Captivated - 4. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Řidič s úsměvem otevřel zadní dveře SUV a nabídl Lilianě ruku, aby ji pomohl vystoupit z vysokého vozidla. Stále ještě trochu ostražitá, proč tam vůbec byla, jeho ruku přijala a nechala si pomoci dolů.

Kromě toho jako Marcello žila už dost dlouho, aby věděla, že když pro ni byl někdo poslán, bylo by zcela zbytečné odmítnout. Obvykle ji nebyly řečeny žádné informace a ani neodpovídali na žádné z jejích otázek. Mnohem spíš jim bylo nařízeno, aby kohokoli vysadili kdekoli, kde jim bylo řečeno, a nic víc.

Nestávalo se to často.

Dneska ji muž vyzvedl poté, co ve studiu skončil její trénink. Čekal venku – rozeznatelná tvář, protože to byl strážce, který často následoval jejího tátu – a s úsměvem se opíral o své auto.

A byl tu s rozkazem odvézt ji do usedlosti Marcello.

„Odvezeš mě potom domů?“ zeptala se ho.

Muž přikývl. „Budu čekat, až budeš připravena.“

„Velké díky.“

Upřímně řečeno, už byla připravena odejít, a to se ještě ani nedostala dovnitř domu. Plných dvanáct hodin tréninku bylo víc než jen fyzicky náročné. Bylo to i emocionálně vyčerpávající. Nohy ji bolely – potřebovala se o ně postarat a to brzy. Její svaly potřebovaly pořádně namočit, aby ji ráno tak strašně nebolely.

Vzhledem k tomu, že jako první byla přivezena sem, a ne domů do svého bytu v horní části Brooklynu, bylo nepravděpodobné, že bude mít dost času na postarání se o své tělo a dostatečně dlouhý spánek, aby nebyla zítra unavená.

Občas člověk něco vyhrál, jindy prohrál.

Tak se to říkalo, ne?

Předpokládala, že čím rychleji se dostane do usedlosti a zjistí, o co šlo, tím rychleji by se mohla vrátit zpátky domů a odpočinout si. Unavené nohy – a ztuhlá záda – musela nahoru k mramorovému vchodu do sídla prakticky táhnout.

Muž, který stál u dveří, na ni před otevřením dveří přikývl a pak ustoupil. „Svého tátu najdeš v kanceláři v patře, Liliano.“

„Díky.“

Takže mě zavolal táta.

Teprve nedávno začali prarodiče umisťovat strážce přímo u svých dveří, a to obvykle jen v noci, když zapadlo slunce, nebo když měli velkou party a potřebovali přijmout zvláštní opatření. Obvykle neměli strážce tak blízko, ale také se jim nelíbilo, když na to bylo, ať už z jakéhokoli důvodu, poukazováno. Předpokládala, že to byla záležitost věku. Nikdo se nechtěl cítit tak, aby si někdo ostatní myslel, že byl neschopný nebo něco takového.

Byla na půli cesty do kanceláře – právě vyšla na vrchol schodiště do horní části křídla usedlosti – když ji přivítala známá tvář.

Při pohledu na ni se okamžitě usmál. Sexy, ale stále sladký úsměv, který doprovázel svým pohledem od pohodlných balerín, která měla na nohou, přes upnuté legíny a trikot s dlouhým rukávem tělové barvy, kdy neměla možnost se převléknout. Obvykle to převlékala až tehdy, když se dostala domů.

Své zírání vůbec neskrýval.

A srdce jí při tom poskočilo.

Joe.

„Tak brzy zase zpátky?“ zeptala se ho.

Zasmál a napůl srdečně pokrčil rameny. „Vypadá to, že tu nějakou chvíli budu.“

Měla by si na to stěžovat nebo tak něco? Protože nedokázala najít jediný důvod, proč to udělat.

Vůbec ne.

„Dobře,“ řekla.

„Opravdu?“ oplatil ji.

„Je to tak, že?“

„Dobře, Tesoro.“

Poklade.

Ucítila, jak jí hrdlem stoupalo známé teplo, které hrozilo, že ji zbarví tváře nádhernou červenou. Bývala plachou dívkou, která se červenala při každé maličkosti. V průběhu let z toho nějak vyrostla a za to byla vděčná.

