Captivated - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Joe se cítil jako kretén, a to bylo asi to nejhorší na celé téhle zatracené noci vedle úšklebku Liliany, kterého se nedokázala zbavit. Nepochyboval, že příčinou její špatné nálady byl on sám a přál si, aby to mohl napravit.

Sakra.

Víc, než cokoli jiného si přál, aby to mohl napravit.

Dokonce i když se pohyboval kolem žen oblečených v plesových šatech a mužů v trojdílných oblecích během charitativní akce, věděl, že takové věci nebyly jeho parketou, se kterou by chtěl začínat. Ale… kvůli ní by přišel a na tvář nasadil úsměv, protože by tam byl s ní a na ničem jiném by nezáleželo.

Až na to, že to vůbec nemohl.

Tato událost byla zcela veřejná. Média venku a celý ten zkurvený bordel. Být zachycený na fotce a viděný s ní by překazilo celý účel držet se v New Yorku pod radarem. A zcela jistě by to zmařilo účel být jejím osobním strážcem, o kterém by nikdo neměl vědět.

Problém byl v tom, že tohle všechno jí nemohl dokonce ani vysvětlit. Dal své slovo, že jí to neřekne – a pokud by své slovo nedržel, nebyl by ničím.

Očividně pro všechny ostatní až na ni.

Sakra.

Jeho myšlenky byly dneska v noci zcela jiné. Trestající a kruté. Dávaly mu zažít všechen druh pekla za to, že to tak podělal, a upřímně si to zasloužil.

Na akci vklouzl za skupinkou až příliš hlasitých hostů a Lilianu s její mámou a tátou našel jen o pár kroků dál. Brzy se k nim také připojila Cella – jedna z Lilianiných mladších sester.

Sám byl na správném místě – trochu skrytý za skupinou lidí a napůl ve stínu kaskády světel díky hedvábným závěsům, které visely po stěnách a ze stropu. Nebyl velkým fanouškem toho, jak organizátoři místnost vyzdobili, ale co záleželo na tom, co cítil?

Pokud něco, díky tomu, jak bylo vše zařízeno, získal dostatek prostoru k pohybu, a přesto se zároveň mohl držet mimo dohled. Věděl, že – přinejmenším – Lucian musel vědět, že tam byl, i kdyby jen proto, že ten muž byl hlavním důvodem, proč o této události věděl a získal na ni vstupenku, aby se dostal dveřmi dovnitř.

Joe však vešel dovnitř méně nápadnou cestou zadním vchodem a svou vstupenku využil tam.

Díky strategicky umístěným reproduktorům se místností ozvalo zacinkání stříbra o křišťál, což přivedlo pozornost velice bohatých hostů k přední části tanečního sálu. Vepředu, na vyvýšeném pódiu – kde většinu noci hrála kapela – stála žena a teď odložila svou sklenici stranou, aby si mohla vzít mikrofon a promluvit do něho. Přemýšlel, proč musela zacinkat o svou zatracenou sklenici do mikrofonu, když do něj mohla místo toho prostě jen začít mluvit.

Kdo ví, proč lidé dělali to, co dělali. On to rozhodně nevěděl.

Kvůli čemu byla tahle benefiční akce?

Útulky pro ženy a povědomí o domácím násilí, pomyslel si. Dokonce si ani nemohl být jistý, ale byl si dost jistý, že to bylo to, proč se všichni tito lidé shromáždili. On sám tam opravdu nebyl kvůli tomu, ale jen proto, aby zpovzdálí sledoval Lilianu – hlavně proto, že Lucian mohl pro tento večer dostat dovnitř jen pár svých mužů.

Šťastlivec Joe si očividně vytáhl jednu z pár krátkých sirek.

Byl tady.

Když žena vpředu začala mluvit, pohledem sklouzl na Lilianu. Mohl být tam… s ní. Pravděpodobně by se necítila jako odhozený kus odpadků – ano, viděl ten výraz studu a rozpaků, který se snažila předchozí noc skrýt. A rozhodně by neměla ve tváři to stálé napůl trvalé zamračení.

„Za pět minut bude ve vedlejší místnosti zahájena tichá aukce!“

Sakra.

