Captivated - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Joe zrychlil.

Stále mluvili.

Necítil žádnou potřebu ani důvod otevírat ústa a verbalizovat to samé, co zbytek z nich – tohle bylo špatné.

Špatné, špatné, špatné.

„Jaké jsou statistiky?“ slyšel říct svého strýce Thea. „Po osmačtyřiceti hodinách klesá míra přežití na polovinu, že? Blížíme se k tomu bodu, Damiane.“

„Mohl bys to právě teď neříkat?“ zavrčel jeho táta.

„Jen říkám –“

Joe prakticky cítil, jak se mu tátovy oči přibily do zad. „No tak to nedělej, Theo. Bože.“

„On ji chce živou,“ zamumlal Joe.

Když nabídl tohle prohlášení, ani se neobtěžoval s otočením se. Opravdu neviděl smysl v tom, aby se na ně díval, zatímco mluvil. Kromě toho měl na práci lepší věci a to, že přijeli do New Yorku a odváděli ho tak od jeho snahy najít Lilianu, necítil jinak než ztrátu svého času.

Více mužů v jámě.

Další nápady, které nemohli použít.

Více hlasitých hlasů.

Až na to… možná, že v tom se mýlil a táta a strýc by mohli skvěle pomoci. Opravdu to nevěděl, ale jeho nálada byla zatraceně nízko, než aby se zajímal o cokoli jiného než o svou vlastní zkurvenou agendu.

A jeho cílem bylo získat Lilianu zpět.

„Nevynaložil ať už jakékoli úsilí, které vynaložil,“ pokračoval, „jen proto, aby ji dostal zpět a pak ji během čtyřiceti osmi až sedmdesáti dvou hodin zabil. On ji chce. Pravděpodobně ji chce, aby mohli pokračovat tam, kde skončili.“

„Dobrá poznámka,“ řekl strýc.

„Joe –“

„Prosím, ne.“

Táta si odkašlal. „V pořádku, synu.“

Když táta zvedl ruku, aby ho poplácal po zádech, zaplavil ho sladký, nepatrný pocit úlevy. Byl to zrádný pocit – nezasloužil si cítit nic jiného kromě vzteku a strachu, a to až do doby, než ji dostane zpátky. Teprve potom se mohl starat o zbytek.

Přesto to tehdy cítil.

Protože tam byl táta.

Damian mu rozuměl.

Na tom záleželo.

Táta s ním srovnal krok, strýc zůstal o pár kroků pozadu. „Cory pracuje na zdrojích – tahá za cokoli, co může, aby pomohl. Pokud najde cokoli cenného, co stojí za to použít nebo nám může pomoci dovést k tomu Earlovi, zavolá nám. Řekl, že by tu práci zvládl i tady, ale vím, že když přijde na tebe, tvůj bratr dokáže být trochu…“

Rozptylující?

Intenzivní?

Obtížný?

Všechno z výše uvedeného, ale Cory by také kvůli tomu, co se dělo, cítil potřebu dostat Joeovu mysl na lepší místo. To bylo to, co jeho mladší bratr dělal. Byl divoký, ale když přišlo na rodinu, byl také jako ustalovač. A pak, když by si uvědomil, že to nešlo napravit, cítil by se jen na hovno.

Ne, pro Joea bylo mnohem lepší být tady a pro Coryho teď zůstat v Chicagu. Tak se každý z nich mohl soustředit na to, v čem byl dobrý, aniž by měl pocit, že by to musel pro toho druhého kompenzovat. Na konci by se mohli spolu znovu sejít uprostřed.

To je ono, to je celé.

„Jak těžké bylo udržet ho v Chicagu?“ zeptal se.

„Vyhrožoval jsem, že ho zavřu do klece,“ zamumlal za nimi Theo.

Joeovi cukaly rty.

Svědění úsměvu.

Ale neprojevil se.

Hrudí mu projela bolest – ten náhodný pocit, který cítil od doby, co se probudil v tom hotelovém pokoji a uvědomil si, že Liliana byla pryč. Bolest nastala, jakmile příliš dlouho myslel, příliš mnoho mluvil, příliš často chodil, nebo do prdele, dýchal.