Přesto tu byla s tímto mužem, který ji znovu proměnil v teenagerku, která zrudla a chichotala se při každém drobném komplimentu, který jí dal. A když k tomu přidala to, jak se jí žaludek svíral tím nejpodivnějším způsobem a obracel se, kdykoli se na ni díval, a jo…

Byla v prdeli.

„Myslím, že je to dobré,“ řekla.

„A proč?“

Snažila se zahrát svůj zájem do autu, protože jí to připadalo mnohem snazší než klopýtat se slovy a přiznat, že byla zvědavá a měla o něj zájem. „Hádám, že to zjistíme, ne?“

Znovu se zasmál.

Ten zvuk – jeho pohled, když pohodil hlavou dozadu a uvolnil se – byl omamný.

Na vlastní kůži viděla, jak tento muž dokázal přepínat svůj spínač tam a zpět, když přišlo na ostatní lidi. Sledovala ho, jak se dokázal vypnout a sklapnout, jako by to vůbec nic nebylo. Byl vůči ní vřelý a pak, během mžiku, k někomu jinému zcela chladný.

Takže, když se jí ho podařilo takhle zahlédnout?

Svobodného, bez vztyčených obran a šťastného?

Hodně se jí to líbilo.

Ze svého smíchu vystřízlivěl, založil si ruce na široké hrudi a znovu ji přejel dalším pohledem. Při tom se mu bílé tričko napjalo proti svalům tím nejlepším způsobem a žíly na předloktí a jeho silné ruce vynikly ještě více.

Měla své věci.

Všechny ženy měly své věci, co se mužů týče, které považovaly za atraktivní. Podle všeho měla víc než jen jednu věc, protože najednou cítila to nejzvláštnější nutkání chtít, aby ji jeho ruce pevně držely, zatímco by konečky prstů obkreslovala žíly na jeho rukou a pažích.

Nejlépe když by byli nazí.

Páni.

Dostala se tam rychle.

„Dneska tančíš?“ zeptal se.

„Trénink,“ upřesnila a doufala, že se jí v hlase neprojevilo to, jak moc byla rozrajcovaná. „Ale v podstatě ano. Tančím šestkrát týdně, někdy i sedmkrát. Vlastně to záleží jen na tom, co se chystá a co běží.“

„Co bys dělala, kdyby to nebyl balet?“

Při neočekávané otázce zamrkala. Na to se jí lidé nikdy neptali – a také věděla proč. Všichni prostě, když slyšeli, že je profesionální baletkou, vždy předpokládali, že tanec byl to jediné, co kdy ve svém životě považovala za svou cestu. Pravděpodobně byl vším, co kdy znala. Tenhle způsob myšlení jim nevyčítala.

Tak trochu ho obdivovala, že se zeptal na něco jiného. Byl jiný, takže by to pro ni nemělo být takovým překvapením.

I tak stále bylo.

„Zdravotní sestrou,“ řekla, „a stále by mohlo jít o tu možnost, až s touto kariérou skončím.“

Na jeho tváři se mihlo krátké zamračení, pak své rysy znovu ovládl. „Proč si myslíš, že by tahle kariéra skončila, miláčku?“

„Dokonce ani ty nejlepší baleríny nemohou tančit věčně.“

„Výuka. Mentoring. Vlastní baletní studio. Možností je spousta.“

Přikývla. „To ano, ale první tři roky po střední jsem se snažila dostat do společnosti, ve které momentálně jsem, a zároveň chodit do školy. Tátův požadavek – pokud bych nemohla být baletkou, pak jsem musela mít něco jiného, o co bych se mohla opřít. Školu jsem nikdy nedokončila, takže…“

„Protože jsi získala místo ve společnosti,“ předpokládal a to správně.

„Přesně tak. Ale o ošetřovatelství jsem se něco naučila.“

„Co to bylo?“

„Po tom všem, co mi svět dal, je hezké trochu vrátit.“

„Takže tedy sestřička?“ zeptal se.

„Jednou,“ řekla.

To byl její další sen. Neznamenalo by to, že by se její jméno pohybovalo ve světlech reflektorů, nebo že by celé divadlo plné lidí bylo okouzleno tím, jak se vznášela z jedné strany jeviště na druhou, ale pro ni by to znamenalo naplnění. Jakési naplnění, které dosud jako baletka nedokázala najít.

„Někdy tak život funguje,“ řekla neurčitě.