Na to, aby splynul s davem a skryl se, zatímco se hosté pohybovali mezi tanečním sálem a vedlejší místností, kde se konala aukce, bylo kolem mnohem méně lidí, které by mohl použít. Nechtěl riskovat, že mu krytí vůči Lilianě vyletí do vzduchu. Nemyslel si, že by ocenila, kdyby ho tam viděla – i když by se mohl vymluvit pomoci lží – ne poté, co tam odmítl jít s ní.

Vesmír se na jeho účet dobře bavil.

Nebo… Bůh.

Jeden z těch dvou.

Na okamžik upoutal jeho pozornost tichý rozhovor, který se odehrával jen pár stop od něj. Tak jako tak měl pár minut, než bude musel najít jiný způsob, jak se stát vzácným, takže dokud mohl, poslouchal.

Očividně se rozhodl sám sebe trestat.

„Proč máš dneska večer tak blbou náladu?“ slyšel zeptat se Cellu.

„Nech ji být,“ odpověděla manželka Marcello.

Jordyn, jak věděl. Ta žena se jmenovala Jordyn. Lucianova manželka a Lilianina máma. I když se s tou ženou nikdy řádně nesetkal tváří v tvář, ani s ní nemluvil. Nezáleželo na tom – mohl snadno viděl, po kom Liliana zdědila většinu rysů, od tvaru očí až po vysoké lícní kosti a nádherný tvar rtů ve tvaru luku. I když barvu a pohled očí měla po svém tátovi.

„Ach, počkat – jde o toho chlapa?“ zeptala se Cella.

Joe ztuhl.

Stejně tak Lucian.

„Jakého chlapa?“ zeptal se Lucian.

Liliana věnovala sestře pohled, který na ni mlčky křičel, aby zmlkla.

Cella jen pokrčila rameny. „Moje chyba.“

„Jaký chlap?“ zeptal se Lucian znovu.

„Joe Rossi,“ zamumlala Liliana a pak, směrem k sestře, ostře poukázala, „A ne, není to o něm, děkuji mnohokrát.“

„Ach – dobře.“ Cella zvedla obočí vysoko. „Protože vzhledem k tvému tónu hlasu ano, rozhodně je.“

Liliana si hlasitě povzdechla.

Lucian se stále díval na svou dceru. „Budeš se obtěžovat s tím, abys mi řekla, co se děje mezi tebou a Joem?“

„Nijak zvlášť a teď nic.“

„Cože?“

„Luciane,“ řekla Jordyn a zatahala ho za rukáv saka, „pojďme do aukční síně. Otevírají její dveře.“

Joe jasně viděl, že muž s rozhovorem ještě úplně neskončil, nicméně jeho žena promluvila. Bylo jasné, že když manželka promluvila, muž se pohnul. Stejně tak jako muži v Joeově vlastní rodině. Bylo téměř komické, že bez ohledu na to, kam šel, se to mezi manžely a manželkami nikdy nezměnilo.

Znovu se podíval na Lilianu…

Byla naštvaná.

Smutná.

Bylo jí to nepříjemné.

Uměl si představit, že tohle pro ni měl být zábavný večer, a jeho odmítnutí jí celou tu věc i náladu zničilo.

Takže jo. Možná, že chápal, proč když muži na ženě hodně záleželo, pak ji prostě dal, co chtěla, aby byla vždy spokojená, usměvavá a šťastná. Pro to, aby byla právě teď šťastná, by udělal cokoli, ale nemohl.

Povinnost volala.

Lidé se pohybovali.

I on se musel pohnout.

***

Sakra, kam šla?

Zamířil k přední části místa konání, když zaslechl, jak se Liliana zmiňuje, že z události brzy odejde, ale teď bylo o deset minut později a dívka ho stále neminula, aby zamířila východem z budovy ven.

Zatracené peklo.

Neměl žádný skutečný důvod k obavám – mohla se zastavit u hovoru s někým, koho znala, nebo ji možná sestra nebo rodiče přesvědčili, aby zůstala ještě o chvíli déle. Nebyl nutně důvod, aby si dělal takové starosti.

Přesto si je dělal.

Hodně.

