Effortless - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Tom se přiměl – mnohem spíš donutil – projít dalším kolem telefonních hovorů. Pro některé mafiány, kteří seděli za stolem nebo byli venku na ulici Capo, představovalo dělat kolečka a rozhazovat příkazy po telefonu vrchol světa.

Ne pro Toma.

Pokud vůbec něco, ta práce byla jen další zkurvená fuška, kterou teď musel do svých dnů přidat. Něco dalšího, co musel udělat, a ne něco, co by nějak extra dělat chtěl. V práci s gangem a v pozici Capo se nějak začínal trochu zlepšovat, a pak se před třemi týdny stal New York.

Nebo spíš Camilla.

Tom vrhl pohled na mobilní telefon na stole. Svůj osobní, ne předplacený, do kterého právě mluvil kvůli byznysu.

Ani jednou mu nezazvonil.

Camilla ani jednou nezavolala.

Ne za celé tři dlouhé týdny.

Ani jedno zkruvené slovo.

Tomovo podráždění přerostlo do telefonátu s kolegou Capem.

„Víš co, tak si naser a běž za Theem.“

„To je to, co chceš, Tommaso? Abych tohle vynesl před čelním bossem?“

„Pokud si myslíš, že to tak bude vyřešeno, udělej to.“

„Nebo je to proto, že víš, že jsi tak zastrčený v Theově prdeli, že se prostě jen ohne před čímkoli, co kurva chceš?“

„Theo se neohne před ničím, co chci, Marty,“ odpověděl Tom a jen stěží si dokázal udržet svůj chladný postoj. „Pokud něco, půjde po mě ještě tvrději, protože si myslí, že bych to měl vědět lépe. Ale jen do toho a vylepši mi můj zkurvený den. Bude to pro mě ještě o jednu věc víc, se kterou se musím právě teď vypořádat. V tomhle okamžiku je mi to u prdele. Už jsem s mluvením ohledně toho skončil.“

Tom hovor zavěsil a bez jakékoli péče ho odhodil na stůl. Byl si poměrně jistý, že když dopadl na desku stolu, jeho displej popraskal, ale komu na té sračce záleželo? Jemu ne.

Ta zatracená věc stála osmdesát babek.

Mohla být a bude nahrazena.

Tom se už učil, že ne všechno v jeho životě bylo možné tak snadno opravit nebo vyměnit. Vlastně to už nějakou dobu věděl. Byla to Camilla, která tomu ještě dodala na rychlosti díky sračce jako láska a čemukoli dalšímu.

Kurva.

Tom si přejel rukou po tváři a čelisti, odhodlaný znovu se nedostat do další z těchto nálad. Ta poslední se ho držela dobrých pár dní a přelila se na kohokoli, kdo se k němu dostal až příliš blízko.

Snažil se udržet tuhle sračku pod kontrolou.

Snažil se držet lidi v byznysu od toho dál.

„Vypadáš, že jsi připravený někomu nakopat zadek.“

Tom se rychle otočil za zvukem nového hlasu a našel Loua, jak nakláněl do kanceláře ve skladišti. „Marty je stále zkurvený sráč, to je celé.“

„Máš na mysli celou tu věc s náklaďákem minulý týden?“ zeptal se Lou.

„Jo, ten nesmysl. Měl dojem, že zboží k prodeji měli dostat jeho chlapi a my bychom si měli snížit zisk. Usoudil jsem, že vzhledem k tomu, že to byli moji muži, kdo dostali ten náklaďák, i když byl na jeho území, tak on by měl být vyplacený standardně a my získali právo na prodej toho zboží.“

„Myslím, že takhle to kurva obvykle chodí mezi ostatními Capos a gangy,“ řekl Lou.

„Každopádně je trochu pozdě. Zboží už je všechno, pryč.“

Ne, že by si mohli ponechat celý náklaďák ukradeného luxusního zboží jen tak po ruce. Cokoli, co mělo designový štítek, mělo i své sériové číslo, které bylo nutné odstranit – pokud to bylo možné – a pak bylo potřeba věci na ulici otočit a to rychle. Jinak by riskovali, že policajti získají náskok při hledání ukradeného zboží a najdou jej v jednom ze skladišť. A to do všech směrů křičelo slovy špatné zprávy.

„Muži dneska prodali poslední zbytek, že?“ zeptal se Lou.

