Capivated - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Nikdo mi neřekl, že máme bufet,“ řekl Joe od vchodu do jídelny.

Dante, který byl ztracený v hovoru se svým bratrem, se na něj s úsměvem podíval. „Ano, no, nebylo to v plánu. Ale moje máma, když je nervózní, ráda vaří. Pojď dál a vezmi si talíř. Nenech to přijít nazmar, Joe.“

„Kde je Lucian?“

Protože to byl ten jediný důvod, proč se dnes odpoledne objevil ve staré usedlosti Marcello. Předchozí den strávil telefonováním, aby se ujistil, že Liliana byla usazená v jeho domě v Chicagu, a shromažďováním posledních informací, které potřeboval o Martinu Abrahamovi, aby byl zásah na šéfa policie úspěšný a čistý.

Nikdy do toho nešel jen s polovinou informací.

To by bylo hloupé.

„Lucian má vedle na telefonu Lilianu,“ řekl Giovanni. „Posaď se, Joe, a řekni nám, co máš. Pokud se nevrátí včas, můžeme mu zprávu předat.“

Joe si přál, aby to byl on, kdo od ní hovor přijal. Právě teď však byla jen rozptýlením, se kterým si nemohl dovolit pohrávat si. Potřeboval se co nejvíce odpoutat od svého cíle, zejména když se konečně pustil do toho muže. Tak byla jen malá šance, že by nad zabitím převzaly vládu jeho emoce a podělaly celý čistý aspekt, který potřeboval udržet.

Koneckonců, všichni se z toho potřebovali dostat bez úhony.

Problém byl v tom, že kdyby s ní mluvil, uslyšel by její hlas. A pak by si musel vzpomenout na to, jak zněl její hlas, když mu řekla, jak ten muž pomohl zakrýt skutečnost, že ji Rich zbil, a pak ten samý muž vyhrožoval její rodině a tátově svobodě, jen aby ji umlčel.

A jo…

Právě teď se na tohle nepotřeboval soustředit. Potřeboval zůstat odpoutaný od důvodu, proč to vůbec dělal, i když tím důvodem byla ona a to, co se jí stalo.

„No?“ zeptal se Dante.

Joe, zatímco mluvil, vešel do jídelny a popadl si talíř, aby ho naplnil jídlem.

„Zítra – v sobotu – Martin zamíří do svého prázdninového domu na Long Islandu. Tuším, že tam má rybník nebo něco, kde rybaří. Relaxace, jak bych se vsadil.“

„K věci?“ zeptal se Giovanni.

„Dobře, nedostane se tam, ale bude to vypadat, jako by se o to snažil.“

Když přišlo na skutečnou vraždu, opravdu nerad uváděl podrobnosti o svých plánech. Většinou proto, že někteří muži v tomhle byznysu si tyhle sračky užívali a on nezabíjel kvůli vzrušení ostatních. Zabíjel proto, že to byla práce, kterou bylo potřeba dělat častěji, než si chtěli lidé přiznat, a dělal to zatraceně dobře.

Byl v tom zatraceně dobrý už od patnácti, kdy strážce nazval jeho tetu Abriellu děvkou. Tehdy ho vylákal ven na dvorek a toho muže ubil k smrti. Ten chlap ho dokonce ani neviděl přicházet. Vlastně o tom ve skutečnosti vůbec nepřemýšlel. Strýc Tommas ohledně toho příliš moc neřekl, ale řekl Damianovi, aby ho vzal ke zpovědi.

To bylo poprvé, co kdy využil zpověď.

Teď se tam obvykle vracel několikrát za měsíc.

