IY - 26. kapitola

Překlad: Kerris

Kor.: Evudar

Penelope si nebyla jistá, jak dlouho seděla a zírala na zprávu v mobilu, ale bylo to dost dlouho na to, aby ji Grace jemně šťouchla do žeber.

„Pen. Jsi v pořádku? A kde je sakra Cole, už je pryč asi dvě a půl směny. Myslela jsem, že je to jeho tým?“

Penelope otevřela ústa, ale žádná slova z nich nevypadla. Místo toho podala svůj telefon Grace. Jake se naklonil, aby si zprávu přečetl.

Bobby měl nehodu. Jedu do nemocnice.

„Kdo je Bobby?“ zeptala se Grace a její hnědé oči se rozšířily obavami.

„Jeho starší bratr,“ odpověděla Penelope.

Grace překvapeně pohlédla na Jakea. „Víš, že Cole má bratra?“

Jake se zatvářil ustaraně. „Jo, ale málokdy se o něm zmiňuje. Předpokládal jsem, že jsou rozhádaní nebo tak něco.“

Penelopa polkla. „Má Downův syndrom a žije v domově se skupinovou péčí. Nedokážu si představit, co se mohlo stát…“

Proč ji nevzal s sebou?

Chápala, že Cole měl naspěch. Samozřejmě. Ale kdyby to věděla, šla by s ním. Držela by ho za ruku a…

Penelopa vytrhla mobil kamarádce z ruky a vyťukala Coleovi odpověď.

Jaká nemocnice? Je v pořádku?

Penelopa strávila další čtyři vteřiny zíráním na telefon a čekala na odpověď, která nikdy nepřišla.

„Možná bych měla prostě jet do nemocnice,“ řekla už podesáté.

„Ale do které?“ zeptal se Jake.

„Do všech.“

„Tohle je New York, zlato, není tu jen jedna nemocnice u hlavní ulice.“

Penelopa si odfrkla. Jake měl pravdu. Už prozkoumala různá místa, kam mohli Bobbyho odvézt, a bylo jich hodně.

Mohla by tam zavolat, ale byla si jistá, že informace o pacientech poskytují jen rodinným příslušníkům. Co jim měla říct? Ahoj, bratr mého ne-přítele, se kterým spím jen o víkendech, měl nehodu.

„No tak, Cole,“ zamumlala Penelope, zírala na telefon a chtěla, aby jí odpověděl.

„Nemůžu tu jen tak sedět,“ řekla, naklonila se dopředu a schoulila se do sebe. Nepamatovala si, kdy se naposledy cítila tak mizerně a bezmocně.

Grace ji pohladila po zádech. „Chceš se vrátit do města? Takhle, kdyby se ti ozval, budeš blíž a budeš moct jít za ním.“

Byla to pravda. Bobby bydlel na Manhattanu, takže bylo pravděpodobné, že ať se mu stalo cokoli, stalo se to tam. Čím blíž bude Manhattanu, tím blíž bude Bobbymu.

A Coleovi.

„Jo,“ řekla, „ale vy dva zůstaňte tady.“

„To teda ne. Jedeme s tebou,“ řekl Jake. Grace souhlasně přikývla.

Penelopa otevřela ústa, ale Jake ji přerušil. „Do nemocnice nepůjdeme, až zjistíš, kde je. Nepatříme tam. Ale do té doby tam budeme na každém kroku, jasné?“

„Jste si jistí?“

„Je to i náš přítel,“ řekl Jake tiše.

„Penelopo.“ Grace jí položila ruku na paži a její výraz byl znepokojený. „Tohle není jen nějaký malý úlet, že ne? Je to víc než jen to, že se snažíš přenést přes toho Evana?“

Penelopa nedokázala zastavit lehký smích, který v ní vybublal.

Evan. Nemyslela na něj od chvíle, kdy se na něj v pátek večer vykašlali v restauraci.

Že si někdo může myslet, že Cole a Evan patří do jedné věty, nebo dokonce do jedné myšlenky…

Penelope možná Evana kdysi milovala. Možná ano. Takovou tou láskou, která se kvůli své neopětované povaze stala tak trochu zoufalou, a tím pádem jste měli pocit, že je to ta největší láska, jakou jste kdy poznali.

