SF - 31. kapitola

Překlad: Lenuszka

Austin

Florencie, Itálie

O rok později…

 

„É tua moglie quella?“

To je vaše žena? Zeptala se mě starší dáma z cukrárny, když jsem stál u pokladny a zíral jsem na účet.

Podíval jsem se na Lexi, která se šťastným úsměvem na tváři zítra na lidi tady ve Florencii, kteří míjeli Piazza della Signora. Hruď se mi sevřela nad tím pohledem. Její sladká tvář byla opálená ze silného zimního toskánského slunce, rty měla zrůžovělé z toho směšně drahého balzámu na rty, který neustále nosila, a její krásné zelené oči s rarášky doširoka otevřené. Milovala Itálii. Znovu milovala život.

Moje malá emo holka už nebyla emo. Vlasy měla pořád černé s délkou po bradu – odmítla se jich vzdát – ale už nenosila tmavé barvy jako brnění, už si nepatlala bílý make-up a tmavé linky, aby skryla to, co považovala za nejvíc odpudivé – samu sebe.

Sledoval jsem, jak se na ni všichni chlapi míjející náš stůl zírají – zatracení typičtí Italové, pomyslel jsem si – obdivovali její krásu, zaoblenou postavu, kterou předváděla ve svých krátkých letních šatech. Zvláštní, ani mi to moc nevadilo. Líbilo se mi vidět ji takhle, bez démonů, den za dnem přebírající kontrolu. Stále ještě měla slabší chvíle, dny, kdy zakopávala, ale já jsem tu vždycky byl, abych ji znovu zvednul, a ona tu byla pro mě, když mě přepadla moje zkurvená minulost.

Ta stará dáma si odkašlala, na tváři měla široký úsměv. Sklopil jsem rozpačitě hlavu, přistihla mě při zírání, uchechtl jsem se a odpověděl, „No, é la mia fidenzata.“

Ne, je to moje snoubenka.

Ta žena se usmála a položila si ruku na hruď, podívala se mi přes rameno na Lexi. „Ah, giovane amore.“

Mladá láska.

Na rameni jsem ucítil jemnou ruku. „É preziosa, tesoro. Proteggi il suo cuore.“

Je krásná, drahoušku. Chraň její srdce.

Přikývl jsem, vzal jsem si radu k srdci a odpověděl, „Sempre. Sempre. É l’amore della mia vita.“ Vždycky. Vždycky. Je to láska mého života.

Vydal jsem se zpátky k Lexi na venkovní terasu a položil jsem jí ruku na krk. Podívala se na mě velkýma překrásnýma očima a usmála se.

Pořád mi brala dech.

„Jsi připravená, Pix?“ zeptal jsem se a natáhl ruku, aby se chytla. Lexi mě za ni vzala a já jsem se sklonil a políbil ji na zásnubní prsten – čtyřkarátový diamant zasazený do osmnáctikarátového černého zlata – nic jiného se víc k mé malé gotické holce nehodilo. Nepříliš velký, nepříliš nóbl, ale s ostrými okraji a naprosto její.

Začervenala se, vstala a objala mě kolem krku. Najednou měla vážnou tvář. „Jsem připravená, zlato. Jsi si jistý, že ty taky?“

Zhluboka jsem se nadechl a políbil ji na rty, pak jsem se odtáhl a řekl, „Jsem.“

Vraceli jsme se zpátky do naší soukromé vily na překrásném kopečku v zapadlé vesnici, držel jsem se Lexi za ruku jako by mi to mohlo dodat kuráž. Neřekla na to nic. Věděla, že pro mě dnes bude těžký den, i pro Leviho, ale ona byla vždycky moje tichá podpora. Kruci, taková byla vždycky že? Chránila má tajemství a já ta její.

Lexi se se mnou přestěhovala do San Francisca. A v posledních letech jsme otevřeli centrum pro mladé s poruchami příjmu potravy. Nazvala ho Daisyn úsměv, a já jsem byl na ni tak sakra hrdý. Pomáhala jiným, i když se sama pořád ještě uzdravovala.

Nemohl jsem se dočkat, až si ji vezmu, až bude mou ženou, ale dohodli jsme se, že ten den přijde, až se zase bude cítit pohodlně. Zase sama sebou. Lexino zotavení bude dlouhý proces, a já jsem jí chtěl nachystat svatební den jejích snů, ne žádný zamražený nejistotou. Čekání mi nevadilo. Viděl jsem v ní svou spřízněnou duši, svůj život, bez ohledu na kus papíru, který to legálně posvětí.

