Captivated - 16. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Bušení basu, které Lilianině znělo v lebce, se nepodobalo ničemu, co by cítila kdy dřív. Bylo to dost bolestivé na to, aby jí bránilo mluvit, ale přesto umožnilo, aby ji z vyschlých úst dovolilo uniknout přidušené zasténání.

Suché… jako její ústa.

A její oči, když se je pokusila otevřít.

Snažila se soustředit jen na jednu věc. Buď na bolest, na to, jak dostat ze rtů ať už to bylo cokoli, co proti nim tlačilo, mlhu v mysli, nebo… cokoli jiného. Měla pocit, jako by se to všechno míchalo dohromady, a čím déle se snažila bojovat s čímkoli, co se jí stalo, jen se to zhoršovalo.

A bože…

Co se dělo?

Zrak měla stejně silně zamžený jako svou mysl. Jako by se dívala skrz šedé mraky a snažila se prohlédnout to, co bylo za nimi. Černá kůže, pomyslela si. Možná klika? Také černá, ale to bylo tak všechno, co pochopila.

Pokusila se natáhnout ruku, aby se dotkla čehokoli, co to bylo přímo před jejím obličejem, ale zjistila, že jí vážně chyběla jakákoli síla. Dokonce i pro jediný pohyb jako by musela vynaložit všechno úsilí, které měla, a přesto nedokázala dosáhnout na to, co tam bylo. Tělo to prostě vzdalo.

Znovu vypnulo.

Proč to vypadalo, že měla žaludek prázdný?

V ústech cítila chuť zvratků.

A její hlava…

Bože, hlava jí bolela.

„Ne, ne, ne,“ slyšela.

Ta slova zněla jako zpěv.

Škádlivý.

Pobavený.

Potěšený.

A ten hlas.

Bože.

Ten hlas.

Každá její část při tom hlasu uvnitř křičela.

Rich Earl.

„Ještě se nebuď,“ řekl Rich někde za oparem mraků a bolestí. „Ještě nejsem tak šťastný, abych s tebou mluvil, děvko.“

Ten tón.

To varování.

Ten muž.

Pevně zavřela oči, protože ať už spočívala na čemkoli, trochu se to zakymácelo. Možná auto? Měkká kůže a že výrazná vůně auta. Muselo to být auto, že?

Jak se sem dostala?

Zaplavila ji vzpomínka…

„Něco konkrétního?“

Zatímco si prohlížela jídelní lístek a pak se ohlédla na místo, kde Joe stále ještě v posteli spal, sama pro sebe si broukala. Byl zatraceně mimo. Zhasl Jako když vypnete vypínač nebo tak něco. Na probuzení toho muže by nestačil ani hurikán a nějaké její hloupé části to připadalo nanejvýš zábavné.

Taky by dokázala spát déle, ale probudil jí hlad.

A nadrženost.

Kousnutí nadrženosti, se kterým se hodlala vypořádat, jakmile se Joe probudí, a ona bude mít v žaludku jídlo. Bože, když přišlo na tohoto muže a sex, potřebovala mít nějaké priority, jinak by sama sebe vyhladověla, protože by mnohem raději zůstala v posteli a celé dny strávila šukáním s ním.

To jí udělal on.

„Mohli bychom dostat mix?“ zeptala se. „Od všeho něco, ale nic extravagantního. Jen základ.“

„Vejce, slanina, toasty, palačinky, vafle…“

Chlápek na druhém konci telefonu dole v restauraci ze sebe stále sypal nabídku jídla, jako by nechápala, co znamenají základy, když došlo na snídani. Ano, chápala. A proto o ni požádala.

„Připravte vejce na dva nebo tři způsoby,“ přerušila ho a zastavila před tím, aby toho řekl víc. „Ve stylu bufetu, ano?“

„Bude to asi za hodinu.“

„Bez problémů. Díky.“

To jí dalo alespoň trochu času, aby se umyla a zkusila na sebe natáhnout nějaké oblečení, aby vypadala slušně. Neměla chuť předvádět show komukoli jinému než Joeovi. A protože ten ještě spal…

Věnovala mu další pohled.

Jo, ještě spal.

Zamířila do koupelny a zavřela za sebou dveře, aby utlumila hluk sprchy. Osprchovat se a pak se osušit ji zabralo celých deset minut – možná patnáct. Právě si opláchla kartáček na zuby, když z ložnice zaslechla slabé zaklepání.

