Captivated - 15. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Joe čekal, až v telefonu zaslechne cvaknutí, které bylo signalizací toho, že hovor někdo přijal. Naposledy potáhl z cigarety, její nedopalek odhodil na zem a sledoval, jak se při jeho dopadu na chodník rozlétly jiskřičky. Opřený o dveře hotelu zíral do nebe. Konečně uslyšel kýžené cvaknutí.

„Ciao, tady Lucian.“

„Chtěl jsem ti dát novinky,“ zamumlal Joe.

„Znovu přesunutá?“

S odkašláním si přikývl. „Dnes ráno jsem nás přemístil – po dvanácti hodinách jízdy jsem našel místo, kde se znovu usadit.“

„Dobře.“

Ocenil, že Lucian byl dost chytrý, aby se ho nevyptával na to, kde teď s Lilianou byli nebo na něco podobného. Čím méně lidí to vědělo, tím lépe. Bylo tak mnohem nepravděpodobnější, že by informace nějak dostaly ven.

„Jak se dnes má?“ zeptal se Lucian.

Joe se suše zasmál. „Stejně.“

„No, pořád lepší než nic.“

„A vůbec se mnou nemluví.“

Lucian ztichl.

Stejně tak Joe.

Nebyl si ani úplně jistý, proč to Lucianovi přiznal, protože nešlo o to, že by chtěl, aby to muž věděl, nebo že by si myslel, že by mohl něco udělat, aby pomohl. Sakra, možná to prostě jen potřeboval vyjádřit nahlas, aby se s tím vypořádal.

Kdo to měl vědět?

„Beru to tedy tak, že to ví,“ řekl Lucian.

Joe pokrčil rameny. „Některé věci – důležité kousky.“

„Věci, které ji to nutí přehodnotit.“

„Proč to říkáš?“

„Je to samozřejmé, ne, Joe?“

„Je, pokud bych se ptal?“ vrátil mu zpět.

Lucian se tiše zasmál. „Omlouvám se. Myslím tím, že před muži, kteří Lilianě možná přijdou jako cizinci – nebo ji nějakým způsobem děsí – si udržuje odstup. Bezpečný, úctyhodný prostor mezi sebou a jimi.“

„Nejsem cizinec.“

Nebo děsivý, dodal mlčky.

Alespoň ne pro ni.

„Ale možná to, co o tobě ví, odporuje tomu, co viděla nebo věděla,“ nabídl Lucian tiše.

Joe se zamračil.

Takhle o tom nepřemýšlel.

„Jak jsem řekl,“ pokračoval Lucian zamyšleně, „možná to v ní vzbudilo pocit, jako by potřebovala čas na přehodnocení celé situace. Možná, že by to dokázala udělat rychleji, pokud by byla schopná dostat mezi vás dva nějakou vzdálenost, ale jste tam, kde jste.“

Vzdálenost.

To slovo nenáviděl.

Vzdálenost teď nebyla možná.

Nebo nikdy.

Usoudil, že bylo na čase opustit tento rozhovor a přejít k něčemu zcela jinému. „Máš pro mě nějaké dobré zprávy?“

„Vlastně velice málo.“

„Dloubneš si tím nožem ještě hlouběji, co?“

Lucian se temně zasmál. „Věř mi, že nemáš ani ponětí, jak moc bych si přál mít ze své strany dobré zprávy.“

„Rich je tedy stále nezvěstný?“

„Úplně, ale je to ještě horší.“

Joeovi se ten zvuk vůbec nelíbil. „Jak to?“

„Teď je do toho hodně zataženo jméno Marcello,“ zamumlal Lucian znechuceně. Každé jeho slovo pokrývala nenávist.

Joe se opřel o dveře a rukou si přejel po tváři. Sakra, jako nic jiného se potřeboval oholit. A taky dobrý spánek. Trochu solidního jídla, dobrý sex a převléct se. Takže potřeboval spoustu věcí.

Tohle však nebyla jeden z nich.

„Jak?“ zeptal se znovu.