Dělo se to proto, že tu nebyla.

A on to podělal.

Od toho okamžiku ji nikdy nesměl přestat hledat. Mohl být na jejich stopě, nebo je dostihnout později. Místo toho zamířil zpátky do New Yorku a teď byl za Richem a za ní ještě dále než předtím.

Tohle kurva bylo na hovno.

A bylo to k ničemu.

Úplně k ničemu.

Zastavil na chodbě a zády se opřel o zeď. Zíral do stropu a přál si, aby na vteřinu přišla blíž a celého by spolkla. Dostala ho někam jinam, kde by nemusel myslet nebo cítit, a pak by možná jeho mozek fungoval tak, jak by měl.

Pak by ji možná našel.

Nebo by věděl jak.

„Bože,“ zabručel a přejel si dlaněmi po tváři. „Potřebuji vteřinku.“

„Dobře.“

Přes konečky prstů viděl, jak táta kývl na Thea a pak ukázal směrem k chodbě. Oba muži došli zbytek cesty do kanceláře Danteho Marcella sami. Joe sundal ruce z obličeje až tehdy, když zaslechl cvaknutí dveří.

Znovu se podíval nahoru.

Nemohl tu vidět nebesa, ale na druhou stranu nebyl jedním z těch lidí, kteří se dívali nahoru k nebi a myslel by si, že to bylo ono. Vždy se cítil blízko nebe a Boha v kostele, a… no, taky s Lilianou.

Ze zcela jiných důvodů.

Vrať mi ji, modlil se a pevně svíral růženec, který mu visel kolem krku. Vrať mi ji. Prosím, vrať mi ji.

Nesmlouval.

Nic za to nenabízel.

Stejně to nebylo tak, jak Bůh pracoval.

Kromě toho, teď, když si udělal chvilku a řekl Mu svou modlitbu – měl pocit, že dneska to bylo už po sté – bylo mu zase o trochu lépe. Alespoň na čas. Ta bolest v jeho hrudi se zastavila, ale věděl, že se vrátí zpátky.

Pořád se vracela.

Teď neměl čas o tom přemýšlet.

Zamířil chodbou dál a než vstoupil do pekla Marcello, ani se neobtěžoval se zaklepáním na dveře kanceláře.

Bylo to peklo. Nebo chaos.

Dva muži se mezi sebou dohadovali. Vedle seděl sám další – i když mnohem starší – muž. Muži z Chicaga viseli na svých telefonech. Ven z okna zírala zrzavá žena s rukama založenýma na prsou a zamyšleným výrazem ve tváři.

Byl to jen Lucian, kdo se opíral o protější zeď a ignoroval své hádající se bratry, tichého tátu a švagrovou s nepřítomným výrazem, nemluvě o Joeově tátovi a strýci. Byl to jen on, kdo se na něj podíval, když vešel do kanceláře.

Joe je samozřejmě všechny poznal. Všechny je znal. Právě teď mu to bylo jedno. Dokud by se jedna z jejich myšlenek nebo telefonátů přeměnila v nějakou zkurvenou informaci, jak mohli Lilianu bezpečně dostat zpět, byli mu ukradení.

„Cokoli?“ zeptal se Luciana.

Muž zavrtěl hlavou, tiše a chladně. Joe si nemyslel, že by kdy dřív toho muže viděl s tak prázdnými výrazem. Jeho ovládání bylo… děsivé.

Jo, to bylo stejně dobré slovo jako jakékoli jiné.

„Myslím si, že hledáme na špatném místě,“ řekl Lucian.

Joe svraštil obočí. „Prosím?“

„Hledáme tam, kde ho očekáváme. Stejně tak, jako když jsme ho předtím sledovali a byli mu za zadkem. Dělali jsme to s vědomím, co hledáme nebo na co se díváme. A myslím si, že nám něco uniklo, protože jsme nedopatřením přehlédli něco jiného. Chápeš, co tím říkám, Joe?“

Ano.

Ale co jim uniklo?

A kdy?

***

„Takže nemáš nic?“ dožadoval se Joe.

