Captivated - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Do uličky zahnulo černé městské auto a krátce zatroubilo. Joe ho rychle obešel a přišel k okénku na straně u řidiče právě v okamžiku, kdy sjelo dolů natolik, aby mohl uvidět muže uvnitř.

„Volal jsi?“ zeptal se Johnathan Marcello.

„Kde je tvůj boss dneska?“

John se suše zasmál. „Který boss – vypadá to, že se mi všichni vozí po zadku s tím titulem, takže buď konkrétní.“

Joe, kdyby na to měl dneska ještě trpělivost, by si povzdechl, ale neudělal to. „Dante. Nebo sakra, i Lucian by byl pravděpodobně dobrý, pokud je boss moc zaneprázdněný. Mám otázky a potřebuji odpovědi.“

„Protože to tě s nimi dostane kamkoli,“ zabručel John.

Joe s pokrčením ramen řekl: „Jo, dobře.“

„Dante je na víkend mimo město. Můj táta si vyzvedává kalhoty.“

„To dává smysl, proč mi Dante neodpovídá na hovory.“

„Jo, jasně.“ John zabubnoval prsty do kůží potaženého volantu a dodal: „Chceš se setkat s mým otcem nebo jak?“

„Nejlépe ještě dnes.“

„Dobře, nastup.“

Rozhodl se na nic neptat. Obešel bok auta a vklouzl dovnitř na sedadlo spolujezdce. Zabralo to deset minut a tři telefonáty, než se John konečně dostal na svého tátu, aby ho požádal o schůzku.

Sakra, kdyby Joe věděl, kde ten muž byl, prostě by u Luciana znovu ukázal tak, jako to udělal poprvé. Dobře, pokud by měl čas.

Na palubní desce Mercedesu zkontroloval digitální hodiny. Vypadalo to, že svým způsobem se mu čas zkracoval. Měl jen další dvě hodiny, maximálně, a pak se musel vrátit zpátky ke sledování Liliany, dokud nebude v bezpečí ve svém bytě.

„Takže,“ protáhl John z místa řidiče.

„Co?“

„Slyšel jsem, že se zajímáš o mou sestru.“

Joe zvedl obočí. „Někdo si myslel, že je to dobrý nápad.“

John se usmál. „Jo, vždycky mají ty nejchytřejší zkurvené nápady.“

„Mmm.“

„Buď na ni hodný, jo?“

Joe si ho z boku prohlížel. „Prosím?“

„Myslím tím moji sestru. Buď na ni hodný. Když jsem vyrůstal, užila si ode mě dost sraček a bůh ví čeho ještě. Prostě si… nezaslouží si nic menšího než to, aby se k ní lidé chovali laskavě a s respektem.“

„Jaké sračky přesně od tebe dostala?“

John se na něj podíval.

Kurva.

Bylo jasné, že se mu nepodařilo skrýt v tónu hlasu zablikání varování před násilím. Pouhá představa, že na ni byl někdo příšerný, stačila k tomu, aby měl chuť prolít krev a slyšet ozvěnu výkřiků.

Johnův pohled dlouhou dobu dál těkal mezi ním a pomalu se pohybující Manhattanskou dopravou. „O co jde, člověče?“

Joe si odkašlal. „Nevím, co jsi –“

„Přestaň s těmi kecy. Je mi to jedno. Nejsem ten, s kým si musíš dělat obavy, že si s ním rozházíš svůj byznys. Prostě mi řekni, o co kurva jde.“

„Tohle není inkvizice, Johne. Nebuď zkurvený sráč.“

„Fajn,“ řekl John ztěžka a zadíval se zpátky z čelního okna. „Jsem bipolární. Bylo mi to diagnostikováno v sedmnácti – skoro v osmnácti, ale ještě stále mi bylo sedmnáct. Většinu svého dospívání jsem strávil v neustále stoupající a klesající spirále mánie a deprese. Moje sestry – hlavně ty dvě starší – byly neustále přímo v palebné linii, protože jsme žili ve stejném zkurveném domě.“

Joe znovu otočil hlavou na stranu a zjistil, že i John ho sledoval.