„Richova matka – senátorova manželka – vydala prosbu veřejnosti, že její syn zmizel, což do toho za poslední den nebo tak nějak vtáhlo zkurvenou policii. Mluví se o tom, že se do toho možná vloží i FBI.“

„Nechápu, jak to přivádí Marcello –“

„Naznačila, že nevěří, že navzdory tomu, že zprávy mluví o opaku, bylo utonutí jejího manžela náhodou. Prohlásila, že má dobrý důvod věřit, že to bylo úmyslné, a dokonce se odvážila dodat, že nepil.“

Nad tím prohlášením se Joe zasmál. „Když jsem tam tu noc přišel, byl opilý. Ona taky – natolik, že když jsem ho vytáhl z jejich domu a dotáhl do toho bazénu na dvoře, nic neslyšela.

„My všichni víme, jaký senátor byl, Joe.“

„Takže k věci.“

„Záměrně vytáhla jméno mé rodiny, a to mě vede k přesvědčení, že ví zcela přesně, co se děje, nebo má ohledně tom dobré podezření. Pravděpodobně kvůli Richovi.“

Joe se zamračil a s přimhouřenýma očima se zadíval do tmy. „Chtěl jsi, aby věděl, že sis pro něj přišel, Luciane.“

Muž na druhém konci telefonu si povzdechl. „Jde o to, že mi to připadá jako poslední kreténský pokus ze strany jeho manželky.“

„Co, že kdyby možná veřejnosti předhodila jméno vaší rodiny, tak by tak mohla Richovi zachránit život? Zabránit vám všem, abyste po něm šli?“

„Přesně tak.“

„Předpokládám, že vidíš, jak jí to funguje,“ přemítal Joe.

„Uniká ti pointa, Joe.“

„Občas se tak stává.“

Dneska večer žertoval.

Fakt skvělé.

„Jde o to,“ zdůraznil Lucian chraplavě, „že i když zbavení se jich bylo tak čisté, jak tvoje práce byla, teď je to špinavější než hřích.“

Ah.

Jo.

Nad tímhle neuvažoval. Jeho mysl se soustředila na jiné věci – hlavně na Lilianu a na to, jak jí mohl co nejlépe udržet v bezpečí.

„Když Rich odejde –“

„A on půjde,“ přerušil ho Joe.

„Samozřejmě,“ řekl Lucian, „ale když odejde, do toho mixu všeho už je hozené naše jméno. Budou se chvíli dívat na nás. Pozornost bude horká a těžká. Každopádně na to jsme byli připraveni, jistě, ale pokud vezmeme v úvahu tebe a… dobře, ji, věci jsou teď možná trochu komplikovanější.“

Sakra.

Jo, složité.

„To je jeden ze způsobů, jak to vyjádřit,“ zamumlal Joe.

„Potřebujeme, aby ses buď zcela vytratil, nebo se vrátil zpátky do Chicaga, Joe. Držel se mimo oči a neměl absolutně žádné spojení s rodinou Marcellos, a to až do doby, dokud to všechno neutichne, nebo alespoň dokud nebudou mít důvod domnívat se, že jsi byl prostředkem, který jsme k tomu použili. Nechceme jim úmyslně dát něco nebo někoho, do čeho by kopali. Tak se to všechno zhroutí. Vím, že ti nemusím vysvětlovat proč, ale –“

„Povaha byznysu,“ přerušil ho Joe.

„Možná to nebude na dlouho, kdy se budeš muset držet dál.“

Ale mohlo by být.

Určitě dny.

Pravděpodobněji týdny.

Pravděpodobně… měsíce.

Už opravdu nechtěl mluvit dál. „Měl bych se vrátit.“

Nic jiného nenabídl.

Lucian se neptal. „Brzy se uvidíme, Joe.“

Člověk mohl jen doufat.

To znamenalo, že tohle skončí.

***

Joe zajel pohledem z ploché televize na stěně k Lilianině, která zabalená v ručníku vyklouzla ven z koupelny. Tento mnohem větší a drahý hotel pravděpodobně odpovídal jejímu vkusu mnohem víc než ten první, který použili na noc, ale nikdy nic neřekla. Nenabídla mu jedinou stížnost.

Vlastně ve skutečnosti promluvila jen tehdy, když chtěla jídlo.

Zatímco se pohybovala po místnosti a pak se posadila na okraj postele, periferním viděním ji sledoval. Vlasy jí visely ve vlhkých vlnách volně po zádech, jako by si je vysušila ručníkem, ale i tak zůstaly jejich prameny trochu mokré. Věděl, že si vzala své věci – věci na převlečení a cokoli dalšího – do koupelny s sebou, takže pro něj bylo záhadou, proč z ní vyšla ven jen v ručníku. Nechtěl však do toho šťourat.