Něco mu na tom prostě nesedělo a nebyl ten typ člověka, který by ignoroval své instinkty, když na něj začaly křičet. Ignorovali je muži, kteří si přáli smrt, protože když bylo něco cítit mimo, znamenalo to pro ně jen jediné – přineslo jim to smrt.

Davem zamířil zpátky a rychle zkoumal kolemjdoucí lidi. Hledal v nich to jedno jediné oblečení – vzhledem k tomu, že jako jediná na sobě měla vínově červené šaty, najít je by bylo snazší. Nebo alespoň podle toho, co viděl.

A pak… sakra.

Byla tam.

V rohu místnosti s mužem, kterého neznal. Ti dva také na jeho vkus stáli až trochu moc blízko u sebe. Možná jen stopu nebo tak nějak. Muž se ušklíbl, a ne zrovna vlídně. I když, Ačkoli, byl někdy úšklebek vlídný?

Nezáleželo na tom.

Podle napětí v jejích ramenou i toho, jak podél boků zatínala pěsti, poznal, že se s tím mužem necítila dobře – ať už to byl sakra kdokoli. Dával si pozor, aby na sebe nijak neupozornil a přiblížil se alespoň natolik, aby slyšel jejich rozhovor.

„Co chceš?“ zeptala se Liliana.

„Nebuď taková, Lilibet.“

Joe na místě ztuhl.

To jméno nenáviděla.

Také Rich ji říkal tím jménem.

Dřív, než stačila odpovědět, muž pokračoval: „Richovi chybíš, to je vše. Věděl, že tu dnes večer budu, a myslel si, že bych mohl předat jeho zprávu.“

„Nebo poslal tebe, Trevore?“ zeptala se a každé své slovo měla pokryté jedem. „Tohle není přesně tvoje scéna, že? Nemáš dost hluboké kapsy, abys byl na seznamu hostů.“

„Au,“ zamumlal Trevor, „trefila jsi mě přímo do srdce.“

„Mohla bych být zdvořilejší, až na to, že nejsem hloupá. Vím naprosto přesně, proč jsi přišel.“

„Rád by tě viděl.“

„Ne,“ řekla.

Joeovi neuniklo, jak zatínala čelist, když to řekla, ani to, jak při tom těžce polkla. I přes její zlost tam byly vidět všechny známky strachu.

„Mohl bys – přinejmenším – s ním zajít na večeři nebo tak něco,“ nabídl Trevor.

„Dobře, to stačilo.“ Liliana si zvedla sukni šatů a otočila se, aby od muže odešla pryč. „To nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat, Trevore, jsem udělala. Je to Rich, kdo o mě nemůže říct to samé. Vzhledem k tomu, co udělal –“

Než mohla vůbec odejít, ji Trevor zezadu popadl za paži. Dost tvrdě, aby Joe i z místa o nějakých deset stop dál jasně viděl, že se jí zabořil prsty do paže tak, že jí zrudla kůže.

Joeův hněv vzplanul ještě víc.

Jeho vztek se přelil přes okraj.

Na vteřinu zapomněl, jaký byl jeho účel zde na této akci. Zapomněl, že neměl být povšimnutý nebo na sebe upozornit.

Zapomněl… protože ten muž na ni položil ruce. Trevor se jí dotkl a Joe vyhodil své zkurvené krytí do prdele.

A rozhodně nepomáhalo s uklidněním jeho vzteku to, jak s ní škubl zpět, až klopýtla o lem svých vlastních šatů. Byl to její tichý výkřik překvapení, který poslal Joea davem kupředu.

Bylo pro něj úžasné, jak snadno – s ohledem na svou velikost – dokázal splynout s davem. A pak stejně rychle jeho velikost dokázala dav kurva i rozdělit.

Jako první ho viděla přicházet Liliana.

Vytřeštila oči.

Zmatek.

Znepokojení.

Všichni na něj zírali, ale on ve skutečnosti nevěnoval ničemu z toho pozornost. Pohled měl laserově soustředěný na toho pošetilého hajzla, který prsty stále až příliš pevně svíral její paži. Měl přesně jednu celou, dvě desetiny vteřiny, aby ji pustil dřív, než ho k tomu osobně přinutí.