„To chápu.“

Netlačil na ni, aby se dozvěděl víc podrobností o jejím podivném prohlášení. Právě tehdy si pomyslela, že by muže pozvala na večeři nebo dokonce na kávu, ale byl to zvuk kroků, které se ozvaly z chodby, které ji zastavily ještě dřív, než se vůbec na něco zeptala.

Vypadalo to na tátu a strýce.

Zatímco sledoval muže, kteří přicházeli, celé jeho chování se v mžiku změnilo. Vrátil se zpět k té kamenné soše s pramalým výrazem a bez jakýchkoli jasných emocí. Stále vypadal jako ten samý muž a s každým nádechem, který udělala, stále doznívala jeho dřevitá vůně. Bylo však jasné, že podle toho, kdo byl kolem, si nasadil jinou masku.

Nebrala to ani jako znamení, že neměl rád muže z její rodiny, ale spíše… tenhle Joe jim byl pravděpodobně mnohem podobnější, než tušila.

Naučila se, že když byli v dohledu jiní mafiáni, všichni mafiáni se chovali podobně. Nevěděla, zda to bylo proto, že si chtěli udržet byznys oddělený od jejich osobního života, nebo proto, že takové věci požadovala mafie.

Na ničem z toho stejně nezáleželo.

Viděla Joea.

Už ho viděla.

To jí stačilo.

„Míříš ven, Joe?“ zavolal Dante.

Joe přikývl a pak se letmo podíval i na ni. „Až do příště, Liliano.“

„Rozhodně se to stane.“

O tom se ona ujití.

Otočila se, aby pozdravila tátu, přesto však využila příležitosti a zároveň se na něj přes rameno podívala. Zahlédla jeho široká záda, zatímco bral schody dolů po dvou. Ruce měl volně zastrčené v kapsách, jako by mu byl celý svět ukradený.

A pak byl pryč.

„Přemýšlel jsem, kdy se sem dostaneš,“ řekl Lucian.

Otočila se zpátky k tátovi. Strýc, než zamířil po schodech dolů do hlavního patra největšího křídla usedlosti, se na ni lehce usmál.

„Něco se děje?“ zeptala se.

Lucianův vřelý úsměv popíral skutečnost, že by mělo být něco, co by ji mohlo znepokojovat. „Vůbec ne, mia ragazza. Proč si to myslíš?“

Ehm…

„Protože jsi poslal řidiče, aby mě vyzvedl ze studia a přivezl sem, aniž by přišlo něco jako třeba jen telefonát. Tohle děláš jen tehdy, když se něco děje.“

Se zavrtěním hlavy pokrčil rameny. „Ne, jen jsem tě celý týden neviděl a tvoje máma si začínala dělat starosti. Řekl jsem jí, že se ujistím, že jsi v pořádku.“

Zasmála se. „Tím, že mě popadneš a přitáhneš do usedlosti, která je od místa mého pobytu dvě hodiny cesty?“

„Ano, dobře…“

Zněl pobaveně i nonšalantně zároveň. Znovu se mohla jen zasmát.

„Dobře, jsem v pohodě,“ řekla, „jak vidíš. Vyřiď to mámě a řekni jí, že v neděli dorazím do kostela, aby se mohla přesvědčit na vlastní oči.“

„To bys raději měla,“ zavtipkoval.

„Takže vážně, nic se neděje?“

Natáhl ruku a popadl ji. Přitáhl si ji k sobě, aby ji rychle a pevně objal, až ji skoro vyrazil dech. Přesto se v jeho objetí uvolnila a vsakovala do sebe ten důvěrně známý pocit pohodlí.

„Všechno je perfektní,“ řekl a na temeno hlavy ji vtiskl rychlý polibek, „a všechno tak to zůstane – slibuji.“

***

„Páni, nemůžu uvěřit, že jsi tenhle týden opravdu vyšla ze studia, abys s mým drobným starým já strávila víc než pět vteřin,“ škádlila ji Cella.

Liliana střelila po sestře pohledem. „Už se k tomu znovu vracíš?“

Cella obrátila oči v sloup a usmála se tím svým zábavným způsobem. Díky tomu vypadala přesně jako jejich máma, když se na ně zkoušela své triky – i když ta nikdy nebyla příliš dobrá v tom, aby to dotáhla do konce, protože by se začala smát.

„Prostě mi chybíš, Liliano,“ řekla Cella.