Nic neřekla.

Na to byl zvyklý.

Vrátil se ke sledování basketbalového zápasu v televizi. Basketbal opravdu nebyl sportem, který by ho extra zajímal, ale byl tou první věc, kterou našel, když televizi zapnul. Stačil k tomu, aby rozptýlil jeho pozornost a neměl náladu projíždět kanály, než najde něco přitažlivějšího.

„Omlouvám se.“

Ztuhl.

Nebyl si jistý, zda ji slyšel správně.

Trochu se otočil, aby se na ni podíval a zeptal se: „Prosím?“

„Řekla jsem,“ vysvětlila hlasitěji, „omlouvám se, Joe.“

„Za co?“

Nebyl si jistý, za co se omlouvala, ani proč. Opravdu si nemyslel, že by se měla za něco omlouvat. Nic z toho nebyla její chyba. Myslel si, že už to věděla.

„Za mě a za tebe,“ zamumlala. „Za nás a tohle, tuším. Omlouvám se.“

Zamrkal. „Pořád nevím, kam tím míříš.“

A měl jasný pocit, že se mu to nebude líbit.

Mávla mezi ně, i když ani na okamžik nezvedla pohled, aby se na něj podívala. To bylo to, co pravděpodobně nenáviděl nejvíc, nicméně neměl čas o tom příliš přemýšlet, protože se už přesunula k další věci a znovu promluvila.

„Tohle… my,“ řekla znovu, „je to pro mě trochu matoucí. Možná vztahy. Nikdy dřív jsem opravdu žádný neměla – ne vážný. Víš, co tím myslím?

Pokrčil rameny. „Jistě, ani já.“

Podívala se na něj a její pohled se setkal s tím jeho s takovou intenzitou, až ztuhla na místě. Zeptala se: „Vážně, nikdy?“

„Ani náhodou.“

„Ach.“

„Myslím, že jsem nikdy nenašel někoho, s kým bych ho chtěl mít…“ Odmlčel se a pak, tišeji, dodal: „Až do tebe.“

Sklonila oči ke svým rukám, které si mnula. Šlo o nervózní tik, o kterém věděl, že ho dělala kdykoli, kdy jí selhávala slova a snažila se přijít na to, co říct. Přál si, aby tohle vůbec nemusela dělat – ale hej, mluvila, a to bylo něco jiného, než co teď dlouho dělala.

Nechtěl to zničit.

Ne tím, že na ni bude tlačit.

„Jeden muž, o kterém jsem si myslela, že mě miloval romantickým způsobem, mi nakonec ublížil,“ řekla. „A myslím si, že mě to stále hodně vyjebává s hlavou. A pak dostanu tyhle věci, které na mě nahrneš lopatou, a není to ten Joe, kterého jsem znala, ani ten, se kterým jsem se seznámila. Není to ten, který za mnou přišel v noci do mého bytu, nebo muž, který se díval, jak tančím. Není to ten, který mi dal pocit bezpečí nebo dokonalosti.“

Ztěžka polkl.

Díky němu se cítila dokonale.

Měla by se cítit dokonale.

„Jsi dokonalá,“ zamumlal.

Znovu se na něj podívala, ale v očích měla vidět vlhkost. „Až na to, že je to stále ten samý muž, že? Věci, které děláš, kým jsi, a pak to, kým jsi se mnou – to všechno je ten samý člověk, jen v jiných odstínech tvého života.“

Přikývl.

Co jiného mohl udělat?

„Zatímco se snažím zjistit, jak se cítím, mám v sobě bouři,“ řekla smutně.

Zasmál se. „To i já.“

„Ale nechci to.“

„To je v pořádku,“ ujistil ji. „Na konci dne mi opravdu záleží jen na jediné věci, Tesoro.“

„A jaká to je, Joe?“

„Pustila bys mě dovnitř – dovolila bys mě milovat tě, Liliano? Až tohle všechno skončí a život se vrátí zpátky do normálu, můžu se znovu vrátit, pozdravit a začít tohle znovu? Dovolila bys mě milovat tě?“

Nečekala ani vteřinu.