V žádném případě ta hodina neuběhla tak rychle.

Možná ano.

Z koupelny zamířila ke dveřím, ani neobtěžovala podívat na hodiny. Když se natáhla po klice dveří, tiše přes rameno řekla: „Joe, vstávej. Je tady jídlo.“

Ani se nepohnul.

Hm

Možná v tom bylo mnohem víc než jen to, že až do časných ranních hodin spolu šukali jako králíci, že upadl do tak hlubokého spánku. Možná za tím bylo všechno to, co se kolem nich dělo a stres, se kterým se potýkal. Nikdy si nestěžoval – nikdy neřekl, že bylo něco špatně. Prostě udělal, co udělat musel.

A sakra…

Za toho ho milovala.

Začínala se učit – i když mu to ještě neřekla – že Joea Rossi milovala z mnoha důvodů a ze spousty věcí.

A co bylo nejdůležitější, protože to byl on.

A on ji miloval.

„Joe,“ řekla hlasitěji, když otevřela dveře.

„Řekni jeho jméno ještě jednou,“ ozval se tichý, výhružný hlas, „a zabiju ho dřív, než se stihne převalit na druhou stranu, Lilibet.“

Lilibet.

Nejdřív to byla ta přezdívka a potom hlas, který poznala. Jedna její část se nechtěla otočit se a čelit muži, který čekal za dveřmi, protože představa, že mu bude znovu čelit, když ani neměl vědět, kde byla, ji děsila jako peklo.

„Podívej se na mě,“ nařídil Rich.

Odtrhla pohled od Joea.

Ne proto, že by chtěla, ale protože pro teď potřebovala odvrátit Richovu pozornost od něj. Tím si byla nejjistější. Na zatracené buněčné úrovni věděla, že byla v nesnázích a Joe také.

V takových problémech.

Špatně ve všech směrech.

„Richi,“ pozdravila ho.

Laskavě.

I když si nebyla jistá, jak to zvládla.

Vypadal stejně – stále stejně vysoký, štíhlý a pohledný. Tmavé vlasy měl o trochu rozcuchanější než obvykle, ale jeho oblek stále vypadal, jako by ho vytáhl někde z nějakého zasraného časopisu. Jeho úsměv vypadal vřele a přívětivě, ale nebyla tak hloupá, aby se tím nechala oklamat. Věděla, co by přehlédnutí u tohoto muže mohlo způsobit a přivést jí do cesty.

Nedalo se mu věřit.

Ale sakra, to bylo to, co dokázal s monstrem udělat dobrý vzhled, peníze a okouzlující úsměv. Mohlo ho to proměnit v někoho úplně jiného – v někoho, díky čemu by ani ti nejlepší lidé nedokázala poznat, čím ve skutečnosti byl.

„Vyjdi se mnou ven,“ řekl Rich.

Nepoložil to jako otázku.

Ani nabídka.

Nepohnula se. „Musíš odejít.“

Naklonil hlavu ke straně a ten pomalý úsměv se proměnil v něco úplně jiného. Něco mnohem chladnějšího a děsivějšího. Díky úšklebku se okamžitě cítila jako kus ledu. Rukou sevřela dveře pevněji, připravena zabouchnout je.

Možná by jí to dalo okamžik na to, aby je zamkla.

Okamžik udělat –

„Zabouchni přede mnou dveře nebo vydej jakýkoli zvuk, a tohle bude mnohem horší. Čekají na mě lidé. Vezmu tě násilím a jeho také. Usnadni mi to,“ řekl Rich, jako by jí nabízel nějakou sladkost, jen si vzít mezi rty a ochutnat, „a já ho tu nechám živého. Zvaž to, Liliano. Jste tu jen vy dva – vaše rodina vás dneska neochrání a rozhodně ne ten tvůj otec.“

To, jak řekl slovo otec, jako by ho vyplivl z úst, ji přimělo přikrčit se. V hrudi cítila strach, který se jí tam šířil, stejně tak jako žluč, kterou už měla vzadu na jazyku. Ani jedna jediná její část s ním nechtěla jít, ale to, co nevěděla, ji děsilo ještě víc.

Měl lidi?

