BJ - 67. kapitola

Překlad: Verča

JUSTINE

Na nočním stolku znovu a znovu vyzvání můj telefon.

Kurva. Budík.

Nejsem připravena vstávat. Nejsem připravená vrátit se zpátky do reality. Kdybych mohla vykouzlit dokonalý víkend ze vzduchu, nebyl by lepší než tento.

Vařili jsme si, jedli, žertovali, škádlili se, šukali, milovali se a víc než cokoli jiného – smáli jsme se. Smích v mém životě nebyl stálicí, ale s Rykerem je to jednoduché.

Ani jeden z nás nechtěl, aby tento víkend skončil, takže když v neděli odpoledne navrhl, že tu přespíme a druhý den brzo ráno vyrazíme do školy, neváhala jsem ani chvíli.

Můj budík mi ale oznamuje návrat do reality.

Popadnu telefon s úmyslem vypnout budík, ale náhle ztichne. Hned poté začne znovu vyzvánět, sednu si a to přinutí sednout si i Rykera.

„Kurva. Co to-“

„Kde sakra jsi?“

Uslyším z druhé strany, jakmile hovor přijmu. Jsem ještě rozespalá, takže mi chvíli trvá, že tohle je vyzváněcí tón pro Mericu a to předtím nebyl budík.

„Kde sakra jsi?“ zopakuje.

Podívám se na obrazovku a v tu chvíli se mi žaludek propadne až k nohám. Sakra, už je po osmé.

„Sakra! Nezazvonil mi budík!“

Ryker vedle mě vyskočí z postele. „Kruci, musíme jet. Zameškali jsme hodinu.“

„Justine-“ zakřičí Merica do telefonu.

„Budeme tam. Už jedu.“

„Počkej-“

Ale já zavěsím. Jsem v panickém módu, zatímco vstávám z postele.

Ryker popadne telefon z nočního stolku. „Sakra, můj telefon je mrtvý. Omlouvám se, zlato. Vím, jak se asi cítíš, když ji zmeškala hodinu.“

„To je v pohodě. Asi jsem si nastavila budík na odpoledne nebo něco nezafungovalo. Prostě pojeďme. Možná stihneme další hodinu.“ (pozn. nemají klasický 24 hod. režim, ale jen 12 hod. - čas rozlišují na am nebo pm - u nás např. 15:30, ale  u nich 3:30 pm)

 

Ryker přikývne. „Zabal si věci. Všechno tu pozavírám a vydáme se na cestu.“

„To zní dobře.“ Nakloním se, abych mu vtiskla polibek na rty. „Jsme dobrý tým.“

O dvacet minut později, kdy míříme zpátky do reality, mi zazvoní telefon příchozí zprávou.

MERICA: Zavolej mi, než se dostaneš do kampusu. Musíme si promluvit.

JUSTINE: Budu tam tak rychle, jak to půjde. Brzo si promluvíme.

Ryker se na mě podívá, zatímco dává co proto našemu autu.

„Všechno v pořádku?“

„Merica chce abych jí zavolala, ale uvidíme se po její hodině. Dlužím jí za to, že nás probudila.“

„Je mi líto, že jsme zmeškali-“

Přeruším ho. „Neomlouvej se. Je to blbost. To, že zmeškáme jednu hodinu, nás nezabije.“

Natáhne se přes středovou konzolu a stiskne mi ruku. „Miluju tě, zlato.“

„Miluju tě.“

Držíme se za ruce celou cestu do kampusu.

	******

 

Měla jsem poslechnout Mericu. Měla jsem jí zavolat, neměla jsem ji zavěsit. Kdybych některou z těchto věcí udělala, nevešla bych slepě do bouře, která nás zastihla u dveří právnické fakulty.

Když s Rykerem vejdeme do budovy, stále se držíme za ruce, všechny pohledy se stočí na nás.

„Proč se na nás všichni dívají?“

Obtočí mi ruku kolem boků a přitáhne si mě blíž. „Protože jsi zatraceně nádherná a všichni se diví, že ses mi konečně podvolila.“

Zavrtím hlavou, protože tohle je víc než tenhle důvod. Prakticky cítím praskající vzrušení létající vzduchem.

„Tohle je něco jiného. Něco většího.“

Ryker mi vtiskne polibek na čelo. „Zlato, nedělej si s tím starosti.“

Když vystoupíme z výtahu, ukáže se, že se Ryker mýlil.

Všichni nás sledují. Několik lidí vzhlédlo od novin a pak zpátky k nim.

„Co se to sakra děje?“ Tohle nejsou studentské noviny, ale to jsou místní noviny.

V tom uvidím Mericu, která se k nám řítí. „Řekla jsem ti, abys mi zavolala!“ Popadne mě za ruku a zatáhne nás oba do rohu. Merica k Rykerovi postrčí noviny.