Ani jediný nádech.

„Ano.“

To bylo to jediné, na čem mu záleželo.

Zbytek byl bezvýznamný.

„Dobře,“ řekl.

S nepatrným úsměvem zvedla obočí. „Prostě jen dobře?“

„Jo, prostě dobře, lásko. Běž se obléknout. Objednal jsem ti ten dort red velvet, který se ti v restauraci tak líbil. Brzy by měl dorazit. Nepotřebuješ se nikomu předvádět, že?“

Jeho temnou duši pokryl její smích. Přísahal by, že ho slyšel ještě dlouho poté, co znovu zmizela v koupelně. Víc, než cokoli jiného chtěl vstát a jít za ní. Položit ji zpátky na postel, ztratit se mezi nebesy jejích stehen a ukázat jí, jak moc dobře to pro něj skutečně znamenalo, ale nemohl to udělat…

Ještě ne.

Tentokrát za ním musela přijít ona.

Muselo to být podle jejích podmínek.

Ne jeho.

***

Bylo to teprve později večer, když všechna světla zhasla a Joe se v místnosti vznášel mezi bděním a spánkem, kdy se po něm Liliana konečně znovu natáhla. Začalo to s nevinným šepotem přes postel, díky kterému otevřel oči dokořán.

„Joe?“

„Hmm, cara?“

„Opravdu si myslíš, že to je to, co jsem já – miláček?“

Naklonil hlavu na polštáři na stranu a ve tmě se na ni usmál. Dokázal rozeznat obrys jejích rysů, což znamenalo, že i ona ho musela vidět.

„Vždy jsi miláček, Liliano.“

„Mmm.“

Znovu ztichla.

Stejně tak Joe.

A pak se po něm natáhla. Jednou rukou se pod přikrývkami vplížila dolů a spočinula na jeho bránici. Prsty přejížděly po dráze jeho břišních svalů, každý z nich při jejím doteku nadskočil.

Pak se dostala pod přikrývkami blíž.

Nepohnul se ani o píď.

„Joe?“

„Hmm?“

„Víš, že je v pořádku, když mě políbíš – dotkneš se mě. Že jo?“

Jen odpověděl: „Jen pokud chceš, lásko.“

A myslel to vážně.

Sakra, vždycky to myslel vážně.

„Víš, že ano; vždycky chci –“

Nestihla ze sebe dostat zbytek svých slov a už se po ní natáhl. Svou sladkou baletku si v záchvatu smíchu přitáhl na sebe. Kolem sebe měli zamuchlané přikrývky. Tělem se tiskla k němu, prsty zajel do jejích vlasů a přitáhl si ji k sobě, aby ji políbil polibkem, pro který umíral.

Chyběla mu její chuť.

Jemnost jejích rtů.

To, jak ho líbala.

Jak její jazyk bojoval s jeho.

Ach, chybělo mu to.

Ona.

Tenké bavlněné boxerky, které měl na sobě, jen pramálo zakrývaly narůstání jeho délky, zatímco mu dovolila milovat ji svými ústy. Jeho erekce byla jen podněcována každým jejím zavrtěním a pohybem boků, až už na něj úplně seděla a nestydatě se svou kundičkou třela o jeho

penis.

Sakra, i tohle zbožňoval.

„Už tě cítím,“ zamumlal do jejích rtů. „Už jsi tak horká a mokrá, že?“

Mohl to cítit.

Její vlhkost.

Její horko.

Přikývla, její šepot se rozplynul v tiché zasténání, protože mezi její stehna vsunul svou ruku. Zvedla se jen natolik, aby mohl dvěma prsty zajet pod klínek jejích kalhotek a do jejích kluzkých záhybů. Když se jeho prsty zanořily do její kundičky, zachvěla se tak, až se uchechtl, nicméně následně jeho prsty kundička sevřela tak pevně, že ho to zatraceně tou touhou a potřebou dohánělo k šílenství.

I on věděl, co chtěla.

„Je to to, co chceš?“ zašeptal jí do ucha. „Chceš, abych pohladil tuhle kočičku, Liliano, a přiměl ji pro sebe příst?“

„Bože, ano.“

Její slova vyšla zcela bez dechu.

„Co tedy chceš nejdřív – moje ústa nebo prsty?“

Zaváhala.

