Effortless - 15. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Jak Tom zjistil, Lou byl dobrým prostředníkem. Alespoň co se gangu týče. Delegovat prostě jisté úkoly na svého kamaráda Tomovi věci obrovsky usnadnilo, protože muži byli vůči Louovi mnohem příjemnější a méně obtížní.

Věci jako vybírání a předávání peněz za uplynulý týden.

Nebo dohlížení na jistá schémata.

Tom si přál, aby na tenhle trik přišel už dřív. Zbavilo by ho to obrovské nálože stresu a mnohé věci by si sám pro sebe zjednodušil.

Poučil se.

Za svým stolem byl uvolněný, a když do kanceláře přicházel muž po muži, aby předal peníze za uplynulý týden, stěží řekl slovo. Lou se postaral o všechen hovor a zaplatil chlapům za jakoukoli práci, kterou odvedli.

Pro Toma to fungovalo.

Lou to měl rád.

Gang s tím byl v pohodě.

Považoval to za výhru na všech stranách.

Občas, jak se naučil, Capo musel brát to, co mohl dostat. A když přišlo přímo na věc, jednoduché věci dělaly ten největší rozdíl.

„Dobrý týden,“ řekl Tom Louovi, když z kanceláře odešel další muž.

Lou, zatímco procházel balíčky hotovosti, přikývl. „Jeden z těch lepších za posledních pár měsíců. To rozhodně.“

„Dokud vydělávají peníze, pak mi je úplně jedno, jak to kurva děláme.“

Kamarád se zasmál. „Jo, já vím.“

„Byl bys v tom dobrý, víš?“

Lou se podíval na Toma. „Dobrý v čem?“

Tom mávl kolem místnost. „V tomhle, Lou. V dělání tohoto.“

„Myslíš být Capo?“

„Přesně to mám na mysli.“

Kamarád se ušklíbl. „Jo, správně. My oba víme, že nepůjdu vůbec nikam než tam, kde jsem, Tommaso.“

„To je blbost.“

„Ani ne. Líbí se mi tam, kde jsem, takže to nevnímám jako špatnou věc. Myslím tím, být mafiánem je něco, co jsem chtěl. A čím hlouběji jsem se dostával do tohoto byznysu, tím víc jsem zjišťoval, že to se pravděpodobně nestane.“

„Neměl bys předpokládat věci. Když přijde čas na nominace, každý má co říct. Capos má hlas ohledně toho, koho by rád dostal do rodiny, tak říkajíc. Stále bys chtěl být mafiánem, pokud by se naskytla ta příležitost?“

Lou se pokrčením ramen posadil na okraj stolu. „Když jsem byl teenagerem, zvykl jsem si mafii ve své hlavě glorifikovat. Všichni Capos řídili černá auta, nosili obleky a ovládali město.“

Tom se uchechtl. „To je docela přesný popis. Prostě jsi jen nepřemýšlel i o zbytku lidí, kteří také tvoří organizaci.“

„Jistě, ale moje představa byla založena na jakési šílené pohnutce toho, kde bych mohl být jedním z těch mužů, Tommaso. Moudrý chlap, víš, co tím myslím? Na ulici jsem začal proto, že jsme byli zkurveně chudí a v únoru nám vypnuli vodu. O měsíc později vypnuli i topení. Měl jsem dvě sestřičky a bratříčka. Táta se vypařil někam pryč s nejnovějším kusem zadku, který ulovil, a máma se stěží zvládla postarat sama o sebe. Takže jsem zamířil ven a oháněl jsem. Doručoval jsem dodávky nebo vyřizoval pochůzky. A když jsem si myslel, že to bylo dost bezpečné, abych nebyl chycený, dělal jsem i trochu do drog.“

„O tomhle jsi mi nikdy neřekl,“ řekl Tom.

Jistě, věděl, že Louův život byl plný chudoby a drsných časů, ale nikdy si zcela neuvědomil, jak moc. Netušil, kolik toho kamarád obětoval a jak trpěl, aby se dostal tam, kde byl – stále docela nízko na totemu, který nazývali Chicagskou mafií.

To bylo to, jak to kurva v tomhle byznysu chodilo.

Tom měl štěstí – byl kurva privilegovaný. Věděl to; nikdy to nepopíral.

Jistě, aby se stal mafiánem, celý život tvrdě pracoval, ale ani na okamžik nepochyboval o tom, že Lou pracoval dvakrát tak tvrdě, jen aby přežil a dostal se tam, kde byl teď.