„Takže jo, to je ten druh sraček, které ode mě sestra dostala,“ řekl, „a jestli se v tomhle byznyse někdo někdy dozví, že jsem bipolární, protože jsi mu to řekl, to jediné, co z tebe zbude, bude zkurvený stín. Jasný?“

No sakra.

Necítil potřebu zpochybňovat Johnovu výhrůžku, protože dostatečně dobře cítil, jak se do něj mužova slova zabořila.

„Mám ji rád,“ přiznal Joe. „Myslím Lilianu.“

John znovu zabubnoval prsty do volantu. „Ach?“

„Momentálně je to komplikované.“

„Tuším, že vzhledem k tomu, že jsi najatý, abys odvedl práci pro naši rodinu, a do toho mixu přidali i ji. I když to opravdu není složité.“

„Je, když jsem jí neřekl, že součástí té práce je ona. A když přijde na vysvětlení tohoto kousku, znamenalo by to říct jí i to, co je moje práce. Nerad o tom s někým mluvím, pokud přijde na věc.“

John vydal jakýsi zvuk zezadu z krku. „Jo, to může být trochu problém.“

„Nepotřebuji to připomínat.“

„Co můžeš dělat?“

John bez dalšího slova zajel Mercedesem k okraji silnice. Auto zaparkoval před něčím, co vypadalo jako restaurace, která právě s ohledem na zatemněná okna a vyvěšené stavební povolení procházela vážnou rekonstrukcí.

„Je tady?“ zeptal se Joe.

John pokrčil rameny. „Myslím, že dneska měl pár nepříjemných schůzek.“

„Nebudou dělníci, kteří tu pracují, nasraní, že najdou bordel?“

„Ach, tohle místo si nechávají jen na takovéto sračky. Ve skutečnosti se tu nikdy nepoužívá nic jiného než mop na podlahu, aby se setřela krev.“

Hm.

Dobré vědět.

„Díky, Johne,“ řekl a vystoupil ven z auta.

Johnův hlas mu zabránil zavřít dveře, protože odpověděl: „Žádný problém, člověče. A jak jsem řekl… buď k ní laskavý.“

Joe přikývl, ale neodpověděl.

Usoudil, že nemusel.

***

„Nechte ho,“ zněl rozkaz ze vzdáleného konce restaurace.

Joe stěží stihl projít předními dveřmi a už se ocitl před dvěma nevrle vypadající strážci, kteří se často drželi těsně za Lucianem Marcello, ať šel kamkoli. Jedním z nich byl strážce z restaurace, ale muž nevypadal, že by se staral o to, zda Joea v tomto okamžik poznal nebo ne.

Při bossově příkazu od něho oba muži o pár kroků ustoupili a pak se rychle vrátili na svá místa u zdi.

Joeovi neuniklo, že jeden ze strážců měl zarudlé a oteklé klouby prstů. Jako by trávil čas tím, že se právě z někoho snažil vymlátit nějaké sračky.

Bylo to možné.

Teď, když měl trochu prostoru k dýchání, využil příležitosti a rozhlédl se kolem, když měl tu možnost. Ve skutečnosti toho nebylo zatraceně moc k vidění.

Rozhodně to vypadalo, že podnik procházel jakousi rekonstrukcí, ale bylo to pravděpodobně jen na oko, aby se dodržel zákon a stavební povolení bylo stále legální. Z odkrytého stropu visely dráty, podlaha byla vyrvaná, takže měl pod nohama špinavý cement, a do všech směrů byly poházené staré stoly a židle. Některé z nich byly zakryté zaprášenými, starými prostěradly, další byly převrácené nebo očištěné, aby se na nich dalo sedět.