Nebyla to jen ona a Joe, koho musela brát v úvahu, protože hotel byl plný dalších hostů. Kolika nevinným lidem by bylo ublíženo při Richově snaze dostat ji pryč od Joea? I když pro ni byl nejdůležitější Joe. A nic nestálo za to, aby mu bylo ublíženo.

„A věz, že kdybys tohle zkomplikovala,“ dodal, „pak i s ním mám své plány. Začneme tím, že se bude dívat, jak tě šukám, a podle toho, jak to vezme, půjdeme dál. Dobré mučení vyžaduje trpělivost a zručnost.“

Pohledem se vrátil na ni, v mžiku znovu chladný a odtažitý. „Takže mě překvap, Lilibet, a ukaž mi, co ses od doby, kdy jsme byli od sebe, naučila. Vidíš, že jsem byl velice trpělivý. Čekání na tohle… takže mě nezklam.“

Bože.

Vyšla z hotelového pokoje ven a zavřela za sebou dveře. Jakmile se dveře zavřely, ze strany se k ní přiřítilo tělo. Z hrdla se jí vydral výkřik. Zemřel v ruce, která jí zakryla ústa. Následovalo ostré bodnutí do jejího krku.

Jehla.

V žilách jí koloval chlad. Brzy poté si ji našla temnota.

***

„Napij se.“

Když si od Riche odmítla láhev s vodou vzít, byla jí vtlačena do ruky. Pevně ji sevřela, nicméně i když měla v krku tak sucho, že protestoval bolestí, touha napít se z brčka, které z lahve koukalo, byla malá až žádná. Koneckonců, podal jí ji otevřenou.

Kdo věděl, co do toho ten bastard dal?

Nehodlala mu to usnadnit.

Za ním stál muž oblečený celý v černém – očividně její strážce. Mohla by utéct a on bude tím, kdo po ní půjde.

Nebo tak jí to vysvětlil.

„Je to jen voda,“ vyštěkl Rich, jeho rozhořčení bylo jasné.

Kondenzace na vnější straně láhve jí navlhčila prsty. Voda jí slibovala úlevu. Pro hrdlo, bolavé břicho a možná i bušení, které cítila v hlavě.

„Kam jedeme?“ zeptala se.

Na pár triků na něj nezapomněla. Jako třeba ten nejlepší způsob, jak toho muže dostat pryč od tématu, kdy ho šlo rozptýlit tím, že ho přiměje mluvit o něčem jiném. Nebo ještě lépe, když musela udělat něco s ním nebo něco, co chtěl udělat on.

Mohlo by ho to také uklidnit.

Uvolnit ho.

„Na malé místo, které jsem koupil,“ řekl a znovu se usmál.

Tím hřejivým úsměvem.

Tím okouzlujícím.

Tím, který na ni použil tu první noc, kdy se setkali, a pak znovu těsně předtím, než ji skoro umlátil k smrti. Ten zasraný úsměv nenáviděla a upřímně řečeno si přála, aby mu někdo rozřezal obličej, aby ho už nikdy nemohl použít na ni nebo na jakoukoli jinou ubohou ženu.

Opravdu by se tím světu prokázala laskavost.

Naklonil se blíž k místu, kde seděla, s nohama, které ji visely vzadu ven z auta. Malé odpočívadlo a čerpací stanice byly až na jedno nebo dvě auta prázdné. Nebyl tu ani nikdo, kdo by se díval jejich směrem.

Natáhl ruku. Když se konečky prstů dostal do kontaktu s jejím obočím, přinutila se nepohnout. Když jimi přejel po jizvě, kterou měla skrytou v obočí a tiše ji zhodnotil, pálila fantomovou bolestí jako čert.

„Vidím, že plastický chirurg odvedl dobrou práci,“ poznamenal.

Při tom prohlášení se napjala.

Rychle – a drsně – se pohnul, rukou se přesunul z jejího čela dolů k bradě. Pevně ji sevřel za obličej a nehty se zaryl do její kůže tak silně, až jí prorazily kůži nebo způsobily modřiny. Přiměl ji, aby se na něj podívala, jeho úsměv byl nahrazený tenkou, ponurou linií.

„Usměj se, Lilibet.“

Nemohla.

„Usměj se,“ požadoval znovu, „a přestaň s tím trucováním. Víš, že nesnáším, když kurva trucuješ jako dítě.“

Ztěžka polkla.

A usmála se.

Svým zatraceně nejlepším úsměvem.