Tom přikývl. „Poprvé za celou věčnost se skutečně rozhodli potlačit svá ega a udělat něco správně.“

„No tak, Tommaso. Jsou dobrým gangem.“

„Jo, když jím chtějí být, a oba víme, že pro mě jím kurva příliš často být nechtějí.“

Lou se s povzdechem opřel o rám dveří. „Zlepší se to.“

„Nerespektují mě, Lou. Bojí se mě, a proto se teď chovají dobře. Protože jsem pár z nich zabil a dalších pár zmlátil.“

„I když to je přimělo se uklidnit.“

„Jistě,“ souhlasil Tom, „ale na jak dlouho? Strach a respekt nejsou ty samé věci a nakonec mě to s nimi nikam nedostane. Pokud si jeden z nich pomyslí, že mají šanci se mě zbavit, nebo cokoli jiného, tak ani na vteřinu nepochybuji, že by stiskli spoušť. Pokud by se z toho mohli dostat.“

„Dej jim trochu důvěry. Pustit se na tebe by pravděpodobně znamenalo, že někdo by pak šel po nich. Nebo hele, předat tě policajtům by pravděpodobně znamenalo to, že by se v tom bordelu mohl začít zmítat i některý z jejich přátel v tomhle gangu. Nemyslím si, že by sis s touhle věcí musel právě teď dělat příliš obav, člověče.“

Tom se zasmál. „Jak jsem řekl, dokud si nebudou myslet, že by se z toho mohli dostat ven. Právě teď nemohou. V tuto chvíli jsem v bezpečí.“

Ale znovu, na jak dlouho?

Tom bohužel ani nepřeháněl. Byla to prostě jen smutná skutečnost byznysu. Capos měli buď se svým gangem opravdu dobré vztahy, nebo stál jejich vztah za sračku. A pro Toma platil ten druhý případ a on věděl naprosto přesně, proč tomu tak bylo.

„Jsem z úplně jiného světa než oni,“ řekl. „Vyrostl jsem na zámku, a oni byli vychováváni v přeplněných, zchátralých bytech. Já jsem navštěvoval soukromou školu a někteří z nich dokonce ani nedokončili veřejnou střední. Jezdím po jejich ulicích ve svém Benzu a oni… jo. Věř mi, že to chápu, Lou. Neptám se proč. Já vím, proč.“

Lou si odkašlal. „I já jsem z jejich světa, člověče. A i tak tě stále respektuji.“

Tom se ušklíbl a přešel ke svému kamarádovi tak blízko, že ho mohl poplácat přes rameno. „Jo, no, tuším, že ty jsi mě dokázal prohlédnout a zahlédl něco přes zevnějšek toho hezkého bohatého chlapce.“

„Ani náhodou.“

„Ne?“

Lou pokrčil rameny. „Spousta těchto kluků z gangu zapomíná, Tome, že bez ohledu na to, odkud jsi vzešel nebo kolik peněz máš, jsi stále mafiánem. Stále sis své místo vysloužil, stejně jako každý jiný mafián v byznysu. Tak to funguje a to si zaslouží jistý respekt.“

Tom se zasmál a znovu poplácal Loua po rameni. „Víš, že tohle je ten druh sraček, co ti vyslouží tvou příslušnost, že? To je ten druh postoje, který tě k tomu dostane, Lou.“

Lou se hořce zasmál. „O tom pochybuji, Tome. O kolika mafiánech, které znáš, víš, že pochází z ulice; z lidí, kteří pocházejí z ničeho?“

Tom jich znal spoustu. Nebyli z jeho generace, ale z generace táty. To svému kamarádovi neřekl.

Nejdůležitější bylo to, že Lou bude nakonec oceněn a rozpoznám. Jednoho dne se to stane. O tom se Tom zatraceně dobře ujistí.

„Víš co, seru na tohle celé místo,“ řekl Tom.

Lou zvedl obočí. „To nezní moc… jako od Capo.“

Ani náhodou.

„A taky seru na Martyho.“

Lou se zasmál. „Někdo tady uvažuje o vytváření problémů, Tome. Jsem si dost jistý, že to ty jsi byl vždy tím, kdo nám říkal, abychom se vyhýbali problémům.“

„Možná, nebo možná prostě jen potřebuji vypustit trochu páry.“

Dostat se z téhle nálady.

Dostat Camillu ven z mé hlavy.

Pohnout se dál.

