SF - 28. kapitola

Překlad: Lenuszka

Lexi

„Proč jsi nám to nikdy neřekla, Lex?“ zeptala se Cass, její obvyklá bojovnice smrsknutá do malé rozpačité holky.

„Bojovala jsem s tím už tak dlouho, že když jsem přišla do školy, chtěla jsem si najít přátele, kteří o mé minulosti nebudou vědět.“

„My to chápeme, zlatíčko,“ řekla Molly a zlehka mě políbila na hřbet ruky. „Ale proč jsi nám neřekla o Daisy? Že jsi ztratila nejlepší kamarádku a truchlíš pro ni?“

Pokrčila jsem rameny, sklopila oči a řekla, „s Daisy jsme se potkaly v nemocnici. Oběma nám bylo šestnáct. Byla mi blízká jako sestra. Kruci, mnoho let byla celý můj svět. Chápala, jaké to je žít s touhle poruchou. Dokázaly jsme jedna druhou zvednout, ale taky se vzájemně stáhnout dolů. Podporovaly jsme se v nejedení, a dokonce k hladovění. Když zemřela, prostě jsem nevěděla, jak se s tou nemocí sama vypořádat… nechtěla jsem vás ponořit do své bolesti. Asi jsem si myslela, že když se znovu dám k roztleskávačkám, může mě to rozptýlit. Pomoct mi… mýlila jsem se.“

„Víš, že jsme tu vždycky pro tebe, že?“ řekla Cass se staženým hrdlem.

Odkašlala jsem si a řekla, „Teď to vím… teď ano.“

„A jak ses do toho dostala?“ zeptala se Ally. „Jak ses stala… takovou?“

Zavřela jsem oči a vzpomněla si na ten den. „Roztleskávala jsem ve škole, a jeden kluk, který se mi líbil, mi řekl, ‚potřebuješ omezit čokoládu, Lex. Začínáš na zádech tloustnout.‘“ Otevřela jsem oči a zhluboka se nadechla. „A to bylo všechno. Jeden vypuštěný komentář mi změnil celý život. O pět měsíců později mě hospitalizovali kvůli anorexii a já jsem přestala dělat roztleskávačku… až do letoška.“ Povzdechla jsem a zavrtěla hlavou.

„Asi jsem si myslela, že jsem silnější, než jsem byla.“

Podívala jsem se do zúčastněných tváří svých nejlepších kamarádek a řekla, „I když jsem se chovala tak, že jsem s vámi ta holka, co miluje zábavu, neznamenalo to, že vám nevěřím. Ta falešná osoba, ten gotický make-up, to všechno jsem dělala, abych se nemusela vypořádat se svou poruchou. Byla to moje maska, můj štít. Neznamenalo to, že vás nemám ráda. Že si nevážím vašeho přátelství.“

„Slzy klauna,“ řekla Molly smutně. Zavřela jsem oči. Přesně vystihla, co jsem se snažila vysvětlit.

„Co to k čertu znamená?“ řekla Cass jejím obvykle bouřlivým způsobem.

„Klauni si kreslí na obličej výrazy, ne? A my všichni víme, že ty výrazy nejsou opravdové, například jejich namalované slzy. Nikdo jim pod masku nevidí. Takže hrají roli, kterou očekáváme právě díky tomu make-upu: smutnou, šťastnou, zábavnou a tak dále. Skrývají svou pravou tvář před světem. Takže klaun make-upem skrývá, kdo doopravdy je… Proto se říká slzy klauna.“

Cass vhrkly do očí slzy a obrátila svou pozornost zpátky na mě. „Takže když nejsi ta zábavná a uchechtaná Lexi, kterou všichni známe, jestli to byla tvá klaunská maska… kdo jsi?“

„Já-já n-nevím. Předstírám už tak dlouho, že se asi pořád snažím na to přijít. Změnila jsem se příliš na to být tou Lexi mého věku, a ta porucha mě tak dlouho formovala, že jsem ztratila mé opravdové já.“

Cass kývla a hravě na mě mrkla. „Tím pádem to bude sakra legrace oloupat ty tvoje vrstvy a přijít na to, kdo jsi, sexy Lexi!“

Poprvé za dlouhou dobu se volně a upřímně zachichotám.

„Jsme rády, že je ti líp,“ dodala Ally, hravě zavrtěla hlavou, když mě Cass poplácala po ruce.

Cass si hlasitě odfrkla. „Samozřejmě že se uzdraví. Zvládla zatnout drápy do Carilla, který je do ní blázen. Ten chlap je ztělesněný hřích! Uf!“

Všechny čtyři jsme ztichly a těkaly po sobě pohledy, než jsme vybuchly smíchy.

Bylo tak fajn se smát. Dobrý pocit znovu žít.

Od chvíle, kdy mě Austin vzal zpátky, uběhly dva dny, a já jsem se cítila silnější. Znovu jsem začala chodit na sezení s Dr. Lundem a doufejme, že se věci pomalu ale jistě vrátí do starých kolejí.

Každou noc se modlím, prosím o sílu, abych to dotáhla do konce.

Nechci zemřít, prosila jsem. Chci, aby se Austinův sen o nás stal skutečností.

„Tak moc jsi nám chyběla, Lex,“ řekla Molly, když zkrotila své emoce.

„Slib nám, že s námi budeš mluvit, když se budeš cítit špatně. A já chci, abys to stvrdila krví ideálně.“ Podívala jsem se na Cass a snažila se jí přísahat zkřížením svých slabých prstů. Všechny čtyři jsme chvíli v tichosti seděly a užívaly si svou blízkost.

Ozval se zvuk klepání na dveře a vešel, Rome, jeho tvář byla sklíčená a pozornost upíral na mě. „Je čas.“

Můj dobrý pocit opadl hned, jak jsem se pokusila posadit a okamžitě padla zpátky dozadu.