Pak ho uviděl i Trevor. Pokud byl výraz v jeho tváři nějakým náznakem, nepoznal ho. Vzhledem k celé té věci držet se pod radarem to Joe považoval za svou výhru.

Ta jedna celá, dvě desetiny vteřiny uplynuly.

Zvedl pěst a pak jí muže praštil přímo do obličeje. A najednou se stalo několik věcí. Trevor krvácel z teď již nateklých úst – měl by štěstí, pokud mu Joe silou úderu nevylomil přední zuby – a Liliana se dostala z mužova sevření, protože ten klesl na zem, aby si držel svou vlastní pohmožděnou tvář.

„Drže se kurva tam dole jako pes, kterým jsi,“ plivl na muže.

„Joe?“

Stále zvažoval, že muže znovu praští. Stačilo mu podívat se na toho idiota na zemi a jeho vztek znovu přetékal ven.

„Joe,“ řekla Liliana podruhé, tentokrát důrazněji.

Jeho pozornost se vrátila zpátky k ní a všem ostatním.

Sakra.

Přitáhl pozornost. Byly na nich pohledy. Jejich směrem se blížili velcí muži v třídílných černých oblecích s komunikačním zařízením v uších.

Takže tohle možná nedomyslel.

„Proč jsi tady?“ zeptala se Liliana.

Podíval se na ni a pak se rozhlédl po davu.

Neměl odpověď.

Ne dobrou.

„Sledoval jsi mně?“ dožadovala se odpovědi.

Pohledem se vrátil k ní. „Má odpověď se ti nebude líbit, Liliano.“

Hezké rysy se jí zbarvily nedůvěrou a znechucením. Nenáviděl, když v její tváři viděl tento výraz a nenáviděl ještě víc, že byl namířen proti němu.

„Co chceš, Joe?“

Ukázal dolů na muže, který byl stále na zemi. „Co on chce, Liliano?“

Nedostal příležitost vytáhnout z ní odpověď. Půlkruhem přihlížejících proklouzl Lucian a pohledem se s ním setkal.

„Vyklouzni zadem a nenech se vyfotit,“ požadoval Lucian. „Buď v usedlosti – tohle bude vyřízeno.“

Joe věděl, že se neměl hádat.

Liliana stále vypadala tak, jako by ho nenáviděla.

Skvělé.

***

Když byla Liliana nasměrovaná do obývacího pokoje usedlosti Marcello, ani neviděla Joea stát u okna. Držel se zády ke zdi a když přešla k jedné z kožených pohovek a dopadla do ní, díval se přímo na ni.

„Pořád se na mě zlobíš?“ zeptal se.

Když ho našla na místě, kde stál, nadskočila a vytřeštila oči. „Tohle prostě… tohle děláš vždycky?“

Svraštil obočí. „Dělám co?“

„Takhle se skrýváš. Připlížíš se k lidem. Zatraceně je děsíš, Joe.“

Nedostal příležitost odpovědět, protože do místnosti vešel Lucian a promluvil za něj. Nikdo další ho nenásledoval.

„Tohle je svým způsobem tak trochu to, co Joe dělá,“ řekl své dceři. „Říkají mu Stín z nějakého důvodu – lidé ho obvykle nemají vidět.“

Pohledem přejela mezi tátou a ním a ve tváři se jí objevil zmatek. A pak, jako by jí všechno najednou došlo, se jí v očích rozsvítilo pochopení. Když promluvila, dívala se na Joea, ne na svého otce.

„Pracuješ pro něj,“ řekla. „To jsi měl na mysli, když jsi řekl, že by se mi to nelíbila tvoje odpověď na to, zda jsi mě sledoval nebo ne.“

Joe ztěžka polkl. „Opravdu na tom záleží?“

Věděl, že byla ublížená. I když nevěděl zatím přesně, z jakého důvodu. Vlastně na tom ani nezáleželo. To, že byla ublížená, stačilo k tomu, aby to bolelo i jeho.