Oříškově hnědýma očima – potemnělými chtíčem a upřenými do jeho – přejela po jeho uvolněném, líném úsměvu a řekla: „Obojí.“

Jeho úšklebek byl škádlivý.

Hříšný.

„To je moje děvče. Dostaň ze sebe své oblečení a otoč se.“

Stále si pamatovala, co jí řekl poprvé – poslechnutím jí dá všechno, co chtěla a ještě víc, když přijde na něj. Neztrácela čas, odtáhla se od něj jen na tak dlouho, aby ze sebe stáhla kalhotky a přiléhavé tílko. Pak vklouzla zpátky na něj, nicméně tentokrát měl dokonalý výhled na její zadeček.

Rukou vyjel z křivky jejích zad až doprostřed páteře a pevně ji stiskl. Ve své poloze, se zády a hlavou mírně zvednutými proti čelu postele, měl dostatek prostoru, aby si tak mohl dělat, co chtěl.

„Hlavu dolů a zadeček vysoko do vzduchu. Pokud chceš, můžeš využít svá ústa a vzít si můj penis, který už je pro tebe připravený. Rozumíš?“

„Bože, Joe.“

Rukou pevným úderem přistál na pravé půlce jejího zadečku, až jí kůže zrůžověla. Při tom plesknutím ztuhla, ale pak se uvolnila a místností se ozval sladký vzdech.

„Ano,“ rychle se opravila, „chápu.“

„Dobře. Dostaň mě a pak mi dej ruce.“

„C-cože?“

Pohladil její kluzkou kočičku – celou růžovou a mokrou pro něj – a při svých slovech zaškobrtla. Vypadala k sežrání a věděl, že jakmile odvede svou práci, bude na jeho jazyku chutnat horce a jako dort.

Těšil se na to.

„Dostaň mě,“ řekl a dvěma prsty pracoval v její kundičce, užíval si, jak mokré zvuky při každém jeho tahu vydávala, „a pak mi dej své ruce.“

Věděl, že bojovala.

S tím, zda mu věřit nebo ne.

Zda srovnávat nebo nesrovnávat.

A přesto si nemyslel, že si vůbec uvědomovala, že její srdce se tak rozhodlo už dávno, i když její mozek ne. Protože se ho na nic neptala, vysvobodila jeho tvrdý penis ven z boxerek a pak k němu natáhla ruce, aby je ve svých rukou sevřel vzadu za jejími zády.

„Požádej mě o to,“ řekl tiše, „použij slova, zlato.“

„Prosím, Joe. Dej mi prosím svá ústa a prsty a pak taky svůj penis. Prosím.“

„Hodná holka.“

Ne, že by se jí to ve skutečnosti chystal odmítnout.

Jeho penis obklopily hedvábné rty. V tom okamžiku se sklonil tváří do nebe mezi jejími stehny. Nemýlil se – to první ochutnání bylo jako nic. Její chuť byla jedinečná a čím víc se chvěla a čím žhavější bylo její tělo, tím lepší byla. Přes štěrbinu jejího pohlaví přejel prvním tahem jazyka, aby ji dráždil a pokoušel. I když měla v ústech napůl jeho penis, přesto silně zasténala.

Do prdele.

Musel se vší silou držet, aby neškubl boky vzhůru a nepřiměl ji, aby ho celého spolkla.

Ve správný čas.

Vše v pravý čas, řekl sám sobě.

Nejdřív ona.

Jazykem pracoval na její štěrbině a v kundičce, jednou rukou ji pevně držel paže za zády, druhou pracoval na jejím klitorisu. Jen dvěma prsty – lehkým tlakem a malými, těsnými kroužky přímo proti pulzujícímu pupenu.

Stačilo to víc než dost.

Zbožňoval, jak její tělo reagovalo.

Byla celá mokrá, horká a třásla se.

Čím rychleji si pochutnával na její kundičce, a přitom pracoval prsty proti jejímu klitorisu, tím víc vydávala svých sladkých drobných zvuků, které unikaly ven kolem jeho penisu, zatímco ho sála. Prakticky vibrovaly celým jeho tělem a zároveň ho povznášely výš a měl pocit, jako by byl opilý.

Nepotřeboval k tomu drogy ani pití.

Jen ji.