„Já vím.“

„Ale našla sis čas, abys ho strávila jen se mnou, takže jo!“

Sestra na chodníku předvedla svůj šťastný taneček, čímž na ně přitáhla pozornost pár kolemjdoucích. Někteří lidé se na ně podívali divně – jak často uvidíte na Páté Avenue tančit mladou dívku, která se chová jako bláznivé malé divoké dítě, že?

„Přestaň,“ zamumlala Liliana a usilovně se snažila nesmát. Popadla sestru za paži a přitáhla si ji zpátky ke svému boku, aby její pozornost zaměřila na to, co právě dělaly. „Přitahuješ pozornost.“

Cella na ni mrkla. „Já vím. To je přesně celý smysl toho všeho.“

„Dobře, nech toho.“

„Jsi baletka, Liliano. Tvým úkolem je být na jevišti nádherná a půvabná, zatímco se na tebe dívá celé publikum. Takže…“

„Ano, ale teď nejsme na jevišti,“ oponovala, „jsme na chodníku uprostřed zatracené Páté Avenue.“

Sestra se jen zasmála, ale nepokusila se o další bláznivou taneční show. Brzy už obě pokračovaly dál v procházce, kdy už byly skoro u salonu, ve kterém měly na dnešek dohodnutou návštěvu.

Cella na manikúru.

Liliana na ošetření nohou.

Bůh věděl, že její nohy by to mohly využít.

„Příště bychom s sebou měly vzít Lucii,“ řekla Liliana. „Vsadím se, že se doma cítí opuštěná.“

Jejich mnohem mladší sestra se občas ráda účastnila jejich dívčího dne, ale nikdy skutečně nepromluvila a nepožádala je, zda by mohla jít s nimi. To však Lilianě nezabránilo v tom, aby kdykoli svou mladší sestru opustily, se necítila na hovno.

„Podle mámy šla s Johnem do kina,“ řekla Cella s pokrčením rameny. „Zavolala jsem a zeptala se.“

„Hm.“

„Jo.“

Zatímco pokračovaly dál v chůzi, Liliana se zadívala do výkladní skříně, kterou míjely a nahlas zapřemýšlela: „Máš někdy pocit, jako by občas táhla s Johnem za delší konec provazu?“

„Ehm…“

„Chci jen říct… nikdy se nemusela vypořádat s jeho špatnými sračky, co dělal. Ne tak, jako my. Takže když přijde o něj, nemá stejné problémy jako my.“

„Johna zbožňuji.“

„To já taky,“ řekla Liliana rychle.

Ale minulost, kterou se svým starším bratrem sdílely, byla stále velmi skutečná a občas až trochu příliš syrová. S těmi pocity bylo snazší vypořádat se na dálku.

„Vlastně jsem opravdu ráda, že v něm má Lucia dobrého velkého bratra,“ řekla Cella s úsměvem po boku sestry. Znovu se do sebe zavěsily. „Dostala to, co my ne, a není nic špatného na tom být za ni šťastná. Víš, co tím myslím? A možná i za něj.“

„Co to znamená – za něj?“

„Nemyslím si, že pro Johna je snadné být od nás tak trochu v odstupu, ale všimla sis, že by na nás někdy tlačil, abychom mu daly víc, než co dáváme? Jo, myslím, že ví, jak se cítíme, a respektuje to. A i to je důležité.“

„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela.“

„Jo, no…“

Cella se odmlčela a zbytek slov nechala nevyřčený. Lilianě to nevadilo. Tohle víc, než stačilo k tomu, aby se znovu, co se bratra a toho, o čem si myslela, že byl jím vnucený odstup, soustředila na své předchozí pocity a přehodnotila je.

„Takže, hele,“ protáhla Cella najednou.

Už jen podle jejího mazaného tónu hlasu věděla, že se Cella chystala něco vytáhnout. Ať už to Liliana chtěla nebo ne, šlo o zcela jiný příběh. S Cellou to občas bylo jako hození po špičkách.

„Co?“

„Večeře minulý týden – víš, ta s panem Stavěný-jako-zatracená-cihlová-zeď.“

Zamrkala.

Cože?

Cella se tvrdě zasmála a ukázala na ni. „Ach, můj bože, už jen ten tvůj pohled sám sobě – umírám. Jsem mrtvá.“

„O čem to mluvíš, Cello?“

„Večeře minulý týden. Víš, v usedlosti. Joe Rossi.“

Ach.

Ach.