Cory si povzdechl. „Mám aliasy, člověče, a bude nám chvíli trvat, než ty sračky taky projdeme. Co máš u sebe ty?“

„Čtyřicet osm hodin, která uplynuly před deseti minutami.“

Bratr nasál vzduch skrz zaťaté zuby a pak zamumlal: „Víš, že to bude v pořádku.“

„Vlastně nevím vůbec nic.“

„Joe.“

Dobře, byla to pravda.

Děsivá, ale pravdivá.

Bratrovi neodpověděl. Cory se stal nakonec tak podrážděný, až se zeptal: „Co právě teď děláš? Vím, že táta a Theo hledají nějaké sračky.“

„Máš na mysli vyhrožování lidem.“

„Jo, to je to, co umí nejlépe.“

Joe, když přišel ke kavárně, kterou poznal, s povzdechem protočil oči v sloup. Tohle byla dneska jeho třetí zastávka a pravděpodobně se ani odsud nedostane nikam dál. Stejně jako ze všech ostatních míst, kam šel ve snaze vystopovat Lilianiny kroky v New Yorku. Musel zkusit něco jiného a pohnout se dál.

Jinak se cítil k ničemu, když jen kurva seděl a čekal, až se něco stane.

To nebyl jeho styl.

Místo toho, aby vešel do kavárny, zatímco ještě telefonoval, se rozhodl nejdřív hovor ukončit a teprve pak pokračovat ve zbytku svých věcí. Cory by to pochopil… nakonec.

„Hele, musím jít, ale zavolej mi, kdyby –“

„Už jste uvažoval o alternativách, jak ji Rich sledoval?“ zeptal se Cory najednou.

Joe ztuhl. „Nerozumím, co tím myslíš.“

„Očividná odpověď, Joe, je, že Rich je jí posedlý. Pravděpodobně tvou dívku sledoval. Možná jste ho neviděli, nebo vás všechny možná prostě jen přechytračil. To je jasná odpověď na to, jak se to stalo, že?“

I když si to nerad přiznával – a kurva, nerad si to myslel – Cory měl tak jako obvykle pravdu. „Děkuji za informace, které už vím, ale nepotřebuji, abys mi je kurva přímo teď cpal přímo před obličej. Už je to dost zřejmé, aniž bys to dělal i ty.“

„Ne, poslouchej kurva hlavou.“

Bože, chraň ho.

Protože se ho Joe chystal zabít.

„Říkám jen,“ pokračoval Cory, „že je snazší dívat se na to, co je zřejmé, protože to bývá to, kde jsou odpovědi, Joe, ale co když je to v tomto případě špatné místo, kde hledat.“

Joe zaváhal a pak se zeptal: „Jak to?“

„Co kdyby se, zatímco se všichni dívali na ni a na něj, on sledoval tebe.“

„Cory –“

„Já vím, já vím, Joe,“ řekl bratr rychle s uchechtnutím a obranným tónem v hlasu, „ty jsi ten zkurvenej Stín a nikdo tě nevidí, když nechceš. Ale nejsi kurva neviditelný, Joe. Dobře? Nejsi. A zapletl ses se ženou, která měla očividně z minulosti přítěž, o které jsi nebyl informovaný, abys mohl být opatrnější v některých sračkách, které jsi s ní dělal. Takže mi řekni, zda není ani zdaleka možné, že by tě někdo sledoval a ty sis toho nebyl vědom.“

No…

Kurva.

„Je to možné,“ řekl Joe.

Ale nelíbilo se mu to.

„I když ty si nemyslíš, že tomu tak je,“ namítl Cory, „slyším to z tvého hlasu.“

„Špatně – nechci si myslet, že to tak bylo. V tom je obrovský rozdíl.“

„Proč ne? Mohlo by to znamenat, že můžeš najít něco, co nikdo jiný nenašel, Joe.“

„To také znamená, že jsem to znovu podělal, Cory.“

„Ty jsi to nepodělal, chlape.“ Když Joe neodpovídal, Cory si povzdechl. „Takže kam jdeš odsud?“

Dobře, odpověď byla snadná.

Musel přestat sledovat její kroky a začít se vracet ve svých vlastních.

