Effortless - 12. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Camila se opírala o rám dveří a ve snaze zbavit se ospalosti, si dlaněmi mnula oči. Hodinky na zápěstí jí říkaly, že se blížilo poledne, ale ani ji nijak nepřekvapilo, že zatraceně celé ráno prospala.

Po předchozí noci s Tommasem měla štěstí, že stále ještě nespala. Ten muž představoval pořádné cvičení, ale v tom nejlepším slova smyslu.

Vzbudila se jen proto, že se k ní přes sny neslo neustálé mumlání. Vypadalo to, že Tommaso od rána přijímal nebo dělal jeden telefonát za druhým. Tohle bylo poprvé za tři dny, co byl v New Yorku, kdy strávil vůbec nějaký čas na svém telefonu. Většinou ho držel zastrčený v kapse a jen zřídka kdy mu zvonil.

Camillu vytáhla z myšlenek Tommasova další slova v jeho aktuální telefonním hovoru. Stál zády k ní, díval se ven z okna, a přitom mluvil do telefonu. Věděla, že pravděpodobně neměl sebemenší ponětí, že tam byla a poslouchala.

Moc dobře věděla, že by ho neměla odposlouchávat.

Špehování nikdy nepřinášelo nic dobrého.

I tak se nepohnula.

„Kurva, měl bych odjet do…“ Tommaso se podíval dolů – pravděpodobně na své hodinky na zápěstí. „No, za pár hodin.“

Camilla ztuhla.

Odjížděl?

Předchozí noc se nezmínil o tom, že by znovu odjížděl. Ve skutečnosti se ho od jeho návratu každý den ptala, kdy bude muset znovu odjet, a nikdy nevypadal, že by jí byl schopný dát řádnou odpověď.

Camilla si nebyla jistá, proč ji to tak trápilo, ale vůbec se jí to nelíbilo. Jako by ji možná něco záměrně tajil. Ale nevěděla proč.

Neměla čas o tom dlouze přemýšlet. Tommasova konverzace po telefonu, ať už byla s kýmkoli, pokračovala dál.

„Myslím tím, že mě tam chce zpátky, co nejdřív se tam můžu dostat,“ řekl Tommaso, „takže mi prostě jen zarezervuj letenky. Jakmile budeš mít palubní vstupenku, pošli mi e-mail, jo?“

Míjelo ticho. Mluvil ten na druhém konci hovoru

Camilla netušila, co říkal.

A pak: „Díky, člověče.“

Tommaso zavěsil a odložil telefon na nedaleký stolek. Ten, kam si Camilla obvykle odkládala hrníček s kávou, zatímco si četla nebo pracovala na notebooku. Tommaso, tváří stále otočenou k oknu, si přejel rukou po čelisti a ztěžka si povzdechl.

V jeho výdechu slyšela stres.

Zklamání.

Možná opravdu vůbec nevěděl, kdy se bude muset vrátit, a proto jí za ty poslední tři dny nedokázal dát řádnou odpověď. Rozhodla se mu přinejmenším dopřát výhodu pochybnosti.

„Odjíždíš?“ zeptala se Camilla.

Tommasovi, než se k ní otočil tváří v tvář, na okamžik ztuhla ramena. Pak se jeho postoj uvolnil a přivítal ji jedním ze svých sexy úsměvů. Nezáleželo na tom – viděla toho a slyšela víc než dost, aby věděla, že se něco dělo. Žádné kouzlo ani sexappeal ji teď nedokázaly odvést od její otázky.

„Odjíždíš?“ tlačila na něj.

Mávl rukou, jako by to chtěl potlačit. „Ano, dneska ráno jsem dostal hovor. Musím zpátky do Chicaga.“

Camilla přikývla, ale něco jí v tom stále nesedělo. „Dobře.“

„Co se děje, Cam?“

„Nevím. Nic?“

Tommaso zvedl jedno obočí. „Jsi si jistá?“

„Proč bych si nebyl jistá, Tome?“

„Prostě nezníš jako ty, to je vše.“

Camilla si objala spodní část těla a dál se opírala o rám dveří. „Ne, je to v pořádku. Musíš se vrátit, tak se vrať. New York není tvůj domov, že?“

„Slyším, jak říkáš hezká slova, která vypadají, jako bys chápala, proč odjíždím, ale to, jak je říkáš, je trochu… defenzivní.“

„Ne, to není.“

Naprosto to tak bylo.

Tommaso se na ni prostě jednoduše díval. „Cam.“

„Co?“

Velice defenzivní.

Bože, co se to s ní dělo?