Ale teď…

Penelopa zpětně poznala, co to bylo – povrchní láska, která sice byla opravdová, ale nikdy neměla šanci zapustit kořeny.

Dlouho si myslela, že ji Evan neviděl, protože nebyla jeho typ. Protože nebyla dost hezká nebo dost okázalá.

Ale nakonec byl Evan Barstow neschopný blbec a Cole byl…

„Je to víc než jen flirt,“ řekla Penelope tiše.

Grace a Jake se svorně postavili, dokonalé spřízněné duše, kterými byli. „Na co čekáme? Vstávej, Pen! Jdeme!“

Cesta metrem zpátky do města byla nejdelší v Penelopině životě, ale odměnou jí bylo, když se vynořili z tunelu na Manhattanu a ona dostala textovku od Colea.

„Bellevue,“ řekla a už se hnala k obrubníku, aby si zavolala taxík. „Je v nemocnici Bellevue.“

Taxík zastavil vedle ní a Penelope sáhla po klice ještě dřív, než úplně zastavil.

Pak se otočila a prudce Grace a Jakea objala. „Slibte mi, že půjdete na večeři někam směšně nóbl a já vám to pak vrátím?“

Oba to ignorovali. „Dej nám vědět, jakmile budeš vědět, co se děje,“ řekla Grace.

„Slibuju,“ řekla Penelopa a nastoupila do taxíku. Roztržitě je obě políbila a pak si ještě jednou přečetla Coleovu esemesku.

Na jedné straně jí odpověděl. Dobré znamení. Na druhou stranu…

Odvezli ho do nemocnice Bellevue. Při přecházení ulice ho srazil taxík. Je v pořádku, ale nechávají si ho tu přes noc. Nejezdi sem, jsme v pořádku.

Nejezdi, řekl.

Penelopa se snažila z toho moc nevyčíst. Nejspíš se jen choval jako dobrák – nechtěl ji odvést od baseballového zápasu.

Nejezdi.

V těch slovech bylo něco tak konečného, tak krutého. Jediná věta.

Nejezdi.

„To je sakra smůla, Cole,“ zamumlala. „Stejně přijedu.“

Penelopa hodila taxikáři dvacku, neobtěžovala se čekat na drobné a rozběhla se do nemocnice.

Vydala se směrem k recepci, pak se zastavila a udělala několik kroků zpět, když koutkem oka zahlédla obchod se suvenýry.

Vynořil se z něj pár nesoucí květiny, ale Bobby by květiny nechtěl. Oči jí sklouzly k výstavce balonků. Bobbymu by se balonky líbily.

O deset minut později se Penelope vydala k recepci s obrovskou kyticí oranžových, modrých a bílých balonků.

Penelopa měla štěstí. Přišla během návštěvních hodin.

Penelopa se vydala podle pokynů sestry k Bobbyho pokoji a ignorovala otrávené pohledy, když její balonky zabraly celý výtah.

Srdce jí bušilo stále silněji, když se blížila k Bobbyho pokoji. Prosím, ať je v pořádku. Prosím, ať je naprosto v pořádku…

Došla až k otevřeným dveřím a ztuhla, nebyla si jistá, co bude nejlepší udělat.

Překvapení!

To jsem já!

Vím, že jsi říkal, ať nechodím, ale já tě miluju, takže to opravdu nebyla volba…

Nakonec to byl Bobby, kdo rozhodl za ni. Otočil hlavu a jeho tvář se rozzářila úsměvem, který jako by jí zvedl srdce přímo z hrudi.

„Penelopo!“

Cole se otočil.

Seděl na židli vedle Bobbyho postele, a i když se kvůli Bobbymu usmívala, vnitřně se při pohledu na Coleovu tvář zarazila.

Vypadal, jako by za dvě hodiny zestárl o pět let.

„To je pro mě?“ Bobby se zeptal potěšeným hlasem, zjevně si neuvědomoval bratrovo trápení.

Ehm, samozřejmě, že jo,“ řekla a přistoupila k posteli.