Dante se s propletenými prsty opřel do židle. „A jsi si jistý, že to bude tak čisté jako zásah na senátora?“

„Možná ještě čistší,“ odpověděl. „S tím pitomým hovnem jsem se musel vyhýbat bezpečnostním kamerám a podobným sračkám. Martin ve svém domě nic takového nemá a ani kolem nejsou žádná bezpečnostní zařízení. Je prostě zkurveným policajtem – a navzdory svému titulu se na konci dne neliší od ostatních policajtů.“

„Jeho žena –“

„Jde na snídani s přáteli do golfového klubu, který často navštěvuje,“ přerušil ho. „Zavolal jsem si o laskavost a nechal svého přítele nabourat se do jejich Wi-Fi. To nám pak umožnilo dostat se do jejich telefonů a digitálních kalendářů. Žena každou sobotu, pokud nejde o svátek nebo jinou podobnou věc, snídá se stejnými třemi dámami. Alespoň podle jejího kalendáře.“

„Zítra by mohl být ten den, kdy se probudí nemocná a rozhodne se, že nepůjde,“ poukázal Giovanni.

Přejel muže pohledem. „Musíš si myslet, že jsem hlupák.“

„To ne.“

„Pak si musíš myslet, že jsem v tomhle nováček.“

Giovanni se s odkašláním podíval na Danteho. „Nejsem si jistý, kolik úspěšných zásahů jsi za svou kariéru provedl.“

„Sto dvacet dva,“ řekl, „protože jsem začal v patnácti. Pokud jsi zvědavý, v průměru je to šest ročně. Abych byl spravedlivý, některé z nich byly provedeny v malých skupinách po několika lidech. Pár z nich mi bylo přivedeno, abych nejprve zjistil, co by se mi od nich podařilo získat.“

Muž si odkašlal.

Joe usoudil, že svůj záměr splnil.

„Vím, že si myslíš, že pracuji pouze v Chicagu, kvůli tomu, že tam žiji a pro koho pracuji, ale skutečností je, že jdu všude, kam mě Tommas Rossi pošle, abych odstranil někoho, kdo by mu mohl působit potíže. Má věci, které mu dokáží způsobit problémy po celém zatraceném světě. Mířím tím k tomu, že v tomhle nejsem žádným nováčkem.“

Usadil se na židli na druhém konci stolu, o dobrých dvacet židlí dál od Danteho a Giovanni. Popravdě, byl tak trochu překvapený tak obrovskou velikostí stolu, který nikdy neviděl naplněný celou rodinou. I když podle velikosti rodiny Marcello věděl, že by ho rozhodně zvládli zaplnit.

Pustil se do svého jídla na talíři a užíval si chvíle pohodlného ticha, které ti jediní zbylí lidé v místnosti umožnili. Kurva, každým soustem se mu na jazyku rozplývala skořice a sladkost tyčinek francouzského toastu.

Cecelia Marcello byla – zdaleka – jednou z nejlepších kuchařek, se kterou měl kdy to potěšení sedět u jednoho stolu. V duchu si připomněl, aby až ženu příště uvití, jí přesně to řekl. Zasloužila si, aby jí to řekl.

„Pokud manželka nezamíří na snídani,“ řekl, když se rozhodl, že je na čase přivést konverzaci u snídaně zpátky k bodu, proč tu byl, „pak provedu úder v prázdninovém domě. Tam ona nejezdí – každopádně ne podle toho, co jsem zjistil. Možná tak jednou nebo dvakrát ročně, ale ne během Martinových víkendových výletů.“

„Stále stejně čisté, že?“ zeptal se Dante.

„Vím, že si jen chceš být jistý,“ zamumlal, „ale uráží mě, když lidé na každém kroku zpochybňují moje taktiky nebo schopnosti. To jen pro pořádek.“

Dante si trochu povzdechl.

Giovanni se zasmál.

Joe si strčil do úst další sousto jídla a kousal ho. Za sebou uslyšel kroky muže, který vešel do místnosti, a to dřív, než vůbec promluvil. A mohl říct naprosto přesně, kdo to byl, už podle toho, jak se oba bratři na druhém konci stolu při pohledu na muže za ním usmáli.

Lucian.

„Jak se má Liliana?“ zeptal se dřív, než mohl Lucian promluvit.