Nedokázal poznat ten rozdíl. „Výborně. Vůbec nejsi zvědavá?“

„Ohledně čeho?“

Ta jediná věc, na které ji právě teď opravdu záleželo, bylo to, jak se od něj dostat kurva pryč a pak se ujistit, že se pro ni už nikdy nevrátí. Nikdy si kvůli někomu tak moc nepřála zemřít, jako to byla ochotná udělat kvůli tomuto muži, který byl před ní.

„Jak jsem tě našel,“ řekl.

„Nijak zvlášť.“

S hlavou nakloněnou ke straně se zamračil. Varování, pokud někdy nějaké viděla. Neměla zájem o to, aby do ní své touhy vmlátil, takže se rozhodla hrát spolu s ním. I kdyby jen na pár minut, což by je tu mohlo zdržet ještě o pár chvil déle.

Díky tomu zůstali na místě a nebyli stále v pohybu.

To bylo něco.

„Víš co? Jo,“ řekla. „Jak jsi mě našel?“

„Vlastně to začalo u něj,“ odpověděl.

Ani nedokázal vyslovit Joeovo jméno. Prakticky cítila jeho žárlivost a znechucení, které vyzařovaly z jeho těla. Hrála s ním nebezpečnou hru, protože stačil jediný špatný krok nebo slovo a skončila by celá zakrvácená na zadním sedadle auta, kdy by jí nutil omluvit se.

To už udělala dřív.

Nezopakovala by to.

Nevypadal, že by si všiml jejího nesoustředění, protože byl až příliš zaneprázdněný mluvením o všech svých úžasných úspěších, které se týkaly jí a jeho znepokojující posedlostí dostat ji zpět.

Překvapení, překvapení.

„A takže ano, sledoval jsem tě už nějakou dobu – asi rok,“ řekl. „Od okamžiku, kdy tě ten parchant pustil z limuzíny, jsem tě sledoval… čekal jsem.“

Myslel tím řidiče.

Spolkla své nepohodlí. „Snažil se mi pomoci, Richi.“

Znovu po ní střelil pohledem, čímž ji okamžitě umlčel. „Ano, a jeho pomoc mu brzy vynesla hrob. Neměl do toho co vstupovat a pro naši rodinu pracoval dost dlouho na to, aby znal své místo.“

Bože.

Tenhle muž byl sociopat.

S mávnutím ruky dodal: „A pak jsem si všiml, že máš… přítele. Prvního po mě, jak to vypadalo. Tady jsem si myslel, že mě tlačíš, ale ne, jen jsi čekala na svůj čas, než jsi znovu skočila do své role děvky.“

Ruce svírala pevně v pěsti, donutila se zůstat zticha. I když každá její část chtěla říct, aby sklapnul.

„Viděl jsem ho s tebou na ulici a měl jsem zprávy, že v noci vešel do tvé budovy. Ukázal se na tvých show, a dokonce navštívil tvou rodinu. Dobročinná akce pro mě představovala tu poslední kapku. Musel jsem vědět, kdo to je, takže jsem… řekněme nechal někoho, aby se na něj podíval.“

Nic nebylo bezpečné, uvědomila si.

Všechny tátovy plány, i když je Rich možná neznal, vyletěly do vzduchu.

„Joe Rossi – Chicago, spolupracovník mafie,“ řekl suše a podíval se na ni se zvednutým obočím. „K mému překvapení ses kurva vybarvila. To je to, co tě rajcuje, drahá – jsi courou pro mafii? Mafián tě dokáže rozpálit a promočit tvou kundu? Je to to jediné, čím chceš být – zasranou manželkou mafiána?“

„Ne,“ zašeptala.

Protože tak to vůbec nebylo.

Milovala Joea jako Joea.

Ne proto, že by byl spřízněný s mafií.

„Dobře,“ zamumlal, „protože s tebou mám mnohem lepší plány. Máš být mnohem, tak mnohem víc, Lilibet.“

Jo, to by se vsadila.

„Nechal jsem je na tobě a na těch kolem tebe, ke kterým jsem se mohl dostat,“ pokračoval ve svém malém příběhu. „Napíchl jsem dráty telefonů v baletním studiu, a dokonce jsem zaplatil dívce, která ti každé ráno připravuje bagel a kávu, aby mi zavolala, kdykoli tam vejdeš… nebo ne, když na to přijde.“

Srdce se jí sevřelo.