„Jsi na mě naštvaná nebo co?“ zeptal se Tommaso.

Camilla se ušklíbla. „Vůbec ne.“

„Dobře, znovu, tvá slova říkají ne, ale tón tvého hlasu    říká - “

„Je to v pořádku, Tome. Přijel jsi sem za mnou a teď se musíš vrátit zpátky tam, kde opravdu žiješ. Nedělej si s tím starosti. Ani já si je nedělám. O nic nejde.“

„To je ono?“

„Co je to?“

„Že jsem přijel jen na návštěvu, a teď musím odjet. Možná uplyne dalších šest měsíců, než znovu získáme pár dní spolu. To, že tady budeš zaseknutá čekáním a někdo ti bude chybět, zatímco to opravdu není tvůj styl. To je ono?“

Camilla, naprosto umlčená, zamrkala.

Tommaso prostě jen čekal.

Už jí něco začínalo projíždět celým tělem a ovinovalo se to kolem ní jako plevel. Jeho úponky se pevně svíraly kolem její duše a srdce, aby ji pevně tiskly a uvnitř dusily. Nelíbilo se jí, co jí to nutilo cítit. Nelíbilo se jí, jakou to po sobě zanechávalo bolest.

Bylo to to samé, co cítila, když se Tommaso vracel do Chicaga poprvé. To samé, co cítila, když před pár lety odjížděl z New Yorku její bratr. To samé, co cítila, kdykoli nebyla August poblíž a Camilla ji zrovna potřebovala.

Jako by něco bylo pryč.

Jako by jí něco důležitého chybělo.

Něco, na čem Camille záleželo.

To bylo to, co jí Tommaso Rossi udělal, aniž by on sám stěží cokoli udělal. To bylo to, co s ní udělaly měsíce, kdy se jí po něm stýskalo a kdy jí motal hlavu svými pozdně nočními hovory, aby dostal i její už tak podělané srdce. Jedna její část ho za to nenáviděla. A další její část byla vyděšená k smrti přiznat si, že vůbec něco cítila. Tyhle věci ona nedělala, a tak jako tak nevěděla, kde začít – nic vážného, žádné závazky a rozhodně ne láska.

Bylo to tak, že ani netušila, jak navázat vztah s mužem, který žil ve vedlejším bloku. A teď sama sebe zachytila v jakémsi druhu citů vůči Tommasovi, kdy její pitomé srdce chtělo zkusit nějaký druh vztahu s mužem v Chicagu?

Jak mu to sakra měla vysvětlit, když tomu zmatku ve svém srdci a pocitům, když přišlo na něj, nerozuměla dokonce ani ona sama?

Vybrala si zbabělou cestu, protože nebyla připravena vypořádat se s tím.

„Je to v pořádku,“ řekla Camilla.

Nebylo to v pořádku.

Ona nebyla v pořádku.

Nějak se jí podařilo ten zmatený chaos, v němž její srdce bylo, v tónu hlasu skrýt. Vsadila by se, že její oči vyprávěly jiný příběh – v nich nedokázala nic skrýt. Tommaso to nijak nenazval a ani ona si nebyla jistá, jak se ohledně toho cítit.

Byla zatraceně zmatená.

Opravdu, přísahala by Bohu, naprosto v háji.

„Dobře,“ řekl tiše.

„Víš, kdy se vrátíš zpátky?“

Všechny části Camilly, které nebyly připraveny vypořádat se s její novou emoční realitou, na ni křičely, aby se na tuto otázku neptala. A přesto to udělala. Byla venku, aby ji Tommaso slyšel, rozpitval a odpověděl něco, co by jí mohlo rozdělit ještě víc.

Jeho odpověď přesně to udělala.

„Nevím,“ řekl.

„Samozřejmě,“ odpověděla s mávnutím ruky.

Nedala mu šanci dál zareagovat a zamířila do kuchyně.

Už zapínala rychlovarnou konvici a ze skříňky vytáhla hrneček a kávu, když tam dorazil za ní.

„Samozřejmě,“ zopakoval. „Co přesně to má znamenat?“

„Neznamená to vůbec nic, Tome.“

„Myslím, že znamená, Cam.“

Hrnek na kávu položila na pult o trochu silněji, než bylo nutné. Neušlo jí, jak Tommaso při té akci zvedl obočí. Pravděpodobně jí nepomáhala celá její rutina, je mi fajn.

Co na tom teď záleželo?

„Myslím, že by bylo milé mít s tebou o trochu víc času,“ rozhodla se říct.

Bylo to tam. Ať si z toho vezme cokoli, co chce.

