Captivated - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Zatímco Joe kráčel po chodníku Horního Manhattanu, ruce měl kapsách a hlavu držel skloněnou. V kožené bundě a tmavých džínách mohl být jakýmkoli zatraceným New Yorkčanem, který byl na procházce. Díky baseballové čepici měl zakrytou tvář, i když by to pravděpodobně ani nepotřeboval.

Dnes byl opatrný. Opravdu pravděpodobně o trochu víc. Usoudil, že bylo lepší být extra v bezpečí než zničit plány Marcellos ještě dřív, než mohly pořádně začít – i když v tuhle chvíli stále ještě nevěděl, jaké ty zatracené plány byly. Celá jeho práce v New Yorku spočívala v tom, aby se držel mimo dohled a žil přesně podle své přezdívky jako Stín.

To mohl zvládnout.

To bylo to, co uměl nejlépe.

Už dříve dostal hovor, že Liliana bude v baletní společnosti končit pozdě večer a následně zamíří na večeři, aby oslavila, že v nadcházející show dostala hlavní roli. Vzhledem k tomu, že večeře se měly zúčastnit i její sestra a sestřenice i spolu se svými matkami, mělo by tam být víc než dost strážců, kteří by je hlídali, aby tam nebyl potřeba i on.

Což bylo fajn.

Svým způsobem.

Po tom, co se stalo minulý týden v jeho hotelovém pokoji, se stále snažil přijít na způsob, jak jí vkročit do cesty, aniž by si uvědomila, že to byl on, kdo ji sledoval. A také jak se omluvit. Nechtěl se zachovat jako osel nebo ji urazit.

Staly se prostě věci, které se mu vymkly zpod kontroly. Jako skutečnost, že byl najatý na práci – na práci, o které nevěděla, a na vrcholu seznamu bylo navíc to, že ji měl střežit.

Měl podezření, že i když byla dcerou underbosse Cosa Nostra, pravděpodobně nebyla příliš obeznámena se základními pravidly, která mafiány v jejich životě dusila a obklopovala. Věci jako to, že ženy a dcery a randění nebylo něčím, do čeho by muž jako on mohl jen tak vkročit bez jakékoli přípravy.

Ale Bože…

Chtěl to.

Zjistil, že mnohem víc než cokoli jiného, jí chtěl říct ano. Vymyslet nějaký způsob, jak jí dát schůzku, o kterou požádala, aniž by se ukázali na veřejnosti, aby si mohl zachovat své krytí tak, jak mu bylo řečeno.

Určitě by to dokázal zařídit.

Až na to, že nemohl…

Neřekl ano, protože respekt byl v tomto životě na prvním místě – byl tou úplně první i poslední věcí, které byl učen, než se stal mafiánem. Jistě, rád občas tlačil na posouvání hranic, ale ne tolik, aby to mohlo způsobit další napětí mezi rodinou Marcello a Chicagskou mafií.

Nebyl tak hloupý.

Lilianě to všechno vysvětlovat nemohl. Pokud to ještě nevěděla, pak možná někdo nechtěl, aby to tak pro ni bylo. Vypadalo to, že jí její rodina dávala trochu víc prostoru a svobody, než měla většina principessas.

Ani to nebyla špatná věc.

Proklouzl uličkou ve stínech vedle poměrně oblíbené manhattanské restaurace, až se dostal k nouzovému východu v zadní části podniku. Nad nimi červeně blikalo světlo, které pravděpodobně signalizovalo, že dveře byly zamčené.

Ta trochu času v New Yorku ho už, co se bratrů Marcello a toho, jak fungovali, týče, naučila pár věcí. Možná to vypadalo, jako by se muži volně pohybovali bez jakéhokoli druhu ochrany, ale to bylo daleko od pravdy. Vždy měli poblíž sebe alespoň dva – ale někdy i tři – strážce.

Obvykle na vzdálenost doslechu.

Minimálně.

Měl podezření, že pokud se strážci podobali těm, kteří pracovali pro Chicagskou mafii, pak si drželi své posty i v podnicích, aby se ujistili, že jejich bossové byli chránění. Něco, co velice dobře znal.