Sračky se nabalovaly čím dál víc. Bylo to, jako by se jí v hlavě rozsvítila žárovka.

„Teď to chápeš,“ řekl a znovu se usmál. „Když jsi byla v Chicagu, zavolala jsi – Gordovi kvůli tvému tanci. Potřebovala jsi pár týdnů volna, řekla jsi. Omlouvala ses, protože jsi věděla, jak důležitá je nadcházející show. I když už tam byl tvůj zástup, který čekal na svou příležitost. Vždycky mají někoho, kdo by tě nahradil, že?“

„To je povaha byznysu,“ odpověděla a udržovala tón hlasu vyrovnaný a bez emocí.

„Škoda,“ zamumlal, „měl by to vědět lépe, Lilibet. Nikdo nemůže být na pódiu tak okouzlující jako ty. Víš, že to bylo to, co mě k tobě přitáhlo, že? Jak jsi tančila a pohybovala se. Tak půvabně a nádherně. Opravdu volně. Myslel jsem jen na to, jak bych tě mohl zavřít do klece.“

Neodpovídej.

Nereaguj.

Nic mu nedávej.

Mlčela.

„Každopádně,“ řekl s mávnutím ruky, „taky jsem dostal hovor, protože jsem telefony odposlouchával a podle čísla, ze kterého jsi volala, jsem věděl, že je to Chicago. Vzhledem k tomu, že už jsem věděl o tvých fantazií s mužem z Chicaga, netrvalo dlouho, než jsem si dal všechno dohromady. Jen smůla, že jsem se objevil v Chicagu asi o hodinu později, než abych tě chytil dřív než on. Nemohli jsme odletět včas, že?“

„Nenapadlo tě použít soukromý tryskáč?“ zeptala se.

V jeho pohledu se objevilo něco, čemu nerozuměla. „Pokud to musíš vědět, myslel jsem si, že jsem měl dost času. Moje chyba – nemysli si, že udělám další.“

Poznamenáno.

„Ale nebyl jsem tak pozadu, abych vás oba nemohl sledovat nebo to zkusit,“ dokončil svůj příběh, „a tak jsme tady. Ty se mnou a bez něj. Takhle se mi to líbí víc. Tobě ne?“

Ani v nejmenším.

A kde byl Joe?

Už se vzbudil?

Přišel na to, že byla unesena?

Nebo… si myslel, že ho prostě jen opustila?

Před obličejem jí luskly prsty a pak jí zrak zatemnily jeho podrážděné rysy. „Věnuješ mi vůbec pozornost?“

„Vlastně ne, ne.“

Upřímnost byla tou nejlepší politikou.

Až na Riche.

Ruku zvedl rychleji, než čekala. Do tváře dostala tvrdou facku, až se jí hlava otočila ke straně a narazila do dveří spolujezdce. V ústech jí vykvetla krev a z její měděné chuti cítila nutkání zvracet.

Dřív by možná brečela.

Prosila, aby přestal.

Dokonce možná žadonila.

Pravděpodobně se omlouvala.

Tentokrát ne.

Ne, tentokrát se zasmála a ve svém sedadle se trochu napřímila. Zasmála se, protože věděla, že byl sadistický a dal se snadno vyprovokovat. Smála se, i když si plně uvědomovala, že by ho to jen popudilo k tomu, aby ji mlátil zas a znovu a znovu, dokud by s tím nepřestala.

Nezáleželo na tom.

Protože se pořád smála.

Na zlomek vteřiny ji přestal sledovat svým přimhouřeným pohledem. Snažil se sám sebe ovládnout, ale to bylo jeho zatracená chyba. Vyskočila ze zadního sedadla a vrhla se na něj. Pěstí se trefila do jeho úst a druhou rukou mu zároveň na straně obličeje vyryla krvavé škrábance.

„Nedotýkej se mě, ty bastarde,“ zasyčela.

Strážce, který se rozhodl o dvě vteřiny pozdě zakročit, ji kopl zpátky do auta.

Rich se hned nato naklonil a vznášel se nad přímo nad ní. Ústa mu krvácela, jeho tvář vypadala syrově. Děsilo ji to, ale také jí to přineslo ten největší pocit uspokojení. Nikdy dřív se nebránila, bála se, že by to bylo jen horší.

Nejspíš se to ještě zhorší.