Celle bezpochyby neunikly letmé pohledy ani to, jak mezi ní a Joem ten večer probíhala konverzace, která byla lemována něčím zcela jiným. Přátelská, jistě, ale taky trochu víc. Nemluvě o tom, že se neobtěžoval s tím, aby věnoval svou pozornost jakékoli jiné ženě, která u toho stolu seděla. Jen jí.

I to zbožňovala.

Když pronesla svou otázku, snažila se ovládnout výraz své tváře. „Co s tím?“

„Uniklo mi, že tam možná je něco jiného – nebo může být?“ zeptala se Cella.

„Chci říct, je roztomilý –“

„Ve skutečnosti víc než to.“

V Lilianiných útrobách vzplál žhavý bodec žárlivosti a stačila k tomu jen představa, že by Celle Joe připadal atraktivní. Ještě dřív, než si to mohla rozmyslet, řekla: „Nedívej se tolik a nevšímej si, Cello.“

„Páni, dobře.“ Sestra přikývla. „Rozhodně tam něco je. Řekni mi všechno.“

Sakra.

Teď to nenechá být, dokud…

Lilianiny myšlenkové pochody se při pohledu na projíždějící černou limuzínu na ulici zcela vypnuly. Ve městě byly pravděpodobně tisíce limuzín. Jedna na každý blok, pokud by je chtěl někdo hledat.

Nebylo to ani tak samotnou limuzínou, jako spíše malými praporky na přední a zadní části vozu. Signál pro ty venku, kdo by možná mohl být uvnitř.

A najednou byla Liliana mimo.

Nebo se spíše zhroutila.

Přímo uprostřed Páté Avenue dostala naprostý záchvat paniky. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Měla pocit, jako by každým okamžikem měla dostat infarkt, a to jediné, co opravdu slyšela, bylo zurčení vlastní krve v uších. Bez ohledu na to, jak tvrdě se nadechovala, měla pocit, jako by se do plic při nádechu nedokázala dostat dostatek vzduchu. Takže se její nádechy stávaly rychlejší a rychlejší, dlaně zatínala pevně v pěsti. Tak pevně, až si nehty poškodila kůži na dlaních, a pravděpodobně tam tak po sobě zanechávaly modřinky ve tvaru půlměsíců.

Nic z toho však neregistrovala.

Dokonce i když limuzína zmizela.

I přes sestřinu snahu pomoci ji.

Nic z toho neregistrovala.

Slabě slyšela, jak Cella říkala: „To je v pořádku. dýchej. Pomalý nádech a pak výdech. Podívej se na mě, Liliano. Na mě.“

Nemohla.

V tom roji závratí, ve kterou se její mysl nějak proměnila, nemluvě o příšerné hrůze, ve kterou se ta úzkost změnila, nedokázala sestru najít.

Nepořádek.

Cítila se jako naprostý nepořádek.

A pak…

„Nevím, co se stalo. Ona prostě –“

„To je v pořádku,“ řekl konejšivě temný, známý hlas. „Liliano, srdíčko… už jsi někdy slyšela o uzemnění?“

Neodpověděla slovně.

Možná zavrtěla hlavou.

„Dobře,“ nesl se k ní Joeův hlas, „najděme pět věcí, které vidíš.“

Ulice. Dlažba pod mýma nohama. Nebe, tak krásné a modré. Cella, která se snaží usmát. Joe s očima jen na ni.

„Proč jsi tady?“ dokázala se Liliana zeptat.

Věnoval ji křivý úsměv. „A pět věcí, které můžeš slyšet.“

Zatímco vysvětloval, proč byl na Páté Avenue, poslouchala zvuky.

„Vzhledem k tomu, že nějakou dobu tady ve městě zůstávám, napadlo mě, že bych se mohl vydat na jeho prohlídku,“ řekl. „A náhodou jsem vás dvě viděl přes ulici. Nechtěl jsem jít pozdravit, ale tohle mi přišlo důležitější. A pět věcí, které můžeš cítit, a pak uvidíme, jak se ti daří dál.“

Pomyslela na to, jak mohla i přes jemné kompresní obvazy cítit bolavé bušení v nohou, a kašmírové šaty, které si oblékla, aby než zamíří na setkání s Cellou, vypadala reprezentativně. Na své kůži cítila také příjemný vánek a teplo slunečních paprsků. Ale to nejdůležitější?