„Vezmi si toho ptáka,“ zamumlal a odtáhl se od jejího vlhkého pohlaví na dost dlouho, aby ji políbil na křivku jejího zadečku. Následně ji do stejného místa kousl a ucítil, jak sebou z bolesti toho šokovaného překvapení trhla. Zopakoval to, jen aby ucítil, jak se její hrdlo kolem jeho penisu stáhlo, protože zalapala po dechu. „Chceš spolknout moje sperma, až tě ošukám, baletko? Znovu na mě ochutnat svou vlastní chuť?“

Nasála ho víc.

Zuby ho škrábala po citlivém mase.

Udělala to schválně.

Tohle nedokázal vydržet a ona to věděla.

Donutil se soustředit na to, aby ji dřív, než ji ohne a dá to, co chtěla nejvíc, alespoň jednou udělal svými ústy a prsty.

A to, co on chtěl nejvíc.

Ústy se vrátil zpátky na její kundičku a ani na okamžik nepolevil. Byl jako vyhladovělý muž a ona byla zatracenou hostinou rozprostřenou přímo před ním. Její krásná růžová kočička, celá potřebná, se pro něj otvírala. Opravdu hodně jako ona.

Potřebná.

Chtějící.

Pravděpodobně bolavá.

S hlasitým pop uvolnila jeho penis, tělo se jí napjalo a pak se začalo třást. „Budu – sakra, nepřestávej, prosím.“

Když přepadla přes hranu, pustil její paže, které svíral, takže dopadla dopředu, kde se na posteli zachytila. Pevně ji sevřel za zadeček a prsty se zabořil do pevného masa. Jazykem přitom lízal každý kousek jejího vzrušení.

Sakra.

Jo, když se udělala, byla mnohem chutnější.

Opravdu jako cukroví.

Ještě dřív, než přestala s jeho jménem na jazyku lapat po dechu, odtáhl se od ní. Na posteli se dostal výš, popadl ji kolem pasu a přitáhl si ji do klína. Už pro něj roztáhla nohy a horkou dlaní sevřela jeho penis. Byla to ona, kdo navedl hlavičku jeho ptáka do své kundičky. Pak se k němu spustila mnohem rychleji, než to od ní čekal.

Pevně ji k sobě tiskl – zády ke své hrudi. Ústa měl na jejím krku, pažemi ji pevně objímal kolem hrudi. Dlaní zajel k jejímu hrdlu, takže cítil každý její zvuk ještě dřív, než ji vůbec unikl ven z jejích pootevřených rtů.

Kousl ji do krku a ramene, pak ji na ta samá místa políbil, a druhou rukou vklouzl mezi její stehna, kde našel její horkou, mokrou kundičku, jak pohlcuje jeho penis. Pokaždé, když se nazvedla nebo k němu snížila, pohnul boky – šlo o tlak a tah. Chtěl se dostat hlouběji, šukat ji tvrději, ale také ji chtěl cítit a ochutnat.

Ji celou.

Každý její zatracený centimetr.

„Bože, cítím tě,“ zavrčel jí do ucha. „Jsi tak zatraceně mokrá, zlato.“

Když se nad ním znovu zvedla, prsty přejel po délce svého penisu a tu vlhkost jejího vzrušení použil k tomu, aby ji rozmazal po jejím klitorisu. Zatímco ho šukala, hrál si s ním. Její odpovědí bylo bezdeché kňučení, vysoké a sladké.

„Skoro, skoro,“ slyšel její šepot.

Příslib toho, že už bude znovu, ho jen pobídl.

Škádlil ho.

Sliboval mu.

„Zatraceně mi to dej,“ dožadoval se. „Je to moje, Liliano.“

„Tvoje.“

***

Ztuhlost v zádech, kterou cítil, zatímco mu po kůži přejely paprsky slunce, ho okamžitě přiměla k úsměvu do polštáře. Když by se probudil s bolestí obvykle, nebyl by z toho tak zatraceně potěšený. Ale ne dnes.

To, že se probudila bolest, znamenalo, že se předchozí noci staly dobré věci, a byl víc než ochotný zůstat přesně tam, kde byl, jen aby si to znovu prožil ve vzpomínkách. To kolo s Lilianou bylo celé věky a trvalo dlouho do časně ranních hodin. Díky tomu spal jako mrtvola. Pokud by do pokoje vkráčel slon, pochyboval, že by ho probudil.