Lou pokrčil rameny a odkašlal si. „Než jsem se vydal kvůli práci do ulic, chtěl jsem být právníkem nebo lékařem. Možná policistou.“

„To je v tomto městě hodně špatná práce.“

Kamarád vyštěkl smíchy. „Že jo? Jedno z nejnebezpečnějších měst pro poldy.“

„Každý druhý týden je ve zprávách zmíněný další polda, který přešel na špinavou stranu.“

„Jo, já vím, ale to byl jeden z mých snů. Místo toho jsem skončil tady a prostě jsem nahradil jeden sen druhým. Takovým, kterého pravděpodobně ani nedosáhnu. Jak bych mohl?“ zeptal se Lou. Jeho slova byla zbarvená hořkostí. „Byl jsem prostě jen jakési chudé dítě z the Heights, bez táty, jehož máma se bavila o víkendech v motelu o blok níž s chlapy, aby vydělala extra peníze navíc, protože její dvě práce nestačily.

To je to, co mi umožnilo snadno zapadnout mezi muže z gangu, kteří potřebovali malé dítě, které by doručilo jejich drogy nebo něco vyzvedlo. Za dvacet babek, které mě hodili, jsem ušel dlouhou zkurvenou cestu. Netrvalo vůbec dlouho přesvědčit mě, abych se pustil do tohoto byznysu, a to navzdory skutečnosti, že jsem viděl, že někteří z nich byli třikrát starší než já a stále se nikam nedostali. Možná proto, když jsem začal dělat tyhle sračky, jsem si myšlenku mafie idealizoval a v hlavě si z ní udělal sen, že se to pro mě za nějakou dobu změní, aby mi to za to stálo. Zábavné, jak to fungovalo.“

Tom tvrdě polkl a zadíval se dolů na své sevřené ruce. „To je mi líto, člověče.“

Lou mávl rukou. „Ne, nedělej to. Neomlouvej se za to, ani mě nelituj. Tuhle sračku kurva nesnáším, Tome.“

„Nejsi ničí obětí, hm?“

„Ani náhodou. Rozhodl jsem se tak já.“

„A stále tohle děláš,“ poznamenal Tom.

Lou pokrčil jedním ramenem a odlepil se od stol. „Tuším, že by se dalo říct, že ten sen je pro mě v jistých ohledech stále velmi dobrý a živý. Jako možná to, že když na tom budu dál pracovat, někdo mě uvidí jako něco víc než jen to chudé dítě z the Heigts, které potřebovalo peníze na vodu a teplo.“

Tom se na kamaráda usmál, ale nic neřekl. Někdo už v Louovi viděl víc než jen to, protože Lou viděl v někom jiném víc než jen bohatého hezkého chlapce.

Jeho, tak to bylo.

Tom hodlal pro kamaráda získat příslušnost.

Bez ohledu na cokoli.

Pro Loua to udělá.

Nějak.

Na stole zazvonil telefon a přerušil jejich další rozhovor. Právě, když Tom hovor přijal, do kanceláře vešel další muž z gangu. Mávl na Loua, aby toho chlapa vyřídil – přesně tak, jak se už chystal udělat – a sám se k oběma mužům a probíhající výměně hotovosti otočil zády.

„Tady Rossi,“ řekl Tom.

„Synu, jsi zaneprázdněný?“

Při tátově hlasu se Tom trochu uvolnil. „Ne ve skutečnosti. Co potřebuješ, tati?“

„Měl by ses co nejdřív dostat do usedlosti. Někdo tady na tebe čeká, Tommaso.“

Ztuhl.

„Kdo?“

„Někdo, o kom si myslím, že ho chceš vidět.“

Tomovi se sevřel krk, srdce mu bušilo jako o závod. Neměl žádný zasraný důvod věřit, že to byla Camilla, kdo na něj čekal. Stále ještě mu nezavolala. Od doby, kdy s ní naposledy mluvil, to bylo už více než měsíc. Dal jí prostor a doufal, že by si mohla vyřešit své sračky a kontaktovat ho.

Přesto byl tady.

Stále velice sám.

„Kdo?“ zeptal se Tom znovu.

„Měl jsi ohledně ní pravdu,“ řekl táta. „Myslím v tom, co jsi řekl poprvé. Ona je velice… jiná. Myslím v dobrém směru.“

Camilla.