„Musím jít,“ řekl Joe, a aniž by bratrovi nabídl cokoli jiného, zavěsil. Dokonce ani nenechal zhasnout obrazovku telefonu a vytočil další číslo – Lucianovo. Muž to nepřekvapivě zvedl na druhé zazvonění. Ani nenechal Luciana promluvit a už začal sám s tím, co měl na srdci. „Něco potřebuji.“

„Něco jako co, Joe?“

„Informace – z kamer. Od mého hotelu a z Lilianiny show. I té charitativní akce. Z kavárny, kam jsem chodil na ulici, a sakra, dokonce i samoobsluhy, kam jsem si chodil pro tabák.“

„Proč by –“

„Můžeš získat ta videa a nechat někoho, aby je prozkoumal, nebo ne?“ požadoval Joe.

Lucian si odkašlal. „Někoho máme. Hacker.“

Joe vychrlil data, aby to tak bylo jednodušší. „To je to, co potřebuji… a všechny záznamy, kde jsem. Potřebuji, abys mi je poslal.“

„Bude to chvíli trvat.“

„Zaplať, aby to bylo rychleji, Luciane.“

„Nepředpokládej, že bych to neudělal, Joe.“

Jo…

Sakra.

„Nějaké novinky na tvé straně?“ napadlo ho zeptat se.

„Ne, ale matka byla dneska večer v televizi. Znovu nás obviňuje,“ zabručel Lucian.

Hm

„Možná začnu s ní,“ řekl Joe.

„Joe, to je nebezpečné. Možná nezná tvoje jméno tak, jako naše, ale pozná tvou tvář, kdyby někoho napadlo dát před ni zkurvenou fotku. Dostaneš se tak do horší pozice a to, co by možná mohla být krátká chvíle pryč, než se usadí prach, by mohlo trvat mnohem déle.“

Stojí to za to, pomyslel si.

Pokud dostane Lilianu zpět.

Na ničem jiném nezáleželo.

***

Tik-tak, tik-tak.

Joe by přísahal, že cítil, jak ty zkurvené hodinky na jeho zápěstí odpočítávaly čas a doháněly ho kurva k šílenství. Pokaždé, když se vteřinová ručička pohnula, měl pocit, jako by dostal do zápěstí elektrický šok. Kdyby ty hodinky nebyly dárkem od mámy, který dostal loni k Vánocům, pravděpodobně by si je strhl z ruky a odhodil do zkurveného smetí.

Další sračky na práci, Joe. Soustřeď se teď na jiné sračky.

Jo, správně.

Jiné sračky.

Stál opřený pod pouliční lampou, a přestože věděl, že by měl dělat doslova cokoliv jiného, zvedl zápěstí a zíral na hodinky. Vteřinová ručička minula dvanáctku a pak se společně pohnuly minutová i hodinová ručička.

Sedmdesát dva hodin.

Liliana byla pryč sedmdesát dva hodin.

A stále nebyli blíž k tomu, aby ji našli.

Do prdele.

Ta bolest v jeho hrudi byla zpátky – hluboká, bolavá a silně bušící. Předchozí dny ji byl alespoň schopný prodýchat, ale teď se změnila v něco úplně jiného a ani dýchání nepomáhalo.

Nic kurva nepomáhalo.

Přinutil se odtrhnout pohled od hodinek, ale jen proto, že jeho oko zachytilo něco jiného. Na přední terasu svého velkého, zastrčeného domu, vešla žena. Tiché předměstí těsně za hranicemi města bylo ze všech směrů tak bezpečné, jak jen mohlo být.

Až na případy, kdy šlo o lidi jako on.

Žena si upravila bundu a zběžně se rozhlédla po svém předním dvorku, ale nic víc. Rozhodně se nepodívala dost daleko na ulici, aby viděla Joea, který stál pod světlem lampy. Z valné většiny se ani nesnažil skrývat.

Chtěl být viděn.

Alespoň u této konkrétní ženy.

Senátorovy manželky.

Richovy matky.

Marcie Earl zatahala za vodítko, které bylo připevněné k obojku malého Pomeraniana. Když malý psík prakticky poskakoval dolů ze schodů, vypadal jako obří koule načechraných chlupů. Jeho zkurvené nohy nebyly ani dost dlouhé na to, aby se zvládly dostat z jednoho schodu na druhý – vlastně opravdu musel schod po schodu seskakovat.