Tommaso k ní přistoupil blíž, rukou přejel po jejich zádech a přitáhl si ji pevně ke svému boku. Jeho dotek sám o sobě uklidnil část jejích přehnaně aktivních, rozzlobených nervů. Nebyla jistá ani tím, co to způsobilo.

„Ještě pár dní máš březnové prázdniny,“ poukázal.

Camilla nasypala do hrnečku pár čajových lžiček kávy a cukru. „Co s tím?“

„Mohla bys jet do Chicaga se mnou.“

Na místě ztuhla, jeho návrh ji okamžitě celou zmrazil.

Tommaso se suše zasmál.

„Páni, tak to šlo rychle z kopce, hm?“ zeptal se.

„Nemohu s tebou odjet do Chicaga, Tome.“

„Proč ne? Máš čas. “

„Protože mám ještě pár věcí, které musím udělat do školy, dokonce i když jsou prázdniny. Moje máma s tátou jsou tady a nemůžu se jen tak sebrat a odjet, aniž bych jim poskytla nějaké echo.“

Nemluvě o tom, že táta měl stále nějaké zdravotní problémy. I když Tommasovi tuhle informaci nenabídla, protože to bylo stále něco, s čím se jejich rodina potýkala jen v soukromí.

„Navíc máme s Augustem na víkend naplánované nějaké věci,“ dodala Camilla. „Nehodlám se na ni vykašlat jen proto, že si s tebou vyrazím do Chicaga.“

„Jen kvůli mě,“ zamračil se.

Jeho plochý tón hlasu ji zasáhl přímo do srdce jako hřebík.

„Nemyslela jsem to tak, že -“

„Ne, to je v pořádku, Camillo. Chápu to.“

Tommaso ji pustil a ustoupil o pár kroků dozadu. Okamžitě chtěla natáhnout ruku a přitáhnout si ho k sobě zpátky. Ale její hloupá pýcha ji v tom zabránila, jen proto, že si myslela, že takhle by to mohlo být jednodušší.

Jako strhnutí zkurvené náplasti.

Té náplasti, kterou byl on.

Mohla si hýčkat pomyšlení, že jednoho dne by možná mohli být něčím, nebo mohla čelit tvrdým faktům přímo.

Camilla nežila v bludech.

Bylo velice nepravděpodobné, že by se spolu někam dostali. Ne, když byli rozdělení tak, jako byli, ne s tím, že Camilla žila svůj život tak, jak ho žila, a ne s tím, když se dokonce děsila přiznat i sama sobě, že jí na tomto muži záleželo.

Nebyla to jeho chyba.

Ne ve skutečnosti.

Za to všechno mohla ona sama.

„Nemůžu jet do Chicaga,“ řekla mu naposledy.

Tommasova tvrdě zaťatá čelist jí řekla, že teď přišla ke hře jeho obrana.

„Nemůžeš nebo nechceš?“ zeptal se.

„Tome -“

„Chci říct, alespoň ke mně buď upřímná, Camillo. Buď ke mně zatraceně skutečná. Řekni mi, co to ve skutečnosti je, abych věděl, na čem jsem, a co se mě a tebe týče, jsem se mohl rozhodnout. Mohla bys mi poskytnout tu slušnost. Respektoval bych to, zlato.“

Snažila se, jak jen mohla, aby se od ní jeho slova jen odrazila. Koneckonců, byla to jen slova. Žádné zbraně ani nic, co by měla cítit, že fyzicky napadlo její srdce a duši. Přesto ublížila.

Všechna bolela.

Když nezareagovala tak rychle, jak chtěl, promluvil znovu. Jeho další slova bolela stejně jako ta poslední, protože ji znovu nutila, aby se tvrdě podívala na věci, které ještě nebyla připravena vidět.

„Proč to nezkusíš?“ zeptal se. „Myslím s námi. Zariskovat, Camillo, a zjistit, co to je, nebo zda to může vést někam dál. Pokud tomu tak není, pak fajn. Užili jsme si trochu zábavy a zbytek jsme šukali. Můžeme pokračovat rozdílnými cestami a prostě to nechat skončené. Ale nemůžeme udělat ani tohle, protože ty to nechceš – ani přinejmenším - zkusit.“

„Nejde o to zkusit, Tome.“

„Myslím, že jde.“

Ne, opravdu to nebylo o tom.

Bylo to o jejím neklidném srdci a o tom, že nebyla připravena. Šlo o strach z neznáma a budoucnosti, která vypadala tak nejistá, protože nevěřila, že stabilita byla skutečná, hmatatelná věc. Bylo to o tom, že ji do toho zatáhl a ona ho tlačila pryč. Šlo o monstrum jejích zvyků, které rádo kousalo do zad a pohodlí známého, které ji nikdy nezklamalo.