Aby otestoval svou teorii, klouby dvou prstů zaklepal na dveře. Počkal pět vteřin a pak zaklepal znovu. Neuběhl ani jeden nádech, dveře se otevřely a přivítal ho muž na výšku i šířku přibližně stejně velký jako byl on sám.

„Co?“ vyštěkl muž.

„Joe Rossi.“

Strážce zvedl obočí. „A?“

Očividně ne každý věděl, že pracoval pro Marcellos v jejich famiglia. Nehodlal se tím zabývat; měl na práci jiné sračky.

„Tohle místo vlastní Lucian Marcello, že? Většinu své pracovní doby tráví zde v soukromé jídelně.“

Výraz strážcova obličeje ztvrdl. „Na co se ptáš ohledně –“

„Dej mu vědět, že by s ním rád mluvil Joe Rossi.“

„Nemohl jsi vejít dovnitř předními dveřmi nebo co?“

Joe se podíval dolů na své oblečení. „Za prvé – na takovéto místo nejsem oblečený.“

„A za druhé?“

„Nevíš o mně – to ti jako odpověď stačí, člověče.“

„Cože?“

„Prostě řekni Lucianovi to, co jsem řekl.“

Strážce nevypadal úplně potěšený tím, že by měl přijímat rozkazy od cizince. Podíval se na Joea pohledem, který vyhrožoval násilím, pokud by byť jen dýchl špatným směrem. Přesto však zavřel dveře a nechal ho čekat uvázlého v uličce.

Než se dveře znovu otevřely, trvalo to další dvě minuty. A tentokrát to nebyl strážce, kterého čekal. Zadními dveřmi vyklouzl ven Lucian Marcello a než se dveře zavřely, přes rameno kývl na strážce – tichý požadavek, aby muž zůstal uvnitř a čekal.

„Ptal ses po mě?“ zeptal se. „Myslel jsem, že se o svou dceru dnes postarám, takže bys možná… já nevím, vzal si den volna.“

Joe pokrčil rameny. „Neberu si volné dny.“

„Zajímavé. Co pro tebe mohu udělat, Joe? Ach, a díky, že tak promyšleně přistupuješ k přiblížení se ke mně.“

„Jo, no… Brzy mi něco nadchází a já se o to potřebuji postarat. Předpokládal jsem, že to, že sem přijedu, bude představovat rychlou práci a pak už bych mohl být na cestě zpět.“

„To i my. Věci se změnily.“

Joe přikývl. „To je v pořádku, ale bez ohledu na to, mám i jiné záležitosti.“

„Umím si představit, že v Chicagu.“

„Měl bys pravdu.“

„A co se děje v Chicagu?“ zeptal se Lucian.

„Vlastně otevření baru, který mám se svým bratrem.“

Lucian mu věnoval pobavený pohled. „Není Cory trochu mladý na to, aby vlastnil bar?“

„Proto tam musím být kvůli… detailům,“ řekl. „Je to společné úsilí – jeho nápad. Já ho jen uklidňuji.“

V koutcích Lucianových úst se objevil polovičatý úsměv. „Jednoho takového taky mám.“

„Hmm?“

„Bratra, kterého musím neustále hýčkat, aby se nedostával do problémů.“

„To je…“

„Ano?“

„Velmi vhodný popis pro mého bratra,“ řekl suše.

Lucian krátce přikývl a řekl: „S přibývajícím věkem je to snazší. V době, kdy jsou mladší, jsou vždy trochu divocí – jsou miminkem, které se staví na nohy a dostává víc prostoru k pohybu. Vždy se snaží vyšplhat výš, jak víš.“

No, i když byl tento rozhovor zábavný…

„To, že odjedu, pomůže i vaší věci,“ dodal.