Lucian se zvedl od stolu na druhém konci zchátralé restaurace. „Neměl jsi dneska někoho sledovat?“

„Myslíš, že jsem ji nechal bez ochrany?“

„Myslím, že jsem vlastně položil otázku.“

Joe si povzdechl. „Je se svou mámou a sestrou, jak už pravděpodobně víš. Večeře a kino. Mám podezření, že jde o holčičí den, ale kdo ví? Ty zbylé dvě s sebou mají strážce a jsou ve velice známých veřejných prostorách. Na chvilku jsem si popovídal s jejich strážci, abych jim dal vědět, že jsem musel odejít.“

Pak mávl svým telefonem a řekl: „Pokaždé, když se přesunou na nové místo, dostanu zprávu, takže vím vždy naprosto přesně, kde je. Je v pořádku.“

„Vím, že je,“ zamumlal Lucian.

Joe by přísahal, že se ten muž málem kurva také usmál.

„Nesnáším, když o mně lidé pochybují,“ řekl.

Lucian pokrčil rameny. „To není můj problém. Co pro tebe mohu udělat?“

Ano, tamto.

Celý zkurvený důvod, proč tu byl.

„Rich Earl,“ řekl a snažil se udržet tón hlasu tak vyrovnaný, jak jen mohl. Ale zároveň v tom kurva selhal, protože teď věděl, že něco bylo v prdeli. „Syn George Earla – víš, toho politika, kterého chcete, abych zabil.“

Lucian si založil ruce na hrudi, ale jinak se dál tvářil netečně a nečitelně.

„Co s ním? Většina mužů v Georgeově věku má rodiny, Joe. Nejsem si jistý, proč zkoumáš osobních údajů a životy svých cílů. To není typické, že?“

„To, co dělám ohledně své práce, není tvoje věc,“ řekl Joe, čímž hodil po muži jeho slova zpátky.

„Naopak – já jsem ten, kdo tě platí.“

„Vlastně Dante,“ opáčil.

Lucian se usmál. „Na povrchu, možná.“

Cože?

Joe usoudil, že Lucianovy slovní hrátky pro tu chvíli nebyly tak důležité. Měl něco jiného, s čím se musel vypořádat. „Chci vědět, proč se jeden ze synů mého cíle při premiéře Šípkové Růženky přiblížil k Lilianě?“

To bylo to, co udělal.

To způsobilo, že Lucianova chladná fasáda praskla.

„Prosím?“

Lucian udělal krok vpřed – pečlivě vypočítaný krok, pokud ho Joe někdy viděl. Jako by bylo mužovo tělo najednou stočeným hadem, který se chystal zaútočit, a Joe by mohl být jeho cílem, který se chystal zabít.

„Rich Earl – oslovil Lilianu během premiéry show. Viděl jsem to z pozadí a nevkročil jsem do toho, protože i když mi přišlo, že jí jeho přítomnost byla nepříjemná, měla to pod kontrolou. Také jsem nechtěl dát najevo, že tam jsem. Nevěděla o mě. Nechtěl jsem ji vyděsit nebo tak něco.“

„A ty víš, kdo on přesně je, jak?“ zeptal se Lucian a vrátil se zpět k chladnému tónu hlasu.

„Připadal mi povědomý.“

„To mi nic neříká.“

„Uskutečnil jsem pár hovorů a nechal jsem si vytáhnout pár informací.“

„A našel jsi co?“

Joe přimhouřil oči. „Proč se mě ptáš?“

„Protože můžu!“

Bože.

„Našel jsem to, co jsem chtěl vědět – kdo to byl, a díky tomu, jaký je jeho vztah k této práci, vzhledem k tomu, že je to Earlův syn. Mohl bys teď odpovědět na pár mých zkurvených otázek, Luciane, nebo ne?“

„On se k ní přiblížil?“ zeptal se.

„Už jsem to dvakrát nebo třikrát řekl.“

Lucian odvrátil oči, ale neřekl ani hlásku. Joe si pomyslel, že možná mohl zvažovat jeho slova, ale bylo možné, že v tom bylo něco úplně jiného. Jako třeba možná to, že se snažil potlačit svůj vztek.

Ale proč?