„Nepouštěj tu ženu z dohledu.“

Táta se zasmál. „Právě teď ji tvoje máma krmí jablkovým koláčem a slíbila ji, že ji ukáže svou knihovnu. Právě se vrátily ze školy tvoje sestry a provádí výslech prvního stupně. Ona nikam nejde.“

Jasně a hlasitě slyšel tátova nevyřčená slova.

Pokud to potřebuješ, dej si na čas.

Tommas věděl - i když o tom, Tom s tátou odmítal mluvit – že jeho syna něco trápilo. Že něco bylo špatně a že to tak bylo od doby, co se podruhé vrátil z New Yorku. Táta na něj zas a znovu tlačil, aby zjistil, co to bylo. Vyptával se ho na Camillu. Zpovídal Toma, proč se tak vrhl do práce, když předtím jen stěží zvládl projít den, aniž by chtěl někomu vystřelit hlavu. Dokonce měl podezření, že táta volal Calistu Donati, jen pro případ, že by mohl získat nějaké informace tam.

Přesto si Tom ponechával své záležitosti v soukromí, jen pro sebe.

„Právě teď nepotřebuji žádný čas,“ řekl tátovi.

Celý měsíc strávil čekáním.

To bylo víc než dost času.

„Ona nikam nejde, synu,“ zopakoval Tommas.

***

Vlasy měla tmavě hnědé se zlatými a rudými záblesky. V délce kousek pod ramena, kam jí spadaly ve volných vlnách. Delší než v době, kdy ji viděl naposledy, ale ne o moc. U kohokoli jiného by si Tom toho rozdílu v délce jednoho centimetru pravděpodobně ani nevšiml, ale tohle byla Camilla.

U ní se naučil, že musí čekat byť jen tu nejmenší změnu, a potřeboval ji najít.

Splývavé šaty broskvové barvy představovaly pro květen dobrou volbou. Spadaly jí těsně nad kolena a vystavovaly tak kotníčkové boty s osmicentimetrovými podpatky, které měla obuté.

Tom si nebyl úplně jistý, proč si potřeboval prohlédnout to, jak vypadala a věci, které měla na sobě. Možná proto, že tak získal pár dalších vteřin, kdy se na ni prostě jednoduše díval, zatímco se bavila s jeho sestrami, a kdy zatím ještě nepřitáhl pozornost na sebe.

Co by měl říct?

Jak by teď měl začít?

Nevěděl.

Jeho mozek se rozhodl zkurveně selhat a ústa se mu otevřela dřív, než je dokázal zastavit. „Cam.“

Camilla zvedla oči od fotoalba, kterým listovala, a na Toma se usmála. Plachý úsměv, pomyslel si, ne jeden z jejích obvyklých zářivých, brilantních úsměvů, na které byl zvyklý. Ne, v tomhle byla váhavost, jako by si nebyla jistý, jaká bude jeho reakce, až se podívá na ni nebo cokoli jiného.

Stále jí však rozzářil hnědé oči.

„Ahoj,“ řekla.

„Tommaso!“ zakřičely synchronizovaně obě jeho sestřičky.

A přesně tak se vytrhl ze svého momentální omámení. Obě sestry vyskočily z pohovky, aby doběhly přímo k němu. Trvalo to pár minut, než se Sara s Rebekou uklidnily – nebo než je uklidnil tak nejlépe, jak jen mohl – a celou tu dobu se snažil nedívat se na Camillu příliš dlouho.

„Camilla přijela na návštěvu,“ řekla Rebeka.

„Žije v New Yorku,“ řekla Sara a zdůraznila ten stát, jako by šlo o obrovskou věc.

Tom se zazubil. „Já vím. Hele, proč vy dvě nedojdete najít mámu a nedáte ji vědět, že chceme k večeři něco speciálního.“

„Máma pořádá večeří,“ řekla Sara vážně.

„Večeři?“

Pak promluvila Camilla. „Chtěla pozvat nějaké lidi.“

Tom zvedl obočí a pak si povzdechl. „Žádné překvapení.“

„Chceš, abychom odešly, abyste mohli být s Camillou sami?“ zeptala se Sara.

Podíval se na starší ze svých dvou sester. Byla to chytrá dívka – vypadala jako jejich máma, ale chovala se tak jako jejich táta. I když na konci dne byla stále jen malou Sarou.

„Trochu, jo,“ řekl Tom s úsměvem.