O deseti minut klidné chůze později jsme s Lexi prošli dveřmi vily, Lexi byla trochu bez dechu z toho pohybu. Pořád byla slabá, ale sílila.

Levi nás okamžitě přivítal u dveří, hladový jít. Ten kluk vypadal dobře. Byl chytřejší. Světlé vlasy měl krátké a vystajlované, společně se svýma šedýma očima a hlubokým jižanským přízvukem už teď dostával holky v Kalifornii do kolen. Nechali jsme mu odstranit tetování. Byl znovuzrozený. Nepotřeboval, aby ho znak jeho minulosti stahoval.

Od stěhování do San Franciska jsem Leviho dal do soukromé školy – dobré fotbalové školy – a on si zlepšil známky. Byl soustředěný na fotbal, a za pár let po něm bude toužit každá vysoká škola v zemi – je to ten nejtalentovanější receiver, co jsem kdy viděl.

Samozřejmě chtěl Levi hrát za Tidy, jeho domácí tým, ale do Tuscaloosy se už nevrátí. To nemůžu dovolit. Dostal se pryč z gangu a do blízkosti Heighters se už nikdy nedostane.

Byl jsem na toho kluka tak zatraceně hrdý… Máma by byla pyšná na muže, kterým se stal.

„Připraveni jít?“ zeptal se Levi nervózně a Lexi mě pustila, aby ho mohla obejmout. Levi se k ní pevně přitiskl. Všiml jsem si lehkého škubnutí, ale to byl Levi a on ji obdivoval. Stala se pro něj svým způsobem matkou, byla jistotou, že bude mít v životě rodičovskou postavu.

Pix měla srdce ze zlata.

„Budeš v pořádku, ano, zlatíčko. Jsme tady pro tebe,“ řekla Lexi, když se odtáhla a promnula mu paže.

„Já vím, Lex. Jen to bude divné, víš?“ Levi pokrčil rameny a posunul se dál, abych ho objal i já, načež jsem se odtáhl, abych mu dal ruce na tvář. „Andrá tutto bene, fratellino mio. Te lo guiro.“

Všechno bude fajn, bráško. Přísahám.

Lexi odešla do naší ložnice, poskytla nám soukromou chvilku, a o pár minut později se objevila s malou zlatou urnou v rukou.

Její malý povzbudivý úsměv mi říkal, že je čas.

***

Když jsem vyrůstal, říkala mi máma, že Ponte Vecchio je její nejoblíbenější místo na světě, most ze třináctého století, který vedl přes řeku Arno. Symbolizoval její domov, Florencii, její kořeny a ona snila o tom, že nám všechnu tu krásu jednoho dne ukáže.

Nikdy tu šanci nedostala.

Když máma umřela, nebylo správné rozptýlit její popel v Alabamě. Tohle byl její domov; Itálie byla její duší, jejím srdcem. A bylo na čase, aby se už navždy vrátila.

Lexi, Levi a já, jsme šli pomalu, kolem Ponte Vecchia, Lexi nás oba držela za ruku, byla naší skálou v tomhle silném okamžiku.

Ikonická turistická atrakce byla v tuhle roční dobu opuštěná, i když svítilo slunce. Bylo to jako by Bůh věděl, co se chystáme udělat, a chtěl nám prokázat úctu, když nám dá soukromí, abychom se naposledy rozloučili s Jeho dcerou.

Prošli jsme kolem řady malých domků podél starého mostu, a já jsem přemýšlel, který z nich patřil mámině rodině. Její babička žila v jednom z těch historických malých domů až do smrti před lety, a máma říkala, že to bylo to nejhezčí místo, kde vyrůstat.

Prohlédl jsem ty malé domky, ten most, a představil jsem si, jak tady máma běhala jako dítě, hrála si s kamarády, zpívala pro místní svým skvělým sopránem, roztáhla ruce, aby nachytala mořský vánek.

Ta myšlenka mě uklidnila.

Když jsme došli do středu mostu, nahnul jsem se, přes starou kamennou zeť a podíval se dolů na řeku pod námi. Cítil jsem, jak mi Lexi položila ruku na záda.

Byl čas.

Narovnal jsem se, pohlédl na Leviho a objal ho paží kolem krku. Levi se mi podíval do očí. V očích měl slzy, ale jako šampion je můj malý brácha udržel.