„Barvy Mets!“

„Co jiného bych měla přinést?“ řekla se smíchem.

U stěny stál malý stolek a židle. „Co kdybych to přivázala tady?“ zeptala se a provlékla konce šňůrek od balónků skrz příčku na opěradle židle.

„Dobře!“

„Od koho je ten medvěd?“ zeptala se a kývla na obrovského plyšového medvěda na stole.

„Od mých přátel z Velkého domu. Ještě za mnou nemůžou přijít, ale Cole říkal, že chtějí, abych toho medvěda měl.“

Penelopa riskla pohled na Colea. Ten už stál, ruce zastrčené v zadních kapsách a s bezútěšným výrazem ve tváři zíral na Bobbyho.

Penelopin úsměv nezmizel, ale očima přejížděla po Bobbym. Nohu měl v jednom z těch závěsů, sádra mu sahala až ke stehnu, ale to byla jediná zjevná známka toho, že byl zraněný.

„Co se stalo?“ zeptala se a postavila se vedle něj.

Bobby si povzdechl. „Cole je naštvaný.“

Cole si prohrábl vlasy. „Nejsem naštvaný, jen…“

„Nemám vycházet z domu sám,“ vysvětlil Bobby hlasem připomínajícím unaveného puberťáka. „Ale Penelopo, já musel.“

Natáhla k němu ruku a pohladila ho po paži. „Proč?“

Jeho oči byly doširoka otevřené a vážné. „Kvůli Carly. Chtěl jsem jí přinést květiny. Žluté, protože je má nejradši.“

Penelopa polkla. Ta sladkost ji ničila.

„Nevěděl jsem, že taxík nezastaví,“ řekl Bobby zamračeně.

„Měl jsi na mě počkat, Bobby,“ řekl Cole.

„Já vím. Už jsi mi to říkal stokrát.“

„Tak proč…“

„Chystal jsem se za tebou až ve středu,“ řekl Bobby. „Potřeboval jsem ty květiny pro Carly dneska.“

Ach, Bobby, ne.

Penelopa zavřela oči.

Věděla, že Bobby jí nechce ublížit. Jen konstatoval fakta, aniž by ho napadlo svalovat vinu.

Ale Penelopa instinktivně věděla, že to bylo to nejhorší, co mohl říct.

Pohled na Colea ji v tom utvrdil. Vypadal zničeně.

A Penelopa věděla proč. Neděle byla Coleovým a Bobbyho dnem; každou jinou neděli by byl Cole u toho, kdyby Bobby chtěl získat květiny. Mohl jít s ním. Mohl mu zabránit, aby vstoupil na ulici.

Ale Cole to přeložil na jiný den.

Kvůli ní.

„Podepíšeš mi sádru?“ zeptal se Bobby. „Doktor říkal, že ji budu muset nosit několik týdnů, ale že mi ji může každý podepsat, jestli chce.“

„To bych moc ráda.“

„Dobře,“ řekl Bobby šťastně. „Můžeš to podepsat po Carly. A po Coleovi.“

„Uh-huh, vidím, kam se řadím,“ škádlila ho.

„Penelopo, můžu s tebou na chvilku mluvit? Venku.“ Coleův hlas byl chraplavý.

Uh-oh.

„Jistě,“ řekla a usmála se na něj. Neopětoval úsměv.

„Bobe, můžeš se na pár minut zabavit sledováním televize?“ zeptal se Cole.

„Určitě,“ řekl Bobby, pozornost už obrácenou k televizi. „Mají tady zmrzlinu?“

„Myslím, že ne, ale uvidím, co se dá dělat.“

„Díky za balonky, Penelopo!“ Bobby zavolal, když opouštěla místnost.

Otočila se na Colea, když ji následoval ven, ale ten zavrtěl hlavou. „Tady ne. Potřebuju vzduch.“

Cesta k výtahu byla tichá. Stejně jako cesta dolů.

Teprve když vyšli ven na hřejivé slunce, promluvil.

„Říkal jsem ti, abys sem nejezdila.“

Její kroky se při jeho tvrdém tónu zastavily a ona se k němu otočila čelem.