„Věděl si to?“

Vezme si je od ní. Svírá se mi žaludek a ucítím křeče, když se nakloním přes jeho rameno, abych si přečetla titulek: „Zneužití Moci na Každé Úrovni“

Je tam fotka pana Granta a ženy, o níž předpokládám, že je to jeho manželka.

„Do prdele.“ Ryker zakleje. „Musím zavolat tátovi.“

Vytrhnu mu noviny z ruky a čtu si článek tak rychle, jak dokážu. Zvednu oči k Rykerovi, když se dostanu k části o jeho matce, která je na odvykačce, protože způsobila nehodu a opustila místo činu, což vyústilo k tomu, že student práv skončil ve vězení. Článek tvrdí, že pan Grant o té nehodě věděl, ale nenahlásil to.

Všechny kousky do sebe začnou zapadat.

Chase.

Rykerovo matka.

Policejní zpráva, kterou jsem četla minulý týden říkala, že to bylo červené auto. Bylo to stejné červené auto, které bylo pod plachtou v garáži v domě Grantů? Muselo to být ono.

„Co…? Tvoje matka…“ Můj hlas se třese. „Tvoje máma je tím, kdo naboural do Chada?“

Nejsem si jistá, jestli očekávám, že se té otázce vyhne, ale co nečekám je mrtvolné ticho.

„Musím si promluvit s tátou.“

„Nemůžeš mi to nejdřív celé vysvětlit?“

Ryker se podívá na Mericu. „Dáš nám minutu?“

Podívá se na otevřené dveře Law Review za námi. „Máš dvě, ale pak vejdu. Rozbrečíš ji a zabiju tě.“

Ryker mě vtáhne do prázdné kanceláře a zavře za námi dveře.

„Proč si mi to neřekl?“ Hlas se mi stále třese. „Obnažila jsem se před tebou a ty si přede mnou tajil takovouhle věc? Proč?“ Uvědomuju si, že moje otázky mohou být nespravedlivé vzhledem k tajemstvím, která jsem měla, ale… „Myslela jsem si, že jsme se skrýváním věcí skončili. Myslela jsem si, že teď máme čistý štít. Žádné lži. Žádná tajemství. Prostě skutečnost.“

Rykerovo obličej se stane nečitelnou maskou. „Neměl jsem na výběr.“

Ta slova mě zasáhnou jako rána. „Máš vůbec ponětí, jak špatně jsem se cítila pokaždé, když jsem měla příležitost se očistit, a neudělala jsem to? Víš, jak moc mě to zabíjelo? A jediné, co mi teď řekneš je to, že jsi neměl na výběr?“

„Co chceš, abych řekl? Měl jsem ti říct, že moje matka je alkoholička, která řídila pod vlivem a nabourala do jednoho z našich spolužáků a můj táta nechtěl, aby šla do vězení, tak mi zavolal, abych mu pomohl uklidit ten nepořádek?“

„Proto si nepřijel? To ráno, co jsem se stěhovala?“

Přikývne. „Nemohl jsem ti to říct. I kdybych ti to říct chtěl, můj táta by mě nenechal.“

Důležitější byla rodina. Tohle není něco, čemu bych mohla rozumět, ale dávalo mi to smysl.

„Chystal ses mi to někdy říct?“ zašeptám, potřebuju to vědět. Myslela jsem si, že jediná já žiju s pocitem viny. A teď, poté, co jsem mu ukázala každou svou část, i ty ošklivé vzpomínky, zjišťuju, že se toho dělo mnohem víc, než jsem si uvědomovala.

Zavrtí hlavou. Nechtěl jsem, abys nesla toto břemeno. Ve svém životě si měla dost sraček. Proč by tohle měl být tvůj problém? S námi to nijak nesouviselo.“

„Nesouviselo?“ Snažím se ztlumit svůj hlas, ale tak jako tak nabírá na intenzitě. „Znám Chada více než polovinu mého života! Nemyslíš si, že kdyby se tvoje máma přiznala, byl by k němu soud mnohem shovívavější? Jedno slovo od tvého otce nebo nabídnutí pomoci a možná by nemusel odejít ze školy? Místo toho se tvoje rodina rozhodne zničit Chadovi život tím, že bude trestán za činy tvé matky. Kdo tohle udělá?“ Teď když se slova sypou, nemůžu to zastavit. „Co jiného ještě schováváš, Rykere? Co dalšího podle tebe nemusím vědět?“

Sklopí pohled k podlaze. „Já-“

Než má možnost povědět něco dalšího, dveře kanceláře se otevřou a Merica vkročí dovnitř. „Oba vás hledá děkan. Tohle není všechno.“

Můj žaludek se bouří, víc už nezvládnu. Co teď?

„S touhle konverzací jsme ještě neskončili,“ řekne Ryker s bolestí ve tváři, zasáhne mě osten viny.

Nevím, co si myslet ani cítit.

Jaká zkurvená katastrofa.