Lucian zvedl obočí. „Jak to?“

„Možná tu nejsem moc známý, ani nemám někoho, kdo by mě sledoval, aby mě vyfotil a pak fotky připíchl na korkovou nástěnku nějakého agenta, ale v Chicagu ano. Jeho jméno je Gary, mimochodem, ale má rád, když mu říkám agent Gary.“

„Používáš to – myslím tím titul agenta?“

Joe vyštěkl smíchy. „Nikdy.“

„Jsou tak nasraní – ubozí malí federálkové.“

„Pravda.“ Přenesl váhu z nohy na nohu a ruce si zastrčil do kapes. „Gary je u mě zvyklý, že občas na chvíli zmizím z jeho radaru, ale pravděpodobně ví, že něco chystám. Každopádně když uvidí mou tvář, řekne mu to, že jsem stále v Chicagu. A až tady dole všechny ty sračky konečně skončí, nikoho ani nenapadne spojit je všechny s mým jménem.“

„Chytré,“ zamumlal Lucian.

„Snažím se udržovat svůj byznys v čistotě.“

„Tvůj otec byl také takový.“

Joe si odkašlal. „Ano, všichni se odněkud učíme.“

„Udělej si svůj výlet – dej nám čas, abychom něco zařídili pro Lilianu. A když už o ní mluvíme, tenhle víkend má show. Nebudu se moci zúčastnit, ale každopádně je to jen maličkost. Má nás ráda na větších událostech. Ujisti se, že během této show budeš dostatečně blízko, abys ji měl na očích.“

Jako by mu to vůbec bylo potřeba říkat.

„Vlastně už mám lístky,“ řekl.

„Ach?“

Zvědavost, která lemovala mužův tón hlasu, mu nemohla ujít, nicméně rozhodl se prostě předstírat, že nic neslyšel.

„A co se téma Liliany týče,“ dodal.

Teď nebo nikdy.

„Co s ní?“

„Rád bych ji vzal ven – říkej tomu rande, pokud chceš. Ale někam ven. Samozřejmě v bezpečí a v soukromí.“

Lucian zůstal zticha.

Joe čekal.

Nemyslel si, že by v jeho prospěch hrála zmínka o hotelu, takže se prostě rozhodl tenhle detail vynechat.

„Proč?“ zeptal se Lucian nakonec.

„Myslím, že by to pro ni bylo dobré. Pokud bych musel zasáhnout, možná by mi pak věřila o trochu víc, a zároveň mi to umožní ji poznat. A i jí mě.“

Lucian se znovu odmlčel, ruce si založil na hrudi. Joe zjistil, že mlčenlivý Lucian byl mnohem víc zastrašující. Nedal však najevo, co ho ten muž nutil cítit.

„Je v tom něco víc?“ zeptal se Lucian.

Nad tou otázkou se pousmál. „Nevím – může být?“

„No, tohle není na mně, Joe. Užij si zbytek dne.“

Stejně rychle, jako se v uličce objevil, zaklepal dveře, ty se otevřely a byl pryč.

Joe nedostal ano.

Ale také nedostal ne.

To pro něj pracovalo.

***

Řada pět, sedadlo tři nebylo pro sledování baletu ideálním místem, ale bylo to zatraceně blízko. A u lístku koupeného na poslední chvíli si nehodlal stěžovat. Na balet ani něco jako opera moc nebyl. Tohle prostě nikdy nebyl jeho styl.

A přesto měl při show Šípková Růženka problém odvrátit oči z pódia.

Možná to bylo tím, že dotyčnou spící krasavicí byla Liliana Marcello. Byl známý svým chováním chameleona a maskami, kdykoli to vyžadoval ten správný čas. Někteří lidé rádi říkali, že když šlo o byznys, změnil se ve zcela někoho jiného. Sám toto prohlášení ani jednou nepopřel.

Ale ona?

I Liliana, když tančila, se proměnila v někoho jiného. V jakýsi hybrid člověka a anděla, který se pohyboval po jevišti s takovou ladností a krásou, kterou ještě neviděl. Emoce a soustředění v její tváři, když přecházela z jednoho kroku na druhý, byly fascinující a návykové. Svou postavu ztělesňovala něco víc, co bylo za hranicí pouhého tance. Když byla na jevišti, možná se dokonce v tu postavu doslova převtělila.