„Já vím,“ řekla tiše. „Jen jsem nechtěla, abys byl sám.“

„Děláš si ze mě legraci, Penelopo? To on neměl být sám,“ vyjel na ni Cole. „Já jsem tam měl být.“

Věděla, že to přijde, ale ostrost jeho tónu ji přesto bodla.

„Není to tvoje vina,“ řekla tiše.

Ignoroval ji. „Víš, co mi řekl, když jsem se ho zeptal, proč vstoupil do silnice, když byla červená?“

Penelopa zavrtěla hlavou.

„Říkal, že já to dělám pořád,“ řekl Cole s planoucíma očima. „Že já nikdy nečekám na zelenou, která by naznačovala, že se dá přejít, tak proč by měl on?“

„Cole…“

„Tak si to zrekapitulujme, ano?“ Hlas mu zesílil. „Můj bratr ke mně ve všem vzhlíží a já ho naučím lézt do silnice na červenou. A pak, v jediný den z týdne, kdy bych tu pro něj měl být, jsem na zasraným baseballovým zápase s…“

Penelopa zúžila oči. „S kým?“

„Se ženou,“ řekl stroze.

Penelopa se nadechla. Jeho tón se jí zrovna nezamlouval. Přesto měl ten muž poměrně masivně špatný den. Potřeboval trpělivost, ne aby se do něj pustila jako divá.

Cole krátce zavřel oči. „Nikdy jsem neměl Bobbymu zrušit schůzku.“

Přistoupila o krok blíž a natáhla k němu ruku. Ucouvl, což ji bodlo ještě víc než jeho ostrá slova, ale nechala to být.

Tady nešlo o ni.

„Na tvém místě bych se cítila stejně,“ řekla Penelope tiše. „Ale nebyla bych žádná kamarádka, kdybych ti neřekla, že to není tvoje vina. Děláš pro Bobbyho, co můžeš, ale nemůžeš ho uzavřít do bubliny. Nemůžeš u něj být každou vteřinu každého dne.“

„Ano, ale…“

Naléhala na něj. „Co kdyby se to stalo v úterý ráno? Nebo ve čtvrtek večer? Co kdyby se rozhodl, že Carly potřebuje květiny v pondělí o půlnoci? To, že se to stalo v neděli, je náhoda, Cole.“

„Možná,“ připustil. „Ale Penelopo, on je tam nahoře s nohou v sádře a modřinami po celém trupu a…“

„A je v pořádku.“ Našla jeho ruku a stiskla ji. „Nezlehčuju to, co se stalo, ale je v pořádku, Cole. A promluvíme si s ním o přecházení ulice a budeme si dávat větší pozor na…“

Cole ustoupil a setřásl její ruku. „My?“

Penelope se zarazila. „No, nechci se do toho vkládat, ale na Bobbym mi taky záleží…“

Zasmál se. „Dneska je to podruhé, co jsi toho chlapa vůbec potkala, Penelopo. To, že na tebe na baseballovém zápase vysypal popcorn, z tebe těžko dělá součást rodiny.“

Vydechla si. „Páni.“

Jeho slova ji zabolela; tušila, že to tak i myslel, ale znovu se snažila zapamatovat si, že Cole není sám sebou.

„Nesnažím se vměšovat do tvé rodiny,“ řekla.

„A přesto jsi přišla, i když jsem tě výslovně žádal, abys to nedělala.“

Penelopa si natáhla dlaně v bok a pak je nechala klesnout. „Co se to tu děje, Cole? Mám problém vidět svůj zločin. Přinesla jsem Bobbymu balonky, které se mu moc líbily. Přišla jsem, abych tu byla pro tebe…“

Přerušil ji. „Nepotřebuju, abys tu byla pro mě. Já ani… My nejsme ani…“

„Ani co?“

„Nejsme spolu,“ řekl tiše.

Jasně. To bylo ono.

„Oficiálně ne,“ řekla, „ale zdálo se mi… že se to mezi námi mění…“

Zavrtěl hlavou a přerušil ji. „Něco jsi slíbila, Penelopo. Já taky. Nikdy to nemělo být vážné, a tohle je důvod, proč.“

„Tím myslíš tu nepravděpodobnou možnost, že tvého bratra srazí taxík, zatímco budeme na zápase Yankees? Proto jsi mi slíbil, že se do mě nezamiluješ?“

„Posmívej se, jak chceš, ale on je všechno, co mám,“ řekl Cole.