„Na tom záleží,“ řekla. „To je ono, tati? Pracuje pro tebe, nebo pro strýčka Danteho?“

Lucian si povzdechl. „Joe byl najatý, aby… se o tebe postaral, řekněme. Nechtěli jsme, aby ti dal vědět, že to byla jeho práce. Máš toho už tak na talíři víc než dost a nechtěl jsem tě znepokojovat čímkoli, co nebylo důležitými detaily.“

„Důležitými detaily?“

Odfrkla si.

Tvrdě.

Lucian si odkašlal a než promluvil, podíval se na Joea. „Ne, necítil jsem, že to bylo důležité. Stejně jako jsi před Joem nevěděla, koho jsem měl jako tvého strážce. Tohle není nijak jiné.“

„Je to jiné.“ Pozornost přesunula zpátky k Joeovi, sledovala ho planoucím pohledem, který byl ostrý jako nůž, kterým mu prořezávala kůži. „A on přesně ví, proč je to jiné.“

Sakra, jo.

Věděl to.

Věděl naprosto přesně, proč ji to bolí, když to řekla takhle, a také byl víc, než ochotný vzít na sebe vinu.

Sblížil se s ní na osobní úrovni, a to ji zanechalo obnaženou. Pokud by k ní byl upřímný, možná by se právě teď necítila tak, jak se cítila. Zrazená, a tak zmatená.

Chápal to.

Jak to mohl napravit?

„Měl jsem ti to říct,“ řekl Joe.

„Myslíš?“ zeptala se.

„Bylo mu ale nařízeno, aby to neudělal,“ dodal Lucian.

Jeho slova nic nezměnila.

Joe to věděl ještě dřív, než byla vyslovena.

Neunikla mu zajímavá věc a to to, jak Lucian nabídl informace o tom, že Liliana byla prací, a ne další informace, které s tím souvisely. Jako to, že byl v první řadě najatý, aby zabil dva muže – a jeden z nich byl otcem muže, o kterém měl Joe podezření, že do toho byl nějakým způsobem zapojený.

Ne, o tom se Lucian vůbec nezmínil.

Liliana se podívala zpátky na Joea. Přísahal by, že v jejích oříškově hnědých očích viděl vodu. „Takže je to tedy tak.“

„Nesleduji,“ řekl Joe.

„Práce. Byla jsem práce.“

Joe zamrkal. „Liliano –“

„Ne,“ řekla a zvedla se z pohovky. „Chápu, Joe.“

V tu chvíli chtěl říct spoustu věcí. Zatraceně moc si myslel, že potřebovala otevřít oči.

Jako skutečnost, že když se stalo něco, co se jí nelíbilo, to první, co dívka udělala, bylo zvednout se a utéct. Někomu to možná mohlo připadat zbabělé, ale Joe to viděl jako způsob, jakým chránila sama sebe před tím, aby ji někdo ublížil.

Rozuměl tomu.

Ale i jeho to bolelo.

A to by měla vědět.

A přesto to byl ženin otec, který stál v místnosti, kdo mu zabránil, aby vyhrkl osobní sračky, o kterých nechtěl, aby je ostatní lidé znali. Zejména nechtěl, aby ostatní muži v tomto životě věděli, že našel svou slabinu.

Nebo spíše, že tato žena odhalila jeho slabinu.

Možná to byla Joeova chyba – Liliana utíkala a on byl až příliš chladný. Měla svůj způsob, jak se chránit, a sám měl také svůj způsob, jak chránit svá tajemství. To neznamenalo, že to bylo dobře, ale lidé byli v tomto směru předvídatelní.

„Jo,“ řekla a znovu se na něj podívala. „Chápu to, Joe.“

Věděl, co viděla; jeho prázdný výraz a strnulé držení těla. Chladná aura a nezaujatě vyjádřená jeho slov. Šlo o masku, kterou si držel pevně nasazenou, zatímco byli v jeho přítomnosti další muži jako on, a ani právě teď ji nehodlal zahodit. Tyhle věci neznala, ale přesto ji nenabídl vysvětlení.

Čí to tedy byla chyba?

Přikývla. „Jsem jen práce.“

„Liliano –“

„Zavolej mi řidiče,“ přerušila tátu. „Potřebuji domů.“

„Mohla bys zůstat a –“

„Jedu domů.“

Lucian se neobtěžoval dál s ní diskutovat. Místo toho rukou mávl na dveře, že mohla odejít. Když odcházela ve vínově červených, nádherných dlouhých šatech až na zem, ani se na Joea přes rameno neohlédla.