Bylo to úžasné.

Byla nádherná.

Myslel si, že ho tak nějak uchvátila už na první pohled. A vidět ji takhle opravdu jen přidávalo k tomu zvláštnímu kouzlu.

Červený korzetový vršek jejího kostýmu jasně kontrastoval s bílou splývavou tutu sukní. Vlasy měla stažené do vysokého, těsného drdolu, obličej nalíčený dramatickou směsicí bílého make-upu s těmi nejčervenějšími rty.

Na samotných špičkách prstů, s nohama dokonale rovnými a rukama ohnutýma před sebou, zakončila pomalou otočku poslední úklonou. Pak, když začal potlesk, zvedla hlavu a s úsměvem se zadívala přímo do davu.

I Joe tleskal.

Zároveň se však už zvedal ze svého sedadla a zamířil do zákulisí. Byl si dost jistý, že znal to, co bylo zvykem po poslední scéně, kdy hvězdy vyšly na pódiu, aby se naposledy uklonily. Nechtěl ji vyrušovat během oslavy v zákulisí, ale chtěl se ujistit, že na ni bude moci dohlížet.

Koneckonců, to byla jeho práce.

Malé razítko VIP na rohu jeho vstupenky mu umožnilo snadno projít kolem muže, který strážil vstup do zákulisí. Stačilo po něm mávnout lístkem. Uvolnil si kravatu – sakra, nošení obleku většinu času nenáviděl – a zatímco pokračoval potlesk, vklouzl do stínů poblíž červené opony.

Sledoval, jak muž, o kterém se domníval, že byl majitelem baletní společnosti, mávl na tanečníky, aby šli.

„Pohyb, pohyb – a usmívejte se. Všichni! Obrovské úsměvy!“

Bože.

Ten chlap nemohl být kurva hlasitější.

Vystoupit na pódium a provést poslední poklonu, aby bouřlivý potlesk ještě zesílil, zabralo všem tanečníkům třicet vteřin. Kolem Joea prošli muž a žena s několika desítkami červených a bílých růží. Ani si nevšimli, že tam stál.

Každý tanečník dostal od každé růže jednu – vypadalo to, že šlo o dárek od společnosti, ne od diváků. Alespoň pokud se dalo věřit slovům režiséra.

Liliana byla úplně poslední, kdo opustil pódium. Takhle zblízka – i když ho stále ještě neviděla, nebo lépe řečeno, si ho nevšimla – mohl obdivovat, jak jí punčocháče v barvě kůže obepínaly nohy tím nejlepším způsobem, i jak přehnaný make-up zvýrazňoval její nejkrásnější rysy.

Byl na ni skvělý pohled.

„Liliano, byla jsi úžasná!“

Na muže, který předtím řídil tanečníky, se usmála a přijala jeho nabídnuté objetí. „Děkuji, Gordo.“

„Ach, zbožňovali tě.“

„V to doufám.“

Ani neměla ponětí, pomyslel si. Ani tušení o tom, jak fascinující byla na pódiu ve svém kostýmu, když hrála svou postavu. Chtěla jen tančit a tančit dobře, ale dokázala mnohem víc než jen to. A věděl, že to bylo důvodem, proč ji dav zbožňoval, když stála na jevišti.

„Vypadáš velice dobře, abys získala místo v příští show,“ řekl jí Gordo.

Její tvář se znovu rozjasnila. „Těším se na to.“

„Lilibet, podívej se na sebe.“

Lilibet?

Co to bylo sakra za jméno?

Liliana ztuhla a otočila se tak pomalu, jak si myslel, že pravděpodobně dokázal jen tanečník. Muž, který stál vlevo jen o pár stop dál od ní, měl na sobě oblek, který pravděpodobně stál víc než měsíční plat většiny lidí, a boty, které se podlaze z tvrdého dřeva leskly. V ruce držel kytici květin – modrých růží.

Jak zatraceně jedinečné.

Kdo to sakra byl?