Sundal jsem svou paži a do obou rukou vzal malou urnu, ani jsem si nevšiml lidí, kteří vyšli z domků kolem, aby sledovali naše rozloučení.

Přiblížil jsem se ke zdi, rozhlédl se po středověkém městě a cítil, jak mnou prostupuje mír. To město bylo mou součástí díky mámě. Il Duomo di Firenze, Palazzo Medici Riccardi, všechno. Měl jsem víc než jen italskou krev, která mi proudila žilami, a byl jsem rád, že patřím taky k té zelené, bílé a červené.

„Bejby?“ zašeptala Lexi a položila mi hlavu na rameno. „Chceš říct několik slov? Víš, nějak zaznamenat tuhle příležitost?“

Chytil jsem urnu pevněji, nemohl jsem spustit oči z toho zlata, které se odráželo od slunce. Otočil jsem hlavu na stranu a políbil svou snoubenku do vlasů, nadechl se její sladké vůně a využil to, abych sebral sílu.

Zhluboka jsem se nadechl, zíral na urnu, klouby jsem měl bílé, a promluvil přímo od srdce.

„Mami, věděl jsem, že ten den přijde. Plánoval jsem to rok, pracoval na tom, abys na mě byla hrdá…“ Podíval jsem se na Leviho, který mě objal kolem a mačkal Lexi ruku, aby se naše oči střetly. „A stejně tak Lex.“

V krku mi zachrčelo, ale odkašlal jsem si, zvládl jsem pokračovat. „Co jsi nás opustila, mami, stalo se hodně věcí. Já jsem si splnil sen a teď jsem v týmu Devětačtyřicítek. A mám se dobře, mami. Opravdu dobře. Došli jsme k Superbowlu, ale prohráli se Seahawks. S Romem, mami. Líbilo by se ti vidět nás oba hrát.“

Nad tou vzpomínkou jsem se trochu usmál, Rome, mě poplácal po zádech a řekl mi, „Příští rok.“

„Lev je v dobré škole a drží se, tvrdě pracuje, a Axe –“

Ruce se mi začaly třást, když jsem pomyslel na Axela. Pořád byl v base, odkroutil si rok ze svého desetiletého vězení za distribuci tvrdých drog. Navštěvoval jsem ho, když jsem mohl a donutil ho slíbit, že až bude venku, přestěhuje se k nám.

Devět let.

Devět let, než se dostane ven a začne svůj nový život.

„No, Axe si vede taky dost dobře. Drží se stranou od problémů. A studuje, mami. Axe absolvuje z podnikání. Věřila bys tomu? Něco z něj bude, to je jisté. Taky bys na něj byla hrdá.“

Do očí mi vhrkly slzy, když kolem nás zavanul vítr. Bylo to jako by mě máma slyšela, a bylo opravdu těžké nechat ji jít.

„Bejby? Vedeš si opravdu dobře. Miluji tě,“ zašeptala Lexi, a nějak jsem našel sílu pokračovat.

„Mami, v tomhle životě tě podvedli. Měla jsi srdce ze zlata a žila život z uhlí. Ale nikdy sis nestěžovala. Udělala jsi to nejlepší, cos mohla a milovala jsi své syny víc než by si kdokoli dokázal představit. Vím, že Bama nebyla tvým domovem, mami, a že jsi vždycky chtěla zpátky, běhat kolem cypřišů, zpívat na prknech Veronského divadla, a lámat chleba se svou rodinou. Ale Bůh pro tebe měl jiné plány. Věděl, že jsi toho dala příliš a příliš mladá a chtěl, aby ses k němu připojila v ráji. Ale typicky pro tebe, než jsi odešla, ujistila ses, že budeme v pořádku, že já budu v pořádku. Rozeznala jsi mé kouzlo, když jsem to já sám neviděl.“

Uslyšel jsem za sebou popotáhnutí a pohlédnul za sebe na svou krásnou snoubenku, srdce jí pukalo, a přesto se usmívala a povzbuzovala mě.

Kriste, jak já ji miloval.

Zvedl jsem hlavu k modré bezoblačné obloze, představil jsem si, jak se na nás máma dívá, klidná, že Carillovi kluci si vedou dobře, že mám Lexi po svém boku. Všichni jsme bez problémů a děláme věci správně.

