SF - 19. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Austin

Hypnotizující pohyb Lexiina teplého dechu na mém krku mě málem přiměl znovu usnout, když jsem se za úsvitu probudil, ptáci cvrlikali za zdmi letohrádku, což značilo, že se rozednilo.

Zavřel jsem oči, abych je zbavil spánku, instinktivně jsem se překulil blíže k Pix a pod mezerou v tenké dece se zařízl mrazivý vánek.

Otočil jsem hlavu za sebe a všiml si, že oheň, který hučel předešlou noc, se ztenčil na popel a po skle střešního okna se plížila lehká jinovatka, jejíž těžký vzor připomínal kaleidoskop, když se silné sluneční paprsky odrazily od okenní tabule.

Když jsem sledoval mlhavý vzor slunečního paprsku, dovedl mě přímo ke spokojené tváři Pix, zastrčené v mém boku, a jediné, co jsem mohl dělat, bylo zírat.

Byla zatraceně nádherná.

Její čerstvý obličej byl bez make-upu a její drobné paže byly ovinuty kolem mého břicha, bledá kůže byla strohá proti tmavému tónu mých potetovaných břišních svalů. Moje paže ji ale na oplátku neobtočily. Bylo to jako i ve spánku, moje mysl věděla, že má respektovat její hranice. Měla ramínka od šatů pevně na svém místě, hruď už neměla odhalenou a moje srdce tak nějak pokleslo, když jsem si uvědomil, že se během noci musela zahalit. Nenáviděl jsem, že o sobě měla tak malé mínění. Že musela být sužována nejistotou, když jsme se poprvé milovali, když se vůbec poprvé milovala. Že se se mnou necítila dost dobře na to, aby své tělo obnažila úplně.

Z jejích rtů vyklouzl náhlý vzdech, já jsem sevřel její paže pevněji rukama, přitáhl si ji blíž k hrudi, jen vdechoval její sladkou vůni. Věděl jsem, že tu nemůžeme zůstat celý den. Měl jsem praxi. Sakra, ona taky. Šampionát SEC proti Florida Gators v Georgii se blížil, ale já jsem ji chtěl takhle držet ještě nějakou dobu, než se budeme muset vypořádat s tím svinstvem, které čeká za těmi dveřmi.

Ale jedna věc byla jistá: cítil jsem se změněný. Nějak jiný… dokonce hodnotný.

„Austine?“

Lexin tichý hlas mě přiměl sklopit oči a její ospalé oči byly upřeny na moje. Ani zatracený detektiv nemusel vidět, jak v nich září strach z odmítnutí.

„Dobré ráno, Pix,“ řekl jsem s úsměvem a přitiskl jí polibek na čelo.

„Dobré ráno,“ odpověděla a přejela mi tváří po nahé hrudi.

Nenápadně jsem jí přejel prstem po paži a zeptal se: „Jak se cítíš?“

Zvedl jsem jí hlavu a po tváři se jí rozlil růžový, plachý ruměnec. „Cítím… tolik věcí – šťastná, požehnaná, statečná… dokonce zbožňovaná…“

Široce jsem se usmál, zachytil její rychlý nádech, chytil jí obličej a přiložil její rty k mým. Když jsem plně uchopil její ústa – majetnicky, posedle – zamumlal jsem: „Dobré, Pix. To je fakt kurevsky dobrý.“

Položila mi hlavu na rameno a vzdychla. Věděl jsem, že je to proto, že je čas, abychom odešli. Opustit tuhle malou prázdnotu bez stresu.

„Jsi připravená vyrazit?“

Lexi přikývla a postupně se posadila, natáhla ruce, zády ke mně. Pod tenkou látkou jejích šatů jsem viděl její drobnou siluetu a můj dech se okamžitě zastavil, obrovský nával strachu se zmocnil funkce mých svalů.

Žebra. Předváděla se hromada Lexiných žeber, která jí nezdravě vyhlížela skrz kůži, a páteř jí trčela ven téměř v nereálném výčnělku.

Jako by cítila můj ustaraný pohled, prudce otočila hlavu, aby se na mě podívala, a okamžitě vyskočila na nohy. V odpověď jsem se posadil a viděl, jak se jí oči rozšířily panikou.