Co Joeovi unikalo?

Očividně mu něco unikalo.

„Ne,“ řekl Lucian nakonec, „nebudu na tvé otázky odpovídat.“

Joe na muže upřeně zíral.

Lucian mu to neochvějně opětoval.

„Tohle je rodinný byznys Marcello,“ pokračoval muž, „a ty jsi byl najatý, abys pro nás odvedl práci, nic víc. Dělej svou práci, Joe, nebo ji udělá někdo jiný.“

Joe sevřel čelist. „Jediné, na co se ptám –“

„Je něco, co ti nedám. Každopádně proč jsi vlastně ještě nezasáhl cíle?“ Lucian naklonil hlavu ke straně a s přimhouřenýma očima ho sledoval. „Věřím, že Dante ti dal minulý týden zelenou v tom, abys pokračoval dál.“

Ano.

Den po Lilianině premiéře.

Joe nepokračoval dál.

Zatím ne.

„A proč jsi neodvedl svou práci?“ zeptal se Lucian.

„Protože.“

Lucian se ušklíbl. „Protože ses prohrabával informacemi a čekal, co bys mohl najít, hmm? Nechtěl jsi skočit před zbraň, aby tě nestřelila přímo do zadku.“

Joe si zastrčil ruce do kapes. „Už na začátku jsem řekl, že to jsou vysoce postavení lidé, Luciane. Chci vědět, proč bych je měl zabít.“

„Jen odveď svou zkurvenou práci, Joe.“ Lucian zlehčil svou obrannou pozice, ale v jeho pohledu zůstala tvrdost a chlad. „Za pár dní zamíříš do Chicaga kvůli… otevření byznysu, že?“

„Ano, baru s mým bratrem.“

„Ujisti se, že v době, kdy se vrátíš, budeš připravený – nebo zatraceně velice blízko – k dokončení toho, na co jsme tě najali. Rozumíš?“

Jak na to měl zareagovat?

Ne?

„Uvidím, co můžu udělat,“ řekl.

***

Být zpátky v Chicagu bylo jako zalézt zpátky do své pohodlné postele poté, co jste byli dlouho, až příliš dlouho, pryč. Joe vystoupil ze soukromého tryskáče na svou rodnou hroudu a okamžitě měl pocit, jako by mohl trochu polevit ve své ostražitosti. S tím pomohlo i to, že na tartanu viděl čekat svého tátu a bratra.

A přesto, o den později, ho něco stále brzdilo v tom, aby byl úplně šťastný z toho, že byl doma. Pravděpodobně textové zprávy, které přicházely do jeho telefonu a nádherná žena, kterou zanechal zpátky v New Yorku.

Ale kdo to věděl jistě?

Máš dnes večer volno?

To byla Lilianina poslední zpráva.

Stále bojoval s tím, aby ji odpověděl. Pravděpodobně proto, že jí nechtěl říct ne, nebo aby to vypadalo, jako by ji znovu odmítl. To úplně poslední, co chtěl, bylo, aby měla pocit, jako by ji prostě jen ošukal a pak jako zbabělec utekl. Protože od té noci ji opravdu znovu neviděl. Alespoň ne tak, že by o tom ona věděla.

Většinu dní trávil tím, že ji sledoval a ujišťoval se, že teď byla v bezpečí. Ale díky tomu mu zbývalo jen velice málo času na cokoli jiného a ta dívka byla jako zatracený společenský motýl. Neustále venku a v přítomnosti dalších lidí, takže to nebylo tak, že by mohl vystoupit na veřejnost a dát o sobě vědět.

Tohle bohužel neměl v popisu práce.

Nechtěl nic víc, než nasednout zpátky do letadla a zamířit do New Yorku, aby místo tohohle zkurveného otevření baru strávil večer s ní.

A to nenáviděl létání.

Sakra, to mu samo o sobě mělo něco říct.

Nakonec odpověděl na její textovou zprávu jednoduchou odpovědí: Co takhle v pondělí? Dneska mi do toho něco přišlo.