Bylo jí to jedno.

Nehodlala si kvůli němu lehnout jako pes.

Nebyla jeho děvkou.

„Vidím, že pro mě máš překvapení,“ zamumlal se zuby potřísněnými od krve, „dělají mě tvrdým, Lilibet. A vzpomínáš si, jaký je to pocit, když mám penis tak tvrdý a strkám ho do jedné z tvých děr, že? Už je to příliš dlouho, co jsi to ochutnala – škoda, že budeš muset počkat.“

Zabouchl dveře.

Hned poté do nich kopla.

Nasrat na něj; nasrat na jeho celého.

A taky nasrat na jeho stupidní přezdívku.

Tu přezdívku nenáviděla.

***

„Vítej doma, má královno.“

Zvedla hlavu od svých rukou a uviděla, jak se otevírala brána, která jim umožnila vjet na dlouhou, točitou příjezdovou cestu, která vedla k něčemu, co vypadalo jako usedlost. Nepoznávala to tu a vzhledem k tomu, že na dlouhý úsek cesty jí nasadil pytel přes hlavu, když mu začalo být špatně z toho, aby s ní mluvila, opravdu netušila, kde byla.

Usedlost by na ní možná udělala dojem, pokud by jí ji někdo ukázal, ale místo toho to jediné, co v těch chvílích skutečně cítila, byl těžký pocit strachu, který se jí usadil v žaludku. Ani nevěděla, kde byla. Na pohled vypadala dost soukromě. Zatímco auto parkovalo, po pozemku stálo několik stráží.

Jak se z toho sakra měla dostat?

„Domov vhodný pro královnu,“ řekl.

Královna, jako ta věc s Lilibet. Vlastně takhle přišel na tu zatracenou hloupou přezdívku. Lidmi, kteří jí říkali Lily, pohrdala. Když byla mladší, děti si ji kvůli bratrovi dobíraly. Říkali, že Johnathan, když se předváděl, byl blázen, a pak se ty příběhy šířily jako požár. Říkali jí Hloupá Lily a ona to nenáviděla.

Rich měl Lily rád.

Místo toho se se pak rozhodl pro Lilibet, tak, jako měla starou bývalou přezdívku královna, protože to je to, co jí řekl, že bude. Jeho královnou.

A pak ji sakra zmlátil.

„Prosím, přestaň mi tak říkat,“ zamumlala.

Bylo to to jediné, co dokázala vymyslet, aby řekla.

Věnoval ji odmítavý pohled. „Co, budeš nosit jejich titul princezny, ale ne korunu královny, když ti to všechno předá?“

„Je to principessa,“ řekla, „jsem principessa della mafia a bylo by dobře, pokud by sis to zapamatoval, Richi.“

Až na to, že věděla, že jemu to bylo jedno.

To byla polovina problému.

Tento muž věřil, že byl nedotknutelný.

„Vypadni ven z auta,“ zavrčel.

Dobře.

Byla pro cokoli, co ji od něj dostane dál.

Jakmile však vystoupila z vozidla, byla bohužel znovu zatažena k jeho boku. Ani se nemohla pokusit skrýt chvění znechucení, které jí přebíhalo po páteři při pocitu, jak ji svou rukou pevně svíral kolem pasu, nemluvě o chuti žluče, která ji sílila v ústech, když ji políbil na stranu hlavy.

Pěsti jí cukaly.

Chtěla ho znovu praštit.

Kdyby v těch sračkách pokračoval…

„Dovol mi, abych ti to tu ukázal,“ řekl, „a pak si můžeš vybrat jakýkoli pokoj, kterému dáš přednost. Vše je stvořeno pro tebe – každý pokoj, každé patro. Všechny věci, o kterých vím, že je zbožňuješ, a věci, které já zbožňuji sledovat, jak je děláš. Jsem si jistý, že do doby, než vyřešíš své problémy a my vyřešíme naše problémy, ti to tady bude chvíli připadat jako vězení, ale to pomine.“

Jejich problémy.

Očekával, že budou žít spolu a řešit své problémy.

„Jsi blázen –“

„Šťastný,“ přerušil ji a stiskl ji za bok tak silně, až to zabolelo. „Jsem neuvěřitelně šťastný, protože právě teď mám všechno, co chci, Liliano.“

Pane Bože.

Znechucení bylo zpět.

Pálilo ji v krku.