„Tebe,“ zamumlala. „Cítím tebe.“

Zazubil se a ruka na jejím zápěstí ji sevřela tak akorát, aby se usmála i ona. „Jo, předpokládám, že to je ono.“

Usazena.

Uklidněna.

V přítomnosti.

Úzkost tam stále byla, jistě, ale zdaleka ne tak hrozná. Její dýchání se vrátilo zpět do normálu a všechno bylo zase v pořádku.

Alespoň pro tuto chvíli.

Ztratila se ve svém omámení, které jí poskytoval, když se jejich pohledy upřely jeden na druhého. Nemusela myslet na nic jiného ani na to, proč se dostala do záchvatu útoku úzkosti poprvé za téměř rok.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Cella.

A omámení bylo pryč.

Rychle přikývla a pokusila se sestře nabídnout úsměv. Nevěděla, zda vyšel pravdivě ne. „Jo, jsem v pohodě.“

„Co se stalo?“

„To není důležité,“ řekl dřív, než se to Liliana mohla pokusit odchýlit jinam. „Nepotřebujeme, aby tu kdokoli spadl do dalšího záchvatu paniky tím, že stiskne jeho spouštěč vysvětlování podrobností.“

„Dobrá poznámka,“ zamumlala Cella. S pohledem na ni řekla: „Líbí se mi.“

Nevšímal si ji.

Pořád se díval na Lilianu.

„Pokud jste v pohodě, nechám vás dvě vrátit se k čemukoli, co jste –“

„Ne,“ řekla Liliana dřív, než se stačila zastavit.

Znovu na ni dopadly pohledy dvou párů očí.

Cítila, jak se znovu objevil ten zatracený ruměnec.

Bože.

Zvedl obočí. „Ne?“

„Jen jsem myslela… dobře, možná bych se cítila o něco lépe, kdyby sis se mnou ještě povídal nebo… zamířili na procházku. Možná?“

Proč tu chodila kolem horké kaše s pozváním ven jako hloupě zamilovaná dívka?

Vypadalo to, že Cella naštěstí její nesmysly pochopila. Koutkem oka zahlédla její přikývnutí.

„Hm, zamířím na svou další schůzku,“ řekla Cella. „Liliano, jakmile se budeš cítit připravená na popovídání, zavolej mi.“

Dobře, takže možná svou sestru milovala.

Hodně.

Joe mezi nimi přejel pohledem. „Vy dvě spolu nepodnikáte něco společného? Tak nějak to vypadalo. Nechci vám zničit plány, které jste na dnešek měly. Právě jsem mířil zpátky domů – nebo tam, kde bydlím.“

„Nic neděláme. Ne teď,“ řekla Liliana.

„A to je naprosto v pohodě,“ dodala Cella. „Později.“

***

Vydali se spolu cestou pěšky, ale netrvalo příliš dlouhou, než ji nasměroval na parkoviště a pak k černému Mercedesu. Nenapadlo ji zeptat se, odkud to auto vzal – pravděpodobně bylo z půjčovny.

Tím, kde bydlel, měl očividně na mysli hotel Waldorf Astoria na Manhattanu.

Usoudila, že na tom nezáleželo.

„Tohle apartmá je…“

„Něco extra, co?“ zeptal se s úsměvem od baru s alkoholem. „Dáš si drink?“

Zašklebila se. „Víš, asi bych neměla.“

„Ach, tanečnice.“

Pokrčila rameny. „Všechno musí být přesně takové, jaké chtějí.“

„Pokud jednou z věcí, které chtějí, není to, abys hladověla nebo se upracovala k smrti, pak… cokoliv tě udělá šťastnou, Tesoro.“

„Některé dívky ano.“

„Hmm?“

„Vyhladovějí se jen ve zvrácené naději, že si jich bude povšimnuto, nebo cokoli jiného. Jejich mozky a mysl jsou z toho všeho tak nemocné, že si ani neuvědomují, jak moc potřebují pomoc. Je to opravdu smutné. Děsivé. Kdysi jsem mohla být také jednou z těch dívek. I když teď už ne.“

Sklonil oči ke sklenici whisky, kterou si nalil, a trochu s ní zatočil, aby led uvnitř zacinkal o křišťálovou sklenici. „I když nemůžu říct, že by to bylo špatné.“

„Ne, vyrůst je… dobrý.“

„Může být.“

Pohled měl stále na whisky, takže se najednou rozhodla být trochu odvážnější. Nebyli venku, kde by je mohl kdokoli vidět, nebo kde byla její sestra, aby se dívala a znervózňovala. Nebylo tu žádné klopýtnutí nad slovy ani pocit plachosti.