Sara přikývla, jako by jeho odpověď znala už dopředu. „Dobře, Tommaso.“

Právě, když se mladší z obou dívek pokusila vyrazit zpět na gauč, kde stále seděla Camilla, popadla Rebeku za ruku. Zamířila směrem k chodbě a svou sestřičku táhla s sebou.

„Pojď, Rebeko,“ řekla Sara, „jdeme na koláč.“

„Ano! Koláč!“

Tom počkal, dokud už dál neslyšel hlasy sester, a pak se znovu obrátil na Camillu. Stále seděla na gauči, ale teď měla svůj pohled upřený na fotoalbum v klíně.

„Které z alb máš?“ zeptal se Tom. „Mám pocit, že máma udělala svou životní misi z toho, aby zdokumentovat každou maličkost v našich životech.“

„Narozeniny z loňského roku,“ řekla Camilla.

„Hmm.“

Camilla na něj nahoru mrkla a řekla: „Tuším, že dneska je ti dvacet dva, Tome. Sedmého května, že?“

Na okamžik nejistě zamrkal.

„Dneska je sedmého?“

Camilla se lstivě usmála. „To jsi zapomněl na své vlastní narozeniny?“

„Je to jen další den.“

„Ne, je to tvůj den, Tome, a málem jsem o něj přišla.“

Neunikl mu smutek v tónu jejího hlasu, ani to, jak sklopila oči zpátky k albu.

„Máš obrovskou rodinu,“ řekla Camilla po chvíli ticha.

„Jo, je velká.“

Nevěděl, co jiného říct.

Nevěděl, co se jí zeptat.

Tom prostě jen..., zíral na ni.

Nakonec Camilla znovu zvedla oči od alba a usmála se na něj. Zářivěji než předtím a méně váhavě. „Tvůj táta je trochu impozantní.“

Tom přikývl. „Pro lidi, kteří ho neznají, rozhodně.“

„Tvoje máma je opravdu milá.“

Tomu se Tom zasmál. „Jo, dokud na tebe není naštvaná. Tehdy bys pak možná raději zatraceně vypadala ven z města. Alespoň do doby, než se bouře přežene.“

Camilla se také zasmála. „Tak to jsem neviděla.“

„No, ne, ty jsi žena, kterou její syn miluje, a tohle je poprvé, kdy tě poznala. Není velkým překvapením, že je na tebe obzvláště milá.“

Vytřeštila oči.

Tom si okamžitě uvědomil, co řekl.

Mezi nimi se rozhostilo ticho, dost dlouhé na to, aby nakonec s odkašláním odvrátil oči. „Láska by neměla být děsivá věc. Někoho milovat by nemělo být těžké, i když je těžké takového člověka najít. Láska by měla být snadná.“

Snadná.

Správně.

„Já vím, Tome,“ zašeptala.

Věděl, že to byli lidé, kteří dělali lásku těžkou.

„Jsou to ženy jako ty, které si myslí, že zamilovat se do něčeho je děsivé, protože bez urážky, Cam, ale ty jsi zatraceně obrovské riziko.“

Jemně a lehce se zasmála.

„Ano?“ zeptala se.

„Jen trochu, zlato.“

„Ano, myslím, že jsem.“

„Nevadí mi riskovat, Cam. Chci to přijmout, ale jen tehdy, pokud to přijmeš i ty. Nevadí mi úsilí, které opravdu potřebuješ, ale tohle je věc o tom dávat a brát. Nemohu být tím jediným člověkem, který jen dává, zatímco ty si ode mě jen bereš.“

Tiše vydechla a album ve svých rukách zavřela. Tom na ni prostě jen čekal. Když se zvedla z pohovky a přistoupila k němu blíž, nepohnul se ani o jediný centimetr. Zůstal v klidu, dokonce, i když byla tak blízko na dotek, že se natáhla a přejela svou teplou dlaní po jeho čelisti.

„Jsem tady, Tome.“

Přikývl. „To vidím, Cam. Byl by možná milý telefonát.“

„Byl to drsný měsíc.“

„Ach?“

„Opravdu drsný,“ připustila. „Ale já jsem tady..., s malou pomocí od Crosse, ale to mu neříkej mu, protože pak by chtěl poděkování. A upřímně to bych ráda vynechala.“

Tom se zasmál. „Takže, co pro tebe vlastně znamená být tady?“

„Myslím, že to znamená, že to, co jsi ty udělal pro mě, se snažím já udělat pro tebe. Jsem tady. Kdo jsi, Tommaso Rossi? Chceš mi ukázat svůj svět?“

„Cokoli chceš.“

Cokoli, aby si ji udržel.