Svým způsobem opravdu zábavné.

Nikdy nepochopil smysl mít tak malého psa. Co jiného zvládl, než že jen spal na klíně svého pána a až příliš hlasitě štěkal?

Tak jako tak.

Když Marcie zamířila blokem dolů – její obvyklý rituál při venčení psa v této noční době, jak zjistil podle informací, které na ni vytáhl – odlepil se od lampy a zamířil za ní. Kráčel rychle, ale zlehka. Jeho boty, kterými se dotýkal chodníku, nevydaly jediný zvuk. Ne, že by chtěl, aby věděla, že ji sledoval.

Brzy, ale zatím ještě ne.

Marcie při procházce se psem sotva vnímala své okolí a ani jedinkrát se neohlédla přes rameno nebo zkontrolovala cokoli, co bylo v okolí. Bylo to jisté znamení, které říkalo, že se na tomto místě cítila bezpečně a považovala to za své prostředí.

Lidé byli tímto způsobem předvídatelní. Měli své způsob, jak předpokládat, že se jim nikdy nemohlo stát nic špatného. Ne, když šlo o jejich prostor. Nikdo by se jim v něm neodvážil zasáhnout do jejich života. Jako by jejich známá, uklidňující místa byla svým způsobem posvátná nebo tak nějak.

Špatně.

To bylo tam, kde se dělo všechno špatné.

Zastavila se jen občas, když si její chlupatý pejsek chtěl očichat trávník někoho jiného nebo se vyčůrat. Joe dbal na to, aby si od ní držel úctyhodnou vzdálenost, ale ani jednou kvůli tomu nepotřeboval vklouznout za auto, aby zůstal mimo dohled. Nevšímavě kráčela za svými nočními záležitostmi.

Neměla vůbec strach.

Hloupá žena.

Jakmile obešla asi polovinu bloku, zastavila se a posadila se na lavičku. Vypadalo to, že si ho její pes na chodníku konečně všiml. Malý Pomeranian na něj zaštěkal, nicméně Joe mu nevěnoval žádnou pozornost.

Okusovač kotníků.

Co to mu mohl opravdu udělat?

Zápěstí měl stejně silné, jako byla celá hlava psíka.

Když se k Marcii přiblížil, na lavičce trochu ztuhla, pak však od něj odvrátila pohled. Očividně ho nepoznala – což pro jeho stranu rovnice nebylo špatné – ale jeho přítomnost ji zjevně nebyla příjemná.

Dobře.

Už se začala cítit ještě nepříjemněji.

Posadil na lavičku, opřel se do ní, ruce si dal za hlavu a nohy v kotnících zkřížil. „Hezký večer, že?“

„Předpokládám.“

Zdvořilá.

Napjatá.

Skoro se usmál.

Zjevně byla typem člověka, který se jednoduše zapojil s cizím člověkem do rozhovoru jen proto, že nechtěla být hrubá. Jedné jeho části to připadalo otravné i zábavné zároveň. Ale ani jedné částí to vůbec nevadilo.

Podívala se na něj – vrásky kolem jejích očí a zamračená ústa vypovídaly o jejím věku. Kromě toho však byla dost hezkou ženou. Světlé blond vlasy měla stažené dozadu do prostý drdol. Teplýma očima si ho prohlížela. Skoro musel přemýšlet, zda tato žena vůbec rozuměla, co za satana její syn byl.

Pravděpodobně ano.

Koneckonců, takové chování muselo být naučeno.

Chlapci nevyrůstali s tím, že se ženy mlátí.

Byli naučení to dělat.

„Tvůj manžel tě taky sakra mlátil až k smrti?“ zeptal se.

Ztuhla. „Prosím?“

„Tvůj syn – Rich – zneužil Lilianu Marcello a vzhledem k tomu, co vím, mohu bezpečně předpokládat, že to pro něj nebyla jednorázová záležitost. Pravděpodobně existují další. Víc žen, které zneužil, což znamená, že v době, kdy vyrůstal, byl pravděpodobně svědkem stejného druhu chování.“

„Já – omlouvám se,“ řekla a zvedla se.