„Máš na mysli něco konkrétního?“ zeptal se Lou. „Nebo mi prostě věříš, že tě vezmu někam, kde se ti bude líbit?“

Tom vystrčil kamaráda ven z kanceláře. „Kurva, že se vůbec ptáš.“

„Doufám, že máš rád whisky, chlape.“

***

Tom měl rád whisky.

Vlastně docela dost.

Také měl tendence dávat přednost útulnému, domácky vypadajícímu malému baru, kam ho Lou vzal. Jistě, stoly tu byly trochu vratké a kožené stoličky měly pár trhlin, ale to jen dodávalo místu jeho historii. Tmavé stěny obložené dřevem a neonová světla, která nabízela nejrůznější drinky, Tomovi připomínala dobu, kdy ještě ani nechodil po tomhle světě.

Vousatý, mohutný muž za barem, se vždy ušklíbl, když si u něj někdo objednal cokoli jiného než alkohol nebo pivo.

Opravdu pochopitelné.

Sem nikdo nechodil pro speciální drinky.

A i když se Tomovi tenhle podnik i horní police whisky, která se mu každým douškem propalovala krkem, líbily, bohužel ani tak to pro prostě nebylo pro něj.

To znamenalo přemýšlení o čemkoli jiném, než o skutečnosti, že se mu Camilla za celé tři týdny ani jednou nepokusila zavolat.

Ta dívka se mu zaryla pod kůži a tropila tam neplechu.

Prostě si jen dřív neuvědomil, jak moc.

Nebo možná o tom opravdu nechtěl přemýšlet a to kvůli tomu, co by to nakonec znamenalo. Že si dovolil připoutat se k ženě, která nebyla v žádném případě k dispozici. Že se nějak zamiloval do Camilly a ona mu nemohla nic nabídnout.

Nasrat na své srdce za to, že bolelo.

Nasrat na svou hruď, že mu svírala.

Nasrat na svůj život za tohle všechno.

Tom naklonil sklenici a spolkl zbytek jantarově zbarvené whisky, která v ní zbyla. Celý krk mu z ní hořel, nadechoval se skrz zaťaté zuby a snažil se uklidnit ten pocit. Sklenici položil zpátky na bar.

„Další?“ zeptal se barman.

Tom přikývl a mávl dvěma prsty na sklenici. „I když mi dej dvojitou.“

„Máš to mít, člověče.“

Muž s bílým vousem Tomovi vrchovatě dolil pak a pak zamířil k dívce v až v příliš těsných šatech, která tam stála na vratkých nohách.

„Hodláš tu objímat bar celou noc, nebo co?“

Ženský hlas zněl sladce a přesto znepokojeně. Tom se na své stoličce otočil tváří v tvář ženě, kterou nikdy dřív ve svém životě neviděl.

To první, co si pomyslel?

Nebyla to Camilla Donati.

Byla vysoká, černovlasá a modrooká.

Štíhlá, jak by mohla být.

Hezká, jistě.

„Prosím?“ zeptal se Tom.

Žena se usmála.

„Tvůj kamarád…“ Ukázala na Loua na druhém konci baru, kde aktuálně s nějakým mužem a další dívkou hrál kulečník.

Požádal i Toma, aby se k nim připojil, ale ten na to neměl náladu. Místo toho dobrou hodinu a půl zíral na svůj telefon a přitom se opíjel whisky. V té době mu to přišlo jako dobrá věc.

„Říkal, že jsi trochu osamělý, a já si myslela, že bych ti mohla zvednout náladu,“ řekla žena.

Tom si s odkašláním navlhčil rty.

Odvážnou ženu obvykle oceňoval.

Sakra, odvážnost a smělost – to bylo to, co ho ke Camille přitahovalo.

Camilla.

Nasrat. Na. Svůj. Život.

Tom odstrčil stoličku a na ženu se usmál.

Všechno to bylo vynucené.

„Řekni Louovi, že děkuji za obavy, ale nepotřebuji zvednout náladu,“ řekl Tom.

„Jsi si jistý?“

Ten tón v hlase a červeně namalované rty.

Nepochyboval, že by s ní byla zábava.

Ona jen prostě nebyla Camilla.

„Jo, jsem si jistý.“

S tím Tom vyrazil bez rozloučení s kamarádem z baru ven. Svůj telefon však stále smrtícím stiskem svíral v ruce.

Žádné hovory.

Žádné zprávy.