„Není,“ opáčila Penelope, než si to stačila rozmyslet. „On není všechno, co máš. Máš přátele, kolegy a mě. Máš mě, Cole. Možná se ti nelíbí, že jsem tady, ale to nic nemění na tom, že jsem pro tebe přišla a že bych to udělala znovu.“

Jeho oči byly prázdné, jeho výraz nic neprozrazoval. „O nic z toho jsem nežádal.“

Penelopa to ignorovala. „A taky, ať to stojí, co to stojí, ty taky nejsi všechno, co Bobby má. Miluje tě jako blázen, Cole, ale upřímně řečeno si říkám, jestli není přizpůsobivější než ty, protože se zdá, že je docela spokojený s tím, že vy dva můžete být bratři a mít vlastní životy.“

Tentokrát jeho oči skutečně ožily, a když se upřely na ty její, byly plné hněvu. „Hele, mám nápad, Penelopo. Máš přece sestru, ne? Co kdybychom počkali, až bude v nemocnici, a pak bychom si mohli takhle popovídat. Nebo ještě líp, ujisti se, že je na tobě finančně zcela závislá a že její blahobyt leží na tvých bedrech, a pak za mnou přijď.“

Tohle se nevyvíjelo dobře.

„Chceš, abych odešla?“ zeptala se.

Neváhal. „Ano.“

Vzhledem k jeho momentální náladě to nebylo o nic méně, než čekala, ale ouvej.

„Dobře,“ řekla. „Kdybys něco potřeboval, já…“

„Nebudu.“

Stále se mu dívala do očí. „Řekni mi, že tohle opravdu neděláš, Cole. Řekni mi, že nejsi ten kluk, který se chová jako Jekyll a Hyde, když se stane něco nečekaného.“

Jeho tvář se na okamžik zkřivila, než si ji zakryl rukou a zakryl si většinu rysů, když se dlouze nadechl. „Je mi to líto, Penelopo. Opravdu mě to mrzí.“

Přistoupila k němu a objala ho kolem ramen, to objetí bylo trochu trapné, protože měla stále na hlavě yankeeskou kšiltovku.

Ztuhl, a přestože ji neodstrčil, její objetí zrovna neopětoval.

„Měl bych se vrátit,“ řekl nevrle.

Penelopa trochu ustoupila, nechala ruce klesnout zpátky k bokům a snažila se necítit se ponížená jednostranným objetím.

„Dobře.“

Začal se otáčet, pak se zarazil a zaváhal, než se jí podíval do očí. „Věř tomu nebo ne, ale chápu, že se chovám jako blbec. Já jen… že to teď nemůžu řešit. Vždycky jsme tu byli jen já a Bobby, i když rodiče žili, a já nevím, co bych si bez něj počal. Nebo on beze mě. On musí být na prvním místě.“

„Chápu.“ Podařilo se jí udržet hlas v klidu. „Uvědomuješ si to až teď?“

Zaváhal. „Vždycky jsem to věděl, ale v poslední době… díky tobě jsem na to snadno zapomněl, Penelopo.“

To prohlášení by ji zahřálo u srdce, kdyby ho nevyslovil ve chvíli, kdy se připravoval od ní odejít.

Zkusila to ještě jednou. „Tvé srdce je větší, než si myslíš, Cole. Je tam místo pro mě a Bobbyho. A Cole, musíš vědět, že…“

Miluju tě.

Otevřela ústa, aby to řekla, ale zarazila se, když udělal další krok vzad.

„Nedělej to, Penelopo.“

„Cole…“

Odvrátil se. „Uvidíme se, Popeová.“

Penelopa zůstala stát na místě a sledovala, jak jeho štíhlá postava míří zpátky do nemocnice.

Uvidíme se, Popeová.

Myslel to vážně?

Uvidíme se, Popeová.

Najednou byla moc ráda, že nevyřkla slova, která se chystala říct.