Přišel mu povědomý, ale neměl čas o tom dlouze přemýšlet. Až trochu moc se soustředil na skutečnost, že se ten chlap dostal do zákulisí, aniž by si toho vůbec všiml. Pravděpodobně proto, že sám byl příliš roztěkaný sledováním Liliany, než aby ho zajímalo okolí.

Chyba číslo jedna.

Nehodlal dopustit, aby ho druhá chyba následně kousla do zadku. Jednou pokousaný – dobře, ale nechat se tou sračkou pokousat dvakrát – to už byla neomluvitelná chyba.

Joe se rozhodl zůstat ve stínu a sledovat výměnu názorů mezi Lilianou a tím mužem. Pouze proto, že aktuálně to nevypadalo přesně tak, že by potřebovala, aby zakročil. Navíc byla kolem spousta lidí.

Nicméně bylo toho hodně, co mu neuniklo.

Jak sevřela ruce.

Jak přimhouřila oči.

Jak ztěžka polkla.

Rychlé nádechy.

Strach, věděl.

Všechno to křičelo děsem.

Přesto dělala vše, co mohla, aby to nedala najevo jinak než těmi drobnými, instinktivními reakcemi. Když k ní muž přistoupil o krok blíž, prakticky se donutila zůstat stát pevně na místě. Joe viděl, že jedna její část na ní křičela, aby ucouvla.

„Co tady děláš?“ zeptala se muže.

„Přišel jsem se podívat na představení.“

„Nevzpomínám si, že bych tě pozvala.“

„S lístkem nepotřebuji pozvánku, Lilibet.“

„Neříkej mi tak.“

Vzadu v mysli se Joe stále snažil vzpomenout si, odkud sakra toho chlapa znal. Ale nepodařilo se mu vydolovat nic, co by mu kurva napovědělo. Vzpomínky byly občas takové svině. Hrály si na schovávanou, jako by měl na tyhle nesmysly čas, když ho zjevně neměl.

„Jen jsem myslel, že bych se měl připomenout,“ řekl muž.

Lilianě ztvrdla čelist. „Dobře, ne.“

Ten chlap nevypadal, že by to na něj mělo nějaký vliv. Místo toho jí nabídl květiny. „Tady, přinesl jsem je pro tebe. A byla jsi úžasná, přesně tak, jak jsem věděl, že budeš.“

Na květiny se ani nepodívala. Ani se po nich nenatáhla. Místo toho se na muže dívala s mrtvým pohledem, který odrážel nicotu – černou, prázdnou břidlicí, která neprozrazovala vůbec nic.

„Užij si zbytek večera,“ řekla mu.

Situaci zachránil další tanečník, který ji odtáhl, aby pozdravila dalšího muže v třídílném obleku a jeho manželku s až příliš plastickými operacemi.

Ten podivný neznámý muž stále nevypadal, že by ho to, byť jen trochu ovlivnilo. Přesto odešel. Joe dával pozor a následoval ho ven…

Jen pro případ.

Pak si párkrát zavolal.

***

„Joe.“

Tichý způsob, jak Liliana vyslovila jeho jméno, ho přiměl k úsměvu. Otevřela dveře svého bytu v Brooklynu o trochu víc, ale neuhnula, aby ho tak mlčky pozvala dovnitř.

„Jak jsi věděl, kde bydlím?“ zeptala se.

Pokrčil rameny. „Kdosi mi to dal vědět, když jsem se zeptal.“

„A jak ses dostal do budovy?“

„Mám své způsoby.“

Jako náhradní klíč, aby se dostal dovnitř… pro každý případ, nebo tak mu to alespoň bylo řečeno. Tak jako tak se rozhodl, že jí to neřekne. Šlo o součást jeho práce, nicméně nechtěl, aby si myslela, že tohle bylo to jediné, čím pro něj byla.

Kromě toho měl co vyžehlit.

„Velká noc pro tebe, co?“ zeptal se.