Tom musel strčit telefon do kapsy a zaměstnat ruce tím, že si jimi zajel do vlasů, jen aby jí nezavolal.

Nasrat i na Camillu.

Nasrat na ni, že se takhle cítil.

Nasrat na ni, že ho takhle zničila.

***

„Vypadá to, že dneska budeš tím šťastným sráčem, který bude vozit můj zadek,“ řekl Adriano, když nakoukl do auta okénkem spolujezdce. „Mohl bych k tomu využít strážce, ale s tebou to bude lepší konverzaci.“

Tom se na svého strýce podíval. „Ano, jsem fakt šťastlivec. Budu vozit rozmazleného Capo, který protože má své auto v servisu, nechce využít půjčovnu.“

„Nesnáším půjčovny.“

„Budeme tedy zcela ignorovat to, že jsem tě nazval rozmazleným?“

„Sklapni. Ne, že bys měl na práci něco lepšího, Tommaso.“

„Nasedni do auta, Adriano.“

„Tommas tě chce příští týden u výběru poplatků,“ řekl Adriano, zatímco vklouzl do auta mladého muže. „Obvykle se ukážu za nás oba já, ale požádal, abys tam svou tvář ukázal i ty.“

„Když jsem u něj včera byl, nezmínil se mi i tom.“

„V neděli.“

Tom přikývl. „V neděli žádný byznys.“

„Každopádně ne v domě tvého otce.“

„Fajn.“ Tom nasměroval auto na silnici a zamířil zpátky do srdce města. „Je nějaký důvod, proč chce, abych se tam objevil?“

Adriano se podíval na černý vak na podlaze Benze. „Peníze, Tommaso.“

„No jo. Proto existuje vybírání poplatků. Mám na mysli, že mé poplatky za mě obvykle platíš ty.“

„Až na to, že teď jsi pro gang hlavní Capo, takže to musíš dělat ty.“

Aha.

Tom si povzdechl.

Další politika.

„Proč tvůj obličej vypadá tak, jako bys právě ucítil něco špatného?“ zeptal se Adriano.

„Co?“

„Tvá tvář, Tommaso. Jako bys tak říkal, že zasedání s výběrem poplatků je stejně špatné jako nějaké hovno na tvém autě.“

„Ne, já jen… nemám náladu hrát politiku s ostatními mafiány. Každopádně ne v poslední době. Navíc mám ten problém s Martym a vím, že ho na výběru vynese ven, už jen proto, aby z toho udělal zkurvenou show.“

„Hmm.“

Tom se podíval na strýce. „Co?“

„Když jsi byl mladší, na zasedání s těmito výběry jsi chodil rád. Nikdy bych si nepomyslel, že se dožiju dne, kdy se toho budeš děsit.“

„Neděsím se.“

„Ale zníš tak.“

Tom si povzdechl. „Prostě jen mám…“

Zkurvenou náladu.

Nebo spíš měl stále zatracenou náladu.

„Martyho ignoruj,“ řekl Adriano s pokrčením ramen. „O tom kamionu i všem, co se mezi gangy stalo, vím všechno. Hele, v tom jsi byl v právu ty, Tommaso. Vyhrožoval, že tě zavolá Theovi? Jako, že by měl zkurvený čelní boss organizace vstoupit a dát ti přes zápěstí, nebo jak?“

„V podstatě.“

„Samozřejmě, že ano, kretén. Vážně si myslíš, že to vytáhne?“

„Proč by ne? Vypadá to, že kdykoli má někdo šanci srazit mě v tomhle byznysu níž, tak je to přesně to, co se pokusí udělat.“

„Nevytáhne to, protože by vypadal jako bláznivý kretén, Tommaso.“

„To říkáš ty, ale -“

„Říkám to, protože to vím.“ Adriano zavrtěl hlavou, a zatímco mířili na dálnici, díval se ven z okénka. „Udělal jsi zcela standardní věc, kterou dělají všechny gangy, když na to přijde, a dokonce jste mu nabídl vyšší podíl na zisku, abys ho přiměl uklidnit se, když na tebe šel se svým pokusem o záchvat. Prostě na tebe tlačí, protože jsi mladý, a on si myslí, že může. Věř mi. Vím to – musel jsem se vypořádat s desítkami hajzlů, jako je on.“

Z Tomových ramen opadlo trochu stresu, který je v poslední době tížil. Zatímco položil další otázku, pohledem stále sledoval silnici. „Jak jsi to udělal?“