Muž přešel kolem něj a pak dál, aby se posadil poblíž svým bratrům. „Vzhledem k tomu všemu dost dobře. Má ale spoustu otázek, které však pro teď odrážím.“

Joe přikývl. „Předpokládám, že bude lepší vysvětlit to až potom.“

„Dalo by se to tak říct.“

Joevu pozornost od mužů u stolu odpoutalo jen zazvonění jednoho ze dvou předplacených telefonů, které měl v kapse. Už vstával, aby opustil stůl a hovor přijal, ale dřív, než ho dokončil, Dante a Giovanni stáli ještě dřív.

„Zůstaň tu a vychutnej si jídlo, Joe,“ řekl Dante.

„Zavolej nám, až se to stane,“ dodal Giovanni.

Pak byli muži pryč. To zanechalo Joea s Lucianem. Telefon mu zazvonil znovu, ale nevadilo mu na hovor odpovědět v mužově přítomnosti. Tak jako tak to byl telefon určený pro jeho rodinu. Usoudil, že pravděpodobně nešlo o nic citlivého nebo něco, co by se týkalo byznysu.

Vytáhl telefon, přiložil si ho k uchu a znovu si ukousl další sousto. „Ahoj?“

„Mluvíš s plnou pusou?“

Při zvuku mámina pobaveného pokárání Joe rychle rozžvýkal sousto a až trochu moc rychle ho spolkl. Napůl mu tak uvízlo v dýchacích cestách, nicméně pak se prodralo dolů až do žaludku.

„Ne,“ zaskřehotal.

„Lháři,“ řekla Lily se smíchem. „Kdy přijedeš domů? Zapomínáš na své způsoby a jsi až moc dlouho pryč. To se mi nelíbí.“

„Nebo se ti po mě stýská, mami.“

„Jo, to taky. A tvému tátovi. Corymu. Mon.“

„Corymu se stýská po tom, aby otravoval můj zadek.“

„K čemu jinému malí bratříčci jsou?“

To mu říkali celý život. Věcí bylo, že si to otravování užíval stejně tak moc, jako si jeho bratr užíval jeho předávání. Jen to Corymu nikdy neřekl.

„Nevím, kdy se vrátím, mami,“ rozhodl se říct.

„Aha.“

„Co, mami?“

„Myslím, že se tvé malé kamarádce tady po tobě stýská. To je celé.“

Nad tím, jak máma pronesla slovo kamarádka, se usmál. To bylo to, co jí nabídl, když zavolal, aby vysvětlil, co mohl, ohledně Liliany a jejím pobytu v Chicagu. A pak na něj tlačila víc a víc, dokud nepřiznal, že pro něj byla trochu víc než kamarádka.

Zatraceně mnohem víc.

Jeho člověk.

Tím jediným člověkem, o které mluvil jeho táta – každý muž nějakého měl, jak mu Damian rád vyprávěl. Prostě ho jen musíš najít, synu.

Dobře, to udělal.

A teď byla o pár států dál.

„Mám ji ráda,“ dodala Lily, když zůstal zticha.

„Ano?“

„Je úžasná, Joe.“

„Věděl jsem, že to tak bude, mami.“

„To se vsadím.“ Povzdechla si. „Dobře, to je všechno, proč jsem volala a opravdu musela říct. Ach, a Cory má v plánu za ní zítra ráno zajít a dělat jí společnost.“

„Řekni mu, ať není otravný jako prdel.“

„Zavolej mu a řekni mu to sám.“

Zavěsila.

No sakra.

S uchechtnutím položil telefon zpátky na stůl a pro tenhle okamžik vrátil svou pozornost k jídlu na svém talíři. Když Lucian s odkašláním promluvil, ústa měl právě plná francouzských toastových tyčinek s proužkem slaniny.

Chytrý muž.

Zastihl ho, když nemohl odpovědět.

„Mimochodem děkuji.“

Joe zvedl obočí a tiše se tak zeptal: Za co?