Pondělí je v pohodě – mám volno kdykoli po čtvrté.

Usmál se na svůj telefon, potěšený, že to zafungovalo v jeho prospěch. V pondělí, srdíčko.

Zastrčil si telefon zpátky do kapsy, a právě v tom okamžiku obešel bar Cory, ve tváři s jedním ze svých obvyklých namyšlených úsměvů. „Proč se tady vzadu usmíváš jako zkurvený kluk?“

Podíval se na bratra. „To nedělám. Já… prostě si užívám dobrý zahajovací večer.“

V duchu se poplácal po rameni, že přišel na tuto lež. I když měl moc dobře vědět, že pokud ho v životě znal někdo dobře, byl to Cory. Před ním nedokázal skrýt ani hovno.

„No, prohlížel sis svůj telefon,“ řekl Cory a opřel se loktem o bar. „A já vím, jak moc nenávidíš tyhle události – rád vlastníš firmy jen proto, že přináší peníze. Takže skonči s těmi sračkami a řekni mi, co se děje.“

Jo.

„Prostě to nech být,“ zamumlal Joe.

„Někoho jsi v New Yorku potkal?“

Upřeně na Coryho zíral a tiše ho vyzýval, aby odešel. A samozřejmě, že když to neudělal, mohl jen zavrtět hlavou. „Jak vůbec dokážeš uhodnout takové sračky?“

„Takže mám pravdu.“

Cory se znovu zazubil tím svým způsobem.

Joe měl chuť praštit ho pěstí.

„Možná jsem někoho potkal,“ rozhodl se nakonec říct. Věděl, jak bratr funguje, a pokud by mu nedal něco, co by měl na chvíli ke žvýkání, pak by nikdy nezmlkl. Ne dřív, než by dostal, co chtěl. „A možná je to kvůli okolnostem a práci, kterou bych měl udělat, trochu komplikované.“

„Kdo je ona?“

„Na tom ti nezáleží, Cory.“

„Hele.“

Zranění v bratrově tónu hlasu ho opravdu přimělo, aby se se k němu otočil tváří v tvář. Cory vyzývavě zvedl obočí, výraz jeho tváře ladil s rukama založenýma na široké hrudi. Oba bratři Rossi byli vysocí, širocí a stavění jako zatracená cihlová zeď. Něco, co zdědili po tátovi, předpokládal.

„Chápu, že nejsi jako já, Joe,“ řekl Cory.

„Co to sakra znamená?“

„Ženy, blbče. S ženami nejsi jako já.“

„Přinejmenším,“ zamumlal.

Ženy byly pro Coryho jako kapesníčky. Zábavné a snadné k použití, a pak, jakmile od nich dostal, co chtěl, rychle zlikvidovat. Joe neměl vážné vztahy, ale ani neměl zájem prostě si jen užít a pohnout se dál.

To nebyl jeho styl.

„Jo,“ pokračoval Cory, „takže když řekneš, že jsi možná potkal ženu, zastavím se a zeptám se na ní, hajzle. Protože vím, že vzhledem k tomu, jaký se ženami jsi, to pro tebe něco znamená. Takže jak se jmenuje, a nezkoušej na mě znovu ty své ignorantské sračky, nebo ti rozbiju hubu.“

Kdyby to byl jiný muž…

Kdykoli jindy…

Pravděpodobně by se té výzvy chytil a bratrovi – nebo komukoli jinému – se postavil, jen ať se do toho kurva pustí a zkusí to. Z takových sraček vycházel jako vítěz, hlavně s Corym, protože když spolu ti dva vyrůstali, při každé příležitosti, kterou měli, se do sebe navzájem fyzicky pustili.

Ale dneska večer ho to jen pobavilo.

Protože to znamenalo, že Corymu na tom záleželo.

„Liliana Marcello,“ řekl.

Jakmile to dořekl, zvedl drink, kterého se za celou noc nedotkl – whisky na tři prsty – a na jeden zátah ho vypil. Protože jo, poté, co to přiznal, potřeboval drink.