„Hmm?“

„Celé roky jsi byl nejmladším Capo, který řídil gang. Myslím tím, vím, že v té době se v organizaci mnoho tvých přátel posunulo výš – můj táta, Damian a Theo. Takže ty jsi byl ponechán, abys řídil gang, že?“

Adriano, když se ze sedadla spolujezdce podíval na Toma, se ušklíbl. „Víš, byla doba, kdy to jediné, co můj táta chtěl, bylo být bossem Chicagské mafie.“

„Nebyl jím nějakou dobu?“

„Jen velice krátce.“

„Takže co to má společného s tím, že jsi Capo?“

„Ta pozice pro mě měla být pouze odrazovým můstkem, Tommaso. Alespoň z pohledu mého otce. Ve výsledku mě viděl tam, kde byl on. Boss - úplně nahoře, abych dělal to, co on si myslel, že bych dělal nejlépe.“

„On, ne ty.“

„Přesně tak.“ Adriano se otočil zpátky k okénku a řekl: „Někteří muži mají být bossové, někteří jsou mnohem lepší v ulicích s gangem a jako vojáci organizace. Vždy to prostě záleží jen na muži, Tommaso.“

„I tak jsi stále neodpověděl na mou otázku.“

„Jak se mi dařilo být nejmladším Capo?“

„Jo,“ řekl Tom.

Adriano se zasmál. „Bílé klouby, Tommaso.“

„Cože?“

„Celou cestu jsem si propálil s bílými klouby. Čím jsem byl starší, tím více jsem získal zkušenosti a taky zkurveně mnohem víc trpělivosti. Všechny tyhle vlastnosti mi v různých situacích pomohly.“

„A nemáš zájem převzít kontrolu po Damianovi, nebo dokonce po Theovi, až skončí?“

Adriano se ušklíbl. „Do pekla ne.“

„Proč ne?“

„Oni si zvykli na politiku tohoto byznysu, Tommaso. Umí se vypořádat s jinými organizacemi a uzavírat dohody. Mluví, mluví, mluví a každý den mluví ještě víc, jen aby se udržel mír a všechny sračky skončily. Já? Budu dělat politiku, ale chci ji dělat na ulici. To je místo, kde pracuji nejlépe.“ Tom zabubnoval prsty do volantu, zvažoval strýcova slova. „Možná je to tedy jen politika, se kterou se tedy potýkám.“

„Prosím?“

Než se Tomova pozornost vrátila zpátky na silnici, oba muži na sebe podívali. Tom přemýšlel, jak formulovat své další prohlášení, protože nechtěl vypadat nevděčně za pozici, kterou měl, nebo za práci, která mu byla v Chicagské mafii dána.

„Politika gangu, ulic a Capos,“ řekl Tom. „Myslím, že pro mě je to špatný druh politiky, Adriano.“

„Pravděpodobně.“

„Z nějakého důvodu vůbec nezníš překvapeně.“

„Jsi zatraceně hodně podobný svému tátovi, Tommaso.“

Zamračil se. „Co tím myslíš?“

Adriano se opřel do svého sedadle, naprosto nevzrušeně, a vypadal potěšeně, že ho vezl do jeho byznysu někdo jiný. „To znamená, že byla doby, kdy byl tvůj táta jedním z nejlepších Capos v Chicagu.“

„A pak?“

„Pak se stal bossem. Udělal to z jednoho důvodu – bylo něco, co chtěl mnohem víc než cokoli jiného.“

Tom zmateně svraštil obočí. „Moji mámu?“

Adriano krátce přikývl. „Jo. Hele, do té věci s bossem šel jen proto, že neměl jinou možnost, ale ten muž by byl zkurveným lhářem, kdyby někdy řekl, že si myslel, že by se mohl vrátit k tomu, čím býval.“

„Zábavné.“

„Co?“

„Nemyslím si, že bych kdy dokázal vidět tátu jako cokoli jiného než bosse.“

Adriano se zasmál. „Vidíš? Jak jsem řekl, když jsme začali tenhle hovor, Tommaso, někteří muži jsou prostě stvořeni jako boss. Nejsou určeni k tomu, aby s nimi bylo vyjebáváno se všemi ostatními nesmysly, které dělají tuhle organizaci tím, čím je. Mnohem lépe pracují na vrcholu.“

„Jo, možná.“

Strýc se natáhl a poplácal ho po rameni.