Lucian se slabě usmál. „No, asi bych mohl vágně říct za tohle všechno, ale je to mnohem víc než to. Za to, že tady sedíš a jíš s námi. Za to, že jsi to dopřál mé rodině a bratrům, i když je jasné, že ti lezou na nervy, protože tuším, že my nefungujeme stejně tak, jak pracuješ ty. Každopádně něco takového.“

Jak dlouho Lucian poslouchal venku před jídelnou, než vešel dovnitř?

„I když je to jen o trochu víc, než když jsi sem přišel poprvé,“ dodal Lucian, „spustil jsi mírně své zdi, Joe. Teď z tebe vidíme víc než jen ten prázdný štítek, který jsi nám zas a znovu ukazoval, takže děkuji.“

Joe spolkl jídlo a ve své židli se napřímil. „Bez urážky, ale nemůžu říct, že to tak bylo úmyslně.“

Lucian s pokrčením ramen řekl: „A přesto jsme tady.“

Ano.

Jak se to stalo?

A proč?

***

Joe si nacpal ruce do kapes, a přitom potáhl z cigarety, která mu visela z koutku úst. Klidné předměstí Queens bylo jen něco málo po sedmé hodině ráno stěží vzhůru. Lidé se v sobotním ránu teprve začínali probouzet a celý den byl před nimi. Většina z nich měla pravděpodobně své plány. Nešťastní sráči museli zamířit do práce.

I když on?

Měl svou práci.

Teď k tomu byl o krok blíž.

Zastavil se na konci příjezdové cesty, která vedla k malebnému béžovému bungalovu s černou střechou. Okenice na všech oknech ladily s barvou střechy, stejně tak jako vchodové dveře s matným sklem.

O dům se opravdu nezajímal. Mnohem víc mu záleželo na muži, který právě válením po cestě dostával pneumatiku ze zadní část svého SUV dopředu.

Vypadalo to, že pneumatika měla defekt.

Pokud by měl hádat, tomu chlapovi bylo něco přes padesát. I když, upřímně řečeno, nemusel vůbec hádat. Na spáncích měl trochu šedi, ale zbytek jeho řídnoucích vlasů byl stále stejně černý jako dehet. Jeho opálená pleť vypovídala o dovolených na plážích a vrásky kolem očí a úst, zatímco mžoural a šklebil se na svou prázdnou pneumatiku, mu říkaly, že žil dlouhý život.

Možná i dobrý život.

Tenhle život právě skončil.

„Potřebujete pomoc?“ zavolal Joe.

Martin Abraham zvedl hlavu od pneumatiky, kterou se snažil napasovat vpředu na straně spolujezdce.

„Někdo musel nechat na mé příjezdové cestě zkurvený hřebík. Dneska ráno mi z ní utekl vzduch. Zasrané děti.“

Děti, správně.

Joe se vydal po příjezdové cestě dál a cestou cigaretu dokouřil. Její nedopalek típl a nacpal si ho do kapsy svých džín – jen pro případ… Sklonil se k pneumatice a muži věnoval úsměv.

Vítající úsměv.

Dokonce přátelský.

„Nevadí mi pomoci,“ řekl Joe. „Jsem tu v sousedství nový, a tak vůbec. Manželka mi pořád říká, že bych se tu měl spřátelit.“

Policejní šéf se zasmál. „Jo, manželky si myslí spoustu věcí, že?“

Joe jen pokrčil rameny.

„Myslím, že jsem v pohodě,“ dodal Martin.

Ani náhodou.

Joe ho nemohl nechat vyklouznout tak snadno. Koneckonců, stále to potřeboval provést co nejčistěji.

„Poznávám vás – policejní šéf, že?“

Martin se usmál.

Hrdě a uspokojeně.

Háček, provaz a karabina.

„To jsem, mladý muži,“ odpověděl Martin a zhoupl se na patách. „Jsem hrdý na to, že jsem součástí Modré Linie.“

Jo, to by se vsadil.

Policajti měli vždycky zvláštní druh hrdosti.

Přinejmenším.

