Effortless - 10. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Přijdete dneska večer na večeři, že jo?“ zeptala se Camilla. „Řekla jsem mámě, že pravděpodobně dorazíte.“

Vrhla pohled do záplavy studentů, kteří se proplétali chodbami školy. Narazila do ní blondýnka a ani se neobtěžovala s omluvou. Děvka. Ještě, že už byl východ jen o pár stop dál.

„Slyšela jsi mě?“ zeptala se August.

„Promiň, dej mi chvilku, abych se dostala ven,“ řekla Camilla. „Netuším, jestli škola najednou přijala dalších dvě stě studentů, nebo co se to děje.“

V chladném březnovém vzduchu venku se Camilla zhluboka nadechla. Osvěžující chlad ji dokázal uvolnit mnohem víc než ucpané chodby školy.

Většinou jí to nevadilo. I když dnešek byl zcela jiným příběhem. Možná prostě jen potřebovala zatracenou pauzu.

„Dobře,“ řekla kamarádce. „A jak tedy? Dorazíš nebo ne?“

„Máma a já rozhodně. Táta možná skončí v práci až pozdě.“

„Dobře, tak se uvidíme. Nebo chceš, abych tě vyzvedla?“

„Pojedu s mámou,“ odpověděla August. „Tak jako tak mířím za ní, abych tam nechala špinavé oblečení.“

Camilla se skoro zasmála, ale dokázala to potlačit. August byla spoustou způsobů dospělá, ale i tak se hodně podobala téměř každé druhé čerstvě osmnáctileté dívce. Máma jí jednou týdně prala prádlo a podle potřeby jí chodila do bytu i uklízet. I když August neměla ráda, když se na to poukazovalo.

„Dobře.“

„Miluji tě.“

„I já tebe,“ řekla Camilla kamarádce.

Hovor ukončila a zamířila na parkoviště. Díky tomu, že parkoviště bylo tak blízko, dokázala motor svého auta dálkově nastartovat už zevnitř své poslední třídy, kterou toho dne měla. Ve vzduchu silně visela chuť jara smíšená s vlhkým deštěm a mizejícím sněhem. I tak však byla stále cítit zima se svým kousnutím chladu a občasnými sněhovými vločkami.

Camilla už byla připravena odložit silné bundy, ošklivé boty a vlněné čepice. Potřebovala se vrátit k roztomilým šatům a frivolním střevíčkům.

Teď už kdykoli.

Když vklouzla do svého vyhřátého Mustangu GT, zkontrolovala hodinky. Zjistila, že měla víc než dost času, než bude muset být v domě rodičů v Newportu na večeři, kterou máma naplánovala. To jí poskytovalo možnost zajet do svého domova, převléknout se z uniformy, kterou musela nosit do školy, a možná si i trochu odpočinout.

Školu zbožňovala. Zbožňovala učit se i výzvy, které pro ni představovala. Její cíl stát se sestrou novorozenecké jednotky intenzivní péče v ní byl stále velmi živý a velice dobře usazený v srdci. V poslední době jí ale škola připadala jako zatracená povinnost. Něco, co musela dělat, a ne něco, co opravdu chtěla dělat. Vstávat brzy ráno a šest a více hodin denně strávit výukou, bylo čím dál víc skličující.

Škola jí nikdy dřív taková nepřipadala.

Nebyla si jistá, co přesně způsobovalo její neklid a nedostatek zájmu, ale potřebovala to ze sebe setřást a to rychle. Dřív, než se z toho stane problém, který by nedokázala zvládnout a který by mnohem víc zasahoval do její školní práce.

Alespoň, že už byly konečně na obzoru březnové prázdniny.

Camilla měla před sebou celý jeden týden, kdy nemusela nic dělat. A to bylo přesně to, co také měla v plánu. Pár jejích přátel mířilo na Kubu. Další kamarádka se chystala se svou rodinou tak, jako každý rok, do Dominikánské republiky. Od obou měla pozvání, aby se k nim připojila, a odmítla to.

