BJ - 65. kapitola

Překlad: Verča

RYKER

Zbytek týdne uteče jako voda. Proběhl pohřeb Justininých rodičů, poslechli jsme si i motlitby a velebení, i když Justine řekla, že to nepotřebuje slyšet. Doufám, že jednoho dne za tohle uzavření bude vděčná.

Chodili jsme na hodiny a dělal jsem pro nás poznámky, protože Justine nebyla ve své kůži. Potřebovala vypadnout a protože zajistit Justine to,co potřebuje, se stalo jedním z mých nejdůležitějších cílů v životě,  rozhodl jsem se vzít ji od všeho někam pryč.

Když jedeme do kopců, kouká z okna auta, které jsem si půjčil od táty. Je myšlenkami jinde. Tento víkend bude o tom přivést ji zpátky na zem. Měla to teď těžké a chci ji to usnadnit. Chci, aby našla klid.

Vydám se po neoznačené cestě, Justine stále mlčí. Jsem zvědavý, co řekne, až uvidí letní chatu mé rodiny. Pro mě je to obyčejné, ale ostatním by to tak připadat nemuselo, zvlášť když Justine dala jasně najevo, že moje a její dětství bylo dost rozdílné.

Když složí ruce do klína a narovná se, objeví se před námi chata kvůli, které sem jedeme. Snažím se ji vidět jejíma očima. Bílý šindelový dům s obří verandou s výhledem na řeku, která protéká níže. Velká pergola, která stojí před molem na okraji řeky. Po chvíli zastavím před domem.

„Tohle je tvoje chata?“ Z jejích slov cítím nádech úžasu.

„Postavil ji můj pradědeček a dědí se po generace. Jednou bude i moje.“

Na tohle místo mám tolik úžasných vzpomínek a chci, aby je měla i Justine.

„Pojďme dovnitř, zatopím. Ukážu ti, jak pravej chlap rozdělává oheň.“

Oba vylezeme z auta, popadneme pár tašek – s oblečením a jídlem, které jsme nakoupili, než jsme vyjeli – a zavedu nás ke dveřím, které odemknu. Prohlídka vnitřku netrvá příliš dlouho, ale Justine zůstává stále zticha. Je tak potichu, přivezl jsem ji sem, abych to napravil. Chci tu skutečnou Justine zpět. Tu, která je plná života a ohně. Tu, která mi neváhá říct, abych šel do pekla. Máme dvě noci a dva dny na to, než se budeme muset vrátit zpět do skutečného světa a já doufám, že to bude stačit na to, abych znovu našel tuhle dívku.

S prohlídkou skončíme v kuchyni, kde vytáhnu dvě lahve ze šesti-packu. Odstraním víčka a podám ji jednu lahev s jablečným moštem. „ Vyndala by si jídlo a já bych došel zapnout vodu a zatopit?“

Usrkne jablečného moštu a přikývne. „Ano, rozděluj a panuj. To zní dobře.“

Nakloním se, abych ji vtiskl na rty letmý polibek. „Jsem rád, že jsme tady. Tohle jsme potřebovali. Jen ty a já.“

Její úsměv ještě není tak zářivý a veselý, ale přesto je to úsměv.

„Taky jsem ráda, že jsme tady. Teď běž dělat mužské věci.“

******Když se po dvaceti minutách vrátím do kuchyně, zjistím, že je prázdná. Tašky s potravinami i Justine jsou pryč.

Kvůli zimním okenicím na předních oknech, které jsou stále stažené nic nevidím. Z bočních oken vidím jen auto a tam také není.

Vyjdu z kuchyně, přes verandu a dolů k řece k velké pergole. Veškerý nábytek je mimo sezónu zaklizený v garáži, ale zabudované lavičky tam pořád jsou. A tam najdu Justine. Kolem sebe má omotanou deku a po tvářích jí stékají slzy.

„Zlato, co se děje?“

Ani si nevšimla mé přítomnosti, dokud jsem nepromluvil. Její hlava se otočí mým směrem, zvedne jednu ruku, aby si setřela slzy.

Mou pozornost upoutá zmačkaný plastový balíček. Z ramen ji spadne deka a díky tomuhle pohybu zahlédnu pytlík s marshmallows, který má přitisknutý k hrudi.

„Promiň. Já jsem-“

„Psst.“ Nenechám ji větu dokončit. Místo toho si sednu za ní a zvednu si ji do klína, pak kolem ní sevřu paže. „To je v pořádku.“

Otočí se na stranu, stočí se do mého těla a já ji stisknu pevněji. Nechci žádné vysvětlení, ale vím, že mi ho dá, pokud se o něj bude chtít podělit.

„Nevěděla jsem, že si je vzal.“

„Šla si pro pomerančový džus, tak jsem si myslel, že bychom si mohli udělat s´mores. Na táborák je trochu moc chladno, ale stejně tak dobré se dají udělat na vnitřním ohni.“

„Víš, že jsem si dělala s´mores jen jednou? Poprvé, co jsem někdy „kempovala.“ Použije prsty jako uvozovky.