„Vážně, nechte mě to udělat,“ řekl mu Joe, „a zatím můžete dokončit balení svého vybavení.“

Muž přimhouřil oči – v mžiku cítil podezření. „Moje vybavení?“

Joe kývl směrem k terase domu. „Rybářské potřeby. Jsou na terase. Děláte to často?“

Při zmínce o rybaření byl Martin znovu v pohodě.

Znovu potěšený.

Znovu pitomý.

„Každý víkend,“ zamumlal muž a zvedl se. „Děkuji a vážím si toho. Přísahám, že tihle mladí lidé by v dnešní době netušili, jak podat pomocnou ruku, i kdyby na tom závisely jejich životy.“

Ty jsi ten, kdo mluví.

Joe nic neřekl, jen směrem k muži přikývl a pak se pustil do výměny pneumatiky. Nasadit pneumatiku a zašroubovat všechny matice mu zabralo dobrých patnáct minut. Skončil ještě dřív, než Martin vůbec dotáhl všechny své sračky do kufru auta.

Na jeden – nebo dokonce dva – dny pouhého rybaření to vypadalo jako zatraceně hodně vybavení. Ale kým byl, aby to mohl říct?

Joe se opřel o zadní část SUV a ve špičkách prstů si pohupoval s železným klíčem. Když Martin dorazil s poslední taškou, podíval se na nástroj.

„To bylo rychlé,“ řekl. „Ještě jednou děkuji.“

Joe přikývl. „Bez obav.“

Mohl by tím železem snadno rozmáchnout a muže zabít. Pravděpodobně by mu při tom rozdrtil jeho zkurvenou lebku. Užíval by si pohled na kaluži krve a mozkových tekutin, už jen proto, že si dokázal představit, že tento muž viděl fotky toho, co Rich Earl Lilianě udělal, a přesto se to rozhodl pomoci zakrýt.

Všude byly příšery.

Přicházely ve všech podobách.

Ne všechny bylo snadné odhalit.

Místo toho, aby muže udeřil tak, jak na něj srdce křičelo, mu s úsměvem klíč podal. „Dám své ženě vědět, že jsem udělal to, co řekla, a vytvořil jsem si přítele. Jsem si jistý, že ji to zlepší den.“

Martin se zasmál. „To rozhodně.“

„Možná ji znáte.“

Muž se na něj od tašky, kterou strkal do kufru SUV, podíval. „Prosím? Proč bych měl znát vaši ženu?“

Joe pokrčil rameny. „Dělá spoustu věcí – charitu a tak. Krátce poté, co jsme se nastěhovali, také tady obešla blok.“

„Ach, no, možná.“

„Liliana Marcello – zvoní ti v hlavě nějaké zvony?“

Martin ztichl.

Joe sledoval, jak z mužovy tváře mizí barva.

Ten strach pro něj byl jako droga. Nasával ji, protože i kdyby nic jiného, ten strach teď bude dělat Martinovi společnost na jeho cestě. Na cestě, který skončí pouze jeho smrtí.

„Sakra,“ řekl Joe a podíval se na hodinky, které ani neměl na zápěstí. „Musím běžet. Užij si zbytek dne, Martine.“

Joe nečekal, až muž odpoví. Pomalu se rozběhl po příjezdové cestě pryč a zamířil blokem nahoru. Jen se ohlédl přes rameno na tak dlouho, aby viděl, jak Martin zavřel kufr SUV a pak se zvedl, aby se dostal do svého vozu za volant. Ani s vyjížděním z příjezdové cesty neztrácel žádný čas.

To bylo fajn.

Joe se ho chystal sledovat.

Vklouzl za volant černého sedanu, který mu dali Marcellos k použití, a na silnici se nalepil hned za zadek Martina Abrahama. Brzy se oba ocitli na dálnici. Joe byl celou dobu jen stopu od mužova nárazníku.

I když Martin zrychlil a podíval se do zpětného zrcátka, Joe se jen usmál a stejně rychle pokračoval v jízdě. I on sám zrychlil. Stejně ostře řezal zatáčky na výjezdovém exitu.