Bylo to o spoustě věcí, ale nešlo o její neschopnost pokusit se o něj. Koneckonců, snažila se celých šest měsíců.

Podívejme, kam ji to dostalo.

Sem.

K hádce s ním.

V její zatracené kuchyni.

Jako milenci; jako by něčím byli.

Místo toho, abych něco z toho Tommasovi řekla, nebo vysvětlila ten vířící chaos, který měla v hlavě, znovu se rozhodla pro cestu zbabělce.

Bylo to tak prostě jednodušší.

Odvrátila se od pultu a své kávy a natáhla směrem k němu ruku. Popadla ho za košili, přitáhla si ho do sebe a tvrdě ho políbila. Trvalo to vteřinu a pak dvě, než začal reagovat. Pravděpodobně byl šokovaný.

Camille bylo jedno, čím to bylo.

Byli předvídatelní - ať byli čímkoli nebo ničím – v tom, že cokoli fyzického mezi nimi vždy bezpečně převážilo nad zbytkem. Nazvěme to spojením nebo jakýmsi druhem manipulace, ale tak to prostě bylo jednodušší.

Snazší než pocity, mluvení a bojování.

Snazší než strach, odstrčení ho ještě dál nebo mu dovolit dostat se k ní blíž.

Camilla nedělala těžké věci. S nikým nic až na tohle právě teď nikdy nedělala. Byla to ta jediná věc, kterou mohla slíbit a dodržet.

Sex byla ta jediná věc, kterou dobře znala.

„Kurva,“ zamumlal Tommaso do jejích rtů.

Camilla se v mžiku ocitla zvednutá ze země a usazená na pult. Chlapecké šortky, do kterých poté, co vstala z postele, vklouzla, už měla přes nohy stažené dolů a skončily někde v kuchyni na podlaze. Tommasovy rty ani na okamžik neopustily ty její – teď už spolu s jejími ústy šeptaly ten důvěrně známý tanec, zatímco v její mysli probíhala válka. Rukama se vloudil mezi její stehna, konečky prstů se silně vtlačil do jejího těla, až vydechla.

„Otevři se,“ požadoval. „Vezmi si mě.“

Ta chraplavá slova ji přivedla na zcela jiné místo. Tam, kde věci jako láska neměly moc co říct, protože místo nich byly na stole rozkoš a chtíč.

Camilliny nohy se roztáhly ještě víc. Díky tomu byla dokořán rozkročená a měla vystavenou svou kočičku. Už celou mokrou a chtějící. Ne, že by to bylo něco opravdu nového.

Zatímco rukama rychle pracovala na rozepnutí jeho kalhot a osvobození penisu z tmavě šedých boxerek, ústy mu oždibovala čelist. Penis už měl v její ruce silný a tvrdý, a když ho objala prsty, dokonce ho celého ani na šířku nepojala.

Zbožňovala jeho velikost. Jeho těžkou tíhu ve svých dlaních. To, jak plně ji vyplňoval a protahoval.

Tommaso se zabořil do kapsy svých kalhot, které měl teď už na půl žerdi a vytáhl z ní předmět, na který Camilla v těchto okamžicích ani nepomyslela – kondom. Ne, že by byla tak bezohledná nebo hloupá.

A přesto tady byla…

Byla tím vším.

Camilla odstrčila tyto myšlenky stranou a nechala se místo toho unášet svými potřebami a přáními. Jistě, sobeckými, ale snadnými.

Známými.

Jakmile měl Tommaso kondom nasazený po celé své délce, Camilla se po něm znovu natáhla. Přitáhla si ho k sobě k dalšímu spalujícímu, drtivému polibku. Rozevřela pro něj nohy víc, svými patami se zaryla do jeho dolní části zad a on zároveň vklouzl svým penisem mezi rty její kundičky.

Její šťávy po ní celé rozmazal. Hlavičkou penisu ji dráždil přímo u vchodu, kdy jí dovolil, aby ho tam cítila jen špetku, a ani zdaleka natolik, aby to uspokojilo hlad, který jí bušil do žeber. A když svými boky konečně pohnul kupředu, svým jazykem se prudce střetl s tím jejím.

Jeden tah.

Jedno zasténání.

Jeden výkřik.

Znovu byla doma – znovu létala.

Znovu vysoko.