Cory tiše hvízdl. „Sakra. Jestli tohle není zahrávání si se zkurveným ohněm, tak nevím, co jiného.“

Pokrčil rameny. „Ona je…“

„Dáš mi trochu sraček nebo…?“

Joe o tom ani nepřemýšlel, rozmáchl se a pěstí praštil Coryho přímo do břicha. Bratr se napůl zasmál, napůl zasténal. Rozruch si vysloužil pozornost pár štamgastů, kteří se účastnili otevření, ale vzhledem k tomu, že bar byl ve vlastnictví mafie a Joe většinu přítomných tváří znal, jen se zazubil a mávl rukou.

Tito lidé věděli, jací bratři Rossi byli.

„Jsi hajzl,“ řekl Cory s úšklebkem, když se znovu narovnal.

„Říká hajzl, který mě k tomuto pravděpodobně vyprovokoval,“ opáčil.

Cory to zvážil a pak připustil: „Pravda.“

Joe se na bratra znovu podíval. „Ne, nechtěl jsem být pitomec. Nevyrostla mi v nepřítomnosti kundička, ty sráči.“

„Co pak?“

Oba se opřeli o bar a sledovali barmana, který cestou servíroval drinky a zábavu pro lidi na druhé straně baru. Okamžik ticha dal Joeovi možnost zapřemýšlet nad svými slovy, než by jen vyhrkl něco hloupého.

Navíc, nevěděl přesně, jak Lilianu popsat, ani co si o ní myslel a cítil. Bylo to složité a obtížné. Byla také jiná a úžasná. Nádherná jako nikdo jiný. V jeho očích byla zatracenou hvězdou – uchvátila ho ničím víc než pouhým úsměvem a otočením se.

„Máma by ji milovala,“ řekl.

Cory vedle něj ztuhl. „Ach?“

„Je to taková žena, víš.“

„Hm.“

„To je to jediné, co musíš říct?“

Cory se s ním setkal pohledem a pak odpověděl: „To je to jediné, co musím říct.“

„V New Yorku se ale dějí divné sračky a nemůžu říct, že by se mi to líbilo.“

„To zní špatně.“

„Trochu.“

„Mohl bych přijet –“

„Ne, nemůžeš se mnou jet do New Yorku,“ přerušil ho.

Cory se zamračil. „Proč mi musíš kazit všechnu zábavu?“

„Protože nevíš, jak držet hlavu dole pod radarem, Cory.“

„Fajn – to je fér. Co je za problém?“

Přemýšlel, kolik by toho měl bratrovi říct, ale ve skutečnosti to pro něj nebyla zas tak moc otázka. Ve svém životě ze všeho nejvíce věřil bratrovi. Možná to bylo díky jejich výchově nebo skutečností, že si byli věkově tak blízcí a většinu času v životě se spoléhali jen jeden na druhého. Nicméně, za Coryho by byl ochotný dát svůj život a věděl, že bratr by udělal to samé.

„Dobře, je to takhle,“ začal.

Trvalo dobrých deset minut, než prošel práci, o kterou ho Marcellos požádali, aby udělal, a pak všechny ty divné sračky, které se objevily potom. Nevynechal skutečnost, že si myslel, že ty dva cíle byly až příliš vysoko na očích, než aby je udělal najednou, nemluvě o tom, že jediné, co věděl, bylo to, že Marcellos museli mít dobrý důvod, proč to udělat, a že to na ně pravděpodobně přitáhne pozornost. K tomu přidal syna politika, který se přiblížil k Lilianě na její premiéře, a pak své setkání s Lucianem, které proběhlo těsně předtím, než přijel.

„Pořád mi opakují, abych si hleděl kurva svých věci,“ řekl, „ale mám pocit, že pod povrchem se děje spousta sraček, a já musím nejdřív vědět, proč mi byla tato práce svěřena.“

„Chicagská mafie tě rozmazlila, člověče,“ řekl Cory.