To, co chtěla dělat doopravdy, bylo absolutně nic.

Nic do školy.

Žádné požadavky. Žádné školní hodiny. Žádné vyplňování papírů. Žádná skupinová práce.

Ani nic s životem.

Žádné nakupování, party nebo dospělácké věci.

Chtěla prostě jen vychladnout.

Když Camilla vyrazila s autem ven z parkoviště, pneumatiky na mokrém asfaltu zakvílely. Dalších třicet minut cesty ke svému bytu projížděla důvěrně známými ulicemi města. V bytě si pak zapnula hudbu, aby dostala ven z hlavy přednášky a skupinovou práci, na které se podílela. Rychle se osprchovala, natáhla si na sebe úzké džíny a hedvábnou blůzu a upravila svůj make-up.

Právě, když si obouvala vysoké semišové boty ke kolenům, zaslechla slabé bzučení vyzváněcího tónu, které se neslo skrz rockovou píseň, která právě řvala v jejím bytě. Vyšla ven ze šatny a svůj telefon našla pohřbený pod taškou a kabátem.

„Kurva,“ řekla Camilla, když uviděla jméno na obrazovce.

Zmeškaný hovor se jí vysmíval a škádlil ji. Všechno najednou. Tenhle měsíc měla neskutečně rušný. Po jejich prvním hovoru po Skypu se nedostala k příliš mnoha dalším hovorům s Tommasem. Jednou nebo dvakrát, ale vždy to bylo jen krátké a k věci. A bylo cítit, že i on toho měl v Chicagu spousty, ať už tam dělal cokoli.

Nikdy si však nestěžoval.

Nikdy toho od Camilly nežádal víc.

Viděla, že dvakrát volal v době, když byla ve sprše, a pak potřetí, co teď zaslechla, ale nestihla najít telefon včas.

Tommasovo číslo okamžitě znovu rozsvítilo telefon. Hovor přijala ještě dřív, než skončilo první zazvonění. „Ahoj?“

„Ahoj, zlato.“

Její úsměv se okamžitě zatraceně rozšířil. „Ahoj, ty.“

„Máš právě hodně práce?“ zeptal se.

„Teď ne. Mám pár minut na popovídání.“

„Momentálně nemám zájem mluvit, Cam.“

„Tak proč tedy voláš?“

Co jiného sakra lidé po telefonu dělali?

Z reproduktorů se nesl Tommasův smích. Temný, bohatý a zároveň nebezpečný. Hluboký bas, který duněl telefonem a vibroval až do morku Camilliných kostí, aniž by se o to musel snažit.

Nevěděla, co na tomhle muži bylo, ale nějak ji držel jako nikdo a nic jiného. Nebyla si jistá, jak ho dostat pryč z pod kůže, nebo zda to vůbec chtěla.

„Přijdeš pro mě, nebo co?“ zeptal se Tommaso.

Camilla tupě zírala na svůj odraz v zrcadle toaletního stolku. Nebyla si jistá, zda ho slyšela správně. „Cože?“

„Před třiceti minutami můj let přistál v LaGuardia. Potřebuji odvoz.“

„Nepřemýšlel jsi o tom, že bys mi o svém příjezdu do města řekl předem? Čekala bych na tebe už v době, kdy jsi přistál.“

Od doby, kdy byl v New Yorku, už uplynulo šest dlouhých měsíců. Samozřejmě, že by skočila po možnosti vyzvednout ho, pokud by jí to řekl.

Camilla krátce zauvažovala, zda o něčem takovém bratr věděl, ale usoudila, že na tom vlastně nezáleželo.

Tommaso byl zpátky v New Yorku.

To bylo to jediné, co chtěla.

Teď prostě jen čekal na ni…

„Myslel jsem, že by se ti mohlo líbit překvapení,“ zasmál se Tommaso. „Přijdeš pro mě, Camillo, nebo jak?“

Tentokrát ji netrvalo ani vteřinu, než odpověděla.