„Nesnaž se utéct – daleko se nedostaneš,“ řekl jí, zatímco stoupali po schodech do vchodu do velkého sídla. „A navzdory tomu, co si myslíš, nemám rád, když mě nutíš, abych ti dal lekci.“

Lhář.

Bastard.

Monstrum.

„Ty první,“ řekl a poplácal ji po zadku.

Dveře se otevřely. Vešla dovnitř. Cokoli, aby se od něj dostal pryč, nebo alespoň mezi ně dostala pár centimetrů prostoru. Když už nic jiného, mohlo by jí to pomoci ovládnout se. Koneckonců potřebovala zůstat naživu. Vyprovokovat ho k nějaké fyzické hádce nebylo to, co by jí udrželo při životě a dýchající do doby, než by jí Joe nebo táta mohli najít.

S velkým potěšením ji to tu předváděl. Trochu ji ohromilo, jak moc uspořádání místa připomínalo sídlo jejích prarodičů. Kdysi se mu zmínila o tom, jak moc zbožňovala jejich domov a jak byla uklidňující jeho návštěva. Jednou nebo dvakrát s ní také do usedlosti Marcellos zašel a očividně na nic z toho zapomněl.

„A myslím si, že se ti bude hodně líbit tento pokoj,“ řekl a otočil se k ní. Pak se opřel o zeď. Mávl ke dveřím místnosti a dodal: „Pokračuj a podívej se.“

Nahlédla dovnitř.

Žaludek jí klesl níž.

Bylo to taneční studio – podél jedné stěny se zrcadly od podlahy až ke stropu byla tyč. Druhou stěnu tvořila obrovská okna. Seshora ji osvětlovala světla a podlaha z třešňového dubu se zářivě leskla.

„Chybělo mi sledovat, jak tančíš,“ zamumlal.

Bože.

Řekl jí to přímo do ucha.

Jak se dostal, tak blízko?

„Náš pokoj je chodbou o kousek dál,“ dodal, „a máš tam vlastní šatnu plnou oblečení, bot, tašek a čehokoli jiného, po čem tvoje srdce touží. Chceš se na to se mnou podívat?“

Nasrat.

Nebyla tak hloupá, aby se dostala do pokoje s postelí – rozhodně tak jako tak ne s tímto mužem.

„Vlastně raději ne,“ řekla.

Nezměnila tón hlasu ani znechucení. Všechno se to rozlilo ven v té jedné větě a těch zatracených třech slovech.

Měla to vědět lépe.

Tlačila na něj trpělivost.

Pokoušela jeho dobrou povahu.

Dokonce ani neviděla přicházet jeho pěst, ne dřív, než bylo až příliš pozdě. Aniž by si uvědomila, co se dělo, byla za vlasy na hlavě tažena chodbou. Pálení kůže a zvonění v uších jí připomněly okamžiky, kdy seděla na zadním sedadle limuzíny. Přísahala by, že jí celé tělo zmrzlo.

Neschopná bojovat.

Nemohla dýchat.

Nešlo to.

A pak se z toho vytrhla na tak dlouho, aby se pokusila dostat z jeho sevření. Kopala a bojovala, navzdory tomu, že si tak pravděpodobně vyrvala vlasy přímo z hlavy, protože ji nepřestával neústupně svírat. Zarývala se mu nehty do paží a nazývala ho každým jménem, které ji přišlo na mysl.

Vůbec mu to nevadilo.

Stěží zareagoval.

Jako by to čekal.

Zastavil se na dost dlouho na to, aby ji hodil do místnosti – stačil ji jediný pohled kolem, aby jí vyděsil. Holá matrace na podlaze. Jediná deka, žádný polštář. Zabedněná okna a v objímce, která visela ze stropu, nebyla žádná žárovka.

Zatímco ležela na podlaze, stočená a v šoku, stál ve dveřích. V uších ji stále zvonilo. Vsadila se, že obličej měla oteklý, nebo přinejmenším zhmožděný.

Pravděpodobně se mu to tak líbilo.

„Možná, že po pár dnech tady budeš příjemnější,“ řekl.

Pak zabouchl dveře.

Slyšela také zarachocení zámku.

Byla sama.

Byla tma.

Nemohl ji vidět.

Mohla být zticha.

Takhle byla alespoň v bezpečí.

A nakonec… konečně… se rozbrečela.