Ani to jí nevyčítal.

Jakmile už její kroky nebyly dál slyšet, Lucian se znovu obrátil na něj. Nechtěl mluvit – opravdu neměl náladu na další přednášku o tom, jak nedokončil své zásahy a další kecy.

Joe byl až příliš zaneprázdněn tím, že uvízl ve vlastní hlavě a snažil se vymyslet, jak napravit to, co podělal. Nikdy dřív u ženy nemusel nic napravovat a nelíbilo se mu, jak moc ho bolelo na hrudi vědomí toho, že jí způsobil jakoukoli bolest.

Nebo že ji přiměl cítit se méně než… zbožňovaně.

Protože ji zbožňoval.

„Já vím,“ zamumlal Joe a odlepil se od zdi, „udělej tu zkurvenou práci. Šetři si dech, Luciane.“

„Vlastně,“ řekl Lucian s odkašláním si, „chtěl jsem říct, že až tuhle práci dokončíš, nevadilo by mi dát ti druhou šanci k tomu, abys napravil to, co se tu dnes večer stalo, Joe.“

„Prosím?“

„Moje dcera a všechny moje děti. Mám tendenci… držet se mimo jejich osobní záležitosti. To je něco, o čem jsme se s mou ženou rozhodli už dávno, když přijde na naše děti. Neuvědomil jsem si, že mezi tebou a Lilianou něco je, a teď si uvědomuji, že jsem možná právě tvou situaci zhoršil. Omlouvám se.“

Hm.

„Je to hodné děvče,“ dodal Lucian tišeji. „A pravdou ohledně ní je – dobře, nestará se o to, kým jsi nebo co děláš, Joe. Pokud tě miluje, zbytek přehlíží. Jsem si jistý, že víš, že v tomhle byznysu… je velice těžké najít takovou ženu, a muži, kteří ji mají, jsou z nás všech těmi nejšťastnějšími.“

„V jedné věci máš pravdu.“

„V jaké?“

„Bylo těžké ji najít; vlastně to trvalo dvacet jedna let.“

Nebyl si jistý, zda by řekl lásku – každopádně zatím ne. Řekl by to, pokud by měl jediného člověka na světě na světě a myslel si, že by to mohla být Liliana. Bylo na ní něco, co ho k ní neustále přitahovalo. Byla velkolepá; strhující. A to všechno zvládla ničím víc než jen potutelným úsměvem a pár rychlými slovy v potemnělé chodbě.

Uchvátila ho.

A možná tak chtěl zjistit, kam by to s ní možná mohlo zajít. Chtěl dostat tu šanci, ale okolnosti na konci dne nehrály do karet ani jednomu z nich. Stále se jim něco stavělo do cesty.

Lucian přikývl. „Mohl bys s námi shodit pár zdí – myslím tím svou rodinu. Nech ji, aby v tobě viděla něco jiného než… tuto osobu, na kterou se dívám. Nechceme ti ublížit, Joe.“

„Správně,“ odpověděl a zamířil ke dveřím, „mohl bych, Luciane, ale pravděpodobně se to nestane. Jsem tím, kým jsem.“

Zbytek svých slov nechal nevyřčený.

Usoudil, že je nemusel říkat.

Mohou mě buď brát takového, jaký jsem, nebo ne.

Včetně Liliany.

***

„Kurva,“ zasténal Joe.

Nepil, ale občas muž potřeboval pár panáků – nebo láhev, kdo to měl počítat? – whisky, aby mohl zavřít zkurvené oči a jít spát. Usoudil, že po předchozí noci byl drink to nejmenší, co mohl udělat, aby se cítil lépe.

Když se teď pokoušel otevřít oči a sluneční světlo, které pronikalo okny dovnitř, mu doslova propalovalo oční víčka, vážně toho svého rozhodnutí litoval.

Bože.

A co to bylo za hluk?