„Nepohni jediným zatraceným svalem, Tome.“

***

Když Tommaso uvolněným tempem kráčel směrem k ní, srdce Camillino silně bušilo. Jeho rty byly zvednuté do pekelného úsměvu, kterým jí pravděpodobně zničil kalhotky. Záblesk v jeho očích, když přejel svým pohled po jejím těle, jí rozehřál všechnu krev a po celém těle jí začalo přejíždět brnění. Ani v nejmenším se nestyděl za to, že ji kontroloval pohledem tak, jak to dělal. Ještě ani nebyl dost blízko na to, aby se jí dotkl a už celá hořela touhou po něm.

Jo.

Do háje.

Její vaječníky zdivočely.

Bože, co bylo na tomhle muži, že se tak trochu zbláznila?

Sex po telefonu, pikantní textové zprávy a Skype ani zdaleka nestačily k tomu, aby uklidnily potřebu, kterou měla po Tommasu Rossi. To Camilla velice rychle zjistila. Teď, když tu byl, se nemohla dočkat, až ho dostane někam do soukromí, kde bude moci uspokojit touhu, která se už hromadila v jejích útrobách.

Sakra.

To místo ani nemuselo být v soukromí.

V tuto chvíli ji to opravdu nezajímalo.

Z každého kroku, který udělal, vyzařovala všechna jeho sebedůvěra, nebezpečí a sexappeal. Přes rameno měl přehozenou malou tašku, kterou držel jediným prstem za popruh. Jako by to byla jen taková věc mimo, kterou nesl, protože v tomhle okamžiku se všechna jeho pozornost plně soustředila jen na ni.

Jako místo, kde se sejdou, ji označil příjezdovou bránu, ale nic víc. V době, kdy se tam konečně dostala, už seděl na lavičce a díval se jejím směrem.

Přes všechny změny, kterými za posledních šest měsíců prošla – od jejích vlasů, přes make-up a dokonce i styl – byl Tommaso stále tím samým. Temný úsměv, tmavý oblek a temné úmysly.

Zvláště, když přišlo na ni.

Vidět ho přicházet svým směrem bylo ohromující i děsivé zároveň. V dobrém a špatném směru. Šíleně se jí po něm stýskalo a telefonní hovory nebyly to samé, jako ho skutečně vidět. Což ji také děsilo k smrti, protože i ona jemu tak moc chyběla.

Nikdy jí nebylo zřejmější, jak moc ji chtěl znovu vidět, než právě teď. Takže jo, to ji trochu vyděsilo. Ale pro teď odsunula své zmatené pocity stranou. Tohle nebyl čas, kdy se s nimi vypořádat.

Camillino vzrušení se přelilo přes okraj. Když už to nedokázala vydržet, vydala se k němu sprintem vpřed. Tommaso se zasmál a svou tašku prostě odhodil na zem, aby stihl včas otevřít náruč pro její nadcházející objetí. Čekala, že ji jen obejme, ale on ji místo toho bez jediného zaváhání zvedl přímo ze zatracené země.

Její překvapený výkřik Tommaso ztlumil tím, že ji na rty vtiskl drtivý polibek. Polibek, který se jí propaloval do krevního oběhu jako lesní požár, který měl v úmyslu zabít jakékoli výhrady, které by v tomhle okamžiku mohlo její srdce cítit.

Když se jejich polibek prohloubil, Camilla si zapletla prsty do Tommasových vlasů a nohama ho objala kolem trupu. Pískot kolemjdoucích i blízký smích ostatních lidí ji byl ukradený. Koneckonců, rozhodně nebyli prvními, kdo na letišti vyvolali veřejnou scénu.

Tommaso až příliš brzy postavil Camillu zpátky na nohy. Zatímco rukama svíral její tvář do dlaní, s širokým úsměvem se na něj dívala. S chraplavým smíchem ji v rychlém sledu na usmívající se rty třikrát políbil.

„Stýskalo se mi,“ řekl.