Zamrkala. „Prosím?“

„Dnes večer jsi měla představení, že?“

Mírně se zasmála a odvrátila oči. „Něco dalšího, co ti někdo řekl?“

„Tak nějak.“

„Byla to dobrá noc. Neřekla bych, že velká.“

„Stojí za oslavu?“ odvážil se zeptat.

Mírně se jí rozšířily oči. „Prosím?“

Zvedl předměty, které držel za zády. Film, taška s jídlem z podniku, o kterém věděl, že tam často chodila, a láhev červeného vína. „Myslel jsem si – protože mi dal někdo vědět, že jsi tady, a ne někde venku – že bys mohla mít chuť oslavit svou noc trochu tišeji, než si vyrazit ven a něco tam podniknout.“

Zaváhala. „Joe –“

„Víš, nedala jsi mi čas vysvětlit to v hotelu,“ přerušil ji rychle dřív, než ho mohla odmítnout. „Ani jsi mě nenechala promluvit, Liliano.“

„To jsi nemusel. Stačilo to, co jsi neřekl.“

„Co jsem neřekl, bylo ne, že není v pořádku jen tak si vyrazit ven s dcerou mafiána na schůzku, aniž bych o to požádal. Někteří muži by to mohli považovat za velkou neúctu k nim. Vím, že toho o mě hodně nevíš, a chápu to, ale takhle jsem nebyl vychovaný. Neznevažuji muže, který je lepší než já, nebo kohokoli, kdo je na stejné úrovni jako já. Nejsem tím typem muže, ale na jedinou zatracenou vteřinu si nemysli, že o tebe nemám zájem, Liliano. Protože mám – naprostý…“

Zamrkala.

Usmál se.

„Zájem, jo?“

Líbila se mu ta vlnka sladkosti v jejím hlase.

To, jak ho přejela pohledem.

Opravdu celá ona.

Sledovat tuto ženu den co den zvenku se v ničem nepodobalo tomu, když byl v její blízkosti a v interakci s ní. Spousta obran, které kolem sebe vybudoval a držel, aby v tomhle životě, který si vybral, zůstal v bezpečí, vypadalo, že kdykoli přišla do hry ona, spadla.

Nechtěl kvůli ní nic předstírat. Chtěl být – a mohl být – přesně tím, kým byl, bez jakékoli přetvářky a starostí.

Kromě své nejbližší rodiny se nikdy dřív nesetkal s nikým, s kým by si tento druh pohodlí dovolil. A upřímně řečeno, tuhle dívku opravdu ani neznal, a přesto mu i tak ten pocit poskytovala. Jak to měl jen, tak ignorovat?

Nemohl.

Stále byla zticha.

Zůstal tam, kde byl, a čekal na ni. Znovu mávl svými předměty a dodal: „A technicky, pokud chceš, bychom to mohli nazvat jako schůzku.“

Navlhčila si spodní ret a usmála se. „Ach, to znamená, že teď je to v pořádku, nebo tak něco?“

„Nebo tak něco,“ ujistil ji.

„Právě ses tu objevil a myslel si, že tě pustím dovnitř?“

„Myslím, že si chceš zachránit svou hrdost, ale je v pořádku přiznat, že ses v hotelu možná mýlila, a já jsem ochotný se o tom už nikdy nezmínit.“

„Opravdu?“

Její pobavený tón ho přiměl usmát se.

„Přemýšlej o tom jako o restartu,“ nabídl. „Tohle je naše uděláme to znovu.“

Cosi si zamumlala.

Stále čekal.

„No, abys získal informace o tom, kde bys mě mohl najít a kdy tohle všechno udělat, musel jsi vynaložit značné úsilí, že?“ zeptala se.

„Dalo by se to tak říct.“

Nemusel.

Mohla.

„Mám ráda snahu,“ řekla.

Znovu se usmál. „Vsadím se, že když mě pustíš dovnitř, bude se ti toho na mně líbit mnohem víc, Liliano.“

Její úsměv odpovídal jeho. Ustoupila ode dveří. „Tomu se svým způsobem těžké říct ne, že?“

„Ještě nikdy se neprokázalo, že jsem lhář.“