„Kolik ti bylo?“

Přivine se blíž k mé hrudi a já ji pevně stisknu ramena.

„Sedm.“

„Co se stalo?“ Nechci na ni tlačit, ale mám pocit, že to potřebuje dostat ven.

„Myslela jsem, že to bylo dobrodružství. Sbalili jsme stan, spacáky a všechno ostatní a vyrazili do kempu. Moje máma donutila mého tátu zastavit v obchodě, aby koupila hot dogy a marshmallows a všechno potřebné. Všechno tu noc vypadalo tak magicky. Můj táta nenadával, když stavěl stan. Moje máma na mě nekřičela, že ujídám čipsy ještě před večeří. Táta donesl dříví a klacky, abychom mohli nad ohněm vařit. Myslela jsem si to, že to je nejlepší věc vůbec.“

Po tváři ji steče slza a já ji setřu. Mám podezření, že druhou část nebudu chtít slyšet.

„A?“

„A pak jsme se chystali udělat s´mores. Měla jsem svůj prut, marshmallows, čokoládu a sušenky. Prut jsem měla umístěný na perfektním místě, chtěla jsem, abych to měla zlatavě hnědé a chutné…tehdy se začali hádat. Pamatuju si, jak můj táta křičel, že tentokrát to byla její chyba. Nemohla být k pronajímateli milejší a získat tak víc času? Nevím, jak jsem to věděla, ale věděla jsem. Byli jsme bezdomovci. To co jsem měla za výlet, nebyl výlet. S´mores nebyla odměnou. Bylo to něco, co se dalo snadno uchovat, protože jsme neměli kam jít.

Neumím si představit, že je mi sedm let a uvědomím si, že jsem bezdomovec. Vyrůstat s takovým poznáním by všechno změnilo.

„Kolikrát ses musela jako dítě stěhovat?“ Nemůžu se nezeptat. Chci tomu porozumět.

„Než jsem se konečně nastěhovala k dědečkovi? Ani netuším, ztratila jsem přehled. Na jednom místě jsme byli jenom pár měsíců. Buď nás vyhodili a nebo jsme se museli rychle vypařit.“

„Co tvoji rodiče dělali?“

Justine je chvíli zticha. „Byli to podvodníci. Dělali drobné krádeže. Menší práce, když nebylo k dispozici nic jiného.“

Konečně se otočí, takže ji vidím do očí. „Nebyli to dobří lidé. A já mám pocit, že jsem stejná jako oni.“

Uvolním sevření, abych ji oběma rukama sevřel čelist a udržel tak její pohled na mém. „Nejsi jako oni. To ani náhodou.“

„Ale-“

„Ne. Ani na to nemysli. Nejsi jako oni.“

Polkne. „Všechno, co jsem chtěla, když jsem vyrůstala, bylo být normální. Chtěla jsem mít normální rodinu. Normální dům. Normální život. Chtěla jsem rodiče, kteří mě uloží do postele, přečtou mi příběh a řeknou mi, že mě milují. Proč jsem to nemohla mít? Stejně jako ty.“

Vtisknu ji polibek na čelo, než spustím ruce, abych ji znovu objal kolem rukou a přitáhl si ji k hrudi. „Zlato, žádná rodina není perfektní. Dokonce i ta, která se zdá být normální, kde děti ukládají do postele a čtou příběhy. Nic takového neexistuje. A pro pořádek, ty ses navzdory všemu stala úžasnou ženou. Jsi chytrá, silná, odolná, vynalézavá a zatraceně ohromující. Skutečnost, že máš všechny tyhle vlastnosti, by ti měly dokázat, že jsi nepotřebovala normálnost. Neudělali ti žádnou laskavost, ale dali ti dárek – jen se podívej, jak si dokonalá. Jsi nejschopnější, nejinteligentnější a nejneuvěřitelnější žena s jakou jsem se kdy setkal. To je důvod, proč bych to nikdy nevzdal s uháněním. Věděl jsem, že jsi všechno, co jsem si kdy mohl přát.“

Slzy, které ji padají z očí, jsou ze štěstí. „Myslela jsem si, že jsi blbec.“ Zasměje se.

Zavrtím hlavou. „Říkal jsem ti, že od toho dne, co jsi otevřela ústa, jsem věděl, že jsi mnohem víc než jen skvělé tělo. Nehodlal jsem s tím přestat, dokud nebudeš moje. Teď jsem ten kurevsky nejšťastnější chlap na světě, protože jsi moje.“

Nakloní se, takže mi její slzy smáčí tváře, když přitiskne rty na mé. „Můžeme se shodnout na tom, že štěstí máme oba?“

„Rozhodně.“ Když ji shrnuji vlasy z obličeje, zakručí ji v břiše.

„Teď je čas nakrmit mojí ženu.“

Přikývne. „Ano.“

Zvednu ji a odnesu dovnitř, rozhodnut, že tenhle víkend bude začátkem všech dobrých vzpomínek. Zaslouží si to a já se budu snažit jako čert, abych jí je dal.