Tom se na Adriana podíval. „Co?“

„Možná, že jsi prostě jedním z těch mužů, Tommaso.“

Kdo ví?

On ne.

***

Na Tomova ramena ztěžka dopadly Tommasovy ruce. Táta se přes něj naklonil, aby zjistil, co měl na talíři. „Hezký výběr.“

Tom zabodl vidličku do vajíčka, ale jeho zájem o jídlo byl jen velmi malý. „Musím si nějak udržet svoji energii, ne?“

„Předpokládám. Adriano říká, že ses vrhl do práce a držíš hlavu při zemi. Máš pro to nějaký důvod?“

„Ne.“

Táta obešel stůl a usadil se naproti němu.

Tom si dál plnil tváře jídlem, snažil se tak zabránit tomuto hovoru s tátou. Zvláště ne teď a ne tady, na výběru poplatků. Kolem bylo až příliš mnoho dalších mužů, kteří mohli jejich hovor slyšet, a on rozhodně nebyl pro.

„Od doby, kdy ses vrátil zpátky z New Yorku, ses v Usedlosti zastavil jen dvakrát,“ poznamenal táta.

„Práce,“ připomněl mu Tom.

„Mmm. Mimochodem, jak to jde?“

„Práce je v pohodě.“

„Hezký pokus. Myslel jsem v New Yorku.“

Tom si odkašlal. „Fajn.“

„To si nemyslím – od doby, co ses vrátil, je s tebou něco jinak. Nejsem první, kdo si toho všiml. Nálada, nazývá to Adriano.“

Tom střelil pohledem po strýci. Adriano vedle něj předstíral, jako by nic neviděl ani neslyšel. Kretén.

„Adriano by se měl naučit držet zavřenou hubu,“ řekl Tom s pokrčením ramen.

„Beru to tedy tak, že mě nehodláš seznámit s tím, co tě trápí?“

„I kdybych to udělal, nic se na tom nezmění.“

Tommas se s přikývnutím od stolu zvedl. „Dobře, synu. Užij si svou snídani.“

Táta opustil stůl a zamířil ke svému vlastnímu, kde na něj s jídlem čekali jeho underboss a čelní boss. Než se muži najedli, zabralo to po výběru poplatků dalších dobrých dvacet minut. Teprve poté Tommas znovu promluvil.

„Marty, slyšel jsem, že máš s jiným Capo nějaký problém. Chceš mě s tím seznámit?“

Tommasův hlas nesl přes hovory Capos, které v restauraci probíhaly. Muži okamžitě ztichli a podívali se na Tomova tátu. Několik z nich přejíždělo pohledem mezi samotným bossem a osloveným Capo. Jeden nebo dva se podívali na Toma, ale pak odvrátili zrak.

To ho přimělo myslet si, že Marty asi trochu rád pouštěl hubu na špacír.

Ne, že by šlo o překvapení.

„Ne, bossi,“ řekl Marty o dva stoly od místa, kde seděl Tom spolu s Adrianem a dalším Capo. „Opravdu to není potřeba.“

„Mohu tedy předpokládat, že problém byl vyřešen?“ zeptal se Tommas.

Ne.

Ani zdaleka.

Tom mlčel, jen aby zjistil, co Marty řekne.

„Nemohu říci, že byl problém vyřešen,“ odpověděl podsaditý, plešatý Capo. „Ale ani nemohu říci, že by napravil rozhovor.“

Tomův táta naklonil hlavu ke straně, jako by mužova slova zvažoval. „A proč, Marty?“

„No, předpokládám, že pro začátek -“

„Myslíš si, že když přijde na mé muže a jejich problémy, tak nejsem objektivní?“ zeptal se Tommas, aniž by dal staršímu Capovi možnost promluvit.

„To jsem neřekl, bossi. Chtěl jsem říct -“

„Jak jsi už šel za Theem, a bylo ti řečeno, abys využil nabídku druhého Capo, protože to bylo lepší řešení – mnohem lepší – než by ti dal jakékoli jiný Capo. To je to, o čem mluvíš?“

Marty si odkašlal a jeho pohled se přesunul k místu, kde seděl Tom. „Nechci být hrubý, bossi, ale -“

„Teď bys měl už vědět, a rozhodně ve svém věku, že přidání ale do věty, kterou začneš slovy „Nechci být hrubý,“ ve skutečnosti znamená, že hrubým opravdu chceš být, Marty.“

„Já… omlouvám se.“

Tommas zvedl obočí, ale pohled ani na okamžik nespustil ze staršího Capo. Nepoukázal na Toma, ani na okamžik to nevypadalo, jako by do toho byl zapojený jeho syn. I když si byl Tom skoro jistý, bylo několik Capos v místnosti vědělo, že druhým Capo, kterého táta myslel, byl on, rozhodně oceňoval způsob, kterým problém řešil.