Joe svraštil obočí. „Cože?“

„Jsi najatý útočník. Maximálně nájemný vrah. A byl jsi najatý, abys pro ně udělal zásah – nic víc, Joe. Jsi zvyklý, že ti Tommas nebo táta dají všechny důvody, proč musí někdo zemřít, takže můžeš potlačit svou podivnou vinu, když se musíš ospravedlňovat před Bohem.“

„Předně –“

„Sklapni. Pointou je, že ti tyto informace nedluží. Vzal jsi tu práci, takže to znamená, že ji uděláš.“

„Ne, vzal jsem ji proto, že mě o to požádal táta,“ odpověděl.

„O tom ses nezmínil.“

Pokrčil rameny. „Jo, v podstatě mi řekl, že mě o to žádá, takže jsem to vzal. A dokonce i teď, když se snažím vyjádřit své obavy ohledně toho všeho, mě setřásá.“

Cory se zamračil. „To se tátovi nepodobá.“

„Vidíš,“ řekl významně, „něco se kurva děje, člověče. Nejsem blázen.“

„Myslíš si, že to má něco společného s Lilianou? Říkal jsi, že ti Lucian řekl, že na povrchu to může vypadat, jako by ti platil Dante, že?“

„Svým způsobem bylo naznačeno, že to byl Lucian, pro koho je ta práce, jo.“

Cory přikývl. „Dobře, k tomu teď přidej skutečnost, že to byl syn senátora, kterého máš zabít, kdo se tak nějak chová přátelsky k dceři Luciana Marcello –“

„Má zatracené jméno, Cory.“

„Za prvé, uvědomuji si, že má jméno, Joe. Na pět vteřin odlož své city a přemýšlej o celé věci objektivně. To je pravděpodobně polovina tvého zkurveného problému. Nedokážeš na dost dlouho opravdu odtrhnout oči od ceny, abys o tom všem pořádně přemýšlel.“

„Ceny – cože?“

„Lilianina koč –“

Bratra znovu praštil pěstí, ale tentokrát do ramene. „Dávej si pozor na pusu.“

Cory si to místo promnul a zamračil se ještě víc. „Jen mě dál mlať a v tom všem ti vůbec nepomůžu.“

„Právě teď moc nepomáháš.“

„Říkal jsi, že ona vypadala, že jí to bylo nepříjemné, a tenhle… Rich Earl, senátorův syn, se k ní choval důvěrně. Možná předchozí vztah nebo tak něco?“

Projela jím žárlivost.

Horká.

Těžká.

Nebezpečná.

Spolkl hořkou pachuť, kterou po sobě zanechala, a snažil se zabránit tomu, aby se projevila v dalších slovech v tónu jeho hlasu. „To je fér říci, jistě.“

„Co kdybych se tam tedy podíval,“ navrhl Cory.

„Co – na Lilianu a Riche? Ona se s ním nevídá.“

„Ale mohla.“

Do prdele.

Opravdu.

A mohlo by mu to také dát některé z odpovědí.

„Znám nějaké lidi,“ dodal Cory potichu. „Mohl bych mít ty informace relativně brzy.“

„Jak brzy?“

„Záleží na tom, jak moc budu muset kopat. Chci říct, že pokud by to bylo snadné najít, už bys to věděl. Objevily by se zprávy o Marcellos a těch vysoce postavených mužích, které chtějí, abys odstranil, ale říkal jsi, že jsi nenašel žádné přímé spojení. Každopádně žádné, které by bylo zjevné mezi tvými cíli a hlavními muži organizace Marcello, To znamená, že musí být v jejich rodině něco hlubšího. Něco – nebo někdo – kdo je za těmi muži, co je chrání.“

Někdo jako Liliana.

Ztěžka polkl, nelíbilo se mu, jak to začínalo vypadat. „Tak dobře. Neříkej tátovi, že se po těch sračkách díváš. Už teď se chová pichlavě, když se ho snažím na cokoli z toho zeptat.“

Cory přikývl. „Máš to mít.“