„Vážně, jo?“

„Samozřejmě. Jako bys to ještě nevěděla.“

Camilla zamrkala. „Myslela jsem si, že se ti bude možná stýskat.“

„Cam, zatraceně dobře víš, že jsi mě v Chicagu doháněla k šílenství. Ani se nesnaž předstírat něco jiného.“

„Nebudu.“

Tommaso se tvrdě zasmál. „To jsem si nemyslel.“

„Jak dlouho tu budeš?“

Její velká část si přála, aby jakmile tu otázku vyslovila, ji mohla hned vzít zpět. Jiná její část si přála, aby neodpověděl. Nechtěla se dozvědět, že tu bude jen na pár dní.

Sakra, ani týden by nebyl dost dlouhý.

Jo.

Bolest srdce.

Opravdu to byl jen sex - to bylo ono. Do toho pár hozených hovorů a nic víc. Nebyla si ani jistá, jak se ta jednorázovka změnila v něco úplně jiného.

Camilla nevěděla, co s tím dělat, a tak to místo toho všechno ignorovala.

„Uvidíme, jak dlouho tu budu, než mi někdo zavolá, abych se vrátil zpět,“ řekl Tommaso, aniž by nabídl cokoli dalšího.

Pomyslela, že by na něj zatlačila ohledně víc informací, ale sama sebe přesvědčila, by to nedělala. Koneckonců, na mluvení měli spoustu času. Nemuselo to být právě teď.

„Máš rezervovaný hotel nebo tak něco?“

Tommaso pokrčil rameny. „Tohle všechno byla záležitost na poslední chvíli. Prostě jsem si jen rezervoval letenku a přijel. A jsem tady, zlato.“

Camilla si namočila spodní ret a zeptala se: „Chceš zůstat u mě? Myslím tím, že teď mám v březnu týden prázdnin, takže nemám na práci nic jiného než být s tebou.“

A sakra, znělo jí to jako zlato.

Hedvábné, horké a neocenitelné.

Pravděpodobně by i tak stále chtěla víc.

„Pokud to chceš,“ odpověděl Tommaso.

Jo, chtěla.

Opravdu ano.

„Zůstaň u mě, Tome.“

Jeho teplé dlaně jí znovu vyjely přes krk na čelist a přitáhl si ji k sobě pro ještě jeden polibek, který byl cítit čímkoli jiným, než nevinností. Svíral ji pevněji a to jediné, co mohla dělat, bylo odevzdat se jeho chuti a tomu, jak svým jazykem škádlil ten její.

Jako příslib, pomyslela si.

Nemohla se dočkat, až se jeho jazyk se svou prací dostane někam jinam. Ten jeho malý talent jí chyběl.

Camillin tep se zas a znovu vymykal zpoza její kontroly, hruď se jí teď zatraceně těsně svírala. Přesto nepřestávala Tommasa líbat, až on musel být tím, kdo se odtáhl jako první. Stejně jako poprvé ji umístil měkčí a sladší polibky na šev rtů a ona ho sledovala skrz přimhouřené řasy.

Najednou se jí v hlavě objevila zbloudilá myšlenka, která jí připomněla něco důležitého. Slib, který dala, a kdy nemohla přijít pozdě.

„Musíme jít na večeři,“ zašeptala mu do rtů. „Ale pak jsi celý můj. Rozumíš?“

Tommaso ji pohladil palcem po linii čelistí. „Kam?“

Neuniklo jí, že neodpověděl na druhou část jejího prohlášení.

„K mým rodičům. Nemůžu se z toho vymluvit, ani kdybych chtěla. Zvlášť když bych s tebou opravdu ráda zamířila kamkoli, kde bych se mohla položit na záda nebo si vylézt na tebe.“

Tommaso se při její nestydatosti zazubil. „Takže?“

„Ano. Budeš muset jít se mnou na večeři, ale nemyslím si, že by to mým rodičům nějak extra vadilo.“

„Jasně, zlato. Dám si s nimi večeři.“

Pohledem přejela po jeho rysech a vnímala jeho úsměv a šedomodré oči. Ve tváři měl vidět stín strniště, které ji pod konečky prstů lechtalo.