Možná ten spánek potřeboval.

Kurva.

Kolik bylo hodin?

Jednou rukou zkontroloval hodiny a druhou se pak natáhl po ní. Ruka však nic nenašla – na její straně postele byl vzduch – a zároveň si uvědomil, že se už blížila desátá ráno.

Desátá.

Ráno.

Co to kurva?

„Liliano?“

Otočil hlavu, ale našel to samé, co jeho ruka. Na její straně postele nic a nikdo nebyl. Jen zmuchlané přikrývky a polštář s prohlubní, kde kdysi spočívala její hlava.

Posadil se.

„Liliano!“

Nechtěl propadat panice.

Nebylo třeba panikařit.

Zatím ne.

„Liliano?“

Odpovědí mu bylo ticho. Ten zkurvený hotelový pokoj nebyl tak velký. Šlo jen o ložnici s obývacím pokojem v jedné zatracené místnosti a koupelnu. To bylo ono. Ne, že by mohla neslyšet, pokud by byla v koupelně. A nebyla.

Věděl to.

Dveře do koupelny byly otevřené, světlo zhasnuté a neslyšel nic.

Bože.

Kurva.

Jedna jeho část dál křičela: Je to v pohodě, je to v pohodě, je to v pohodě.

Koneckonců, nikdo kromě jejího táty nevěděl, kde byli, a ani jemu nedal řádnou lokaci. Nebylo možné, aby je tady někdo našel – v hotelu se nezapsali pod svými skutečnými jmény a za celý den a půl, co tu byli, pokoj jen stěží opustili.

To prostě nebylo možné.

Další jeho část… část, která to nějak věděla… křičela hlasitěji.

Ona je pryč.

Ona je pryč.

Ona je pryč.

Mantra, které nemohl uniknout.

Skopl ze sebe přikrývku a z nočního stolku popadl telefon. Nevěděl proč, ale jako první ho napadlo zavolat na recepci. Usoudil, že pokud by z jakéhokoli důvodu odešla, pravděpodobně by použila hlavní vchod.

O dvě zazvonění později to recepční zvedl.

„Pane –“

„Pokoj 202,“ vyštěkl Joe, „viděl jste dneska ráno odcházet ženu z pokoje 202?“

„Ehm… jen okamžik –“

„Prostě myslete!“

Chlápek se trochu zarazil a Joe pak zaslechl v telefonu nějaké zašustění. Pravděpodobně mužova ruka, kterou zakryl reproduktor. O pár vteřin později byl zpátky.

„Mladá žena před pár hodinami objednala snídani, ale když jsme klepali na dveře, nikdo nereagoval.“

Joe vydechl.

Srdce se mu roztříštilo.

Před dvěma hodinami?

Pokud objednala snídani a ta před dvěma hodinami nebyla doručena, ale ona stále nebyla v pokoji s ním… to znamenalo jen špatné věci.

Příšerně zkurvené věci.

„Nikdo ji neviděl odcházet?“ zeptal se. „Je těžké ji přehlédnout – vysoká, ztepilá, tmavě blond vlasy do půl zad a oříškové oči? Nikdo ji neviděl?“

Muž odtáhl telefon a Joe slyšel, jak štěkal otázky na někoho, kdo byl kolem něj. Mužovu odpověď znal ještě dřív, než se vrátil k telefonu. A přesto, když recepční pronesl ta slova, která už Joe kurva znal, přesto ho zabíjely jako nůž zabodnutý přímo do srdce.

A pak bylo tou čepelí také zakrouceno.

„Ne vepředu, pane. Něco se děje?“

Něco se dělo?

Ach ne.

Ne… prostě jen byl pryč celý jeho život.

Jeho duše byla rozervaná na kusy.

Nic kurva velkého nebo tak něco.

„Kolik nouzových východů je v této budově?“

„Jeden na každém patře, pane, a jeden z každého pokoje.“

Joeův sklouzl pohledem na malou terasu, která byla u jejich pokoje. Ano, i tam byl malý kovový žebřík, který se v případě potřeby mohl vysunout až dolů na zem. Kurva.

„Kolik by mě stálo podívat se na vaše bezpečnostní záběry z dnešního rána?“ zeptal se.

„Prosím?“

„Nezakoktal jsem se. Kolik?“