Tehdy udělal první hovor.

„Devět jedna jedna, jak potřebujete pomoci?“

Joe ze sebe vychrlil číslo silnice a pak rychle dodal: „Je tady muž v hnědém SUV a jede příšerně chaoticky. Bojím se, že je opilý nebo tak něco. Proplétá se mezi auty a minimálně o čtyřicet kilometrů překračuje povolenou rychlost.“

„SPZ, pane?“

Joe dal číslo – byl dost blízko, aby ji jasně přečetl, a kdyby sešlápl plyn, tak by byl tak blízko, že by ho ve skutečnosti zakryl svým vlastním nárazníkem.

„Děkuji pane. Mohl bych vás požádat, abyste zůstal na lince –“

Ani náhodou.

Hovor zavěsil.

Vpravo se objevil exit. Martin si zřejmě musel myslet, že když to vezme dost ostře, tak by svého pronásledovatele mohl setřást.

Hloupý hajzl.

Pneumatika by to nevydržela.

Joe matice jen stěží utáhl. Jen natolik, aby to nebylo patrné, zatímco ten muž řídil, ale nechal je dost volné k tomu, aby pneumatika při příliš vysokých rychlostech nebo bezohledné jízdě odlétla.

A to se stalo.

Velkolepě.

Když Martin vyjel na rampu exitu a pak strhl volant na druhou stranu, v té nejostřejší zatáčce to pneumatika nevydržela. Při té rychlosti a zatáčce, kterou vozidlo řízlo, bylo SUV víc než těžké a nedokázalo to zvládnout. Narazilo do štěrku a pak vyletělo do vzduchu.

Udělalo šest otáček.

Znovu a znovu a znovu. Ta síla rozdrtila horní část SUV a Joe, který byl hned za ním, by přísahal, že viděl, jak sebou Martinova hlava trhala sem a tam.

To samo o sobě stačilo k mozkové smrti nebo ke zlomení vazu.

Šlápl na brzdy a sledoval, jak se celá nehoda udála. Jako ve zpomaleném filmu. Svým způsobem opravdu nádherné.

Když se SUV konečně zastavilo na své totálně zničené střeše, všechna skla jeho okének už dávno explodovala a zpod kapoty se začalo kouřit. Za Joeovým autem zastavila další vozidla, nicméně on sám se s vystoupením neobtěžoval. Udělal to někdo jiný – přiběhl k SUV a skrz okénko strčil ruku dovnitř.

Vypadalo to jako kontrola pulsu.

Když se muž otočil k ženě, která ho následovala, viděl, jak zavrtěl hlavou, i to, jak jeho tvář zbělela.

Mrtvý.

Zatímco se Joe opatrně postupoval vpřed a manévroval svým vozidlem skrz trosky a lidi, kteří viseli na svých telefonech, udělal druhý hovor. Jedna žena brečela. Muž, který kontroloval Martina, měl zcela bílou tvář.

Jako by viděl smrt.

„Lucian,“ ozval se Marcello, když přijal jeho volání.

„Druhý cíl dole,“ zamumlal.

Když muž odpověděl, přísahal by, že viděl Lucianův úsměv: „Další půjde.“

***

„Volal jsi?“ zeptal se Joe.

Lucian se neobtěžoval zvednout hlavu od novin, které si četl. „Ano. Sedni si, Joe.“

Joe se posadil do koženého křesla s vysokým opěradlem a uvědomil si, že z této pozice viděl na celý soukromý bar. „Nečekal jsem, že mě někam zavoláš během bílého dne.“

„O tom, že tohle místo navštěvuji, neví nikdo jiný kromě mých bratrů. Připadá mi uklidňující.“

Chápal proč.

Bar s tmavým dřevem a sytými barvami byl klidným místem. Nevypadalo to, že by štamgasty – všichni dobře oblečení a ztraceni v diskusích s lidmi kolem sebe – trápilo cokoli z toho, co se dělo kolem nich.

Bylo by to ideální místo, kde se ztratit.