„Pravděpodobně udělají z toho, že tam jsi, obrovskou věc. Nebo možná ne, ale kdo ví. Měl by dorazit i Cross, takže budeš mít možná na své straně někoho dalšího, pokud se na tebe budou snažit být roztomilými. Pokud něco řeknou, prostě je ignoruj.“

„Proč by to vůbec měla být obrovská věc?“ zeptal se.

Tehdy se na něj Camilla odmítla podívat. Opravdu nevěděla, jak moc toho znal ohledně její minulosti a randění, ale nebylo to nic dobrého na pohled. Kdysi mu dala velice jasně najevo, aby nečekal, že mezi nimi dvěma dojde k čemukoli příliš vážnému.

Nebo spíš, že ona nebere nic vážně.

Ne, vysmívala se jí mysl. Pravdou byla, že od setkání s Tommasem, ke kterému došlo před pár měsíci, s nikým jiným nebyla. Zdálo se, že ji nikdo nedokázal zaujmout.

Ale oni nebyli něčím - neměli mezi sebou nějaké označení.

Takže na tom nezáleželo.

„Nevodím své rande domů. Pro ně by to bylo poprvé.“

Tommaso se ušklíbl. „Ve skutečnosti nejsem rande, Cam. Jsem kamarád.“

Nebyl jen kamarád. Byl mnohem víc než to.

Camille se to líbilo a zároveň to nenáviděla.

Ještě nebyla připravena přiznat to.

***

„Cam.“

Překvapení v Calistově hlase se vyrovnalo jen vytřeštění očí, když otevřel přední dveře. Pohled vrhl na muže, který stál vedle ní, a pak rychle vrátil zpátky ke své dceři. Pevně k sobě stiskla rty, aby se hlasitě nerozesmála úsilí, které musel táta vynaložit, aby si uchoval svou klidnou vyrovnanost.

Její táta, zločinecký boss.

Její táta, vždy uhlazený a soustředěný.

Táta aktuálně vypadal, jako by spolkl mouchu.

Ach, zbožňovala ho. Byla absolutně tím, co by někteří lidé mohli nazvat tatínkovu holčičkou a vždycky jí byla. A pravděpodobně i vždycky bude.

I tak si však ze šokování táty stále užívala až příliš mnoho zábavy.

Byla si dost jistá, že tohle s ním ve skutečnosti mohly dokázat udělat jen jeho děti. Ještě nikdy neviděla nikoho jiného, kdo by to zvládl tak, jako oni.

Bylo to až trochu moc směšné.

„Přivedla sis… přítele,“ řekl táta.

„Ano,“ odpověděla.

Calisto se podíval zpátky na Tommasa. Ten se teprve tehdy konečně rozhodl promluvit. „Dobrý večer, bossi.“

„Pro dnešní večer jen Cal, Tommaso.“

„Jistě, Cale.“

Calisto rozevřel dveře o trochu víc a ustoupil stranou. „Pojďte dál. Nevím, proč se obtěžovala s klepáním, Cam. Nikdy to neděláš.“

Protože tak moc chtěla vidět máminu nebo tátovu tvář, až otevřou dveře, aby viděli, kdo čekal na druhé straně. Nezklamalo jí to.

„Máma je v kuchyni,“ řekl táta. „Až budete připraveni, budu tam.“

Mírně jim mávl a zamířil chodbou pryč.

Tommaso se na ni se zvednutým obočím podíval. „Co to bylo?“

„Bude varovat mámu, že jsem někoho přivedla.“

„Tak tam pojďme hned.“

„Ne, jsem si dost jistá, že to je to, co dělá.“

„Měli bychom jim tedy dát pár minut?“ zeptal se Tommaso.

Camilla pokrčila rameny. „Už je to dost dlouho. Pojďme.“

Rukou vklouzla do Tommasovy a jejich prsty se pevně propletly. Zatímco společně mířili do kuchyně, přitáhl si ji k sobě blíž.

Čím blíže tam byli, tím lépe Camilla slyšela šeptavé syčení mezi rodiči.