Mezi nimi začalo rychlé a nemilosrdné tempo. Nehty se mu zarývala do krku a čelisti, jeho ruka zatím svírala její hrdlo a tlačila jí hlavu do dvířek skříňky. Tak byla nucena, zatímco ji šukal, se na něj dívat. Tak viděla v jeho očích, že on věděl naprosto přesně, co dělala, když se ho pokusila rozptýlit.

Žádné polibky.

Žádná špinavá slova.

Žádné škádlení ani zábava ani sliby.

Jen tvrdé šukání, které v ní zanechalo tu nejlepší bolest, ale přitom jí srdce bolelo mnohem víc.

Ale tohle byla Camilla.

A nic jiného neznala.

***

Když se Tomasso vrátil zpátky do kuchyně, Camilla stále seděla u pultu a pohrávala si se svým hrníčkem kávy. Neohnula se, aby si popadla kalhotky, ani se neobtěžovala s tím, že by si upravila vlasy. Stále ho silně cítila přímo mezi stehny, a to včetně pálivých kousnutí, které zanechal na jejím rtu.

Alespoň měl tu slušnost, že si upravil své oblečení, tušila.

Alespoň jeden z nich.

V ruce držel svou tašku, se kterou přijel. V druhé ruce měl svůj telefon. Než se podíval na Camillu, s přimhouřenýma očima prozkoumal jeho displej.

„Musím vyrazit.“

Jo, to si myslela.

Camilla mávla rukou. „Zavolej mi nebo tak něco.“

Tommaso se se zavrtěním hlavy ušklíbl. „Takže to je tedy ono?“

„Co jiného?“

Rychlé strhnutí náplasti.

Tommaso sám pro sebe přikývl. „Dobře, Cam. A jen abychom si předtím, než tentokrát odjedu, jednu věc vyjasnili. Řeknu to za nás oba.“

Neodpověděla, prostě jen čekala, co řekne on.

Celou dobu si pohrávala se svou studenou kávou.

„Nejsem na jedno použití, Camillo.“

Nad dalším douškem zaváhala. „Prosím?“

„Nejsem pro tebe hračka,“ řekl tiše. „Nejsem něco, s čím si pohraješ a pak, když se nudíš nebo ji máš dost, ji jednoduše zahodíš. Nebudu nějakou novou, lesklou věcičkou, která na chvíli zaujme tvou pozornost, než si za ni najdeš něco jiného. Nejsem na jedno použití. Jen aby to bylo jasné - ani se mnou takhle nezacházej.“

„Já -“

„Tahle malá hra, kterou se mnou hraješ, byla zpočátku zábavná. Nevadí mi dobrá hra na kočku a myš, když vím, že na konci je něco, na co stojí čekat. Problém je v tom, že ty jsi mi neukázala, že na konci nebude vůbec nic. Ach, rozhodně stojíš za zatracenou honičku, jistě, ale musíš tam být i ty. A já si myslím, že ty tam nebudeš.“ Tommaso pak s pokrčením ramen dodal: „Takže to je to, kde stojím, Cam. Myslím si, že bych tě mohl milovat - kurva, možná už tě miluji, ale ty mi nedáváš žádnou šanci nebo čas na to, abych na to přišel – ale láska není jen jednostranná věc. Ne pro mě. Nemůže být.“

Stále na ni zíral a čekal.

Nevěděla na co.

Camilla odvrátila pohled.

Znovu ta byla ta cesta pro zbabělce. Jenže pokud by ji použila tentokrát, opravdu by mu tím ublížila. Věděla to ještě dřív, než ta slova vyšla z jejích úst ven.

„Přeji ti dobrý let, Tome.“

„Měj hezký život, Camillo.“

Neodvrátila pohled od zdi, ne, dokud neuslyšela klapnutí toho, jak se dveře jejího bytu zavřely. Držela to všechno v sobě - držela to celé peklo uvnitř sebe – až do doby, než uslyšela ten jediný zvuk. Zamrkala a slzy spadly.

Brečela a celou dobu u toho pila studenou kávu. Vypouštěla svou bolest ven, zatímco tu byla sama a nebyl tu nikdo, kdo by to viděl nebo pomohl. Dutý prostor v hrudi se jí z jejích vzlyků a bolesti, kterou to působilo, naplnil vzduchem, a jako infekce, která hrozila otrávením zbytku jejího těla, se to šířilo dál a dál.

Neměla by se cítit provinile.

Neměla by cítit lítost.

Camilla si hledala zábavu, ne dlouhodobý vztah, protože tak to mělo být jednodušší. Nemělo to být snadnější?

Náplast byla pryč.

Bolest by měla být u konce.

Nebo to možná prostě jen bylo jí.

Možná byla zlomená.