BJ - 63. kapitola

Překlad: Verča

RYKER

Můj nový telefon začne vyzvánět ve dvě hodiny ráno, okamžitě ho popadnu v naději, že je to Justine.

„Haló?“

„Ahoj, Rykere. Tady Corey Crow. Možná si mě nepamatuješ…“

Listuju v paměti. „Pamatuju, brácho. Byl jsi prvák, když jsem končil, že?“ Myslím, že si to pamatuju správně.

„Jo, přesně tak. Teď jsem prezidentem domu. K něčemu tu došlo a zaznělo tu tvoje jméno.“

„Co se stalo?“

„Pár kluků bylo venku v baru a do domu přivedli jednu kočku. Je opilá. Řekl jsem jim, ať ji zavolají taxík, ale ona neřekne, kam potřebuje. Řekli mi, že slyšeli, jak mumlá tvoje jméno. Možná je to studentka práv?“

Kdo by to mohl sakra být? Kristy?

„Jak vypadá?“

„Vydrž. Pošlu ti fotku.“

Čekám, než mi ji pošle, v hlavě mi běhají možnosti.

Tmavovlasá dívka s tmavýma očima je poslední člověk, kterého bych čekal, že uvidím na obrazovce telefonu.

„Kurva. To je moje přítelkyně. Jmenuje se Justine. Jdu si pro ni. Nenechej ji odejít.“

„To je tvoje přítelkyně? Kámo, seš si jistej?“

Cítím, jak mi žluč stoupá nahoru. „Co se sakra stalo? Jestli se jí někdo dotkl-“

„Ne, chlape, jde o to…. neříkala nic o tom, že s ní chodíš.“

Nepřekvapuje mě to. „Prostě ji tam drž. Budu tam za patnáct minut. Nenech ji odejít.“

„Udělám, co budu moct, chlape.“

Vstanu z postele, popadnu džíny a mikinu.

„Do čeho ses to sakra dostala, Justine?“

Vydám se k Ianovo bytu a dobrých pět minut buším na jeho dveře. Otevře a rukama si mne oči. „Co se děje, chlape?“

„Potřebuju klíče od tvého auta.“

Jeho pohled se zaměří na můj. „Jsi opilý?“

„Střízlivý jako v den, kdy jsem se narodil. Musím se dostat k Justine. Je v domě mého starého bratrstva. Je opilá a já nemám zatracený ponětí proč.“

Ianovy oči se rozšíří. „Sakra. Potřebuješ pomoct?“

Zavrtím hlavou. „Ne. Jenom tvoje klíče. Slibuju, že ti auto vrátím v jednom kuse.“

Přikývne, otočí se a zmizí ve tmě. Když se vrátí, hodí mi sadu klíčů. „Rozmlať ho a kupuješ mi nový.“

******„Dohodnuto.“

 

Porušuji každý rychlostní limit, ale nestarám se o cokoli jiného, než jen o to, jak se nejrychleji dostat k Justine.

Co se jí stalo? Poslední dny byly příšerné, ale tohle není něco, co bych u Justine očekával. Opilá? Na večírku? Tohle není ona.

Když zastavím před domem, ve kterém jsem žil tři roky na vysoké škole, hudba stále proudí domem a všude se svítí.

Otevřu dveře, vyskočím z auta a běžím k verandě. Jakmile vejdu dovnitř, nohy mi zarostou do země.

Justine tancuje na kulečníkovém stole. Na sobě má černou sukni, kterou jak předpokládám měla v práci a její modrou halenku má rozepnutou na čtyři knoflíky. Její tmavé vlasy létají všemi směry, jak se pohybuje do rytmu hudby.

Ne. Kurva. To. Ne.

Prodírám se davem chlapů, které ji k nohám házejí bankovky. Ježíši. Co to sakra? Tyhle temný myšlenky jsem měl v tu noc v Déjá Vu. Sáhne po dalším knoflíku halenky.

No tak to ani náhodou.

Corey se objeví vedle mě a plácne mě po rameni. „Promiň, chlape. Říkal si, aby tu zůstala, ale v tomhle jsem jí nedokázal zabránit.“

Tlačím se davem ke kulečníkovému stolu, omotám ji ruce kolem jejích kolen, když se ke mně otočí. Vlasy ji padají přes obličej, takže ji zakrývají výhled, ale to je mi kurva jedno. Stáhnu ji ze stolu a položím si ji přes rameno, a to opatrně, abych držel ruku na jejím zadku a žádný z těchto cucáků neviděl nic z mojí holky.

Bojuje proti mně, pevně ji stisknu. „Justine, uklidni se sakra. Vezmu tě domů.“

Můj hlas ji přiměje zklidnit její pohyby, ale zbytek místnosti propuká v pískot.

Rozhlížím se po opilých vysokoškolácích, můj vztek nabírá na vražednou intenzitu. Musí mi to vyčíst z tváře, protože pískot utichne. Zamířím ke dveřím. Corey běží za mnou.

„Promiň, chlape. Aspoň neodešla.“

„Díky.“ Řeknu skrz zaťaté zuby a otevřu dveře.

Justine mi toho bude muset hodně vysvětlovat. Kolik toho sakra musela vypít, aby se dostala do tohohle stavu? Zítra bude mít příšernou kocovinu.

Položím ji na zem, otevřu dveře spolujezdce a usadím ji na místo a zapnu pás. Nemluvím. Není tu nic, co bych jí chtěl říct. Chci ji doma v mé posteli, kde můžu přijít na to, jak se to všechno posralo.

Zavřu dveře, obejdu kapotu a usadím se za volant. Justine nakloní hlavu na stranu a pak padne na mě.

„Jsou mrtví,“ zamumlá.

„O čem to sakra mluvíš?“

Její tmavé řasy se zatřepotají, když otevře oči a probodne mě pohledem plným bolesti. „Moje rodiče. Jsou mrtví a nenávidím je.“ Její víčka se zavřou, když po jejích tvářích začnou stékat slzy.

Z jejích slov jsem v šoku. Co vím o jejích rodičích – mimo skutečnost, že se její máma vloupala do jejího bytu – by nezaplnilo ani jednu stránku, ale skutečnost, že jsou mrtví, mě šokuje.

„Ježíši Kriste, Justine. Kdy? Proč si mi nezavolala?“

„Nikdo se o to nestará. Nesnáším je. Nenávidí mě. Ty mě nenávidíš. Já nenávidím sebe.“ Její mumlání nedává smysl, ale slzy, které ji stále stékají po tváří mi říkají vše, co potřebuju vědět.

Natáhnu se k její ruce a sevřu ji v dlani. „Bude to v pořádku, zlato. Slibuju.“

„Chtěla jsem na všechno zapomenout. Ani to neumím udělat pořádně.“ Její hlas je syrový a její slova mi lámou srdce.

Než se vrátíme do mého bytu, odpadne a do postele ji nesu v náručí. Převléknu ji do jednoho z mých triček a lehnu si za ni.

„Nemůžu tě nenávidět, Justine. Miluju tě. Tak zasraně moc.“