Jo.

Táta rozhodně dával mámě echo ohledně Camillina dalšího hosta. Přesně tak, jak řekla. Jediné, co mohla udělat, bylo zavrtět hlavou.

„Říkala jsem ti to,“ řekla Tommasovi.

Tiše se zasmál a vtiskl jí polibek na hlavu.

Camilla s širokým úsměvem vešla do kuchyně, Tommaso byl hned za ní. Neuniklo jí, jak tátův pohled dopadl k jejich spojeným rukám. Rychle se ohlédl zpátky na mámu.

Emma, naproti tomu, tak rychle pohled neodvrátila.

„Ach,“ zamumlala Emma. „Dobře, ahoj.“

Camilla zadržela úsměv a Tommaso, jako by mohl vidět její pobavení, jí stiskl prsty o trochu víc. Dokonce i přes Calistovo varování to vypadalo, že máma byla stále v šoku.

„Nevadí ti přidat na stůl ještě o talíř víc, že ne?“ zeptala se Camilla.

Emma se rychle vzpamatovala a přikývla. „Ano, samozřejmě, že je to v pořádku.“

Nic jiného nečekala.

Máma byla spoustou věcí, ale hrubost mezi ně nepatřila.

„Takže, chceš nás řádně představit, nebo…?“ Emma nechala konec věty otevřeně viset a kývla směrem k Tommasovi.

Tommaso se jen zasmál.

„Myslím tedy, pokud chceš,“ dodala máma.

Camilla si byla dobře vědoma, že máma věděla, kdo Tommaso byl, aniž by potřebovala řádné představení. Měly spolu víc než jen pár hovorů ohledně muže narozeného v Chicagu, a občas byly ty hovory jen proto, že ji máma zatraceně odmítla nechat v klidu. Nemluvě o všech informací, které dostala od August a Calista. Ale dobře, pokud to máma chtěla…

Camilla byla ochotna tu hru hrát.

„Mami, tati,“ řekla Camilla, aniž by se obtěžovala skrýt protočení očí, „tohle je Tommaso. Kvůli mě se z Chicaga vydal na speciální výlet. A vzhledem k tomu, že už jsem tu na dnešní večer měla domluvenou večeři, napadlo mě, že by se ke mně mohl přidat.“

Emma přikývla. „Dobře. Ahoj Tommaso.“

„Speciální výlet?“ zeptal se Calisto, aniž by dal Tommasovi možnost zareagovat.

„Trochu se mi po New Yorku stýskalo,“ řekl Tommaso a střelil po Camille úsměvem.

Oplatila mu ho mrknutím.

„Hm,“ řekl táta.

To prolomilo Camillino omámení.

Trapné ticho, které se neslo kuchyní, rozhodně nepomáhalo.

„Dobře,“ řekla Camilla s pohledem upřeným na tátu, „Než bude večeře hotová, jdeme se projít dozadu na pozemek. Jen pro případ, že bychom zašli příliš daleko, než abychom tě slyšeli křičet, mi pak pošli textovou zprávu, mami.“

„Jistě,“ odpověděla Emma. „Udělám to.“

Camilla znovu stiskla Tommasovu ruku a pak za ni zatáhla, aby ji následoval z kuchyně ven. Ticho, které tu bylo už předtím, se protahovalo. Neslyšela ani jednoho z rodičů říct jediné slovo. I když nepochybovala, že jakmile se za nimi zavřou zadní dveře, v kuchyni bude pokračovat předchozí šeptání.

„To nebylo tak špatné,“ řekl Tommaso, když se vydali po stezkách zadního dvorku dál. „Myslím si, že jsi dělala z komára velblouda.“

„Ne, to jsem opravdu nedělala. Prostě jen skryli své překvapení mnohem lépe, než jsem si myslela, že by mohli zvládnout.“

„Možná.“

Zatímco zamířili stezkou dál, Tommaso si ji znovu přitáhl k sobě a Camilla rukou objala jeho trup. Na stezky nemohlo být z oken díky všem těm stromům vidět. Camilla využila té příležitosti soukromí, aby Tommasa zastavila a stáhla si ho k sobě níž pro další polibek.