Prozatím…

Ruka Camilly sklouzla z jeho čelisti dozadu za jeho krk a přitáhla si ho k sobě blíž. Aby dosáhla nahoru a přitiskla své rty na jeho, musela se zvednout na špičky. Teprve tehdy, když se její ústa dotkla jeho, ji objal kolem pasu a drtivě si ji k sobě přitáhl.

Její tělo.

Její ústa.

Všechno.

Konečky prstů se mu zamotala do vlasů na zátylku a zatáhla za ně tak silně, až pocítil bodnutí. Odpověděl na to tím, že jí kousl do spodního rtu a pak ji na stejné místo políbil. Její bezdechý smích ho lechtal po švu rtů. Pak ji utišil dalším polibkem – tvrdším a hlubším než byl ten její. Vypadala, že jí to nevadilo. Pootevřela rty a dovolila, aby se jí do úst vplížil jeho jazyk.

Tam našel tu důvěrně známou chuť. Sladké horko. Jejich polibek byl teď tím známým tancem, který ho dokázal bolet a zároveň i spalovat. Byla zatracená škoda, že teď měl penis úplně tvrdý, nicméně na to, aby s tím mohl něco udělat, musel počkat.

Celá ta věc s večeří a to všechno.

Ano, Tomovi se po Camille rozhodně stýskalo. Přemýšlel, zda byl ten pocit vzájemný. Její ruce, které ho odmítaly pustit, a její rty, stále na jeho, říkaly, že to tak pravděpodobně bylo.

***

„Takže, Camillo, co tě přivádí až sem do Chicaga?“

Tom střelil pohledem po Adrianovi. Jeho strýc a teta Alessa, která seděla u stolu přímo vedle svého muže, se na něj na oplátku jen zazubili.

„Vlastně jsem si myslela, že bych tohle město mohla mít ráda,“ řekla Camilla.

„Takže ne někoho?“ zeptala se Eve, Theova manželka.

„Rozhodně také někoho.“ Camilla se na Toma usmála. „Myslím, že Tom je s tím v pohodě.“

„Au,“ zamumlal Tom.

Camilla se po něm blýskla hříšným úsměvem a to u stolu vyvolalo všeobecný smích.

Takový byl prostě jeho život.

Když nedostával dost sraček od lidí u ulice, jeho rodiny ten nedostatek víc než nahradila. Tomovi tohle samozřejmě až tak nevadilo. Svou rodinu dokázal zvládnout.

„Co ve škole studuješ?“ zeptal se Damian. „Podle toho, co jsem slyšel od tvého táty naposledy, jsi mířila k ošetřovatelství.“

Camilla přikývla. „To stále platí. I když k tomu, abych se dostala tam, kam chci, mám před sebou ještě několik let. Nebo se všemi programy, které si chci vzít, bude snazší dostat se na oddělení novorozenecké jednotky intenzivní péče bez vší té seniority, která je tam obvykle vyžadována a zabere spoustu času.“

„Jednotka novorozenecké intenzivní péče,“ řekla Tomova máma. „Proč zdravotní sestra právě tam?“

„Narodila jsem se předčasně a stejně tak i můj bratr.“

„Ach.“ Abriella se zamračila a vrhla pohled na Toma, jako by se snažila zjistit, zda nepřekročila nějakou neviditelnou hranici. „Omlouvám se.“

Camilla jen mávla rukou. „To je v pořádku. Vrátila jsem se pak na prohlídku nemocnice, ve které jsem se narodila. Bylo mi asi tak patnáct nebo tak nějak, a sestry tam si na mě opravdu vzpomínaly, protože spousta z nich tam stále ještě pracovala.“

„Je to běžné?“

„Myslím, že to záleží na sestře a na tom, jak na ni ta jednotka působí,“ odpověděla Camilla a jemně se usmála. „Tuším, že spousta předčasně narozených dětí, které se narodily tak předčasně jako já, se zpátky nevrátí – šance na přežití je tam padesát na padesát. Táta mi kdysi řekl, že na každé dítě, které během mého pobytu tamní jednotku spolu se svými rodiči opustilo, bylo jedno, které to nezvládlo. Pro sestry bylo obrovskou událostí mě znovu vidět a to je to, co pro mě ony udělaly.“

Tom pod stolem jemně stiskl Camilino stehno. Nemusela sdílet tenhle druh osobních údajů s jeho rodinou – s lidmi, které sotva poznala – ale byl za to vděčný. Znal jen některé z důvodů, proč si zvolila ošetřovatelskou kariéru, a její vysvětlení rozhodně doplnilo všechna prázdná místa, která mu možná zůstala.

