BJ - 64. kapitola

Překlad: Verča

JUSTINE

Všechno mě bolí a můj žaludek se opět vzbouří.

Zabijte mě někdo.

Nakláním se nad záchodem, rukama svírám porcelánový okraj a vlasy mám svázané v culíku. Jakmile cítím, že je po všem, ke rtům se mi přitiskne lahev.

„Napij se, zlato.“

Ryker.

Na jazyk mi dopadá studená voda, když ji nakloní. Loknu si, propláchnu si rty a vodu vyplivnu. Poté se opět napiju, ale jen trochu, pak lahev zmizí. Cítím, jak se mého čela dotkne studená žínka, která se jemně přesunuje dolů k ústům, aby odstranila nechutné zbytky z mých rtů.

Uvolním smrtelné sevření kolem záchodové mísy a zakloním hlavu.

„Co jsem udělala?“ Předpokládám, že moje mumlání přes žínku není slyšet, ale Ryker odpoví.

„To necháme na dýl, až ti bude lépe. Myslíš si, že už budeš dobrá? Chceš se vrátit do postele?“

Myšlenka, že se vzdálím od místa, kde se právě nacházím, je nezvládnutelná. Zavrtím hlavou.

„Chceš spát v koupelně?“

Opatrně přikývnu, abych neprobudila svůj podřimující žaludek.

„Dobře, pak pojď sem.“ Vsune mi ruce pod paže a přitáhne si mě zpět mezi jeho nohy.

„Ručník-“

„Mám ho.“

Ryker opře mou hlavu o jeho rameno a měkkým ručníkem mi podloží tvář. Teď aspoň vím, že na něj nebudu slintat. Musí přes nás hodit další ručník, tentokrát větší, protože nás oba zakryje něco tlustého a nadýchaného.

„Zkus spát, zlato. Mám tě.“

„Nikdo mě nemá.“

„V tom se pleteš.“

 

Když se znovu probudím, už nejsem v koupelně, ale v posteli. V hlavě mi buší, jazyk se mi lepí na patro a jakmile se odlepí, ta ohavná chuť opět probudí můj žaludek.

Mám kocovinu. Ne tak příšernou, ale dost ošklivou.

Co jsem to k sakru dělala?

Když se převalím, pokusím se zvednou ruku, ale je jako leklá ryba….přistane na něčem pevném a teplém.

„Jak se cítíš?“

Dvakrát zamrkám, protože moje vzpomínky jsou trochu mlhavé. Jak jsem se sem dostala? Přetočím se na záda a pokouším se vzpomenout na poslední pevnou myšlenku. Bolest. Lítost. A smutek.

Moji rodiče. Mrtví. Darování orgánů. Bar. Chůze na autobusovou zastávku. Souhlas s jízdou od nějakých kluků z kampusu. Více alkoholu. A pak je všechno nesourodé. Hlasitá hudba, smích, křik. Každá vzpomínka je naplněna sebepohrdáním.

Na pár hodin se mi podařilo zablokovat realitu… ale nevydrželo to. A nějak jsem skončila u ustaraně vypadajícího Rykera, který si prohlíží můj obličej a jeho tělo je ochranně obtočené kolem mého.

Nezasloužím si to.

„Musíš mě nenávidět. Kvůli mně si boural.“

Jeho ustaraný výraz se změní na nechápavý. „Nevím, proč bych tě měl nenávidět. Sakra, Justine, jsem do tebe zamilovaný. Nikdy bych tě nemohl nenávidět. A boural jsem opilý, protože jsem byl zasranej idiot. To je moje vina. Ne tvoje. Všechno, co se posralo, je kvůli mně – ne tobě.“

Jeho slova mě zaplavují jako léčivá vlna, ale všechno nedokážou napravit. Na tak snadnou opravu jsem příliš rozbitá.

„Nemůžeš mě milovat.“

„Kurva, jasně, že můžu.“ Jeho tón je neústupný. „A neodtlačíš mě pryč. Můžeš to zkusit, ale pokaždé budu tlačit proti tomu. Konečně ti začínám rozumět, a čím víc ti porozumívám, tím jsem si jistější, že tě nenechám odejít.“

„Ale co ty peníze, tvůj táta, naše dohoda-“

Položí mi prst přes rty. „Na ničem z toho mi kurva nezáleží. Záleží mi na tobě.“ Jeho modré oči ztmavnou, když skloní ruku, aby mohl sevřít tu mou. „Řekni mi, co se stalo tvým rodičům.“

Znovu pocítím ostrou bolest, hledám nějaký únik, takže sevřu jeho ruku. „Jsou mrtví. Došlo k nehodě s jedním z těch zasraných vlaků. Nezvládli to.“

Ryker se ostře nadechne. „Ježiši, je mi to tak kurevsky líto, Justine. Viděl jsem to ve zprávách. Neměl jsem tušení. Jak si zjistila, že to jsou oni? Kontakt v případě nehody?“

Jeho soucit je téměř hmatatelný, jeho palec přejíždí tam a zpět přes hřbet mé ruky.

Odvyprávěla jsem mu celý příběh. Co mi řekla matka, když jsem ji načapala při vloupání. O boji s pojišťovnou a šekem, který jsem nikdy neviděla ani o něm neslyšela.

„Nějak to vymyslíme, zlato.“ Rykerovo sevření je najednou pevnější.

My. Řekl to tak prostě, ale na tom, kde právě teď stojíme, není nic snadného.

„Neměli bychom nejdřív vyřešit nás?“

Přitáhne si mě blíž, palcem přejede přes mou čelit a pak jím setře slzy, které se řinou z mých očí.

„Podívej, oba jsme to posrali, a dokud mi neřekneš, že mě nemiluješ, pak není co řešit. Posuneme se od tohohle spolu.“

Tohle je ten moment. Moment, kdy budu následovat všechny své staré zvyky a nadobro ho odstrčím, nebo se chopím toho nejlepšího v mém životě.

Moje rozhodnutí je snadné.

„Lhala bych ti, kdybych ti řekla, že tě nemiluju.“

„Tak mi sakra řekni, že mě miluješ. Chci to slyšet.“

Setkám se s jeho pohledem. „Miluju tě, Rykere. Tak strašně moc.“

Jakmile vyřknu tahle slova, pažemi si mě přitáhne k jeho tělu a do ucha mi zašeptá. „Taky tě strašně moc miluju. Nenechám tě jít. Ať se stane cokoliv, dostaneme se přes to společně. Jsme úžasný tým, Justine. Neexistuje nic, co bychom nezvládli.“

„Miluju tě.“ Znovu zašeptám ta slova, teď se mi to vyslovuje mnohem lépe. Cítím, jak mou hruď naplňuje teplo. Sebepohrdání nezmizelo, ale není tak ostré. Jeho hrany jsou otupené.

Možná má pravdu. Možná spolu zvládneme cokoli.