Nemohl jí to dovolit. Rychle vystřelil rukou vzhůru a objal ji kolem zápěstí, aby ji strhl zpátky na lavičku. „Ne, ještě neodcházej. Teprve začínám. Ani jsme se ještě nedostali k té zábavnější části, Marcie Earl.“

Ostře se nadechla, pohledem těkala kolem sebe a zasyčela: „Budu křičet.“

„A já ti rozříznu jazyk vejpůl, budu tady s tebou sedět a dívat se, zatímco se budeš dusit svou vlastní krví, dokud se v ní neutopíš. A když tady budeme čekat, dokonce dám tvému psíkovi něco na žvýkání nebo hraní si. Teď buď zticha.“

Zamrkala.

Usmál se na ni. „Víš, poslední den jsem si dal trochu času k tomu, abych se na tebe podíval o trochu víc. Samozřejmě jsem měl všechny informace o tvém manželovi, ale ty jsi mě příliš nezajímala. Koneckonců, pro svou práci jsem toho o tobě nepotřeboval nic moc vědět. A pak jsem se musel podívat na tebe, takže jsme tady.“

„Nevím, co chceš, abych –“

„Ten kokain na make-upu, že? Také silný pudr. Tolik, až ti dali přezdívku Barbie, protože jsi vždycky vypadala tak uměle a falešně s dokonalými vlnami vlasů, naneseným make-upem a svým falešným úsměvem. Každá tvoje fotka vedle tvého manžela byla úplně stejná.“

„Já –“

„Vsadím se, že jsi mívala vlasy rozpuštěné, protože pomáhaly skrýt všechny ty stopy na tvém krku. A pak jsi musela použít make-up o odstín nebo dva tmavší, než je tvůj vlastní odstín pleti, abys skryla modřiny. Tak nebyly tak nápadné. A ten úsměv? Každou noc dokonale nacvičovaný před zrcadlem, takže nedokázal říct, jak moc tě to zabíjelo, když jsi to dělala.“

„Nevíš nic.“

„Teď je mrtvý,“ nabídl, „takže chránit jeho nebo cokoli jiného svůj vlastní život opravdu není potřebné nebo nezbytné“.

„Nevím, kdo jsi, ale musíš jít pryč.“

Zasmál se. „Ne. Kdy tě začal mlátit?“

Ztěžka polkla. „Co chceš?“

„Právě teď – mluvit. To, co od tebe dostanu, předurčí spoustu věcí. Včetně toho, zda se ti podaří přežít dnešní noc a zjistit, jaký je život bez hrubého manžela za zády. Pro kamery jsi předváděla dobrou show, kdy jsi kvůli němu brečela a tvrdě prosazovala, že nešlo o nešťastnou náhodu, ale vsadím se, že v soukromí cítíš jen úlevu.“

Trochu se uvolnila.

Viděl to, i když ona si pravděpodobně myslela, že ne.

Potvrdilo to všechno, co neřekla.

Ano, její manžel ji mlátil.

Ano, Rich se to naučil.

Ano, byla šťastná, že byl mrtvý, ale také stále měla svou roli. A pochyboval, že by vdova po politikovi z kariéry chtěla, aby byly její osobní záležitosti a to, že byla zneužívána, vystaveno před reflektory, aby se v tom zbytek světa mohl pitvat nebo se tomu vysmívat.

V tomto ohledu byli lidé příšerní.

„A je v pořádku to cítit,“ dodal tišeji, „protože jsem si jistý, že to taky bylo na hovno.“

„Co chceš?“

„Chci Lilianu Marcello zpátky s její rodinou a teď ji má tvůj syn.“

Prudce trhla hlavou ke straně. Zatímco na něj zírala – s ochablou čelistí – oči jí hořely.

„Jak víš, že ji má Rich?“

„Já to vím.“ To bylo to jediné, co ji nabídl.

„Dobře,“ vyprskla žena, „Já to nevím, takže si nejsem jistá, proč se domníváš, že mám cokoliv, co by pro tebe mohlo být užitečné.“

„Jsem si jistý, že znáš někoho, kdo by mohl…“

Ženě s sebou škubala tvář.