Možná.

„Co jsi potřeboval?“

Lucian mu podal noviny. Vzal si je. „Přední strana, dole.“

Joe rychle našel to, o čem Lucian mluvil. Vypadalo to, že smrt Martina Abrahama se dostala dneska ráno do zpráv na titulní straně New York Times. Sakra, byl to jen jeden den.

„Přečti si to,“ řekl Lucian.

Už to udělal. „Dělají z něj za jeho celoživotní práci či podobné sračky jakéhosi hrdinu.“

Nevědomost byla nejlepším druhem blaženosti.

Nebo to mu bylo alespoň řečeno.

Lucian si povzdechl. „To samé udělali pro senátora. Ujistili se, aby sepsali seznam každého z jeho úspěchů – dá-li se to tak nazvat – v jeho politické kariéře, a dokonce i uvedli seznam charitativních organizací, kterým lidé mohli na jeho počest přispět. A pak jeho děti a manželka…“ Lucian stočil ústa na okrajích do téměř úšklebku a pak dodal: „Objevili se v televizi a kvůli němu brečeli. Všechno mě to znechucuje.“

„Chápu proč.“

A chápal to.

„Ale,“ řekl Lucian s mávnutím ruky, „smířil jsem se s tím, že dostali, co si zasloužili a nepotřebuji, aby to věděl i zbytek světa.“ S chladným úsměvem ukázal na svůj spánek. „Důležité je, že já to tady nahoře vím a věděli to i oni, než zemřeli. Někdy karma není nějaká neviditelná síla, ale spíše člověk, kterému za ten skutek zaplatíš.“

Všechno to bylo v pořádku a skvělé, ale Joe stále přemýšlel, proč ho sem sakra pro začátek sakra vůbec zavolal.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se s tím, že bude nejlepší přejít přímo k věci. „Chystám se do Chicaga – vlastně jsem měl rezervovaný let na dnešní noc.“

První zkurvený let, na který se mohl dostat.

Stále nenáviděl létání.

Lucian se na něj podíval. „Předpokládám, že s ní strávíš trochu času, než ji přivedeš zpátky.“

Nebyla to ani otázka.

Joe se nesnažil skrývat své záměry. „Rád bych to byl schopný udělat pryč od tohohle. Vlastně… nevím, vzít ji ven a nechat ji, ať se baví.“

Lucian přikývl. „Mám tě rád, Joe.“

Jo, tak nějak na to přišel.

Stále si nebyl jistý, jak se ohledně toho cítil.

„Ale,“ řekl Lucian, „kdybys byl ochotný s návratem do Chicaga a k Lilianě den nebo dva počkat, pak bych pro tebe měl nabídku. Cítil jsem, že by to bylo… vzhledem ke všem okolnostem vhodné.“

Joe zvedl obočí. „Jaký druh nabídky?“

Protože v tuto chvíli pro něj nic nemělo vyšší cenu než Liliana.

„Jeden poslední cíl,“ zamumlal Lucian. „Myslím Riche. Jsem si jistý, že teď už to ví – musí; není hloupý – že si pro něho jdu. Takže mě bude hledat, Joe. Očekávám, že mě bude čekat nebo přede mnou utíkat.“

Joe to teď pochopil.

„A kdybych toho pitomého sráče doručil, co bys pro mě za to udělal?“

„No, myslím si, že pro tebe nebude těžké ho doručit. Měl jsem někoho, kdo ho pro mě nějakou chvíli sledoval. Ale myslím si, že ví, že ho ten chlap taky sleduje.“ Lucian se usmál. „Nechal bych tě, ať se s ním trochu pobavíš a pak ti dovolím sledovat, jak ho zabíjím. Možná by to bylo poetické. Nebo… možná jen potřebuji trochu více Boha ve svém životě. To by mi řekla moje matka.“

Joe se zasmál. „Vyjednáváš tvrdě.“

Protože ano, tuhle nabídku chtěl přijmout.

Víc než cokoli jiného.