„Takže tedy musíš ještě nějakou dobu chodit do školy,“ řekla Abriella.

„Chvíli, jo,“ souhlasila Camilla se smíchem. „Nevadí mi to. Tvrdě na tom pracuji, protože to chci. Mám svůj cíl a hodlám ho dosáhnout.“

„Správné rozhodnutí,“ řekl Tomův táta. „A jak dlouho se zdržíš v Chicagu, Camillo? Přijde mi, že máš důvod vrátit se zpátky.“

Tuhle odpověď chtěl znát i Tom.

Camilla si nabrala na vidličku další sousto těstovin a řekla: „Tuším, že to uvidíme. Nerada nechávám věci nedokončené.“

Tom znovu stiskl Camillino stehno.

Ocenil její ochotu dopřát jeho rodině odpovědi na jejich otázky, protože vůbec nic z toho nemusela dělat. Když za ním přišla, byl si jistý, že její úmysly měly jen pramálo společného s jeho rodinou, a přesto tady byla.

Pozornost od Camilly a Toma na chvíli odvrátilo zaječení Sary.

„Rebeko!“

„Ach, byl to prostě jen omyl,“ řekla Abriella a odsunula svou židli od stolu, aby se zvedla.

„Ano, omyl, Saro,“ řekla Rebeka a naštvaně si směrem k sestře odfrkla.

Na přední straně růžových šatů Sary byl velký červený flek od omáčky. A pokud jeho sestra něco nenáviděla, byl to někdo, kdo jí zničil šaty.

„Běž do kuchyně,“ řekla Abriella Saře, „a vyčistím to.“

Než se Sara vydala do kuchyně tak, jak jí bylo řečeno, věnovala Rebece ten nejsmutnější pohled. I Tommas se se zavrtěním hlavy zvedl od stolu. „Jdu ji najít něco jiného na převlečení,“ řekl své ženě.

„Díky,“ odpověděla Abriella. Potom se otočila k Rebece. „Sedni si správně a ani se nehni.“

Rebeka si už do úst znovu strčila další sousto jídla. „Dobře, mami.“

„A nemluv s plnými ústy.“

Tomova mladší sestra si strčila do úst další těstoviny a zopakovala: „Dobře, mami.“

Stůl zaplnil další smích.

Camilla vedle něj se také zasmála. „Někdy bych si přála, abych měla mladší sourozence.“

„Aby ses s nimi spolčila proti svému bratrovi nebo co?“

Mrkla na něj, v mžiku byla sexy. „Jistě, to je rozhodně jeden z důvodů.“

„Pravděpodobně ten jediný.“

Camilla pokrčila rameny. „Pravděpodobně.“

***

Silné zatažení za Tomovu nohavici odvedlo jeho pozornost od rozhovoru, který se snažil vést se svým tátou a jeho muži. Ze strany se na něj nahoru se svýma velkýma modrýma očima dívala malá Rebeka, malé obočí měla nakrčené obavami.

„Myslím, že se Camilla ztratila, Tommaso.“

Skoro se zasmál, jak vážně to znělo.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se.

„Nemůžeme ji najít. Je to už celých deset minut a máma říká, že po deseti minutách vyhrává ukrytá osoba. Volaly jsme na ni, ale neodpověděla nám.“

Kristepane.

Nechal Camillu se svými sestrami a ostatními ženami povídat si na pár minut o samotě o něčem důležitém, a podívejme se, co se stalo.

„Hráli jsme si na schovávanou,“ řekla Rebeka.

„Jo, na to jsem přišel. Ona neví, jak se v usedlosti vyznat. Nikoho nenapadlo říct, že to byl špatný nápad, Rebeko?“

Tohle místo představovalo dvoukřídlé, třípatrové monstrum. Člověk by se tu mohl zatraceně ztratit.

