšet v hlavě svůj vlastní hlas, protože odpoutával její mysl od muže na druhé straně místnosti. Problém byl v tom, že při tanci, který po ní chtěl, ji zatracené nohy křičely na protest. Potřebovala k tomu své boty – ne úplně nové, které byly příliš tuhé a obtížně se jí v nich pohybovalo.

„Sakra,“ zasyčela, když vypadla z piruety en pointe a jen stěží se udržela, než pak spadla na zem. „Omlouvám se, omlouvám se.“

Omlouvala se ze zvyku.

Ne kvůli němu, ale proto, že to podělala.

Pohyb, který uměla a který se správnými botami dokázala dokonale provést.

„Vstaň a začni znovu,“ řekl. „Viděl jsem tě tohle tančit dokonale, takže vím, že to můžeš dokázat. Přestaň plýtvat mým časem a přestaň fňukat. Setři si z tváře zamračení a usmívej se na mě, jak to zatraceně umíš.“

„Nemůžu,“ zamumlala.

„Nahoru!“

„V těchto botách nemůžu tančit, Richi!“

„Nebo nechceš, Lilibet.“

„Přestaň mi tak říkat!“

Pokud výraz jeho tváře představoval nějaký náznak, její výkřik byl stejně dobrý jako facka. Upřímně řečeno, měla to moc dobře vědět, ale držela to v sobě už příliš dlouho.

V mžiku překonal prostor, který je dělil. Napadl ji dřív, než si vůbec stihla chránit hlavu. I když jí neuhodil. A to bylo možná to nejpřekvapivější a děsivé, když ji zneužíval.

Ne.

Žádné údery.

Na její zatracenou nohu jí dupl.

S bolestivým výkřikem se předklonila a sevřela si nohu. Přísahala by, že slyšela křupnutí. V hrudi ji uvízl vzlyk, protože si uvědomila, že při snaze pohnout dvěma prsty na nohou se nestalo nic jiného než to, že cítila nezměrnou bolest.

Vysoko do krku jí vyšplhaly zvratky.

Celé její tělo ovládla zuřivost.

„Ty bastarde, ty –“

Tenkrát ji udeřil, ale nedal jí ani příležitost, aby si před další ranou zakryla hlavu. Vytáhl ji ze země nahoru. Zatímco ji táhl – navzdory její jasně zlomené noze a zjevné bolesti, kterou měla – směrem ke dveřím, nic neříkal.

„Nech mě jít,“ zakřičela.

„Je čas se učit, Lilibet. Měl jsem s vámi velkou trpělivost, ale už nehodlám čekat ani o jedinou zatracenou minutu déle. Mohli jsme to udělat jednoduše a mohla jsi mi to prostě dát, ale teď… vidím, že to tak nebude.“

„Dovol mi –“

Už byli skoro u schodů.

Uslyšela první výstřel.

Výstřel.

A pak druhý.

Jeden vyšel z přední části domu, druhý zezadu.

Trhl hlavou tam a sem, ale jeho prázdný výraz se ani na okamžik nezměnil.

„Co to bylo?“ zeptala se.

Nereagoval, prostě ji jen znovu začal táhnout nahoru po schodech.

„Richi, co to bylo –“

„Drž hubu,“ zavrčel.

Když obešli vrchol schodiště, otočila se právě včas, aby viděla jeho muže, kteří se dole rozprchli na nejrůznější místa. Zbraně už měly vytasené a černé čepice, které nosili, měli stažené dolů přes obličej jako masky, ve kterých byly pouze otvory pro oči, aby mohli vidět. Nic jiného však neviděla, protože ji Rich hodil do nejbližší místnosti. Udělal to takovou silou, až přistála na zlomené noze. Přísahala by, že slyšela další křupnutí.

Její bolestné zalapání po dechu bylo následované dalším výkřikem. Z očí ji vyhrkly slzy a padaly dolů tvářích. Natáhla se po své noze, ale to byla možná její největší chyba ze všech.

Měla sledovat jeho.

Ten zatracenej bastard.

Zaslechla cinknutí kovu a o vteřinu později už slyšela syčení kůže, za kterou tahal. Vytáhl si pásek od kalhot.

Tvrdě ji jím zasáhl.

Jednou a pak znovu.

Znovu a znovu a znovu.

Přestaň, přestaň, nech toho.

Slyšela své vlastní výkřiky.

Slyšela se křičet.

A přesto si nedokázala být jistá, že to byla ona.

„Budeš. Poslouchat.“

Další rána.

Další výkřik.

„Budeš. Se. Učit.“

Další ranou pásku zasáhl její tvář – roztrhl ji kůži, a to jí na okamžik oslepilo.

Ovládla ji panika.

Zmocnil se jí děs.

Na pár okamžiků byla celá zamrzlá.

„Co je to za zápach?“

Bylo to jeho rozptýlení, co jí poskytlo pár vteřin úlevy. Chvilka na to, aby shromáždila vše, co měla, a hledala něco – cokoli – k použití. Aby se z toho dostala, aby jí to zatraceně pomohlo přežít.

Uvědomila si, že byla hozena do ložnice. Zatímco na jedno oko vůbec neviděla, druhé bylo v pohodě. Na nočním stolu našla lampu, která vypadala zatraceně těžce, a… dobře, bylo to něco.

A to bylo to jediné, co potřebovala.

Musela sebrat všechnu svou sílu a vše, co v těle měla, aby dokázala ignorovat protestující bolest, která ji z chodidla vystřelovala do celé nohy, aby se zvedla ze země a popadla tu zatracenou lampu. Jakmile ji měla v rukou, dokonce o tom ani nepřemýšlela.

Ne, prostě se s ní otočila a vší silou se rozmáchla. Ani nepomyslela na to, zda zamířila správně. Přesto se jí podařilo lampou mu zezadu rozbít hlavu.

Na vteřinu se zakymácel.

Otočil hlavu zpátky k ní.

Pohled v očích měl skleněný.

Pohyb, křičela na ní mysl, něco udělej!

Rich ve svém zmatku upustil pásek, koleny dopadl na zem. Netušila, zda se chystal znovu pohnout, nebo jak dlouho mu mohlo trvat, než se vrátí zpátky do reality. Nevěděla vůbec nic a nedokázala myslet dál než na to, že mysl na ni stále křičela, aby něco udělala.

Dřív, než se po něm mohl znovu natáhnout, popadla pásek sama a jeho konec protáhla kovovou sponou, aby vytvořila jakousi smyčku, kterou pak přehodila přes jeho hlavu. Jakmile mu visela na krku jako šperk, utáhla ji. Utáhla ji tak moc, jak jen dokázala, a pak utahovala dál, až slyšela, jak se dusil. Trhal s sebou a zatraceně škubal. Sledovala, jak kopal nohama a jak se snažil rukama pásek strhnout pryč.

Nezajímalo jí to.

Dostala se na okraj postele a jeden sloupek postele s nebesy použila jako páku, aby ten zatracený pásek držela utažený tak moc, jak jen to šlo.

Její bolest zesílila – pravděpodobně si ještě více poškozovala zlomené kosti. Stěží dokázala potlačit zvracení. Dokonce ani necítila kouř, neslyšela výkřiky a další výstřely; prostě se jen dívala, jak Rich umíral.

Chtěla jen, aby zemřel.

Kurva umřel.