Stejně jako prsty.

A její oko.

Chystala se lhát. Všechna ta znamení viděl.

„Je to můj syn,“ nabídla tiše.

Přikývl. „A tak ho chceš chránit.“

„Jistě.“

Nerad lhal, ale uměl to a také v tom byl zatraceně dobrý. Zejména když to znamenalo dostat to, co chtěl. A právě teď chtěl víc než cokoliv jiného na celém světě Lilianu. Chtěl ji zpátky, aby jí mohl říct, že ji miluje a že je tím jediným člověkem, který byl stvořený jen pro něj.

Chtěl ji zpět.

Takže lhal.

„Řekni mi, kdo by znal informace, které hledám, a až ho najdu, nechám ho naživu,“ řekl.

Vydechla si.

A pak znovu.

„Trevor.“

„Asistent?“ zeptal se a vzpomněl si na muže, kterého praštil na charitativní akci. „Jsi si jistá, že to je odpověď, kterou mi chceš dát?“

Pokrčila rameny. „Pokud někdo něco ví, je to Trevor Mason. Ani mi nezvedá hovory, protože mi nerad lže. On ví, že já vím, že něco není v pořádku, a že on je tím, kdo má odpovědi. Nebo… některé z nich.“

Byl to Trevor.

Zvedl se a po ženě se ohlédl. „Mimochodem, to s tím podřezáním jazyka se může stále stát. K tomuto setkání nikdy nedošlo.“

***

Barevné pruhy dokázaly prorazit část špíny a zašlosti na oknu skladiště. Na načervenalé podlaze po sobě zanechaly červené a žluté čáry.

Načervenalé podlaze od zaschlé krve.

Tuto denní dobu měl Joe obvykle nejraději. Čerstvý start a nové začátky. Každý den mohl být něčím jiným, pokud to bylo to, co chtěl udělat. Dneska však v hlavě žádnou z těchto myšlenek neměl.

„Poslední možnost dát mi jméno,“ zamumlal a svým nožem otáčel v čéšce kolena muže, který byl připoutaný k židli, „nebo to začneme znovu.“

Ten chlap byl celý zakrvácený.

Potlučený.

Jeho mysl teď byla pravděpodobně zlomená.

Trvalo to celých šest hodin v kuse, kdy z něj mezi různými metodami mučení vymlátil sračky. A sakra, musel přiznat, že Trevor Mason byl tvrdý. Nechtěl se nechat zlomit, ale Joe byl takový, jaký byl.

A byl zatraceně odolný.

Také neúprosný.

Hodlal pokračovat.

Dokázal by pokračovat.

Od okamžiku, kdy dal Lucianovi jméno, bylo otázkou několika hodin, než mu Trevora doručili – spoutaného, s roubíkem a pytlem přes hlavu – dolů do skladiště v Brooklynnu, aby z něj získal informace.

A teď bylo ráno.

Stále pracoval na získání těch informací.

Jeho sebeovládání bylo pokoušeno.

Joe zaslechl prasknutí čéšky a Trevor vydal dávivý vzlyk. Tehdy věděl, že z toho kreténa konečně dostane něco užitečného.

„Ryan,“ zalapal muž s vzlyky po dechu, „Ryan Thompson. To je přezdívka, kterou používá, když dělá sračky a potřebuje zůstat dole pod radarem.“

Joe nechal nůž zabodnutý v Trevorově koleni tam, kde byl, a obrátil se ke svému tátovi. „Zavolej Corymu a dej mu jméno. Zjisti, co to přinese.“

Táta se zvednutým obočím a rukama založenýma na hrudi svůj napjatý postoj nezměnil. „Dej si pauzu, Joe.“

Ne.

Zavrtěl hlavou. „Je mi tu dobře.“

„Joe –“

„Nech ho být, D,“ zamumlal Theo. „Pojďme zavolat.“

Joe stál rovně a díval se ven ze špinavého okna, které bylo jen pár stop od něj. Lucian vedle něj přecházel z místa na místo. Na druhé straně skladiště stáli mlčky další dva bratři Marcello, jeden vedle druhého.