Rebeka pokrčila rameny. „Ona řekla ano.“

Tomův táta, který očividně vše poslouchal, se uchechtl. „Běž ji najít, Tommaso. Tenhle hovor můžeme dokončit později.“

Otočil se k tátovi, ale přitom zavrtěl hlavou. „Ne, prostě jen uvažuj o tom, co jsem řekl o Louovi a gangu. Je třeba to udělat a tohle je pro tebe ta nejlepší sázka k tomu, aby byl tenhle gang úspěšný. Právě teď běží hladce, protože to dělá on.“

„Zvážím to, Tommaso. Promluvím si ohledně toho víc s Theem a také s Damianem, a uvidíme, co si o tom myslí oni. Možná by se dalo vytvořit další místo, když zjistíme, že v tomhle okamžiku nemáme takové, které je potřeba zaplnit.“

„Dobře.“

Bylo to to nejlepší, co mohl od táty požadovat. Koneckonců, Tommas byl boss. Na konci dne byl on tím jediným, kdo mohl provést tato rozhodnutí, protože obvykle dopadaly na celou organizaci jako celek a ne jen na jednu její část.

Takové věci se nedaly udělat lehce.

Tom to chápal.

„Viděl někdo, kterým směrem se Camilla vydala?“ zeptal se.

Rebeka přikývla. „Dopředu.“

Skvěle.

Takže měl k prohledání asi tak patnáct chodeb a nejméně deset pokojů. Nemluvě o koupelnách, šatnách a skříních.

Kurva.

„Běž si hrát se Sarou a já najdu Camillu,“ řekl Tom Rebece.

„Dobře!“

Rebeka vyrazila pryč a Tom zamířil k přednímu křídlu zámku.

Pokud by měl štěstí, našel by Camillu a konečně by ji mohl propašovat pryč, aby došlo k noci, na kterou čekal celý zatracený měsíc.

Pokud by neměl takové štěstí...

Dobře, musel ji prostě najít.

Dobrých třicet minut strávil procházením předního křídla usedlosti. Prošel celé druhé i třetí patro, ale nakonec se vrátil dolů. Několikrát zavolal Camillino jméno, ale nedostal žádnou odpověď.

Začínal si myslet, že se na něj někdo pokusil o nějaký trik. Nebo se někdo spletl, kterým směrem se Camilla vydala. Ať tak či tak, nemohl ji najít.

A teď si začínal dělat starosti...

Obešel schody v přízemí a zamířil chodbou, která byla hosty používána jen zřídka, aby se dostal zkratkou zpátky do středu sídla. Cestu do jídelny a kuchyně si tak mohl o polovinu zkrátit.

Jeho nejlepším plánem teď bylo prostě přimět každého v dosahu, aby začali Camillu hledat společně. Co jiného by sakra mohl udělat?

Zastavilo ho tlumené zaťukání.

A pak další.

„Camillo?“ zavolal Tom.

„Tome?“

Díky směru, ze kterého vycházel její tichý hlas, věděl zcela přesně, kde byla. Vrátil se zpátky cestou, kterou přišel, a otevřel poslední dveře vpravo. Z chodby se daly tyto dveře snadno otevřít.

Ale zevnitř?

Klika se zasekla.

Pokaždé.

Jediný způsob, jak je otevřít zevnitř, byl malý nůž, který nechával táta stále schovaný nad dveřmi. Tuhle malou místnost využívali jako další úložný prostor pro kabáty nebo cokoli jiného, pokud pořádali v usedlosti party.

Přesně tak, Camillu našel na druhé straně.

Okamžitě se na něj nesměle usmála.

Stěží potlačil smích.

„Ztratila ses, že?“ zeptal se.

Dveře se za ním zavřely, ale s tím si nedělal starosti. Věděl, jak se dostat ven.

Camilla se zašklebila. „Ani náhodou. Neztratila jsem se. Prostě jsem věděla, že dívky nakonec půjdou někoho – pravděpodobně tebe – najít a ty si pro mě přijdeš. A teď, Tome? Dostala jsem nás úplně o samotě. Vidíš, co jsem udělala?“

Její drzá odpověď byla plná smělosti a on to věděl.

„Ztratila ses a pak jsi tu uvízla.“

„Ne, tohle bylo zcela úmyslné.“

„Mmhmm.“

Krok po kroku se k ní přibližoval.

Camillin úsměv neustále narůstal.

„Bylo to tak,“ řekla pevně. „Tohle je příběh, který budu vyprávět.“

„Protože si nechceš připustit, že ses ztratila a pak jsi tu uvízla.“

„Přestaň to říkat.“ Falešně se na něj zamračila. „Dovol mi zachovat si svoji hrdost, Tome. Právě teď je to to jediné, co mám.“

„Ach, takže je to tak?“

„Jo,“ řekla Camilla.