Díky němu pulzování v jeho spáncích nabralo na rychlosti. Přitiskl si dlaně na oči, aby se pokusil tlaku trochu ulevit, ale nefungovalo to.

Jeho telefon.

Jo, to byl ten zvuk.

Jeho zkurvený telefon.

Naslepo natáhl paži a na nočním stolku telefon nahmatal. Stále zvonil, vibroval a ty zvuky mu bušily v hlavě jako zkurvený buben. Nakonec tu hloupou věc našel, než si ji přetáhl k hlavě, hovor přijal.

„Co?“ vyštěkl.

„Kdo ti, co nasral za hovna do tvých cornflakesů?“

Bože.

Proč musel být Cory ráno tak veselý?

Nikdy to neskončilo.

„Co chceš?“

„Nezníš dobře, chlape,“ řekl Cory.

„Cory, nezbyl mi na tebe jediný fungující nerv, takže opatrně. Ať je to cokoli, dostaň to kurva ven.“

„Mám pocit, že jestli chceš být takový hajzl, pak pro tebe možná nic nemám. Pokud chceš svůj postoj zlepšit a začít se chovat příjemněji, jak tě to naučila naše máma, pak pro tebe mám možná nějaké informace o tvém Richci Earlovi. Co si chceš vybrat, Joe?

Sakra.

„Dávám přednost špatné náladě,“ zavrčel Joe.

„A přesto…“

„Co máš, Cory?“

Donutil se ovládnout svůj tón, aby byl příjemný.

To bylo to nejlepší, co mohl udělat.

„Dobře, nic konkrétního.“

„Tak proč mi voláš? Protože jsem si dost jistý, že jsi mi řekl, že abys získal jakékoli použitelné informace, zabere to týden, možná i více, takže pokud mi voláš jen proto, abyste mě nasral, pak se neobtěžuj. Mám na práci lepší věci, člověče.“

Jo.

Takže příjemnost šla do háje.

„Za prvé, myslel jsem si, že to bude tak dlouho trvat. Za druhé, zklidni svůj postoj. New York je dvanáct hodin jízdy daleko, ale znám chlápka, který má v pohotovosti tryskáč, takže tam můžu být ještě rychleji, abych ten tvůj zadek nakopal.“

„Můžeš to zkusit.“

„Nech toho, Joe.“ Cory si povzdechl. „Není to nic konkrétní, protože to vlastně není nikde v oficiálních záznamech. Ale jsou to fámy a všichni víme, co se o nich říká.“

„Všechny někde začínají a obvykle v sobě mají zrnko pravdy.“

„Přesně tak. Ale, ehm…“

„Do toho.“

„Ty fámy – příběhy nebo cokoli jiného – jsou znepokojivé.“

Dobře, teď měl jeho plnou pozornost. Navzdory tomu, že ho hlava rozbolela ještě víc, se na posteli posadil a z nohou skopl přikrývku.

„Povídej,“ zamumlal.

„Vážně, ty jsi včera v noci pil?“

„Trochu.“

„Trochu neznamená, že zníš, jako bys měl na jazyku zvratky, Joe.“

„Jo, dobře, mluvíme o informacích, které jsi našel, nebo o mé kocovině?“

„Chtěl bych mluvit o obojím.“

„Dobře,“ odpověděl Joe, „dneska nabízím své konverzační schopnosti pouze v jedné věci. Omlouvám se, že musím tvou bublinu nechat prasknout.“

„Ty jsi vážně debil.“

„A rodinu si nevybíráš, bratře. Uvízl jsi v ní se mnou – tipuji, že ohledně toho máš zkurvené štěstí.“

„Fajn – ty informace,“ zabručel Cory. „Liliana se rozhodně zapletla s Richem Earlem, i když nemůžu říct, že to mělo dlouhé trvání.“

Joeovi v útrobách vyrostla horká koule.

Pravděpodobně žárlivost.

Kurva.

Na to nebyl ten správný čas.

„Proč si myslíš, že to nebylo na dlouho?“

„On je synem senátora a ona dcerou vysoce postaveného mafiána. Oba pocházejí z elitních newyorských rodin, Joe.“

Cory tohle všechno nabídl, jako by to, co neříkal, mělo být zřejmé. Zřejmě bylo, ale Joe byl prostě příliš unavený a měl kocovinu, než aby dal vše dohromady.