„Hej, holka! Co to děláš?“ řekla Cass v panice, všechny moje kamarádky vyskočily a snažily se mě dostat zpátky do lehu.

Zvedla jsem ruku. „Ne! Austin mě potřebuje. Nemůžu ho nechat tím procházet samotného.“

Molly se podívala na Romea, který pokýval hlavou. „Dej mi chvilku.“ S tím odešel, aby se za pár minut vrátil zpátky s kolečkovým křeslem a sestrou, která mě okamžitě začala odpojovat od stojanu s kapačkou a přidělala pytlík dozadu na křeslo.

Rome, se přiblížil ke mně a zeptal se, „Můžu tě usadit do toho křesla?“

Zatímco jsem bojovala s panikou, že se mě někdo dotkne, zvlášť na zádech, jsem rychle přikývla, a když mě Rome, zvedl v náručí a posadil mě do křesla, zadržela jsem dech a zavřela oči.

To bylo pro Austina.

Pro Levi…

Pro Chiaru.

Prostě jsem se musela dostat k Austinovi.

„Jsi si jistá, že máš na to dost sil, drahoušku?“ zeptala se Ally, a já jsem přikývla, když mě Cass začala odvážet chodbou k pokoji Austinovy mámy. Přede dveřmi se zastavila a já jsem na Romea kývla, aby je otevřel.

Cass mě zavezla dovnitř, a já jsem okamžitě spatřila Leviho a Austina na každé straně postele, oba rozrušení a drželi máminy bezvládné ruce. U čela postele stál doktor.

Austin po mně střelil očima a tvář se mu zkroutila bolestí. Sklouzl z postele a běžel ke mně, klekl si na zem a položil mi hlavu do klína. Unaveně jsem zvedla ruku a projela mu prsty jeho tmavými rozcuchanými vlasy.

„Nemyslím, že to můžu udělat, Pix,“ řekl se staženým hrdlem.

Zahnala jsem vlastní slzy a řekla, „Ano, můžeš, bejby. Musíš být silný.“ Když jsem vzhlédla, viděla jsem Leviho na druhé straně máminy úzké postele, vypadal naprosto ztraceně, když tam seděl sám.

Natáhla jsem ruku a usmála se na Leviho, který těžce polkl. „Pojď sem, zlato,“ řekla jsem.

Levi udělal váhavý krok ke mně, než se zastavil a zeptal, „Jsi… jsi teď v pohodě, Lex? Nehladovíš? Vypadáš jak hubeně…“

Odolala jsem nutkání se zasmát jeho přímočarým slovům a zašeptala jsem, „Budu, zlatíčko. Budu…“

Levi mě pak chytil za ruku tak pevně, jako bych byla zdroj jeho síly, prsty se mu třásly.

Austin zvedl hlavu, když si doktor odkašlal. „Austine, Levi, srdce vaší mámy zpomaluje. Je čas se rozloučit.“

Austin se na mě podíval a já jsem pustila Leviho ruku. Austin vstal a vzal Leviho, zavedl ho k posteli.

Austin natáhl svou volnou ruku ke mně, a Rome, mě k němu přivezl, zbytek lidí stál u zdi, v tichu a s respektem.

„Počkejte!“ řekl Austin zlomeně a zalovil v kapse pro svůj iPhone. Zmateně jsem sledovala, co dělá. Zmáčkl play u jedné z písní na svém seznamu a položil telefon vedle máminy hlavy.

Z telefonu se jemně začalo linout „Ave Maria“ a Austin se smutně podíval do poklidné tváře své matky. „Nikdy nespala bez toho, aby si to pustila. Vždycky ji to přimělo k úsměvu… a vždycky byste měli potkat stvořitele s úsměvem.“

Bojovala jsem, abych se nad jeho srdceryvným skutkem nesesypala.

„Levi, řekni mámě sbohem, brácho,“ řekl Austin chraplavě, snažil se být silný, a Levi se přiblížil k mámě, aby jí dal pusu na tvář.

„Bůh ti žehnej, mami. Miluju tě.“

Levi se odvrátil a Austin šel další. Levi plakal a já jsem ho chytila za ruku a stáhla ho tak, aby se postavil vedle mě.

„Mami…“ Austin brečel, a doktor přistoupil a položil mu ruku na záda.

„Máš asi minutu, chlapče.“

Austin přikývl a posunul svůj iPhone blíž se slovy: „Axe tady teď není, mami. Ale chtěl by, abych ti řekl, že tě miluje. Všechno, co kdy udělal, bylo pro nás. Teď to chápu, i když měl divný způsob, jak to ukazovat. Doufám, že jednoho dne na něj budeš hrdá.“ Roztřeseně se nadechl, když srdeční monitor začal děsivě zpomalovat, odpočítával konec života Chiary Carillové.

„Byla jsi pro tenhle život příliš dobrá, mami. Vždycky jsi patřila do nebe. Patříš tam nahoru s anděly a pryč z tohoto hnusného života.“ Austin se bolestivě rozplakal, a já jsem stiskla jeho ruku ve své. Nemohla jsem si pomoct a vzlykala s ním.

Nahnul se dopředu a pohladil mámu po hnědých vlasech, zrovna když Andrea Bocelli začal zpívat hlasitěji a srdeční monitor začal dlouze nepřerušeně pípat, aby nám řekl, že Chiara Carillo zemřela.

Když doktor odpojil monitor a místnost naplnilo ticho, Austin ji políbil na čelo a naposledy zašeptal, „Buona notte, e dormi bene, mia cara. Ti voglio bene.“

Dobrou noc a spi sladce, má nejdražší. Miluji tě.