Teď už byli jen stopu od sebe. Mohl natáhnout ruku, popadnout ji a dělat všechny ty hříšně dobré věci, které mu běžely v mysli už od okamžiku, kdy jí uviděl.

„Možná tedy potřebuješ lekci, jak se naučit spolknout svoji hrdost.“

Olízla si rty.

Penis mu ztvrdl.

„Možná ano.“

Její šepot ho přemlouval.

Povzbuzoval ho.

Vyzýval ho.

Tom nikdy nevěděl, jak ustoupit před dobrou výzvou a nehodlal s tím začínat ani teď. Vrhl se dopředu, popadl Camillu za tvář a přitáhl si ji k sobě, aby ji políbil. Na svých rtech cítil její hříšný úsměv, kdy pak i vystrčila jazyk, aby ho škádlila i jím.

„Tohle bychom tu pravděpodobně neměli dělat,“ řekla do jeho úst.

„Pak ses tedy pravděpodobně neměla ztratit v jedné z nejsoukromějších místnosti v usedlosti.“

„Kreténe.“

Tom se natáhl a plácl ji po zadečku. „Zopakuj to, pokud chceš dostat další.“

Camilla se zvedla na špičky, svým rty se teď popásala na jeho uchu. „Kre-“

Plácnutí.

Do ucha mu teď pulzoval její smích. „-téne.“

Znovu ji po zadečku plácl.

Ještě dřív, než rukama zatlačila proti jeho hrudi, zezadu z krku ji unikl sexy zvuk. Odstrčila Toma zpátky ke dveřím, které ji tu předtím držely zamčenou. Pak se její rty znovu setkaly s jeho, a on už ji rukou vyhrnul sukni a dvěma prsty se zabořil do její mokré kočičky. Její výkřiky tlumil dvěma prsty, které ji nacpal do úst. Jazykem po nich vířila, on ji zatím druhou rukou šukal. A kurva, byla mokrá.

Pod jeho dlaní byla celá horká a hedvábná.

Ten mokrý zvuk, který její kundička vydávala pokaždé, když do ní zajel prsty, mu řekl, že kalhotky už měla pravděpodobně celé zničené. Když pak dovnitř přidal další prst a dlaní přitom mnul její klitoris, Camilla se svou kundičkou třela proti jeho ruce.

Zaklonila hlavu dozadu, díky čemuž jí jeho prsty vyklouzly ven z úst. Zanechaly po sobě stopu jejích slin, protože jimi sjel z brady až na hrdlo, které pevně sevřel. Její šťastný povzdech a to, jak se mu její kundičky zaťala kolem prstů, mu řekly, že byla zatraceně blízko.

„Udělej mě, prosím, udělej mě,“ požadovala. „Udělej mě, Tome, a pak saj moji kočičku, až se udělám znovu.“

„Jenom když ty mi vysaješ péro, až se poprvé uděláš.“

Lesklé hnědé oči se setkaly s jeho. Znovu se zazubila a zároveň se tvrdě udělala. „Dohodnuto, Tommaso.“

Dobrý Bože.

Tahle žena ho zabije.

Ani trochu mu to nevadilo.

Z místa mezi jejími stehny vytáhl své mokré prsty. Camilla využila příležitosti, zvedla jeho ruku ke svým ústům a prsty mu olízala.

Zbožňoval chuť její kundičky.

Ale ještě raději měl rád tu chuť na jejích rtech.

„Kurva, zatraceně jsi mi chyběla, Cam.“

Podívala se na něj skrz řasy a s hříšným úsměvem řekla: „To se vsadím, že ano.“

Pak se zvedla na špičky a znovu ho políbila.

„A ty jsi mi taky chyběl,“ zašeptala. „Teď mě přes něco ohni a ošukej mě dřív, než nás přijde někdo hledat.“

Dřív, než se stačila nadechnout, ji Tom ohnul přes prázdný malý kruhový stolek. Jakmile si trhnutím vyhrnula sukni a jen aby ho poškádlila, se zlehounka plácla přes svůj mokrý střed, okamžitě se do ní až po koule zabořil. Camilla věděla naprosto přesně, co mu svým škádlením dělala a jak moc ho to dohánělo k šílenství.

Stále byla dokonalá.

Tak zatraceně šíleně dokonalá.