„Každý den svého života, budu usilovat o to, abys na nás byla hrdá. Možná jsi byla sama, žádný muž se o tebe nestaral, ale naučila jsi mě, co je to být silný, jak mám být mužem. Miluju Pix vším, co mám, a jednoho dne, až budeme mít děti, je budu milovat stejně, jako jsi ty milovala nás.“

Tentokrát jsem už slzy neudržel, po tvářích mi stékaly slané potůčky. „Spi sladce, mami. Doufám, že tam nahoře zpíváš s úsměvem na tváři.“

S hlasitým popotáhnutím se mi Levi schoulil na hruď a třásl se intenzitou svého žalu.

Lexi mi vzala urnu z rukou, abych mohl bratra obejmout. „Ššš, Levi. To je v pořádku.“

Levi mi pevně stiskl tričko, jako by se zbavoval roků hodných truchlení. „Chybí mi, Austine. Tak moc mi chybí. Nemůžu to udělat.“

„Já vím, Leve. Já vím.“

Nechal jsem ho to všechno ze sebe dostat a pohlédl jsem na Lexi, která sama bojovala se všemi těmi emocemi. Natáhl jsem paži směrem k ní a ona se připojila, všichni tři jsme vzpomínali na nejlepší ženu, co kdy žila.

Když se Levi uklidnil, vzal jsem ho za ramena a podíval se mu do očí. „Chceš něco říct, kámo? Máma by byla ráda.“

Levi zatěkal očima k Lexi pro podporu, a ta mu stiskla paži. „To zvládneš, zlato. Jsme tu s tebou.“

Levi přikývl a pak si vzal urnu, zíral na ni se smutkem, ale pak narovnal ramena. Skoro jsem odpadl vidět ho tak silného.

„Austine?“ zeptal se Levi.

Položil jsem mu ruku na záda a škubnul bradou. „Jo?“

„Myslíš, že místo toho můžu říct modlitbu? Já… mám jednu, která se jí bude líbit.“

Hruď se mi sevřela a cítil jsem, jak mě Lexi vzala za ruku a stiskla.

„Jasně že můžeš, Levi. Mámě se to bude líbit.“

Levi se posunul napravo ke zdi a položil urnu na prastarý kámen. Sklopil hlavu, a já jsem slyšel, jak Lexi zalapala po dechu, když nás místní obklopili a modlili se s respektem k ženě, kterou nikdy neznali.

 

„L’eterno riposo, dona a loro, o Signore,

E splenda ad essi la luce perpetua,

Possano le anime dei fedeli defunti,

Attraverso il ricordo di Dio, rsposare in pace,

Amen.“

 

Levi mluvil dokonale italsky, jeho modlitba zněla jako píseň. Místní popřáli, Bůh žehnej, a Lexi se ke mně naklonila. „To bylo krásné, ale co to říkal?“

Sklonil jsem ústa k jejímu uchu a zašeptal,

 

„Odpočinutí věčné dej jim, ó Pane,

A světlo věčné ať jim svítí,

Ať odpočívají ve svatém pokoji,

Skrze Krista našeho Pána,

Amen.“

 

„Ó Austine. To je překrásné,“ řekla Lexi, když mi položila hlavu na hruď a utřela si vlastní slzy pro ženu, kterou znala tak krátce, ale moc ji milovala.

Políbil jsem Leviho do vlasů, přitiskl si čelo k jeho a zavřel oči. Nebylo třeba slov. Věděl, že jsem na něj hrdý.

Vzal jsem tu zlatou urnu, odšrouboval víčko, a jako jeden jsme se přesunuli na kraj stěny, abychom ji konečně osvobodili.

Podíval jsem se na Lexi a řekl, „Ti amo tantissimo.“

Ona mě políbila na paži. „Taky tě miluju, bejby.“

Podíval jsem se na Leviho, kývl hlavou a ujistil se, že je připravený. Sesbíral odněkud kuráž a můj patnáctiletý malý bráška přikývl taky. Byl připravený.

Znovu kolem nás zavanul vítr a já jsem zavřel oči a šťastně povzdechl. Vím, že tam jsi, mami. Cítím tě s námi.

Otevřel jsem oči, naklonil se a při napočítání do tří jsem nechal mámin prach spadnout do řeky pod námi.

Když byla urna prázdná, pustila jsem ji do hlubin Arna a zadržel dech, sledoval jsem Chiaru Carillovou, jak volně tančí ve větru.

Jemně jsem vydechl, cítil za sebou lásku Leviho i Lexi a zašeptal jsem, „Benvenuta a casa, Mamma. Benvenuta a casa.“

Vítej doma, mami, vítej doma.