Zároveň však opravdu nepotřeboval, aby to zvládl táta.

Tom to dokázal zvládnout sám.

A rozhodně ani nepotřeboval, aby si někdo myslel, že potřeboval od táty záchranu. Nemyslel si, že by to mu to ve výsledku přineslo cokoli dobrého.

„Moje nabídka stále platí, Marty,“ řekl Tom a zapojil se tak do konverzace. „Dvacet procent za náklaďák, které se nacházel na tvém území, tak jako vždy, a dalších pět navíc za nedorozumění, o kterém si myslíš, že jsme ho měli.“

„Nemyslím si nic, Tommaso. Víš kurva dobře, co jsme odsouhlasili.“

Tom se nadechl skrz zaťaté zuby, v přítomnosti tolika mafiánů odmítal dát najevo své podráždění nebo frustraci. „Ano, moji muži ukradli náklaďák a prodali zboží. Vypracovali schéma a díky teritoriálním hranicím jsem tě na to upozornil. Nepadla jediná zmínka o tom, kdo vyřídí zboží – tebe zajímaly jen peníze. Moji muži odvedli práci, takže za to dostali zaplaceno.“

„Přesně tak, jak jsem ti to řekl, Marty,“ řekl Theo, čelní boss mafie.

„Jakýkoli jiný Capo tady by -“

„Souhlasil s tím, že pokud chtěli vyřídit zboží, tak by to vytáhli hned v prvním hovoru,“ vložil se do toho Adriano. „Myslím, že tyhle dohody mezi územími jsem řešil už dřív a nikdy ses na mě nepokusil vytáhnout tuhle sračku.“

Martyho tvář zrudla. „Na Tommasa jsem nic nevytáhl. Nemůžu za to, že chlapec neví, jak funguje byznys, když je o něco požádaný muž, který je v tomhle už o něco déle, Adriano.“

Tom ztuhl, ale přesto odmítl nechat vkrást svůj hněv do tónu hlasu: „To je ono, že?“

„Prosím, Tommaso?“

„Protože mě je téměř dvaadvacet a tobě o dobrých čtyřicet víc. Takže je pro tebe snazší si myslet, že můžeš vyjebat s mladou pušku, jako jsem já, protože o tom nebudu mluvit, že? Jsem Rossi – můj otec je boss – a ty sis v hlavě spočítal, že pravděpodobně nepoběžím za bossem, protože pak bych vypadal jen jako chlapec, který potřebuje svého tátu, aby za něj napravil jeho sračky. Nikdo za mě nic nevyřizuje,“ pokračoval Tom, aniž by na sobě dal cokoli vidět. „Moje nabídka stále platí, Marty. Dvacet za území a pět za nedorozumění. A protože ses na mě pokusil vytáhnout tuhle ošklivou sračku, můžeš věřit tomu, že do budoucna už nikdy nebudu spolupracovat na ničem dalším s tebou ani s tvým gangem.“

Konečně se znovu rozhodl promluvit Tomův táta. Tommasovi nebylo podobné zůstat zticha, pokud se jeho muži dohadovali. Obvykle ty nesmysly uťal hned v začátku.

„Přijmi těch extra pět navíc, Marty,“ řekl Tommas, „protože pokud bych to byl já, snížil bych to na patnáct už jen proto, že sis myslel, jaký jsi chytrák, že sis to na mě dovolil vytáhnout.“

V místnosti proběhla přikývnutí.

Od několika mužů se ozvalo souhlasné potvrzení.

Tom se nemýlil. Svůj byznys dokázal zvládnout. Zkurveně nesnášel být Capo, ale věděl, jak jím být.

Politika někdy nebyla tak špatná věc. Alespoň ne tehdy, když dokázala udržet jeho pozornost pryč od něčeho jiného. Jako od telefonu, který měl v kapse a který za celý měsíc nezazvonil hovorem nebo zprávou od Camilly.

Nasrat na svůj život.