„Dám protinabídku,“ řekl.

Lucian se zamračil. „Tohle není takový obchod, Joe.“

„Faktem zůstává, že ti ji přesto dám. Předám jí novinky.“

„Mmm.“

„Co?“

„Všechno z toho, nebo jen kousek ohledně Riche?“

Joe pokrčil rameny. „Všechno z toho.“

Lucian o tom chvíli uvažoval a pak přikývl. „Myslím, že je lepší, když to uděláš ty než já.“

„Proč?“

„No, mě už miluje, Joe. A i když možná miluje tebe, musí tě stále milovat celého. I ty části, které ji děsí. Takže ano, lepší ty než já.“

„Zní to –“

„Luciane.“

Lucian od něj odvrátil pohled a zadíval se na strážce Marcello, který se blížil. „Co, Jacobe?“

„Máme problém.“

„Jaký?“

„Volal Giovanni – aby mi řekl, že boss na něj křičel, když dneska ráno šla ta sračka se sledováním Riche do prdele.“

Lucian v křesle ztuhl. „A co přesně to znamená?“

Jacob ztěžka polkl.

V pohledu měl děs.

„Znamená to, že jsme ho ztratili, Luciane.“

Poprvé po dlouhé době Joe ucítil něco, co už dlouho nezažil. Tu studenou a těžkou tíhu. Jako by se mu kolem krku omotaly silné ruce a bez zájmu a péče ho dusily k smrti.

Strach.

To bylo to, co cítil.

Děs.

„Joe,“ zasyčel Lucian, „není možné, aby ten muž věděl, kam byla Liliana odvezena. O tom jsme se ujistili – z toho důvodu jsi to vybral.“

Uměl mu ten muž číst myšlenky?

Nebo byl jeho strach tak viditelný?

Možná to bylo jen proto, že to byla ona.

A ohledně ní nic neskrýval.

Lucian však i přes jeho opar úzkosti a strachu pokračoval. „Před hodinou jsem s ní mluvil – byla v pořádku.“

Na tom nezáleželo.

Joe už vytahoval telefon a vytáčel číslo do svého domu v Chicagu. Měla by tam být; od okamžiku, kdy se dostala do města, držel krok s jejím rozvrhem. I tak jí však stále musel zavolat.

Stále se od toho snažil zůstat odpoutaný.

Netečný.

Alespoň doteď.

„Voláš jí?“ slyšel, jak se Lucian zeptal.

Krátce přikývl, ale jinak nic.

To bylo to jediné, co mu mohl dát.

„Ahoj?“ zeptala se Liliana, když se hovor spojil.

„Ahoj, Tesoro,“ odpověděl.

Úleva byla sladká.

Dokonce až příliš sladká.

„Joe?“

„To jsem já, baletko.“

Jeho černou duši rozjasnil její smích.

Jako stín, který se potkával se světlem. S ní se nemohl schovat.

Rozsvítila každou jeho část. Každou temnou část.

„Proč jsi nezavolal? Stýskalo se mi.“

Odkašlal se a řekl: „Jo, za to se omlouvám. Ale brzy se uvidíme. Slibuji.“

„Jak brzy?“

Lucian vedle něj řekl: „Pomůžeš nám ho vystopovat nebo ne, Joe?“

Liliana byla v bezpečí.

Alespoň na den nebo dva.

Aby se mohl vrátit ke své dívce, musel tady dokončit tenhle zkurvený byznys. K dívce, na kterou tak zatraceně dlouho čekal, než jí nalezl.

„Joe?“ zeptala se, když zůstal zticha. „Jak brzy?“

„Pár dní, možná.“

„Ach.“

Její smutek ho hluboce zasáhl.

I když to nevěděla.

Tohle bylo pro ni.

„Ale stále je to brzy,“ dodal.

„Takže asi budu dál šmírovat ve tvých věcech.“

Zasmál se. „Doufám, že najdeš něco dobrého.“

„To už jsem našla a na najití toho jsem tady ani nepotřebovala být, Joe.“