S ním opravdu necítila nic než příjemné pohodlí.

A občas to bylo trochu žhavé.

Překonala vzdálenost mezi nimi a postavila se přímo před něj. Tehdy konečně zvedl hlavu od skla ve svých rukou a věnoval jí jeden ze svých pomalých, lehkých úšklebků. Ten, při kterém se jí žaludek tak podivně svíral – jako by v něm tančily motýli velkých dívek.

„Ahoj,“ zašeptala.

Naklonil hlavu mírně ke straně. „Ahoj.“

„Děkuji, že jsi mi dneska pomohl.“

„Nezmiňuj se o tom.“

„Pro tebe opravdu štěstí, že jsi tam byl, abys mi pomohl.“

Zvedl obočí. „Jo, štěstí.“

Dřív, než si stačila rozmyslet svůj další krok, dokud stále ještě cítila tu smělost v srdci, se zvedla na špičky a políbila ho. Byl to rychlý polibek – nic velkolepého a rozhodně na jeho rtech neprodlévala. Jen sladký dotek jejích rtů na jeho a pak se znovu odtáhla.

Stejně rychle, jako se to stalo, bylo po všem.

Pak čekala.

Na něj, tak to bylo.

Pohledem sklouzl k jejím očím. Přísahala by, že v těch jeho viděla záblesk horka. Aniž by je od ní odvrátil, postavil svou sklenku whisky na bar, pevně ji objal kolem pasu a přitáhl ji k sobě ještě blíž. Aniž by dostala příležitost se nadechnout, políbil ji on.

Jeho polibek nebyl jako její.

Byl hlubší, tvrdší a hladovější. Dráždivým tahem jazyka přejel proti švu jejích rtů, požadoval, aby se mu otevřela a pustila ho dovnitř. Nedokázala si pomoci, rty rozdělila, aby ho ochutnala.

Přitáhl si ji blíž, až se hrudí tiskla na jeho. Zjistila, že bylo těžké se nadechnout. A teprve potom se odtáhl. Zvedl ruku, aby se jí dotkl její tváře a palcem ji jemně pohladil po lícní kosti.

„Chci říct, že pokud mě chceš políbit,“ zamumlal, když se odtáhl, „tak mě alespoň polib pořádně, Liliano.“

Bez dechu se zasmála. „Chtěla jsem zjistit…“

„Co?“

„Já nevím.“

„Zjistila jsi to, ať už to bylo cokoli?“ zeptal se.

Široce usmála. „Ano.“

„A?“

„Nechtěl by sis se mnou někdy vyrazit ven, Joe?“

Očekávala okamžitou odpověď, ale ne náhlé ticho, které bylo odpovědí na její otázku. Rozhodně ne mírné ztuhnutí jeho těla proti jejímu. Ani se mu neotevřela ústa, aby promluvil, ale v tomhle okamžiku to opravdu ani nepotřebovala.

Cítila jeho odmítnutí dřív, než to stačil říct.

Odmítnutí tvrdě zasáhlo proti jejímu aktuálním chtíči.

Zamrkala a pak ustoupila o krok dál. „Omlouvám se, asi jsem si myslela –“

„Hej, nedělej to,“ řekl a znovu se k ní přiblížil.

„Ne, je to v pořádku. Předpokládám, že tohle bylo v pořádku, ale cokoli jiného pravděpodobně není tvůj styl, co?“

Zamračil se. „To nevíš.“

Věděla toho o mužích jako on dost na to, aby co se toho týče, si udělala přesný předpoklad. A opravdu, pokud by ji chtěl odmítnout, mnohem raději by si při tom procesu část své hrdosti ušetřila.

S mávnutím ruky ucouvla o další krok zpět. Z místa, kam odložila svou tašku, když sem poprvé vešla, ji zvedla a přehodila si ji přes rameno. „Ne, je to v pohodě, Joe. Opravdu bych se měla vrátit za sestrou. Děkuji, že jsi mi dneska pomohl – vážím si toho.“

„Liliano, jen sakra počkej –“

„Uvidíme se, Joe,“ řekla ve dveřích a ani se neobtěžovala dát mu příležitost větu doříct nebo se za tohle všechno chabě omluvit. „Nebo možná ne.“