„Přestaň se mnou dneska vyjebávat,“ varoval ho.

„Tisk, Joe. Společenské noviny a tyhle sračky. Kdyby spolu byli opravdu dlouho, případně se ukázali společně na hodně veřejných akcích, jejich tváře by byly ve všech těchto sračkách. Víš, jaké je to tady v Chicagu. A v New Yorku je to ještě horší.“

„Ach, jo.“

„Takže jak dlouho?“

„Neřekl bych, že víc než pár měsíců, ale možná trochu víc.“

„To je to jediné, co jsi našel?“

„Kéž by,“ zamumlal si Cory sám pro sebe. „Lidé, které znám a s nimiž jsem mluvil, mi řekli, že slyšeli, jak se mezi Lilianou a Richem jedné noci, když spolu byli, cestou na soukromou party staly nějaké špatné sračky.“

Joe zamrkal na hodiny na zdi. „Co za sračky?“

„Nikdo nic neřekl s jistotou – nikdo přímo poté Lilianu neviděl. Byla však volána policie, takže muselo být podáno policejní oznámení. Věcí je, že nikde nic není.“

Joe pomyslel na náčelníka policie, kterého měl zabít, a přemýšlel, zda to bylo tím důvodem, proč bylo potřeba toho muže zabít – skoncovat s důkazy?

„Existují fámy o tom, co se stalo?“ odvážil se zeptat.

„Jeden chlápek zná chlápka v organizaci Marcello. Je to jen nízký sráč, nezapomeň, ale i tak.“

„Cory, vyplivni to ze sebe.“

Bratr si znovu povzdechl. „Říkal, že ten chlap jí v zadní části limuzíny zmlátil na sračky, Joe. Naznačoval víc, ale nevěděl to s jistotou, a vzhledem k tomu, kým ona je a tomu všemu nebyl ochotný nic dalšího říct. Od ostatních lidí to znělo to, jako by jí byl Rich kurevsky posedlý. Viděl ji tančit na představení nebo tak něco, a tak ji potkal. Každopádně tohle je to, co jsem dostal.“

„Takže proč chtějí, abych zabil otce a náčelníka policie, a ne toho pitomého sráče, který ji ublížil?“

„Možná jsou jen prostředkem k dosažení cíle,“ navrhl Cory.

Hm.

Nad tím neuvažoval.

„A myslím, že pokud by to byla Mon,“ dodal Cory s odkazem na jejich malou sestřičku, „a tohle byli chlapi, kteří pomáhali zakrýt to, co jí udělal, víš, že bychom každého z nich dostali pod zem.“

„Jo.“

Přinejmenším.

„Díky, člověče,“ řekl Joe.

„Máš to mít.“

Poté, co hovor s bratrem zavěsil, si zavolal ještě jednou. Při třetím zazvonění to Lucian zvedl.

„Tady Lucian.“

„První zásah bude dnes večer – otec. Bude pryč.“

Nevysvětlil proč ani na svém rozhodnutí nic neobhajoval. A ani se neobtěžoval ptát se Luciana ohledně věcí, které věděl.

Nechtěl se ptát Luciana.

Měl někoho jiného s kým mluvit.

Měla mu to říct.

Byl to příběh Liliany, ne nikoho jiného.

Litoval, že údery odkládal tak dlouho a byl tak tvrdý, jako byl. Nepochyboval, že Lucian se na tuto situaci díval stejně tak, jak to teď viděl i on sám. Nebyl mužem Marcello, aby se vměšoval do osobních záležitostí jeho dcery, a rozhodně ne do něčeho tak traumatického.

Lucianovi trvalo vteřinu, než promluvil, a i tehdy byl tón jeho hlasu stejně plochý jako jeho. „Dobře. Čekal jsem, až to začne.“

Jo, to by se vsadil.

„Sleduj zprávy, Luciane. Bude to vypadat jako nehoda.“

Bohužel.

Ale pokud hodlal podniknout úder na tyto vysoce postavené muže, hodlal to udělat správně. A bezpečně.

I když oni si zasloužili něco mnohem horšího.