„Pix,“ zašeptal jsem a děsil se odpovědi na mou další otázku. „Ty jíš, že jo?“ Odkašlal jsem si a dodal: „Jako že se zase nehladovíš? Protože vypadáš opravdu hubeně. Vždycky nosíš takové volné šaty, že jsem si toho nikdy nevšiml, ale…“

Na její tváři se objevily jemné známky úzkosti: chřípí se jí rozšířilo, když lapala po dechu, rty jí cukaly a hruď se jí zvedala těžkým pohybem.

„Jsem v pořádku,“ odsekla a přikryla se rukama. „Jsem jen vystresovaná.“

Opatrně jsem přikývl a pomalu vstal, abych se s ní setkal tváří v tvář. Všiml jsem si, že se jí třesou ruce, když jsem se k ní přiblížil, natáhl jsem ruku a vzal její tvář do dlaní. Odmítla se na mě podívat, oči pevně přitisknuté k podlaze.

„Pix.“

Na chvíli pevně zavřela oči a pak se na mě zaměřila a čekala, co jí řeknu. Chtěl jsem toho říct hromadu, ale když jsem viděl, jak se bojí, že jí budu vyčítat její problémy, přesměroval jsem své myšlenky jinam.

„Můžeš mi říct cokoliv, víš,“ řekl jsem tiše, konejšivě.

Zaleskly se jí oči a po chvíli mi lehce kývla do dlaní, ale z jejích úst nevyšla žádná slova. Zaťal jsem zuby v odpověď, ale předstíral jsem, že to nechám být.

Dal jsem jí na ústa tvrdý polibek, odtáhl jsem se a řekl: „Potřebuju tě dneska v noci vidět. Od teď každou noc, tady. Jasný?“

Z Lexiina těla unikla tuhá obava, a když se na mě podívala bojácnýma očima, řekla: „Ano.“

Ušklíbl jsem se nad tím, jak je kurevsky nádherná, objal jsem ji kolem krku a přitáhl si ji blíž. „Půjdeme na to pomalu, Pix. Jen ty a já.“

„Já… je to divný, Austine. Pořád se to všechno snažím zpracovat. Jak jsme se sem dostali. Pořád se snažím přijít na to, jak tě mít ve svém životě, aniž bych vyšilovala.“

„Nápodobně, Pixi.“ Odtáhl jsem se a řekl: „Do toho nikomu nic není, jenom nám, víš.“

„A co naši přátelé?“

Pokrčil jsem rameny. „Ještě není bezpečné to někomu říct. Ne, dokud se všechno kolem Heighterů neuklidní. Do té doby jen pracujeme na tom, jak být spolu, protože teď tě neztratím. Ne po tomhle…“

Z Lexiných úst vyklouzlo šťastné uchechtnutí a já řekl: „Teď musíme oba na trénink a já jsem pořád ještě kurva nahý a musím se obléct, jinak riskuju, že mě zavřou za neslušné obnažování. Děkanovi by se to líbilo, narkotika a nahota!“

Lexi se hlasitě zasmála, odtáhla se, pak mi zvedla ruku k tváři a smích se jí vytratil. „Děkuju, Austine.“

Věděl jsem, že to bylo za to, že jsem netlačil na pilu s jídlem. Ale já na ni budu dávat zatraceně dobrý pozor; to je jasné. Nesklouzla zpátky do té shlukové tmavé díry, když jsem byl poblíž.

„Ty jdi první. Ještě je dost brzo na to, aby tě nikdo neviděl odcházet domů. Žádná procházka hanbou.“

Lexi přikývla, sebrala kabelku a vyšla ze dveří s posledním ustaraným pohledem zpět. Jakmile se dveře zavřely, povzdechl jsem si. Jediné, co jsem si dokázal představit, byla její žebra. Její vystouplá žebra a páteř.

Kurva! Byl jsem to já, kdo ji vystresoval? Byly to všechno ty Heighterovské sračky, co ji dostaly na okraj, co způsobily, že zhubla?

Ujistil jsem se, že je oheň úplně vyhaslý, oblékl jsem se a uklidil polštáře a deky z podlahy v rekordním čase. Když jsem odkládal krabičku sirek, zastavil jsem se. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem se naposledy cítil takhle dobře. Já, Austin Carillo, jsem se cítil opravdu dobře.

Tak zatraceně dobře, že jsem našel holku, která mi dala srdce a duši…

Ale z nějakého zvláštního důvodu jsem se prostě nemohl zbavit pocitu, že to všechno jde do hajzlu.

Netrvalo mi dlouho, než jsem upustil svůj nově nalezený úsměv.