„Za co to bylo?“ zeptal se, když se odtáhla.

Camilla pokrčila rameny. „Za to, že jsi sem přišel.“

„Do státu nebo na večeři?“

„Možná obojí.“

„Mmm, nevadí mi to. Někdo mi tu za ten výlet stojí.“

Camilla zvedla obočí. „Někdo?“

„Rozhodně ty, Cam.“

Její úsměv se v mžiku změnil na velice mazaný.

„Nezapomínej, večeře ještě ani nezačala, a je na ni pozvána většina rodiny. Stále bys tam mohl být grilovaný.“

„Bez obav,“ řekl Tommaso.

„To se vsadím.“

Pak se usmál ještě víc.

„Něco pro tebe mám,“ řekl jí.

„Nemusel jsi mi nic vozit, Tome.“

Tommaso zavrtěl hlavou a zabořil ruku do kapsy svého černého tvídového kabátu. „Nejde o nic velkého, takže si s tím nedělej starosti. Hlavně jsem ti chtěl připomenout Chicago… a poděkovat.“

Camilla svraštila obočí. „O čem to mluvíš?“

Vzal ji za ruku a převrátil ji, takže teď měla dlaň otevřenou a nasměrovanou nahoru. Do ní ji položil předmět, který poté, co si ho vytáhl z kapsy, držel schovaný před jejím pohledem.

Jakmile Tommaso svou ruku odtáhl, v ten okamžik Camilla mrkla na předmět. V dlani ji spočívala malá obdélníková klíčenka. Měla jednoduchý design - bílé pozadí, černá písmena a malé červené srdce. A byla na stříbrném řetízku, díky kterému ji člověk mohl připevnit ke klíčům či kamkoli jinam.

Miluji Chicago, bylo tam psáno.

Protože samozřejmě, že jí ten rozhovor připomněl.

Camilla se kousla do rtu, ramena se jí chvěla díky smíchu, který se snažil probublat z její hrudi ven. A Tommasův smích se na stezce mísil s tím jejím. Natáhla se k němu, rukama ho sevřela za kabát, aby si ho k sobě přitáhla dost blízko k tomu, aby ho mohla políbit na jeho úšklebek na rtech. Pak ho stejně rychle odstrčila a mírně praštila do hrudi za to, že byl takový kretén.

Byl to pitomý, hloupý dárek. Levný dárek na památku, který byste si pravděpodobně mohli koupit kdekoli na ulici a zapomenout na něj dřív, než byste ho vůbec hodili na dno vašeho kufru. Byla si zatraceně jistá, že ona sama měla vlastně jednu podobnou, která říkala něco podobného o New Yorku.

Pro někoho jiného by to nebylo vůbec nic.

Pro Camillu to byla dokonalá vzpomínka na den strávený s Tommasem.

„Jsi příšerný,“ řekla, „a já tě za to trochu nenávidím, ale přitom to zbožňuji.“

„Jednoho dne připustíš, že Chicago je lepší,“ řekl jí, „a budeš vděčná za to, že už tohle máš, abys ukázala svou lásku.“

„Lži,“ řekla mu. „Na Chicagu není nic lepšího než je v New Yorku, a ty to moc dobře víš.“

Usmál se – v mžiku tu byl znovu sexy a temný úsměv.

„Něco z Chicaga tě dneska v noci udělá zatraceně velice šťastnou, Cam. Chceš to zkusit znovu?“

Tělem jí projelo horko a potřeba. Od prstů na nohou až po konečky prstů na rukou. Najednou byla celá horká, plná potřeby a zcela nestydatá. K čertu s ním, že jí dělal i tohle.

„Ty jsi ta jediná věc, kterou má Chicago oproti New Yorku navíc,“ řekla a setkala se s jeho pohledem. „To jen abys věděl.“

Tommaso přikývl. „Víš co, to kurva beru.“