Tak to probíhalo celou noc.

„P-prosím, prosím, jen… prosím.“

Trevorovy mumlající, nezřetelné výkřiky dopadly na hluché uši.

Joea to prostě nezajímalo.

„Na co myslíš?“ zeptal se Joe Luciana.

Mužovo přecházení se nezastavilo. „Nic z toho, co bys chtěl slyšet.“

„Vlastně bych to chtěl slyšet.“

Lucian si povzdechl. „Teď máme čtyři dny. Má ji čtyři dny. Takže co jí za tu dobu udělal, Joe? Dostaneme ji zpátky živou, ale co potom? Co mohu očekávat, až ji dostaneme zpět? Rozhodně nebude tou samou ženou, kterou –“

„Luciane,“ zamumlal Dante z druhé strany skladiště tiše, „nedělej to, bratře.“

Lucian zaťal čelist. „Nech mě dusit, Dante. To je kurva to jediné, co mám.“

Joe se cítil stejně.

„Jak jsem řekl,“ řekl mu Lucian, „nechceš vědět, co mám v hlavě.“

Nic méně nebo více horšího než to, co v Joeově hlavě. Zatímco tohle vyřizoval, dokázal to na nějakou odložit stranou. Chcete-li říct, oddělit.

„Joe, poslouchej,“ slyšel říct tátu, když do skladiště znovu vešel Damian.

Z reproduktoru telefonu se nesl Coryho hlas. „Jedním ze jmen, které se objevilo, je Ryan Thompson – nejdřív jsme procházeli jiná, takže k tomu jsme se ještě nedostali.“

„Urychli to,“ vyštěkl Lucian.

„Promiň, jo, takže Ryan Thompson před šesti měsíci koupil soukromou usedlost ve Vermontu, ale její renovace byla dokončena jen před měsícem.“

„Jak to myslíš, soukromou?“ zeptal se Joe.

„Myslím tím… hluboko v lesích, spousta půdy a spousta zabezpečení. Nebylo těžké vytáhnout záznamy o tom, ale pokud bych měl náhodně hádat, Joe, bylo by to ono. Tam bych řekl, že je. Do tátova telefonu posílám adresu.“

„Dává to smysl,“ zamumlal Lucian sám pro sebe.

Joe se otočil zpátky k blábolícímu nepořádku, který zbyl z muže na židli. Trevor byl stále pevně spoután, napůl mrtvý, a kurva nikam nešel. „Jestli jsi mi dal špatné informace, učiním svým osobním posláním zabít každého zkurveného člověka, který se je pokrevně spojený s tvou linií a jménem. Poslední šance cokoli napravit.“

„To je on – to je on, přísahám!“

Dobře.

Vytrhl nůž z jeho čéšky a jedním tvrdým máchnutím paže čepelí prořízl mužovo hrdlo. Z rány se okamžitě vyvalila krev a stříkala kolem. Trevor byl za pár vteřin mrtvý, doširoka rozevřenýma skleněnýma očima hleděl do stropu.

Prostě jen tak Joe skončil.

Pustil nůž a otočil se na patě, aby zamířil ke dveřím.

Klidný.

Chladný.

Připravený.

S tímhle byznysem skončil a byl připravený jít dál. Připravený dokončit zbytek a dostat Lilianu zpátky do bezpečí své rodiny a k sobě… Nehodlal tam stát a kurva lpět jako idiot na mrtvém muži v židli nebo na tom, co se mohlo dít ve Vermontu. Potřeboval se stále pohybovat – stále se k ní přibližovat – nebo by kurva explodoval.

„Bože,“ řekl někdo – znělo to jako Dante, ale nebyl si tím jistý – „Damiane, měl bys být na toho muže zatraceně hrdý. Nemůžu říct, že by kdokoli z nás dokázal být v téhle situaci tak soustředěný.“

„To jsme,“ řekl strýc Theo.

„Velice hrdí,“ dodal Damian. „A mnohem víc než to. Tak si pojďme pro ni.“

„Ano, teď,“ zavrčel Lucian.

Joe už byl pryč.